Cestou do Emauz  - nedělní cyklus C - mezidobí (2. až 8. neděle)
- promluvy k nedělím církevního roku (a ke svátkům svatých)
Napsal: Ladislav Simajchl - autor souhlasí s dalším šířením.
Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím (pokud je to možné a vhodné), citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
 

Jdi na obsah dílu:

Nedělní cyklus A
Nedělní cyklus B
Nedělní cyklus C
Svátky svatých

další knihy (většinou volně šiřitelné)  

2. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Zelená barva mešního roucha nám dnes připomíná, že skončilo  údobí svátků vánočního okruhu a začíná čas všední. Začíná jakýsi mezičas, mezidobí, než začne postní příprava na svátky velikonoční.
Všední čas, všední život je před námi. Nebude to nuda? Jak žít všednost, každodennost.?
Kdo dnes budeme pozornými posluchači slova Božího, uslyšíme odpověď.
Pozdravme našeho Pána a Učitele Ježíše Krista.

Uvedení do čtení
Iz 62,1-5
První čtení je vpravdě prorocké vyhlášení, jak bude vypadat vykoupený svět. Je takový náš dnešní svět?
1 Kor 12,4-11
Druhé čtení je obrazem lidí “plných ducha”. Lidí duchaplných. Jsme takoví my, dnešní křesťané?
Jan 2,1-12
“Udělejte, co vám řekne” - radí dnes učedníkům Pána Ježíše matka Marie. Děláme my, dnešní učedníci Ježíšovi, co nám Pán Ježíš říká ve slovech evangelia, v hlase svědomí?
 

JAK ŽÍT VŠEDNÍ DEN

Skončila doba svátků, začalo údobí všedních dnů. Jak se na svátky těšit, o tom jsme mluvili v adventě. Jak svátky prožívat, to bylo aktuální v době vánoční. Neměli bychom se také učit, jak prožívat všední život, všední dny?
Asi ano. O této potřebě svědčí zprávička z černé kroniky. Mladá dívka spáchala sebevraždu. Po svátcích to na ni dolehlo: zas denně vstávat, denně se otravovat ve škole, denně se otravovat doma s učením, denně nuda a nuda. Nemá to cenu tenhle všední život. Snědla tubu prášků, pryč od toho všedního života.
Nikdy mne dosud nenapadlo, že bych měl kázat, jak žít všední den - dosud jsem se nikdy nenudil. Ale tahle zpráva v novinách a článek teologa Karla Rahnera mne k tomuto tématu přivedly.
Rahner nejprv varuje před snahou některých lidí, pokoušet se udělat svátek z každého všedního dne. Stále vymýšlet nějaké legrácky a zábavy a zvláštnosti, to se nedá dlouho vydržet. To se brzo stane čímsi křečovitým, brzo to unaví.
Člověk se musí naučit žít plně všednost všedního dne, vidět a žít věci drobné a nenápadné, prožívat i svou každodenní práci.
Někteří lidé to s prací přehánějí tak, jakoby to bylo jediným smyslem a cílem života. Honí do ni druhé - a to zkazí pohodu chvíle a dobrý vztah. Honí do práce sebe - a to pak nemají čas na zamyšlení, na řešení životních problémů.
Rahner má pravdu. Hlídejme si to, aby se nám práce nestala ani hořkou nucenou robotou, ani drogou k potlačení životních problémů.
I tak nám bude práce vždy všední každodenní námahou. A jenom její dobrovolné přijetí a konání - jako služba svým a celému společenství - z ní může udělat cosi duchovního, dobrého.
I když nenaplňuje své dny hrdinskými a velkými činy. Vždy platí, že malé je příslibem velkého a přítomná chvíle zárodkem věčnosti.
Kristovou milostí se práce “konaná v Pánu” může stát cvičením trpělivosti, pokory, skromnosti, věrnosti, smyslu pro zodpovědnost, který je podobou lásky. A tyto ctnosti jsou zárodkem věčné slávy v Bohu, věčného života.
Měli bychom si jednou s trochou pozornosti prohlédnout i další úkony, kterými naplňujeme své všední dny - chůzi, sezení, hledění, smích, jídlo, spánek. - Všude najdeš záblesky smyslu a slávy a krásy.
Třebas ta chůze.
Myslíme na ni zpravidla, až chodit nemůžeme, když jsme nehybní, ochrnulí. Pak teprv vidíme, jaký div, jaký zázrak a jaká milost je schopnost chůze. Jak je to ohromné, že nejsme rostlina, upoutaná na jedno místo. Že můžeme jít. Jít jinam, Jít za nějakým cílem. Jít i za životním cílem.
Všimněte si, že k podstatě velkých slavností patří chůze - průvod, procesí.
Připomínáme si tak, že zde na zemi nemáme místa trvalého, že jsme na cestě, že musíme cíl hledat a jít za ním.
Anebo si všimněme sezení.
Jaká pohoda, moci se pohodlně posadit po únavné cestě. Jaká touha je v  člověku, stát se usedlým, cítit se někde doma vědět, že někam patřím. O nebi říká Písmo: “A Pán je posadí ke svému stolu (Lk 12,37).
Kdo si umí sednout a svou cest, svou práci promyslet, dorazí zpravidla k cíli lépe, než ten, kdo je ve stálém, nervózním pohybu. Ja, možnost usednutí je veliká věc, vede ke klidu a k modlitbě.
I na dívání můžem objevit mnoho podivuhodného. Je to brána, kterou objevujeme svět kolem sebe. Oko člověka mluví někdy výmluvněji, než ústa: strach, smutek, hrdost, soucit, dobrotu, zlost, nelásku, pohrdání, závist, neupřímnost. “Světlem tvého těla je tvé oko” - říká Pán Ježíš (Mt 6,22). “Je-li tvé oko správné, celé tvé tělo bude mít světlo.”
Opravdu, kolik zajímavého je ve všedních úkonech, které naplňují náš všední den. A to jsme ani nemluvili o té tajemné a krásné věci, která naplňuje všechny chvíle našich dnů - pokud se ovšem nebráníme a neuzavřeme - totiž o tom, čemu se říká Boží milost - o fluidu Boží lásky, která nás inspiruje k vnímání krásy a pravdy k projevům lásky, k projevům života duchovního.
Tuhle Boží milost a lásku najdeš jen tehdy, když se naučíš zapomínat na sebe a obracet se v nezištné lásce k druhým. Když se vydáš na cestu, které se říká: duchovní život.
Jestli vás tato úvaha podnítí, abyste se trochu zamysleli nad tím, čím naplňujete a jak prožíváte svůj všední život, jestli se začnete ohlížet po svém duchovním životě pak jsme tu dnes neseděli nadarmo.
 

ABY SE SMÍŘIL MUŽ SE ŽENOU

Jeden spolubratr vypravoval, jak v dětství chodíval brzo ráno - ještě za tmy - do kostela ministrovat. Ani se nebál, protože nikdo venku nebyl. Ale jednou uslyšel za sebou ve tmě kroky. Přidal do kroku a ten druhý zapospíchal také. Zřejmě chlapce ministranta znal, protože ho zavolal: “Ty, počkej, půjdeme spolu.” Šli pak až ke kostelu spolu a libovali si, že ve dvou se to jde lépe. Pak chlapec odbočil do kostela ten člověk šel dál svou cestou.
To vyprávění je obraz manželství: “Ty, počkej, půjdeme spolu, abychom se nebáli - ve dvou se to jde životem lépe.”
Někdy je ta společná cesta životem rozdělena tragicky, náhle, úmrtím. Jeden znenadání zabočí směrem k Božímu domu věčnému. Tomu partneru, co zůstane na další cestu sám, je zle, ale ví, že “nebeské je světlo krásné, - blaze tomu kdo tam vejde.”
Ale někdy se cesty lidského páru děli zbytečně, svévolně. Sedí přede mnou dva mladí manželé. Ani jedno desetiletí netrvala jejich společná cesta. Dvě zdravé čiperné děti mají, ale chtějí se rozcházet. Už je ta společná cesta životem nebaví.
A když kněz lapá po dechu, aby jim vysvětlil, o jak vzácné možnosti se tím rozchodem chtějí připravit:
 o možnost jít životem ve dvou, aby žádný z nich nebyl sám na nic, co život přinese;
 o možnost budovat sobě a dětem společný domov;
 o možnost tvořit dětem domácí hnízdo, kde by vyrůstaly zdravě a bez neurotičnosti, v úplné a
harmonické rodině;
 o možnost aspoň dodatečně se naučit spolu normálně žít, když už se to nenaučili  hned po
svatbě. - “Rozluka a nové manželství, to je jako přijít o ruku a pořídit si místo ní protézu” -
slyšeli od kněze.
Jak se může něco takového, takové dobrovolné rozbití manželského spolužití přihodit?
Jak je možné, že nenasadí všemožné úsilí, aby přišli na to, čím jdou jeden druhému na nervy. Aby se zbavili té nutkavé představy, že je chytřejší tu společnou cestu rozvrátit?
“Jak je to možné, že jste takhle po letech manželství dopadli” - ptá se kněz těch dvou před sebou.
A tu manžel, který až dosud zarytě mlčel, vybuchne: “Vždyť ono to nestálo za nic už za chvíli po svatbě!”
Tohle by mělo vrtat hlavou nám všem: Dost dětí se stává sirotky pro náhlé úmrtí rodičů. Proč ještě musí být každým rokem o 42.000 dětí víc, které ztratily rodiče a domov proto, že jejich tatínek to nemohl s maminkou vydržet už za chvíli po svatbě.
Nebezpečí rozkolu je tedy skryto už v samém začátku manželského života. V čem je to nebezpečí? Při dnešní příliš krátké a plytké známosti si ti dva ukazují jen své lepší stránky. Teprv po svatbě začnou objevovat, že ten druhý není vždycky takový, jak se choval, když spolu chodili. Oba udělají brzo po svatbě zkušenost, že ten druhý už není tak miloučký, usměvavý, naladěný; že je také utahaný, unavený, mrzutý a ztrápený. Že už nešveholí stále jen slaďounce samé ano, ano, ale že si dovoluje nesouhlasit s názorem druhého, že má svůj názor.
Měl by tu začít proces manželského sžívání, záběhu, ze kterého za nějaký rok opravdu spolehlivé a pevné manželské partnerství teprve vyroste. Ale ti dva místo sžívání začnou se navzájem obžalovávat z nedostatku lásky, cítí se podvedeni, obelháni, a rozvodem si rozbíjejí rodinu.
Buď jim nikdo neřekl, nebo to nechtěli slyšet, že i v manželství má každý právo mít své vlastní mínění, a že je může svobodně povědět. Že každý má právo být unavený, onemocnět.
Měli bychom těm mladým, kteří mezi námi vyrůstají, pomáhat ze všech sil, aby nevstupovali do manželství dětinsky nedospělí. A dospělost, to je právě schopnost tolerantnosti, schopnost unést, že i druzí mají chyby, nejen já.
Měli bychom mladým pomáhat ze všech sil, aby dobu známosti nepromarnili planým mluvením o nicotnostech, ale i rozhovorem, jak si svůj společný život - do všech detailu - představují - představují. Jako první příčina rozvodů se uvádí rozdílnost povah. Co dělali, když spolu chodili, že na to nepřišli včas, než se brali.
Měli bychom ze všech sil pomáhat mladým manželstvím, aby přeměnu lásky milenecké na lásku manželskou trpělivě zvládali. Potíže by se učili řešit a neutíkali od nich hned. Útěk od všeho nepříjemného, to je totiž vždy to nejsnadnější. To už umějí hned malé děti, když něco vyvedou. Ale není to řešení dospělého života. Tam je řešením jen pokus o nápravu vlastní povahy, pokušením jen pokus nápravu. Pokus o nápravu vlastní povahy, pokus o nápravu vztahu k druhým lidem. To není tak snadné, jako útěk; to je velká námaha. Ale vy všichni, kdo jste tou námahou prošli, kdo jste si pěkný domov na celý život pro sebe a pro děti dokázali vytvořit, vy všichni mi jistě dáte za pravdu, že takhle námaha se vyplatí, že se bohatě vyplatí.
Vyplatí a vydaří se to úsilí tam, kde mladí manželé nezapomenou pít víno ze svatby v Káně.
Když ve 4. století kázal o svatbě v Káně veliký učenec svatý Jeroným, přepočítal, kolik vína těch hebrejských šest věder obnášelo. Na naše míry by to bylo nějak 600 - 700 litrů. Po kázání za ním přišel jakýsi člověk s dotazem, kolik že bylo těch svatebčanů, co tohle víno vypili.
Jeroným mu na to řekl: “Bratře, tohle víno lásky pijí křesťanští manželé dodnes.” Ja, kde se manželé jeden za druhého modlí, kde jdou spolu ke svaté zpovědi a k svatému přijímání, kde spolu pijí víno posvátné manželské lásky, tam zvládají manželské obtíže společně a snadněji a rozcházejí se jen tam, kde je vytvoření zbožného soužití zhola nemožné.
 

DĚTEM O RADOSTNÉ HOSTINĚ

Kdyby vám někdo uložil, abyste pro událost dnešního evangelia vymysleli nadpis, který by vystihl to nejdůležitější, co byste navrhli? Asi “Pán Ježíš na svatbě.” - “Ježíš proměňuje vodu ve víno. - “Pán Ježíš pomohl v nouzi.” - “Pán Ježíš dělá zázraky.” - Jsou to pěkné nadpisy, ale to nejdůležitější nevyjadřují.
Pomohu vám, abyste na to přišli:
Je tu řeč o vodě a vínu.
Nač je voda? Hned vám napadne: mýt se v ní musíme. Někdo se nerad myje - maminka jej honí. Někdo to přehání a myl by se pořád.
Židé to přeháněli: mysleli, že i srdce se tím mytím očistí.
Nač je víno? To je sváteční nápoj. Když se něco slaví - třeba konec roku. Když má někdo svátek, když je svatba. To pak maminka lízne a řekne: mě už to celou rozpálilo, a to ostatní se smějí a maminka se směje také. Na svatbě se vínem připíjí: na štěstí, na radost; a všichni ťukají skleničkami.
Právě štěstí a radost chtěl Pán Ježíš přinést lidem svým učením evangelia.
Pozval nejen svatebčany, ale všechny lidi - i nás všechny - k radostné hostině.
Ta hostina má začít zde na zemi a věčně trvat u Pána Boha v nebi. Slavil ji už s apoštoly při poslední večeři.
Tam učinil víc, větší div než na svatbě: proměnil ne jen vodu ve víno, ale víno ve svou krev.
A toto nové víno, Krev Pána Ježíše, dokáže to, co umývání vodou nedokázalo: učiní nás čisté před Bohem, dá nám nové, radostné srdce.
Když šli tvoji rodiče na svatbu, řekli ti asi:  ty nemůžeš, to je jen pro dospělé. Ale k téhle radostné hostině zve Pán Ježíš všechny - i vás, děti.
Jako na hostinách se zpívá, tak i my si tu zpíváme - zpívejte též. Jako na svatbě se pronáší proslovy, přání,, tak to děláme zde my všichni též: to jsou naše společné modlitby. Jako na hostině se jí dobrá jídla - tak i my zde jíme pokrm nejvzácnější: Tělo Pána Ježíše. Jako se má jít k jídlu s čistýma rukama, tak k této hostině je třeba jít s čistým srdcem. Umývárna srdcí, to je zpovědnice. Tam si je můžeš přede mší očistit, je-li třeba.
Budeme si dnes pamatovat:
S Ježíšem začal nový čas - čas radosti - bez něj je na světě zle. Nedělní mše je hostina radosti - všichni se jí rádi zúčastníme.
 

KŘESTNÍ KATECHUMENÁT - DOVRŠENÍ KŘTU

Náš svět je vykoupený - máme právo žít v pokoji a svorné jednotě.
Jsme pokřtěni - máme právo využívat plně všech darů Ducha svatého, máme právo žít radostně, v plné důvěře v nebeského Otce.
Jenže svět není pokojný, málo pokřtěných žije radostně. Proč?
Protože u mnoha lidí křest byl sice začat, ale nebyl dovršen, uživotněn.
Hned vám povím, co tím míním.
Za časů prvotní církve byli křtěni převážně lidé dospělí - a to až tehdy, když uvěřili v Ježíše, až prodělali někdy po léta trvající výuku - katechumenát, až byli vyučeni v Ježíšově evangeliu, až podle evangelia opravdově a radostně žili. Křest byl stvrzením jejich uvěření, přijetím do společenství Kristovy rodiny - církve.
Dnes se křtí převážně nemluvňata s tím, že ten katechumenát - výuka ve víře a zácvik do praxe křesťanského života - bude následovat později, jak dítě bude dospívat.
Malé děti jsou křtěni na víru rodičů a na víru církve.
Po dlouhá staletí to takhle fungovalo bez potíží. Děti vyrůstaly ve víře rodičů - v kruhu zbožné, křesťanské rodiny.
Děti prodělávaly katechumenát na víru církve.
Církev měla při všech farních kostelích své školy a tam byli malí křtěnci - katechumeni - vyučováni.
První stupeň směřoval k rozeznávání dobra a zla - při přípravě na první svatou zpověď a přijímání.
Druhý stupeň církevního katechumenátu uváděl děti do života, otvíral je darům Ducha svatého: moudrosti, rozumu, rady, síly, umění zbožnosti a bázně Boží - v přípravě na sátost dospělosti - svátost biřmování.
A třetí stupeň křestního katechumenátu byl v přípravě mladých lidí na život v manželství a v rodičovství.
Jak je tomu dnes?
Církevní školy převzal po celém světě stát. Pravda je tam možnost k vyučování náboženství, ale jen pro ty, co se do vyučování přihlásí - těch je málo.
Matriky každé farnosti mluví smutnou řečí: z pokřtěných dětí se v každém ročníku zúčastní katechumenátu před prvním svatým přijímáním jen část křtěnců. Křestního katechumenátu před biřmováním se účastní jen málo pokřtěných. Školení před manželstvím a rodičovstvím ještě méně pokřtěných.
Křest zůstává u těchto lidí nedovršen, neuživotněn, nestane se hybnou silou jejich života.
Uvažte toto:
Kdyby si někdo nechal předepsat od lékaře recept na léky proti bolestem - ale pak recept uloží do zásuvky a lék nevyzvedne a dál trpí bolesti - co byste si o něm pomysleli?
Kdyby si někdo opatřil nový dům, kupní smlouvu pak uložil do zásuvky, do nového domu se nenastěhoval, nechal ho prázdný a bydlel dál ve starém nezdravém domě - co byste si o něm pomysleli?
Když někdo pořídí svým dětem pokřtěním právo na nový bohatý život v křesťanském společenství, ale potvrzení o křtu schová do zásuvky a své dítě nechá žít dál v pohanství - co si o něm máme myslet?
Když má být křtěn dospělý, zachovává se i dnes důkladný katechumenát - výuka kandidáta křtu. Povím vám, jak o tom vypravoval kamarádům jeden dospělý křesťan.
Ptali se ho: “Člověče, Marku - vykládá se o tobě, že ses dal pokřtít. Nejde nám to na rozum - máš vojnu za sebou, slušně vyděláváš - co ti scházelo? A zrovna ty, - z takové ateistické rodiny. Co tě k tomu vedlo?”
Cesty k víře bývají všelijaké.” - odpověděl Marek - “Ta moje vedla přes otřes, když se při dopravní nehodě zabila dívka, která se mi líbila, s kterou jsem chtěl právě navázat známost. Rozvířilo to můj sklon k pesimismu: Má to vůbec cenu pokoušet se o něco, pokoušet se žít v tom kousíčku času pro rakev a hrob?
Ta dívka byla věřící, měla katolický pohřeb. Kněz mluvil právě o tom, co se mnou zmítalo. Šel jsem pak za ním, chtěl jsem se s ním hádat. On mi místo hádání dal do ruky Nový zákon. - Skončilo to mým křtem o letošních velikonocích.”
“Ale nebylo to ukvapené, Neunáhlil ses” - starali se kamarádi.
“Kdepak unáhlení” - smál se Marek. “Dobu trvalo, cop jsem se hádal s Pánem Ježíšem nad stránkami evangelia, kdy jsem vyhledával věřící lidi a hádal se s nimi. A když jsem konečně přišel za tím knězem a požádal ho, aby mne pokřtil, smál se mi zas on: “Kdepak pokřtít, - napřed musí tvá víra uzrát, musíš poznat náš křesťanský život, bohoslužbu. Musíme poznat m tebe, jestli to myslíš opravdově. Dáme si na to rok. Budeš katechumenem. Najdi s kmotra, věřícího kamaráda a požádej ho, aby tě zaučoval. Budeš chodit ke mně na soustavnou výuku. A když příští rok koncem postu požádáš znovu o křest, pokřtím tě na velikonoce. A tak to také bylo.” končil Marek své vyprávění.
Takhle vypadá příprava na křest u dospělého. A podobný křestní katechumenát - jenže dodatečný - je nedílnou součástí i u křtu nemluvňat. Kdo řekne A - a dá své dítě pokřtít, zavazuje se tím také B: sám vést děti doma k Bohu a postarat se dětem o dodatečnou výuku ve víře vedením do kostela a k svátostem církve.
Stát se křesťanem - znamená naučit se znát evangelium
znamená naučit se brát vážně Ježíše Krista.
Brát Ježíše vážně je víc než znát ho, obdivovat ho a uznávat ho. Znamená to naučit se Ježíše následovat, jednat v jeho duchu. Naučit se žít v pokojné lásce.
Letošní katechumenát křtěnců ve věku od 8 let - příprava na první svaté přijímání - začne v našem kostele od začátku postu. Přihlaste je už teď.
Katechumenát křtěnců starších - od 15 let, příprava na svátost biřmování, začne letos na podzim. Pamatujte na to, aby mladí o ni nepřišli.
Pomáhejte ze všech sil, aby naše děti byly nejen pokřtěny, ale na křesťany také vychovány.

Přímluvy

Pojďme prosit Boha, abychom dary jeho Ducha, které nám stále nabízí, přijímali a užívali k vzájemné pomoci, k vzájemné službě v lásce. Prosme Boha o poznání, o pochopení:

• Abychom si uvědomovali, jak jsme na sobě navzájem závislí - a nechovali se k lidem kolem sebe jako by to byli naši nepřátelé.
• Abychom měli před očima své vlastní chyby a nedostatky - a dali tak bližním čas, aby mohli zápolit se svými chybami.
• Abychom dokázali své chyby uznat a omluvit se za ně.
• Aby manželé, jejichž vztah je v krizi, hledali a našli cestu k vyřešení a dorozumění.
• Aby mezi nám všemi bylo víc shody a dobré vůle.

Bože, prosíme tě, dávej nám zde sílu, abychom venku v životě mohli uskutečňovat, čemu se zde učíme:
Abychom nesli lásku tam, kde je trápení,
radost tam, kde je zármutek,
smíření tam, kde jsou lidé v nesváru.
Aby se smířil otec se synem, matka s dcerou,
muž se ženou,
věřící s tím, kdo nemůže uvěřit.”
Prosíme tě o to skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

3. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Velmi dramatické je dnešní slovo Boží. Izraelité se vracejí do Jeruzaléma, Pán Ježíš se jako hlasatel božího království poprvé vrací domů do Nazareta. Jak ho tam uvítají příbuzní, přátelé, krajané?
I mezi námi chce být Pán Ježíš doma, i k nám bude dnes mluvit.
Přivítejme ho s radostí a s pokorou.

Uvedení do čtení
Neh 8,2-4a.5-6.8-10
Po návratu ze zajetí slyší Izraelité zas po dlouhých letech předčítat své posvátné knihy. Ani by jim nerozuměli, kdyby jim nepomáhali ti, co se vyznají. S jakou pozorností a dojetím naslouchají ti lidé slovu Božímu! Jak nasloucháme my?
l Kor 12,12-30
Svatý Pavel nám s velkým zaujetím vysvětluje, jak si máme navzájem pomáhat. Jak je možná jednota v různosti.
Lk 1,1-4;4,14-21
Na začátku svého evangelia Lukáš vysvětluje, proč se pouští do psaní: Chce pomoci Teofilovi a všem ostatním čtenářům, aby se mohli přesvědčit, aby mohli poznat a zamilovat si Ježíše.
 

DNES JE NÁŠ ŠŤASTNÝ DEN

“Dnes je tvůj šťastný den! Využij toho!”
Hned po východu z nádraží udeřila každého návštěvníka města do očí tabule s tímto křičícím nápisem. - A kdo šel blíž, uviděl pod plakátem čiperného dědu, jak prodává losy. Ať už sis los koupil nebo ne, křičící plakát se během dne připomínal v mysli: “Dnes je tvůj šťastný den! Využij toho!”

Ono by vůbec nebylo špatné, kdyby takové šťastné dny opravdu byly. Mnoho lidí na ně čeká a vyhlíží je - někde v budoucnosti:
“Dřeli jsme se a jen se těšili, jak si budem užívat v důchodu” - říká smutně pacient s infarktem na intenzívní stanici.
Mnoho lidí se zas utápí ve vzpomínkách na minulost:
“Nemohu zapomenout, jak mě ošidil bratr po tatínkově smrti” říká věčně zatrpklá žena.
Oba ty druhy lidí jsou uprchlíci z přítomnosti, emigranti z přítomné hodiny. Buď se přehrabují v haraburdí minulosti a olitovávají se stále znovu pro staré křivdy. Anebo se utápí ve snění při hudbě budoucnosti.
Oba se míjejí se svým životem, protože ten žijeme teď, v přítomné chvíli a hodině. A míjejí se tak i s Bohem, protože i Bůh je zde v této chvíli.
I Nazareťané z dnešního evangelia patří k typickým uprchlíkům z přítomnosti. S bolestí se ohlížejí na slavnou minulost svého národa, s dychtivostí vyhlížejí dopředu, kdy přijde Mesiáš:
Jak ten bude veliký, jak bude mocný, jak rozdrtí moc Římanů, až jednou přijde! A když slyší z úst rodáka - tesaře: “Dnes se naplnilo Písmo, přestaňte se ohlížet nazpět, přestaňte snít o budoucnosti, Teď jste tu, teď žijete,” - neumějí to pochopit, propadnou panice.
Ježíš z Nazareta není melancholický vypravěč o starých zlatých časech. Není ani romantický snílek, který by vyhlížel za obzory setkání nebe se zemí.

Ježíš z Nazareta učí člověka žít přítomnost, dnešek, přítomnou chvíli:
“Pracujte, dokud je den” - nabádá své učedníky.
“Pojď, zanech své sítě a následuj mne”, říká Petrovi.
“Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé - ty jdi a hlásej boží království” - říká člověku nerozhodnému.
Bohatý sedlák sní, jak si bude žít po žních. A Ježíš na to říká: “Blázne, ještě dnes zemřeš.”
A v evangeliu dnešní neděle říká Pán Ježíš Nazareťanům, mně, tobě, nám všem: “Dnes se naplnilo Písmo, dnes k vám přichází boží království.”

Rozumějte dobře - ta výzva, žít plně svůj dnešek, přítomnou hodinu, to není výzva k lehkomyslnému životu ze dne na den bez starosti o zítřek, to není výzva k pohrdání minulostí.
Je to výzva, abychom měli bdělé oko pro možnost současné chvíle, pro správné využití přítomného dne, pro milost přítomné hodiny.

Všimněte si, jak to dělal Pán Ježíš. Nedržel žádné abstraktní přednášky o ceně času, ale jednal tak, jak máme jednat i my.
Potká se s ženou u studny a využije chvíle, aby ji pomohl. Neříká, aby si přišla poslechnout jeho příští kázání, tam že se jí to ujasní - získá ji hned.
Potká se s nemocným a odpustí mu hříchy hned, bez zvaní do zpovědnice.
V každé hodině, v každé chvíli je plně a cele na místě pro všechny kolem, až po lotra na kříži pár minut před smrtí. Úřední hodiny si nezavedl.

Co znamená tento příklad Ježíšův v našem životě? To není jen oprášení starého přísloví: “Co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek.” - To je víc, to je celý životní postoj, který nás učí žít plně v dnešku, v přítomné hodině.
Ovocem tohoto postoje je, že získáváme citlivost pro potřeby chvíle a lidí kolem sebe, že získáváme oko pro boží přítomnost v našem životě, že získáváme sluch pro vanutí Ducha svatého, Jeho inspiraci, dech.

“Dnes je tvůj šťastný den! Využij toho!” Správně pochopeno, platí to pro všechny dny našeho života, vždy pro přítomnou chvíli. Ale především to platí pro tento den nedělní, pro tuto chvíli eucharistické slavnosti.
Zde se náš život koncentruje: Minulost se zpřítomňuje, budoucnost se ovlivňuje v této chvíli eucharistické slavnosti.
Zde se náš život koncentruje: Minulost se zpřítomňuje, budoucnost se ovlivňuje v této chvíli setkání s Pánem Ježíšem. Teď nás volá jako své krajany v Nazaretě: Je chvíle vzájemného odpouštění! Je chvíle společné lásky! Je chvíle proměny tvého srdce!
A nikdo z nás neví, bude-li pro nás ještě zítra nějaká taková chvíle. Toto je den, který učinil Pán!
Pojďme a radujme se v něm.
Pojďme a přihlasme se k Pánu.
 

SMYSL A ÚKOL KMOTROVSTVÍ

Bylo to docela pokojné nedělní odpoledne v rodině Novákových. Pokojné a sváteční - vždyť včera v sobotu se dověděli, že nejstarší dcery se narodil zdravý chlapeček a gratulovali si navzájem k novým titulům: patnáctiletý Jirka je teď strýc, mladší Jana teta, maminka je babička, otec je dědeček.
Ale pak to přišlo: přihnal se zeť, novopečený otec, vysvátkovaný jako když říkal o ruku Miladu, a spustil: “Přicházím tě, Jirko, požádat, abys byl kmotrem malého Petra.” - Jirkovi to vzalo dech: “Vždyť na to jsem ještě moc mladý!” - “Ale za kmotry se mají vybírat mladí lidé!” řekla Jana. “K jakému užitku je rodičům a dítěti starý kmotr, který je teď už nemocným a bude mrtvá, až by ho křtěnec potřeboval. Tak jsme se to učili v náboženství.”
Tatínek měl také své pochybnosti: “Jistě  počítá strýc Karel, že bude kmotrem. Urazí se, když ho nepozveme. Co na tom, že nechodí do kostela. Však je stejně potřebný právě jen na tu chvíli při křtu, potom při prvním svatém přijímání a při biřmování a při biřmování - jinak není na nic.”
Ale novopečený otec se nedal: “Kdepak, to my právě chceme pro našeho Petříčka kmotra pořádného, který by mu na něco byl, který by mu byl dobrým starším přítelem a rádcem. A k tobě, Jirko, máme důvěru, že zůstaneš své víře věrný a že si z tebe náš Petr bude moci brát příklad. Máme k tobě důvěru, a proto tě žádám za kmotra.”
Jirka očividně povyrostl: “Když myslíš, tak já to beru. Však on mě pan farář na kmotra vyškolí.”
A pan farář ho vyškolil: “Kmotr - to je z latinského compater - spolu-otec. Vzniká tu nový druh příuzenství - duchovního, víc, než pokrevního. Kmotr přejímá za dítě záruku:
Že o ně bude pečovat, bude mu otcem, kdyby ztratilo rodiče.
Že bude rodičům při jeho výchově.
Že se bude s dítětem stýkat, aby se spřátelili, aby mu mohl být důvěrníkem a rádcem.
Že se bude s dítětem stýkat, aby se spřátelili, aby mu mohl být důvěrníkem a rádcem.
Že bude spolu s rodiči pečovat o nedělní účast na bohoslužbách, o náboženskou přípravu dítěte na první svaté přijímání a na biřmování.
Ano, kmotr patří do rodiny křtěnce: rodiče k němu mají mít důvěru, dítě přátelství. Když tě někdo požádá za kmotra, znamená to, že si tě ze všech známých nejvíc cení.” - Tak pan farář v nejbližší promluvě k farní mládeži školil Jirku a ostatní mládež farnosti. Tak se dívá na smysl a úkol kmotrovství církve dnes.
Za mého dětství - před půl stoletím - se kmotrovství považovalo jen čestnou službu při křtu. “Podržet dítě na rukou” říkávalo se funkci kmotra.
Když jsem se jako malý školáček dozvěděl při vyučování náboženství o křestních kmotrech, byl jsem udiven. Nikdo takový se v mém životě nevyskytoval. Tatínka jsem neznal, ten přišel o život při neštěstí v cihelně, když mi byly tři roky. Žili jsme sami, - tři malé děti - s maminkou, a tak mě vyhlídka na muže - skoro jako tatínka, - jak říkával pan farář ve škole, naplnila dychtivou nadějí: “Mami, mám já kmotříčka?” ty máš kmotřenku,” řekla maminka, - a když jsem dorážel, že ji chci
poznat, šli jsme ji v neděli odpověděli navštívit. Seděl tam bělovlasý stařenka, v křesle a mile se na mne usmívala: “Ty jsi můj šestadvacátý stupínek do nebe” - řekla mi. “Celkem jich mám dvaatřicet. Tolika rodičům jsem posloužila při křtu a podržela jejich dítě na rukou.” Dostal jsem jablko a šli jsme domů.
Jak by bylo mé mamince tenkrát pomohlo správné chápání kmotrovství, když zůstala s námi dětmi sama.
Ale protože se kmotrovství zúžilo jen na “podržení na rukou” a dárek, nenacházeli chudí lidé, kdo by byl ochoten jít jejich dětem za kmotra. V mnoha chudších farnostech dělal chlapečkům kmotra kostelník a kmotřenku farní hospodyně.
Dnes už kmotrovství nebereme jako formalitu, ale potíž s vyhledáváním dobrého kmotra se tím spíš zvětšila. Nemá každý v rodině šikovného Jirku a správné děvče Janu. Mladší než 14 let by kmotři být neměli - u nich ještě nelze odhadnout, co z nich bude. Kmotr je také zástupce místní církve - farní rodiny.
Je také věcí dobré farnosti, aby své členy vychovávala tak, aby v ní byli dobří kmotři. Takoví, kteří vědí, jak dobrá věc je být dobrým kmotrem. Když při křtu spolu s rodiči vyznají svou víru a slavnostním podpisem do matriky pokřtěných stvrdí svůj závazek, že tím přejímají duchovní spoluotcovství a spolumateřství. Když vědí, že je to závazek nejen na papíře - ale svaté pouto na celý život a převýborná pomoc rodičům při výchově dětí.
 

DNES SE NAPLNILO PÍSMO

Je snadné si představit s jakým vzrušením šli Nazareťané do kostela: Vrátil prý se domů Ježíš, syn tesaře Josefa, ten co veřejně mluví ve městech. Dělá prý divy!
Jistě dnes promluví! Co nám poví? Jaký div předvede - ten syn nádeníka?
A Ježíš mluvil:
Co jste si dlouhé věky četli jako proroctví, to se teď má stát skutkem. Království Boží je tu: Zajatí ať jsou propuštěni, slepým se vrátí zrak, chromí poskočí; všichni se budou radovat.
Nazaretští to přijali s nadšením: Hlavně ať skřípne všechny darebáky! Ať vezme boháčům majetek, ať jim všem zatopí jak se patří. Ať uzdravuje nemocné - můj gicht, abych mohl líp běhat za kšeftem.
Když ale Ježíš řekl: Má výzva se týká každého z vás! I vy se napravte. I vy propusťte zajatce, vy nehromaďte majetek, zbavte se předsudků, závisti - bylo po nadšení. Vyhnali ho z města.

Aby se Písmo naplnilo na nás
Nejen Nazaretským, i naší době, i nám tu dnes Kristus hlásá: Království Boží je tu! Je čas, aby se Písmo naplnilo na nás!
A jako bylo tenkrát, je i dnes. Někteří odmítají předem: co dobrého z Nazareta! Máme jiné lepší proroky!
Někteří, - a mezi ně asi patříme asi my všichni - se jeho slovy nadchnout: Jsme pro Království Boží, jsme pro svobodu, jsme pro spravedlnost, svornost! - Ale i na nás dnes Kristus ukazuje prstem, na každého osobně:
 Ty buď spravedlivý! I ty propusť zajatce, tj. přestaň chtít pořád všude panovat.
 Ty se přestaň hádat se ženou.
 Ty měj trpělivost s dětmi.
 Ty nebuď sobec, ty neosočuj, ty nepodezřívej ze zlého.
 Ty neodmítej spolupracovat s druhým, který se ti zdá být méně dokonalý, než podle tvého
soudu má být.
 Ty se nemrač, ale buď vlídný a veselého srdce, smiř se se svým bratrem.
 Vy všichni - naplňte dnes na sobě zákon Božího království.

Tak nás dnes oslovuje Kristus. Co uděláme - vyženeme jej, odvrátíme se?
Je v tento čas týden modliteb za sjednocení křesťanů. Ale jednota začíná v každém z nás. První krok ke sjednocení všech křesťanů je jednota nás, katolíků, uvnitř církve. Pokud my jsme nesvorní, dokud nedokáží dva katolíci pracovat spolu bez hádek, dotud není Království Boží ani v nás a nemáme k čemu zvát bratry. Co nám pomůže vytýkat druhým, že jsou zlí, dokud my sami nezačneme usilovat, abychom byli dobří.
Prostá nesmlouvavá, jasná je dnes řeč Kristova: Království Boží je tu, přijmi je!
Bratři přijměme je, rozhodněme se k tomu dnes, obraťme se všichni ke Kristu při svaté oběti: Pane, po tvé vůli přesvaté - zasvětíme srdce své, obrátíme srdce své.
Pane Ježíši, přijď mezi nás! My chceme přijmout tvé království. Nechceme se už jen planě roztrpčovat nad špatností druhých. Chceme usilovat, abychom my byli dobří.
 

Na zakončení oktávu modliteb za sjednocení křesťanů:

JAK VZNIKL OKTÁV ZA SJEDNOCENÍ

Nejen my katolíci, ale křesťané všech vyznání - a je těch vyznání víc jak 250 - se v této době po celém světě modlili za sjednocení v jednu Kristovu církev.
Vznik této velkolepé akce ukazuje, jak každý jednotlivec může vykonat nesmírně veliké dílo pro Boží království, když poslouchá Boží hlas.
Koncem 19. stol. bylo mezi třemi hlavními větvemi křesťanství hluboké nepřátelství: mezi katolíky, protestanty, pravoslavnými. Všichni tři byli stejně přesvědčeni: jen my jsme ti praví křesťané. Ti ostatní jsou podvodníci a zločinci. Kolik energie vyčerpali na zesměšnění a poražení těch druhých křesťanů, na přetažení té nebo oné ovečky ke konverzi - k odpadu od rodné víry. Sjednocení? Ano - ale tak, že ti druzí konečně uznají své bludy, vzdají se svých názorů a pokorně přijdou s prosíkem, abychom my je laskavě přijali do naší jediné pravé církve. A jestli ti druzí nepřijdou, musí být zničeni, vyhubeni.
Tak to bylo, dokud si obyčejný venkovský farář Louis Watson neuvědomil skandálnost této situace při čtení Velekněžské modlitby Ježíšovy: “Otče, ať jsou všichni zajedno, tak jako já a ty jsme jedno, aby svět uvěřil.”
Ten evangelický duchovní pochopil, kde je překážka, že svět nevěří v Ježíše: Jsme to my, křesťané - my nesvorní a nejednotní křesťané - kteří se mezi sebou hašteříme, kteří vypichujeme chyby na druhých a tak se lacině a falešně uspokojujeme vlastním sebeobdivem, že my jsme ti nejpravověrnější, že my jsme ti nejzbožnější - my jsme vinni tím, že svět nevěří.
Vždyť je tu prostředek, jak obrátit svět - bezpečný, účinný, jistý - od samého Ježíše zaručený prostředek, jak obrátit svět. Je prostředek, jak jedna miliarda křesťanů může obrátit ostatní dvě miliardy lidstva, které nevěří. A ten prostředek je jednota křesťanů ve svorné lásce: “Otče, ať jsou jedno, aby svět uvěřil.” - A existuje stejně tak prostředek, jak utvrzovat v odporu ke křesťanství: zůstávat v nelásce, v kritizování, v rozkolu, a ještě se tím chlubit a honosit, že my křesťané jsme jinačí než oni křesťané. Svět nás slyší, jak neúnavně kážeme o lásce, ale svět nás vidí, jak se mnozí sebou nemáme rádi.
Tak si to uvědomil před několika desetiletími jeden člověk. Dnes jsou toho mínění statisíce, snad i miliony lidí po celém světě a ve všech křesťanských církvích. Spojení v modlitbě v jednom týdnu v roce má být obrazem a předzvěstí úplného a trvalého sjednocení všech křesťanů.
Teď si možná myslíš: dobrá, souhlasím, ale nepatřilo toto kázání spíš na začátek oktávy modliteb za sjednocení, než na konec? Týden modliteb už přece skončil - tak co dál? Ale právě o to mě jde, co dál. Co dál za modlitbou? Přece skutek. Moderní poustevník Charles Péguy napsal: “Modlit se za vítězství, ale nechtít za ně jít bojovat, to by bylo ubohé.”
Týden jsme se modlili, teď tedy do boje! Jestliže platí: svět se obrátí, až se křesťanské církve mezi sebou sjednotí, - pak také platí dál: křesťanské církve se sjednotí, až se křesťané budou mít mezi sebou rádi.
Máme se mezi sebou  rádi? Ale kde by - ani se navzájem neznáme. Už kardinál Feltin si stěžoval: “Naši katolíci mají víru společnou, ale prožívají ji každý sám pro sebe.” Každý sám. Jsme si navzájem cizí. Scházíme se dohromady, ale zůstáváme si daleko, jsme osamělí i zde. I ke Stolu Páně jdeme osaměle. Je vina ostýchavost či bázeň, či lhostejnost, či sobectví? Bůh sám to ví.
Ale jedno víme jistě: Žádná církev nebude ochotna podstoupit nesmírnou námahu, nutnou ke sjednocení s námi, dokud my sami jsme navzájem odcizeni jeden druhému.
A ještě jedno víme jistě: Jen prohloubení v lásce mezi námi je cesta k jednotě. Slyšel jsem vypravovat, že když se sešli dva největší teologové této generace - myslím našeho Karla Rahnera a evangelíka Karla Bartha, shodli prý se v jednom: Nejkratší cesta k jednotě je, aby katolíci se snažili být lepšími katolíky a evangelíci lepšími evangelíky.
Když jsem to slyšel poprvé, nerozuměl jsem tomu, ale už rozumím: “Lepší katolík, to znamená blíž ke Kristu. Lepší evangelík to znamená také blíž ke Kristu. Kristus, jeho láska, to je místo sjednocení, to je střed, kde se musíme sejít.
Blíž Kristu, to znamená blíž bližnímu: “Co jste udělali jednomu z bratří mých nejmenších, mně jste udělali.”
Bratří, na každém z nás závisí, zda se křesťané sjednotí. Zda budou světu výzvou k lásce nebo pohoršením a špatným příkladem. Mysleme na to nejen v tomto týdnu, ale každý den při ranní modlitbě. Při mši teď Ježíše promění před námi chléb ve své tělo. Ale on chce víc: chce i nás samy proměnit ve své tělo, chce nás spojit v lásce tak, aby mohl říci o všech na konci bohoslužby: Toto je mé tělo. Amen.

Přímluvy

Shromážděni ve Jménu Ježíše Krista, prosme, abychom se dokázali zbavit nectností, které brání jednotě a lásce:

• Aby církevní představení nechtěli diktátorsky panovat, ale sloužit.
• Aby nadřízení v občanském životě nezneužívali svévolně své moci, ale drželi se zákonného řádu.
• Modleme se za rozvrácená manželství, aby hledali a našli cestu k dorozumění.
• Modleme se, aby i mezi námi, zde přítomnými, a v celé naší farnosti bylo víc shody a dobré vůle.
• Modleme se za všechny křesťanské církve, abychom místo rozdílů hledali, co máme společného.

Bože, pohlédni na naši ubohost, a pomoz nám, abychom překlenuli překážky své malichernosti. Jako nás pojí jeden křest, jedna víra v Ježíše Krista, tak ať nás konečně spojí i jedna láska skrze Krista našeho Pána.

4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Uplynulo už na dvacet století od doby, kdy zněl hlas Pána Ježíše v palestinských synagógách. A přece můžeme i dnes slyšet jeho hlas, být v jeho společnosti. Proto jsme se tu sešli.
Jako těm dávným lidem tenkrát, ani nám dnes není snadné boží slovo přijímat a podle něho se řídit.
K něčemu jsme hluší, něčemu jsme chromí, jindy slepí. Litujme toho upřímně.

Uvedení do čtení
Jer 1, 4-5.17-19
Prorok Jeremiáš nám v prvním čtení líčí, jak ho Bůh povolal k prorockému úřadu. Jak dobrým posluchačem Božího hlasu musel být, když Boží hlas nikdy nezapomněl, když podle něj změnil celý svůj život.
1 Kor 12,31-13,13
Teď budeme naslouchat Velepísni svatého Pavla. Mnoho lidí zná tyto verše zpaměti. My bychom je měli znát také, abychom si mohli v čas potřeby připomenout, jaká je podoba opravdové lásky.
Lk 4,21-30
Evangelium nás znovu zve do nazaretské synagógy k setkání Pána Ježíše s rodáky. Minulou neděli jsme si četli, jak ho pěkně přivítali. Dnes budeme poslouchat, jak to s jejich posloucháním dopadlo.
 

ZNÁME PÁNA A VĚŘÍME V NĚJ

Všimli jste  si, že v dnešním evangeliu jsme stále ještě v nazaretské synagóze, jako minulou neděli?
Pán Ježíš se vrátil domů po první přednáškové cestě galilejskými městy. Proslavil se při ní naráz po celé zemi.
Nazareťané jej mezi sebou nejprve nadšeně vítají jako slavného rodáka: Toho známe dobře, vždyť tu mezi námi vyrostl, bydlel tamhle v tom domku, - toho známe moc dobře.
A čekají, že se z té známosti mezi nimi zvlášť slavně předvede. Teď se všude vykládá o Kafarnau - jaké udělal divy tam. Tak ať ukáže nám, rodákům, něco většího: Ukaž, co umíš, proslav město, kdes vyrostl!
Ale Pán Ježíš jim vytkl, že jej neuznávají za proroka a neudělal tam div žádný. Tak je to rozzlobilo, že ho za to div nezabili.
Nemyslíte, že jim měl Pán Ježíš přece jen něco “ukázat”? - Už z té známosti?

Jenže Pán Ježíš není estrádní kouzelník. On se neproducíruje ze známosti. On pomáhá těm, kdo v něj uvěří - a to je víc, než trochu ho znát.
Ti Nazaretští si byli tak jisti, že ho znají: Jakýpak prorok, je to syn tesaře. Vždyť to víme. A zatím ho neznali vůbec a Pán Ježíš jim nemohl pomoci. Odešel jinam a pomáhal těm, kteří uvěřili, že on je cesta a pravda a život a dali se po té cestě vést.
této dnešní události bychom měli hodně přemýšlet. Vy, děti, a ještě víc my, dospělí.
Nejsme na tom jako Nazareťané? Kdybych se zeptal vás, třeba tebe, nebo tebe: Znáš Pána a Ježíše? - všichni asi odpovíte: znám, známe, dobře ho známe. Víme, kde se narodil, kde žil do třiceti let, víme, že pak učil veřejně, víme, že za nás umřel na kříži, že se nám dal za pokrm... všechno víme, známe ho. Jenže ani Nazareťanům nepomohlo, že ho znali. On chce víc: abychom v něj věřili, abychom v něj tak věřili, že posloucháme, co nás učí, a děláme, co přikazuje.

Častokrát jsme mu tu slibovali, že vy děti se nebudete prát, lhát, trucovat. Že my dospělí budem k sobě vlídní a trpěliví. Dodrželi jsme to, jak se na jeho věřící sluší?
Každou neděli nás všechny zve: Vezměte a jezte, toto je tělo mé! Dali jsme se do pořádku, abychom mohli jeho pozvání přijmout a jít ke stolu Pán? Nebo z nás i dnes budou při svatém přijímání zase jacísi Nazareťané, kteří říkají: Pane Ježíši, já se s tebou sice znám, ale to, co říkáš, neberu vážné.
Povězme mu proto dnes při proměňování: Pane Ježíši, odpusť, že já tě znám ještě tak moc málo. Chci tě poznávat stále lépe, chci podle tebe žít, chci být opravdu křesťan. Už teď chci svou víru v tebe veřejně, přede všemi prohlásit a vyznat.
 

SEDMERÁ POMOC JEŽÍŠOVA - SVÁTOSTI

Dnešní krásná epištola se předčítá snoubencům při církevních oddavkách: jaká je podoba lásky.
Je to text překrásný, ale často jej čítávám s rozpaky. To když vím, že snoubenci jej asi slyší poprvé v životě.
Co pomůže nevěstě sličný závoj, - co pomůže ženichovi elegantní motýl, - co pomůže oběma dojemný svatební obřad, když za chvilku svatební roucha svléknou, řeči doznějí a oni půjdou dál manželstvím dál takoví, jací jsou, jak se pro manželství vychovali nebo nevychovali.
Zeptejte se kohokoliv - a každý vám poví, jak se léta musel připravovat pro svou profesi, pro své povolání.
Jen v manželství jakoby neplatilo, že je třeba se pro život ve dvou také vyučit, také vychovat. Nezralí  chlapci si berou nezralá děvčata. Jaký div, že pak místo manželského soužití svedou jen jakési manželské soužení.
Na ženění, na vdávání, by měli začít pomýšlet až ti, kdo dokážou Pavlovu teorii o lásce udělat svou životní praxí, součástí své povahy. Poslechněme si ta slova ještě jednou pozorně.
Křesťanství však osobní zralost nejen vyžaduje, ono nám nabízí i pomoc k jejich dosažení. Je tu Ježíš - Učitel, který ve svátostech církve vede křesťana celým životem:
Při narození dítěte podává církev pomocnou ruku rodičům.
Školí je v základních vychovatelských zásadách, aby křestní milost ve svých dětech uchovali, aby se jim dařila výchova v dobrého člověka. Nabízí jim radu a pomoc při náboženské výchově dítěte, aby uměli děti vést k první účasti na svátostech, aby uměli děti seznámit s krásami křesťanství. Kněz rád uvítá rodiče, když se přijdou poradit o náboženské výchově dětí. Zkuste to!
Každou neděli svolává církev všechny na společné bohoslužby, do této školy lásky. Vy víte, co tu získáváte, proto jste tu i dnes.
Kolik příležitosti k duchovnímu vedení je ve svátosti smíření, ve zpovědnici! Zde můžeme zahlédnout zblízka tvář Krista milosrdného, když nám říká: Jdi v pokoji, tvé hříchy jsou smazány. Jdi a už nehřeš! Zde můžeme poznat podobu Ježíše - Utěšitele: Chceš-li být mým učedníkem, pojď a následuj mne takto.
Pak je tu nabídka mládeži k přípravě do života před biřmováním, nabídka pomoci k překonání bouří puberty, vyspíváním tělesného i duchovního. Na kolika mladých ženáčích a paničkách visí ještě zbytky pubertální nezralosti, doslova dětinství!
A pak je tu nabídka církve, že pomůže připravit mladé lidi pro manželství. Tato příprava má tři stupně.
První část je výchova osobnosti a děje se, jak už zmíněno, každou neděli při naslouchání slovu Božímu a v osobní odpovědi na ně: jak já se zařídím podle toho, co jsem tu slyšel. Individuálně se řeší vyladění povahy a charakteru v klidu a tichu zpovědnice, kde je možno vést mladého člověka od měsíce k měsíci. Využíváte těch možností, vy mladí?
Druhý stupeň vedení k zralému manželství má svůj čas, když mladí lidé naváží známost. Teď mají zajít za svým knězem a říct: Otče, máme známost, raďte, jak si vyzkoušet, jestli se k sobě hodíme. Raďte, jak známosti využít k naučení života ve dvou.
Třetí stupeň manželské přípravy se koná bezprostředně před svatbou. To je vlastní školení na manžele. Měli by si na to mladí rezervovat čas, aby mohli vícekrát navštívit kněze, vyslechnout na jakých chybách ztroskotali jiní před nimi, čeho se mají vyvarovat, co a jak dělat.
I na případy mimořádné Boží láska pamatovala. Pro nemocného má nabídku svátostné posily, duchovního léku, aby snadněji zvládl a přemohl síly rozpadu.

Tolikerou pomoc církev nabízí, aby mladý člověk mohl dozrát v dospělou osobnost, tolikerou pomoc ve všech životních situacích.
Možná by mi teď někdo z vás, kdo má smysl pro důkladnost, připomněl: “Ještě o pohřbu ses nezmínil - hezký funus, to je přece také služba církve.” Je, zajisté, ale já měl na mysli teď umění hezky žít. Hezky žít, to je víc, než hezký pohřeb.
A tak vás, děti, mládeži i vy dospělé děti Boží, zvu do školy Božího království: Využívejte svátostí, prostředků církve k zvládnutí umění krásného života. Života načas i navěky.
 

NEJVĚTŠÍ JE LÁSKA

Život v kleci
“Člověče, nežij jako králík v kleci!”
To bylo téma kteréhosi filmu. Připomíná mi ho dnešní epištola svatého Pavla. Napřed v tom filmu byly záběry z králíkárny: Malá, temná klec zadrátovaná pletivem, v níž se krčí králíčata.
Potom člověk - králík: Studená šeď klece, světnice v porodnici, - se zalíčenými okny a betonovou podlahou - vítá člověka na svět. Pak klec bytu v paneláku. Klec školní třídy. Beton ulic, kterými se plouží šedivý člověk.
Ale pak se to stane: Ten šedivý mládenec zahlédne oči, které nejsou šedě studené: dívčí rozevřené oči, které na něj hledí se zájmem, se sympatií, s láskou. A mládenec najednou uvidí v puklině betonu na chodníku sedmikrásku, na oknech domů květiny, nad ulicí modré nebe. Na stromě je kos a zpívá píseň lásky. Změnil se náš šedý človíček, změnil se svět, vše se změnilo do krásy: přišla láska.
Láska mění člověka, láska mění svět! To říkal ten film a to říká i epištola svatého Pavla.
U jiného možná vyvolalo naslouchání svatému Pavlu jiné myšlenky. Začal si v duchu bručet:
“Dejte pokoj s tou odrhovačkou o lásce. Já vím, zpěváci, básníci, - ale to vše je sentimentální kýč. Peníze mění svět! Síla, moc mění svět. Láska, to je kratičká epizoda na konci dětství, poslední dětská nemoc. Celkem příjemná, nic proti ní. Ale netahejte to do života, tam patří přesná kalkulace, logické úvahy možností, rozpočet, plánování.”
“Ano, to vše je dobré a potřebné”, řekl by na to asi svatý Pavel, “ale bez lásky to není nic, bez lásky i ten nejlepší programátor není ničím.”
Má pravdu Pavel i dnes, nebo to platilo jen ve starých časech romantiky?

Pavlova píseň lásky
Konal se literární večer pro mládež na téma: Nesmrtelné verše o lásce. Štipačev, Mácha, Goethe, Seifert, Nezval, Byron, od nejstarších po nejmladší. Recitátoři sklízeli potlesk. Nakonec vyskočil na pódium mladík a řekl: Dovolte, abych vám na závěr přečetl píseň o lásce, kterou napsal jeden textilní dělník na Blízkém východě, zhruba před dvěma tisíciletími. Je to “Píseň lásky apoštola Pavla”:  (čti zvolna 1 - 10)
Když dočetl, v sále bylo chvilku bezdeché ticho - a tak zahřměl největší potlesk toho večera.
Je to opravdu píseň, co napsal svatý Pavel? Je. Ovšem nezpívali ji tenkrát na podobné melodie, jaké zpívá dnes Karel Gott nebo Helenka Vondráčková. Byla to píseň podobná žalmům, ale byla to píseň prvních křesťanů.
Mnohé předvádění přes bariéry kultur a řečí ji připravilo o původní rytmickou podobu básně. Překladatelům šlo vždy víc o smysl slov, než o formu, ale ještě dnes vidíme, že píseň měla tři strofy a každá strofa, odstavec, měla své téma.

První strofa: Bez lásky bych nebyl ničím (13,1-3)
První strofa nám připomíná film o šedivém životě, o kterém jsem vypravoval na začátku: Dokud nemám lásku, nejsem nic. Láska uschopňuje k velkolepým výkonům. Láska činí život hezkým, pomáhá k šťastnému životu, dává smysl a cenu tomu, co člověk dělá. Svatý Pavel to říká takto: (Čti 1-3).
V lásce stojí a bez lásky padá život člověka i křesťana. Kdo nemiluje, ten ani nežije; to je smysl první strofy.

Druhá strofa: Láska nehledá sebe (verš 4-7
Druhá strofa podává popis, co skutečná, pravá láska je. Není to jen vzplanutí citů, - to je jen chvilkové, samo by to nestačilo. Není to jen vzplanutí tělesné potřeby po splynutí a spojení, - to je jen na chvilku, samo by nestačilo ovlivňovat celý život. Není to jen uspokojení vlastních potřeb, to je až důsledek, následek.
Milovat znamená darovat se druhému - a druhým, kteří nás potřebují: Darovat se manželovi, darovat se dítěti, tomu, kdo nás potřebuje. To je zralá láska. Dát peníze, - to je jen mrtvá zvěcnělá láska. Dát sebe je živá láska.
Láska nezralá, sobecká, chce vlastnit - např. matka, která udržuje dospívající děti v nepřirozené závislosti na sobě.
Láska zralá ponechává druhému, což jeho je a navíc jej obdarovává. Je to jednota v rozdílnosti, ne ztotožnění. Svatý Pavel to jasně říká: (Čti: 4-7)
Pravá láska vždy dává druhým radost, nikdy zármutek.

Třetí strofa: Nikdy nepřestává (8-10)
Třetí strofa začíná prohlášením: Pravá láska  nikdy nepřestává. V nejistém, nestálém lidském životě je něco, - prohlašuje svatý Pavel, - co se podobá spíš Boží než lidské vlastnosti: trvalost bez konce. Je toho člověk schopen? Člověk asi ne, ale Bůh ano: Bůh je láska. Láska je podoba Boží v člověku, proto je schopna trvat bez konce.
Teď asi v duchu voláš: Ale jak se tomu podobají lásky takové, jaké bývají!
“Ona” čeká s nejistotou, v jaké náladě se on vrátí z práce. Jestli ho někdo dozlobil, nebude s ním řeč, bude nerudný a popudlivý, strach z něj půjde.
A jinde zas “on” čeká napjatě na schůzku, zda ona přijde bez nálady nebo s náladou, mrzutá či veselá, zlá princezna, která si myslí, že celý svět a hlavně ten její přítel je tu na  to, aby ji stále znovu jak šašek rozveseloval a čekal, kdy se milostivě usměje.
Tohle však nejsou podoby lidské lásky. Tohle jsou podoby lidského sobectví, lidské darebnosti a hlouposti. Pravá láska vypadá podle svatého pavla takto: (verš 8-10).
takovou, dokonalou lásku se musíme po celý život snažit, po celý život se jí učit.

Proč právě láska?
Závěrem se ještě zeptejme: Člověk má tolik schopností. Jeho rozum staví přehrady, mění svět, nese ho do hlubin vesmíru. Proč ne rozum, ale cit, láska, je to nejpodstatnější, aby byl člověkem?
Jestli jsi sledoval dobře dnešní meditaci, odpověď už znáš: Protože Bůh je láska. A velikost člověka nad vší ostatní přírodou je v tom, že člověk v sobě nosí Boží podobu, schopnost lásky, schopnost nesobecky se radovat.
Rozumem mění člověk svět na letiště a továrny. Láskou mění člověk svět na líbeznou zahradu k bydlení, k radostnému životu.
Shrňme si tedy dnešní meditaci do věty:
Boží láska mne vymyslela. Má láska je odpovědí, která mne vede k Bohu:  Vždyť Bůh je láska!
 

TO NEJJEDNODUŠÍ A TO NEJTĚŽŠÍ

Ještě nám zní v uších vyprávění evangelia, jak špatně přivítali Pána Ježíše, když se vrátil domů ze své první misijní cesty. Svatý Pavel v epištole také mluvil o cestě. Říká, že nám chce ukázat cestu mnohem vzácnější, než po které obvykle chodíváme. My tuhle epištolu známe dobře. Slýcháme ji při svatbách, kde se snoubencům představuje jako vzor jejich manželské lásky. Říká se jim v ní, že
 pravá láska je umět vždy znovu odpouštět.
 nechtít mít vždycky pravdu,
 nedělat se lepším,
 brát druhého takového, jaký je, nechtít ho stále polepšovat,
 mít ho rád pro to dobré, co na něm je.
 A v tomhle vytrvat až do smrti.
Co to bylo za člověka, který tuhle velepíseň lásky napsal?
Pavel nebyl nikdy ženatý. Neklidný život stále cestujícího misionáře mu k tomu nedal příležitost, a tak Pavel sám tak krásnou manželskou lásku, o které píše, nikdy osobně neprožil.
Pavel nebyl také v dětství a mládí k lásce veden. Odmala byl vychováván ke kruté nenávisti ke všem, kteří měli jiné názory než tehdejší ortodoxní židovstvo.
A já si myslím, že sebelepší lidský vychovatel by nebyl schopen tyto myšlenky vůbec ani vymyslet. Člověk uvažuje, kalkuluje, plánuje. Ale tyhle věty jsou z jiného světa. Jestli je někde přímo hmatatelné to, čemu se říká “Boží vnuknutí, Božská inspirace Písma.” Pak je to v těchto Pavlových verších. Proto jsou mírou, podle které se měří pravost každé lidské lásky.
Ale řekněme si to ještě jinak: tyhle verše 13. kapitoly 1. listu Kor. jsou přímo učednicí pravé lásky.
Slovo láska je v dnešním světě moc používaná, moc zneužívaná, moc opotřebovaná. Tak moc opotřebovaná a zneužívaná, že mladý chlapec má obtíže s jeho vyslovením, když má dívce říct: “Já tě miluji.”
Je to podivuhodně jednoduché, když Pavlovým veršům nasloucháme. Ale je to podivuhodně těžké a náročné, když máme v jejich duchu žít. Je to realistické a idealistické zároveň.
Co vše podle  Pavla k opravdové lásce patří:
 Skutečná dobrota. Ne povrchní dobráčkovství, ale dobrota, která bere druhého takového, jaký je. Vidí především jeho dobré vlastnosti, co je na něm sympatické. Ale bere na vědomí i stinné stránky jeho povahy a počítá s nimi.
 K lásce patří také nezištnost, která nehledí především na to, jak mohu druhého využít, ale jak mu mohu pomoci, prospět, udělat radost.
 K lásce patří i důvěra - snad největší dar, který mohu druhému dát, - když mu důvěřuji aniž bych ho kontroloval, špehoval, podezíral.
 K lásce patří trpělivost - která dává druhému znovu a znovu čas. Trpělivost, která vydrží při druhém, i když zklame, když přijde nemoc, neúspěch.
 K lásce patří dále stálá ochota ke smíru. Denní stravou dobrých manželů je vzájemné odpouštění. Každé ráno se má začínat s čistým stolem.
 K lásce patří konečně i naděje, která se nenechá zahubit nejistotou zítřků ani proviněním, ani zklamáním se v druhém. Naděje, která vždy znovu otvírá dveře k nové příležitosti, k novému začátku.
Opravdu, náročně věci spojuje Pavel se slovem láska. Není nic lehkého, takto milovat, ale není to nic nemožného. Protože láska je vůbec to nejvzácnější, co člověk může v životě mít, proto stojí za to, vždy znovu, stále znovu o ni usilovat.
Často se mluví o životním boji, který člověk prodělává. Co je to? Je to v podstatě stále nové rozhodování pro lásku nebo proti lásce. A protože co je bez lásky, to není nic, to je bezcenné, - je to boj o samu podstatu bytí.
Kdyby při této úvaze vše končilo, byla by to úvaha úděsná. Copak je tu mezi námi někdo jeden jediný, kdo by si mohl říct, že takovou Pavlovskou křesťanskou lásku má, že podle ní opravdu žije?
Naštěstí zde křesťanské uvažování o životě v lásce nekončí. Na tomto místě přistupuje k lásce víra. Víra, která nám říká, že naše manko lásky je už uhrazeno. Přebohatě uhrazeno láskou Pána Ježíše. Věřit v Ježíše totiž znamená připustit naše nedostatky a otevřít dlaň, aby nás Ježíš mohl obdarovat.
A v síle tohoto Ježíšova obdarování máme uprostřed lhostejnosti a zloby světa jít a vždy znovu otvírat cestu lásce.
Může být krásnější náplň života?
Může být krásnější poslání?

Přímluvy

Projevme svou dobrou vůli žít podle slova Kristova. Prosme Boha o pomoc a sílu k tomu:

• Bože, náš Otče, dej, abychom každou neděli o slovu Božím přemýšleli a hledali, jak podle něj žít.
• Abychom s důvěrou přicházeli ke svaté zpovědi a ke stolu Páně.
• Aby děti našly v přípravě na první svaté přijímání v Pánu Ježíši přítele na celý život.
• Aby děti se naučily v přípravě na první svatou zpověď rozeznávat dobro a zlo.
• Aby dospívající mládež našla v přípravě na biřmování pomoc ve zmatcích tělesného a duševního vyspívání
• Aby se mladí lidé v předmanželské přípravě dobře připravili do manželství.
• Aby starým a nemocným byla návštěva Božího lékaře ve svátosti nemocných posilou a útěchou.
• Aby poslední služba lásky, pohřeb, byla vskutku poslední a ne první kněžská služba dospělému křesťanu.

Pane Ježíši, jaks proměnil vodu ve víno, tak proměň i náš život v tvou slávu a naše umírání v tvé zmrtvýchvstání; jenž žiješ a kraluješ na věky věků.

5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
V Písmu svatém čteme, jak proroci slyšeli Boží hlas, jak apoštolové viděli Ježíše proměněného. My bychom také rádi zažili takové bezprostřední setkání s Pánem. Proč se neukáže i nám, proč se i nám nedá slyšet? Kde je chyba?
V Bohu ta chyba není - Bůh je stále týž, ten se nemění. Je tedy spíš na nás, abychom hledali, jak Boží hlas uslyšet, jak Ježíšovu tvář zahlédneme.
Uznejme svou nedostatečnost a litujme jí.

Uvedení do čtení
Iz 6,1-2a.3-8
Prorok Izaiáš nám dnes obrazně líčí, jak on uslyšel Hospodinův hlas, jak on byl povolán ke službě prorocké, ke službě lidem.
1 Kor 15,1-11
Ve druhém čtení budeme slyšet z úst svatého Pavla nejstarší vyznání víry, nejstarší Krédo první křesťanské generace. Ať se v našem srdci ozve živé: “věřím” - jako odpověď.
Lk 5,1-11
Jako se vylekal Izaiáš, tak se vylekal i Petr, když zažil znenadání Boží povolání. Ale i on přemohl strach a vydal se na cestu služby lidem, na cestu následování a uvěření. My si z něj máme vzít příklad.
 

K RADOSTI DĚTÍ BOŽÍCH

Týká se nás vůbec dnešní slovo Boží?
Izaiáš je povolán k úřadu proroka. Pavel je povolán k úřadu apoštola. Petr je povolán za rybáře lidí, náměstka Kristova, papeže. Kněží, biskupové, papežové, to jsou duchovní povolání. My jsme laici, - nás se žádné z těchto povolání netýká?
Kdyby se nás dnešní slovo Boží netýkalo, nedala by je církev při nedělní bohoslužbě předčítat. Jsme povoláni všichni: K přijetí radostné zvěsti evangelia, k vykoupení z neklidných, mrzutých a bázlivých lidí ke svobodě a radosti dětí Božích. K radosti nejen po smrti, k radostnému životu už teď: “Království Boží je tu,” říká Ježíš.

Teorie šťastného života
Jsme pokřtění, jsme křesťané. Jsme tedy šťastní? Většinou ne. Máme k tomu daleko. A víme každý proč: “Jo, kdyby byl jinačí svět kolem, kdyby se změnily věci podle našich představ, kdyby kolem nás byli jinačí lidé...”
Ale nejsou, tak se litujem a máme pocit, že vada je ve zlých časech a v lidech kolem nás.
Jenže požadavek ideálního světa a ideálních lidí, to je představa eschatologická, to je představa nebe. A nebe na zemi není a nebude.
Nebe, - to je právě pojem šťastného stavu, který už nic zlého zvenčí nemůže narušit. Kdežto štěstí na zemi - to je osobní stav, který může být a také je zvenčí stále ohrožován. Okolí může ohrožovat náš klid, naše drobné radosti, - ale jestli jsme nešťastní, to závisí na nás, ne jen na okolí.
Platí tu stále moudré přirovnání, že ďábel je zlý, kousavý pes, uvázaná na řetěze. Pokousat nás může, jen když se my sami k němu přiblížíme, když se pokousat dáme.

Praxe šťastného člověka
Řekneš si: Tohle je teorie, suchá teorie. V denní praxi to tak nejde. - Ale jde. Copak neznáš lidi pokojné, veselé, klidné, šťastné? A žijí ve stejných poměrech, ve stejném světě jako mrzouti. Mají kolem sebe také dost hloupých a zlých lidí, jako máš kolem sebe ty.
Jenže ani se tomu nediví, neužírají se pro to, berou to jako samozřejmost našeho světa. Diví se leda tehdy, když se setkají s dobrem, dobrým člověkem - a z toho pak mají radost.
Víte, je to nějak tak, jako s kvetoucí loukou: Jeden na ní vidí květiny a má z nich radost. Druhý vidí kravinec a je znechucen. Je  tam oboje, záleží nač koukáš.

Ctnost vykoupených
Jestli uslyšíme a přijmeme dnešní pozvání k radosti, pak pro nás začne život vykoupených lidí už dnes. Svět bude stále stejný, lidé kolem nás také, ale my budeme jinačí.
Jestlipak jste už vy mladí slyšeli o ctnosti eutrapelie? Je to řecký název veselosti, umění těšit , rozveselit sebe i lidi kolem nás.
Je to ctnost těch kteří umějí vidět situaci humorně; - kteří umějí vymýšlet a vyprávět anekdoty; - ctnost těch, kteří se umějí ze srdce zasmát slovní hříčce, lidské hlouposti i sami sobě. Má to být ctnost všech křesťanů, všech nás.
Lidé, kteří mají křesťanskou ctnost eutrapelie, se dívají po kytkách. Když šlápnou do kravěnce, řeknou si: Hnůj je také k něčemu dobrý - kvítko ho promění v krásu.

Radost hříšníků
Petr dnes volá, zděšen Ježíšovou velikostí: Pane, odejdi ode mne, jsem člověk hříšný. Ale Ježíš neodchází, ani ho nezahání. Pán to ví, že Petr je hříšný. On s tím počítá. Hříšníku Petrovi ohlašuje příchod Království. Petrovi a nám, každému z nás.
Pojďme dnes vstříc Ježíšovi s radostným poznáním: Pane, já jsem člověk hříšný, lidé kolem mne jsou hříšní, dějí se věci hříšné a zlé, ale ty nás voláš, abychom přesto žili v radosti. Abychom ze zdrojů slova Božího radost čerpali, jiným rozdávali, s Petrem za tebou šli  a došli do Království, kam zloba nedosáhne.
 

STÁLÁ OBNOVA KŘESTNÍHO VĚDOMÍ

Izaiáš se vylekal, když slyšel boží volání. Petr se vyděsil, když uslyšel Boží povolání k následování Ježíše. My jsme také voláni, my jsme také povoláni a přijati do družiny Ježíšových apoštolů - a nijak nás to neděsí ani nevzrušuje. Proč?
Hlavně proto, že ve stavu povolaných - křesťanů - vyrůstáme už od křtu v nejranějším dětství. Odmalička je nám to samozřejmostí.
Mnozí lidé proto říkají, že by se mělo křtít raději až v dospělém věku, abychom tento vstup do družiny Ježíšovy mohli patřičně prožít.
Jiní dokonce říkají, že křest malých děti je proti svobodě svědomí. Nikdo nemá být k přijetí víry nucen - a malé děti se nemohou sami rozhodnout pro  víru nebo proti. Lépe počkat se křtem až v dospělosti - ať se každý svobodně rozhodne. Některé křesťanské církve to tak dělají a křtí až v dospělosti.
Ale hlavní křesťanské církve - katolíci, evangelíci i pravoslavní - zachovávají dál starý mrav křtění malých dětí. Proč? Protože důvody pro křest až v dospělosti jsou rozumné jen zdánlivě.
Narozením se dítě zařazuje nejen do náboženského společenství určité církve, ale i do národního společenství.
Kdyby někdo řekl: “Proč dítěti vnucovat, jaké bude národnosti? Přejme mu svobodu, ať se samo rozhodne: Nebudem ho učit žádné mateřské řeči - nechme je až vyroste a bude mít z toho rozum, pak ať se samo rozhodne, kterou světovou řeč si zvolí za svou mateřštinu, do kterého národa chce patřit. -
Vy víte, jak by to dopadlo: nezvolilo by si žádnou řeč. Zůstalo by do smrti skřeky vydávajícím idiotem.
Podobně se dnes vyskytují lidé, kteří říkají: Nekřtěte děti. Nechte děti být, žádnou víru jim nevštěpujte, žádnou morálku jim nevnucujte. Ať si vyberou samy, až dospějí, co chtějí věřit, jakou chtějí morálku.
Jak to pak dopadá, ukazují nám s hrůznou přesvědčivostí denní zprávy z černé kroniky: Jak začalo ubývat dětí ve vyučování náboženství, tak začalo přibývat kriminality mládeže. Kriminality z bezvýchodnosti: Mladí nevědí, co mají dělat. Nevědí, jak mají žít - a tak ubližují jiným i sobě.
Cituji z denního tisku::
“V zahradní chatce v Havířově byl nalezen mrtvý sedmnáctiletí Jiří P.  Přes hlavu měl přetaženou bundu a pod ní plechovku s ředidlem toluenem. Lékař konstatoval smrt otravou při vdechování této látky.”
Kdo se v dětství nenaučí mluvit, zůstane po celý život idiotem.
Kdo se odmala neučí životním mravům, ten neví, co by si měl se svým životem počít - a tak hledá únik v pití a v drogách.
Nepomůže tedy odkládat křest do dospělosti. Je dobré děti pokřtít, ale je nutno odmala je o tom soustavně uvědomovat. Je třeba dbát, aby všichni křtěnci prošli i důkladnou výukou křtěnců - katechumenátem, který je nedílnou součástí křtu: zvlášť před prvním svatým přijímáním, před sňatkem. Vědomí, že jsme pokřtění, že jsme křesťané, si musíme po celý život obnovovat a připomínat.
V rámci církevního roku nám pomáhá: v době postní obnovit svůj křestní katechumenát, a ve velikonoční slavnosti Vzkříšení se znovu přihlásit ke svému křtu - v obnově křestního slibu.
Podobně se dostává do popředí pozornosti křtitelnice při prvním svatém přijímání dětí. Ti malí právě prodělali první stupeň křestního katechumenátu - naučili se desatero božích přikázání, učili se rozeznávat dobré a zlé. Celá farní rodina si s nimi svůj křest připomíná a radostně se k němu hlásí.
Ale i každá nedělní bohoslužba nám připomíná náš křest, počínaje kropenkou u dveří - pokropení je symbolem křestního obmytí, - až po svaté přijímání. Vždyť jen proto smíme přistupovat ke stolu Páně, že jsme pokřtění. A čas od času prožíváme v rámci nedělní bohoslužby i křest dětí, abychom si připomněli svůj křest při přijetí nových údů do společenství místní církve - farní rodiny.
Doma nám naše pokřtění připomíná kropenka u dveří, holubička na stropě. Ve skříni jsou křestní svíce a křestní roušky členů rodiny, mezi osobními doklady je potvrzení o křtu.
Křestní svíce svítí na rodinném stole při slavnostním obědě po prvním svatém přijímání, při osobních výročích.
Ale nejvytrvalejší připomínkou křtu je každému jeho křestní jméno.
Každý pokřtěný má radostně slavit svůj svátek: Je-li možno - v kostele, proudí do svého duchovniho rodiště, ke své křtitelnici. Nebo alespoň doma: slavnostním kredem při rozsvícené křestní svíci. Sváteční večeří v kruhu rodiny a nejbližších přátel. Modlitbou ke křestnímu patronu, přečtením jeho životopisu, úvahou, v čem a jak si z jeho života mohu brát příklad.
Rodiče často vybírají jméno pro své děti podle občanského kalendáře - církevní třeba ani nemají k disposici. A v občanském kalendáři mnohá jména znějí velmi civilně, bez vztahu ke křesťanským světcům. Rodiče by se měli při křestním rozhovoru poptat kněze, kdo vlastně bude křestní patron jejich dětí, a kdy bude mít svůj svátek - jmeniny.
Kdopak už ví, že takový Hynek je jen pozměnou svatého Jana; Čestmír že je zčeštěné jméno statečného misionáře Franků svatého Honoráta; Drahoslav je obměnou svatého václava; že Horymír vznikl překladem jména prvokřesťanského světce Montana; Doubravka že je zčeštěná svatá Sylvie a Ilona maďarská podoba jména svaté Heleny.
Jindy znějí nezvyklá módní jména cize jen proto, že lidé světce toho jména neznají. Například velmi rusky znějící Taťána je římská prvokřesťanská mučednice Tatiana, blahoslavena Milada je Mlada, zbožná dcera českého krále Boleslava Ukrutného. V honbě za cizokrajností se dnes zase naopak volí jména původní, nezčeštěná: Místo Blaženy se dnes křtí Beatrice, místo Vítězslava Viktor. Převážně většina jmen v občanském i církevním kalendáři jsou jména světců - někdy přeložená nebo pozměněná. I Nikita, Ilja a Igor jsou velcí světci ruské církve.
Pokud by si rodiče přesto vynašli jméno, které není odvozeno od žádného světce, měli by v poradě s knězem křestní vzor pro své dítě zvolit jako druhé jméno a později je s ním seznámit.
Ale už kolem roku 400 píše biskup z Cařihradu, svatý Jan zlatoústý: “Nedávejte dětem jména nahodilá, podle zvuku a chvilkové módy. Dávejte dětem jména světců, kteří jim mohou být vzorem ctností a krásného života.”
Obnovujme v sobě často křestní povědomí: Jsem křesťan, duchovní šlechtic. To mne zavazuje k šlechetnému životu. Naše křestní jméno je nám také stálou připomínkou našeho křtu.
 

VŠICHNI JSME POSLANÍ

Poslání Izaiáše
Bůh nechce dělat všechno sám. Stvořil si nástroj, člověka. Skrze člověka chce tvořit a jednat, žehnat a milovat. Poetickou výpověď, že Bůh uzpůsobuje člověka a volá ho do své služby: “Koho mám poslat, kdo půjde?” - jsme slyšeli v prvním čtení.
Izaiáš odpověděl s ochotou: “Zde jsem, mne pošli!” A tato jeho ochota způsobila, že se stal vůdcem a vychovatelem, že dodnes, po tisíciletích, ho známe a víme o něm. Izaiáš přijal Boží poslání a stal se prorokem svého lidu.

Poslání naše
I nás každého volá Bůh do své služby podobně jako Izaiáše. Ba dokonce i naše doba a situace se v mnohém podobá časům Izaiášovým. Jako dnes i tenkrát zuřily bitvy, válečné napětí v Předním Orientě. I tenkrát vladaři měli jinou vůli než Hospodin a chtěli, aby proroci hlásali tu jejich a ne Hospodinovu vůli.
Izaiáš tenkrát přesto zůstal prorokem Hospodinovým.
I nás každého volá Bůh, abychom byli jeho pomocníky při jeho plánech se světem, s člověkem.
Teď bychom měli udělat přestávku. Ztichnout, abychom si mohli rozmyslet, co tedy Bůh konkrétně chce od každého z nás za pomoc, jak máme být jeho spolupracovníky.

V čem spolupracovat?
Ale ono není vůbec třeba si kolem toho nějak lámat hlavu. Všichni dobře víme, že ta naše bohoslužba je služba člověku bližnímu. Že máme odít nahého, napojit žíznivého, nakrmit hladového, - řečeno slovy biblickými.
Ani se nemusíme pachtit s vyhledáváním různých možností, jak sloužit lidem kolem sebe. Život nám nabízí denně příležitost v hojnosti. Kdybychom pro potřeby bližního byli nevímjak krátkozrací, dvě lidské žízně nám ujít nemohou: Žízeň po přátelství a lásce u lidí osamělých, - a žízeň po opoře u lidí neurotických. A obojích, osamělých i neurotiků, je mezi námi stále víc.
Všude jsou lidé, kteří zoufale hledají přátelskou ruku, trochu opory ve chvíli, kdy jejich krok znejistí a oni jsou z toho vyděšení.
Od nervově labilních lidí jde kdekdo raději dál: “Nic s ním neměj, je to cvok” - říkají o nich lidé, a začnou se jim vyhýbat, vzdalovat se. A tak k jejich nejistotě přidají ještě samotu.
A když pak takovému člověku v té samotě selžou nervy a pak z jakéhosi pozdního pocitu viny mu jde kdekdo na funus: “To bylo lidí na pohřbu!” - říkají si. Ale měl by někdo při tom funusu vykřičet všem do tváře: Teď jste tu? Pozdě! Už vás tenhle mrtvý nepotřebuje. - Ale kde jste byli, když vás potřeboval? Když jste ho nechali osamělého, protože s ním nebyla žádná zábava? Jeden z vás by byl stačil, aby ho zachránil.
Když mladé básnířce Inge Bachmanové selhaly nervy, nemohla psát. Opustil ji muž, přátelé se vytratili. V hrozné osamělosti si vzala život.  Zanechala báseň, která svědčí o její situaci:
“Ležím tu sama, ve světě bez lidí.
Nikdo mě nemá rád, nikdo mě nevidí.
Jen mrtví se ke mně tlačí
a ve všech řečech světa mlčí.
Živí se v ulicích jen za svým cílem ženou.
Mně nikdo nedal na okno lampičku rozsvícenou.”

Jak spolupracovat
Mazaný výhybkář v nás už možná zapracoval a hledá, jak se vyhnout: “Copak jsem já lékař, copak jsem psychiatr, copak umím léčit všechny ty nervové choroby?”
Nikdo po nás nežádá, abychom dělali, čemu nerozumíme. Jsi, křesťane, volán, abys dělal léčitele nemocnému, ale abys mu dělal přítele. A ještě slevím, přítel je velké slovo. Stačí být dobrým známým, dobrým sousedem, častějším návštěvníkem a pečovatelem i u těch lidí, u nichž to není zcela zábavné. Vyslechnout stesky, povzbudit, potěšit, podržet člověka, když se zrovna nějak rozsypal. Možná, že za čas budeš potřebovat totéž ty, až se dostaneš do nějaké krize.
A co dál umíme a můžeme každý, když jen chceme? Můžeme umět omluvit nezvyklé chování neurotika. Omlouvat vše, co jen jde. A kde už nesvedeme omluvit, tam aspoň politovat. Neodsoudit, neodvrátit se, neopustit.
Můžeme mít s bolavým bližním trpělivost. Stále si připomínat, že lékem nervů je čas. Netrpělivý chce zlepšení a hned. Svatý Pavel říká, že trpělivost je jednou z podob křesťanské lásky. Právě trpělivost je znakem duševní převahy, lepších nervů.
Ze dvou známých možností jednání s druhým: po dobrém nebo po zlém - můžem volit vždy ten prvý způsob. Po dobrém. Když ten bolavý člověk je na nás nabručený, mrzutý, jsme v pokušení říct si: “Neváží si mého přátelství, mám právo uraženě odkráčet.” Lidé to tak dělají, ale my, křesťané, jsme od našeho Pána vedeni, abychom zlé dobrým odpláceli. Možná, že toto “řeřavé uhlí na hlavě” je právě tím lékem, který náš přítel nervák potřebuje, aby se z mrzoutění vykurýroval.

Nic se nesmí přehánět
Naše ochota být tu pro bližního se musí stále chránit jednoho nebezpečí, nebezpečí přehánění: Abychom nebyli druhému na obtíž samou dobrou vůlí. Abychom citlivě sledovali, kdy přicházíme vhod a kdy bychom byli na obtíž. Co říci a co neříci, abychom zbytečně nejitřili bolavé rány.
Tohle už měla na mysli stará bajka o ježečkovi, který se v zimě probudil a začal naříkat, že je mu zima. Našli se ochotní velcí ježci, že se k němu přitlačí a zahřejí jej svým tělem. Jenže té ochoty bylo přespříliš a ježeček zemřel propíchán jejich dlouhými ostny a dobrou vůlí.

Láska jako zdvořilost srdce
Neupíchat ostny své nešikovné ochoty, ale stavět pilně na okno své duše - do své tváře - lampičku úsměvu, aby zasvítila a ukázala cestu těm, kteří jsou v temnotách osamělosti. To je naše spolupráce s Božím plánem spásy lidí. Goethe tuto formu lásky pěkně nazval: “Zdvořilost srdce.”
Pojďme svítit našim bližním na cestu světýlkem svého úsměvu, přátelství, pojďme je hřát svou přátelskou ochotou.

Přímluvy

My všichni, co sem chodíme, jsme pokřtění. Naši spoluobčané, co sem s námi nechodí, jsou také většinou pokřtění - ale nemyslí na to. Prosme za ně i za sebe:

• Ať máme stále na paměti, že jsme křesťané.
• Odměň naše rodiče za to, že nás dali hned v dětství pokřtít a otevřeli nám tak zdroje Boží milosti - svátosti.
• Ať se snažíme následovat ctnosti svého křestního patrona.
• Prosíme tě za nás všechny, abychom nezapomínali, že jsme na sobě navzájem závislí - a ochotně si pomáhali.
• Prosíme tě za ministry a vedoucí našich národů, aby nás vedli ke svornosti a jednotě.
• Prosíme tě za lidi nervozní, vystrašené a nemocně, aby našli novou naději skrze víru v Boha.

Bože, Pane nebes i země a všeho, co máme: dej, ať nezapomínáme, že jsme jen správci všeho, o čem si myslíme, že to vlastníme. Ať jsme správci dobrými a bližnímu pomocníky ochotnými.

6. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Každá hra má svá pravidla. Každá společnost má své zákony. Slovo Boží dnes jedná o základním pravidle Božího království.
Hned na začátku prosme za odpuštění toho, co je v našem smýšlení a jednání proti duchu a smýšlení a jednání proti duchu a smýšlení našeho Pána Ježíše.

Uvedení do čtení
Jer 17,5-8
Starozákonní čtení je krásná báseň v próze. Básnickými obrazy a příměry se tu oslavují hledači pravého lidství: Kdo dopadne jako ubožák, kdo je šťastný člověk.
1 Kor 15,12.16-20
Je zmrtvýchvstání Kristovo skutečnost nebo jen nějaký obrazný výrok? Tak se ptali Korinťané, tak se ptají lidé dodnes. Poslouchejme, co na to odpovídá svatý Pavel.
Lk 6,17.20-26
V evangeliu vysvětluje Pán Ježíš zákon svého království trojí pochvalou a trojím běda. Je to týž zákon, který jinde vyjádřil jednou větou. Poznáte, děti, o kterou větu se jedná?
 

BLAHOSLAVENÍ CHUDÍ

Je to podivná gratulace, kterou Pán Ježíš v dnešním evangeliu blahopřeje chudým, hladovým, bezmocným, všelijak postiženým. Tohle přece nepředstavuje náš životní ideál! My přece chceme být finančně zajištěni, než stále zápasit o každou korunu. Na jídlo vynakládáme měsíčně hromadu peněz, protože nám dělá líp pocit sytosti než hladu. Nedychtíme po zármutku a trápení, ale po pohodě a spokojenosti. Nechceme být nemocní, ale zdraví.
Jak to tedy Pán Ježíš myslel?
Pán Ježíš tu nevyzvedá bídu a trápení za ideální stav člověka. Nikdy neřekl, že chudí jsou lepší, než bohatí. Neslibuje, že v chudých domácnostech bude víc štěstí, než v zámožných. Pán Ježíš věděl dobře, do jakých násilných činů může člověka dohnat bída a beznaděj.
Pán Ježíš se sám postil jen jednou, na počátku veřejného působení, když si na poušti dělal něco jako exercicie, duchovní cvičení. Jinak jedl a pil normálně jako normální lidé. Také peníze neodmítal - zřídil společný měšec a z něj se kupovalo, co bylo potřeba.
Nebo tu Pán Ježíš hlásá falešnou naději náboženského opia: jen trp, člověče, po smrti ti bude všechno vynahrazené? Ani tak to Pán Ježíš nemyslel.
Pán hlásá království Boží, které začíná už teď, zde, a ne až kdesi na onom světě.
Ježíš tu vyhlašuje “Blaze vám” i těm, kterým svět nedává žádnou naději, i těm, které svět mocných nebere ani na vědomí. I oni jsou Bohu milí, jsou blahoslavené děti Boží.
Dobře si tu uvědomme: Ježíš tu neoslavuje poměry, ale lidi. Lidi, kteří mu dají svou důvěru, kteří za ním přicházejí, kteří ho přijímají jako od Boha poslaného záchrance.
A jaká je tu šance pro ty, kteří nehladovějí, kteří mají svůj plat jistý, - jaká je tu šance pro nás všechny, co tu jsme? - Nám se tu říká: Nebuď lakomý, podílej se s těmi, kteří jsou na tom hůř než ty! Podej jim pomocnou ruku!
To je tedy způsob uplatnění blahoslavenství i v našem světě. Tato blahoslavenství probouzejí naději.
Víra sama člověku nepostačí, aby se držel zpříma, aby šel chutě vpřed. Je třeba ještě naděje, že nakonec zvítězí dobro nad zlem, jako Ježíš zvítězil nad smrtí.
Víra sama bez naděje je mrtvé přesvědčení. Naděje bez víry v Boha by byla jen prázdná utopie, prázdný optimismus. Teprve víra v Boha spolu s nadějí Kristových blahoslavenství se nikdy nesmíří s resignací, že se nic nedá dělat, že tento svět nelze změnit k lepšímu. Víra a naděje nám dávají vyšší cíl, abychom stále odhodlaně bojovali s hladem, s bídou v každé podobě. Blahoslavení hladovějící, protože jsou tu Kristovi vyznavači, kteří jim jdou na pomoc.
Naděje blahoslavenství nám dává sílu nesmířit se na světě s tím, co je špatné. Vždyť jsme poslové toho, který prohlásil: “Aj, všechno činím nové!”
Vždyť jsme poslové přicházejícího Božího království, v němž hladoví mají být nasyceni a chudí zbohatnout na děti královské.
A my máme dnes stejný úkol, jako první Ježíšovi posluchači: Máme zvážit svou vlastní životní situaci ve světle blahoslavenství, ujasnit si, k jak ušlechtilé životní cestě nás náš Pán dnes zve.
Vyznáním víry se na tuto cestu společně vydejme.
 

CO JDE PÁNU JEŽÍŠI ?

Náš svět naruby
Běda vám, kdo jste bohatí, běda vám, kdo jste sytí, běda vám, kdo se spokojeně smějete!
Kdybychom neposlouchali tak pasivně, tak napůl ucha, museli bychom při dnešním čtení vyskočit. Museli byste na mne volat: Pozor, špatně čteš, nebo tam máš chybu tisku! Vždyť je to přece naopak!
Blahoslavený, šťastný, je přece ten člověk, který si mohl našetřit pár korun pro čas nemoci nebo na stáří - a ne ten, kdo žije z ruky do úst.
Šťastný je přece člověk, který se může najíst dosyta a bědní jsou chudáci, co umírají hlady nebo podvýživou.
Blahoslavený je člověk, který si může žít klidně a v dobré pohodě, ubožák je ten, kdo má trápení!
Šťastný je ten, kdo má kolem sebe hodné lidi a dobré přátele, a ne ten, koho štvou a pronásledují darebáci!
Tohle je přece normální myšlení, tak je to přirozené, - a leda blázen by smýšlel opačně.
Proč je v dnešní řeči Pána Ježíše náš normální svět jaksi obrácen naruby?
Proč volá Pán Ježíš běda na ty, co si dobře žijí?
Copak Bůh nechce, abychom si dobře žili?

Jde tu o Boží království
Jistě nikdo z nás nepodezírá Pána Ježíše z takové zvrácenosti, že by nepřál člověku, aby si šťastně prožil život, který od Boha dostal; - že by považoval za nejlepší prosedět život v kriminále, nebo ho pronuzovat hladem v bídě, v nezdarech.
My dobře víme, že nic nemít, být chudí, není samo o sobě žádná ctnost: Ti, co nic nemají, mohou být plní závisti, touhy po majetku druhých i za cenu zločinu.
Dobře víme, že ne smutnou, ale radostnou zvěstí, evangeliem, nazval Pán Ježíš poselství, které přišel lidstvu hlásat.
Pán Ježíš tedy neodsuzuje radost z darů přírody, z darů života.
Co tedy Pán Ježíš v blahoslavenstvích odsuzuje, a co chválí?
Abychom mu porozuměli, připomeňme si nejprve, co Pán Ježíš přišel hlásat:
Království Boží chce Ježíš hlásat. Ukázat jeho hodnotu. Kdo najde boží království, - říká Pán Ježíš - i kdyby byl chudý, hladový, utýraný, ten je přesto blahoslavený, šťastný. Slyšels to dobře? Ne proto, že je chudý, ale přesto, že je chudý, je blahoslavený, šťastný, - jestliže hledal a našel Boží království.
A naopak. Kdo jistotu božího království nehledá, protože se cítí zajištěn majetkem, běda mu.
Kdo nehladoví po Božím království, protože je sytý a líný různými požitky, běda mu!
My všichni jsme stále v pokušení této falešné jistoty, sytosti, sebeuspokojení. Nám všem platí varování biblickému boháči, který se cítil být zajištěn tím, co sklidil do stodol: “Blázne, ještě v této noci zemřeš!” Nám všem platí dramatické Jeremiášovo varování z 1. čtení: “Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka, kdo svým srdcem odstupuje od Hospodina.”
Devatenácté století hledalo zajištění lidstva v práci, ve strojích. Jeho evangelium znělo: “V práci a vědění je naše spasení.” Museli jsme udělat bolavou zkušenost, že práce a technika sama nestačí, aby lidé byli lidmi.
Dvacáté, naše století rádo přísahalo na vědeckotechnickou revoluci, na plány, na výkony. Všichni jsme stále v pokušení, že se budeme štvát jen za výdělkem, výrovou, čísly. To vše je také potřeba, člověk musí pracovat, vyrábět, vydělávat. Ale to vše samo ještě nestačí, aby člověk žil jako člověk, aby svět byl lidský svět.
Hledat Boha a jeho království spravedlnosti, lásky a pokoje, to je naše první a největší životní úloha, to činí život lidským životem.

Jak hledat Boží království
Teď už tedy víme, že Pánu Ježíši nejde o pohrdání světem a dary života. Pán Ježíš nebyl asketický poustevník, spíš opak mu vytýkali jeho nepřátelé. Našemu Pánu jde o víc, než o nějaké samoúčelné sebetýrání.
Jde mu o správnou rovnováhu hodnot, jde mu o používání všeho ke správnému cíli. A tím správným cílem je Boží království, to, které si budujeme už teď, zde.
A jak je budujeme? Tak, že všeho užíváme, aby to sloužilo k dobrému, k růstu lásky ve světě kolem nás.
A naopak. Ničeho si nesmíme cenit, co by Boží lásku mezi lidmi umenšovalo, co by množilo zlo. Na to vše platí Ježíšovo volání: “Běda vám, boháči, běda vám, vy sytí, běda vám, co se vysmíváte jiným!” A dobře tak. Běda, kdybychom hledali životní jistoty, hodnoty, kde nejsou.
Pojďme prosit, abychom zůstali po celý život blahoslavenými hledači Božího království a celý svůj život tomu hledání uměli podřídit.
Vždyť Bůh a jeho království je blízko každému, kdo je hledá.
 

KDO MŮŽE BÝT UČEDNÍKEM

Silní a bohatí - ti se mají!
Možná se vám to už někdy stalo, - stává se to dětem malými docela velkým: Měli jste pěkný plácek na hraní. A když jste byli v nejlepší hře, přišli nějací velcí a silní a řekli: hleďte odtud vypadnout - teď tu budeme my! A nepomohlo vám bránit se, že jste v právu, že jste tu byli dřív. Byli silnější a vyhnali vás a ještě se vám  posmívali. Vás pak mrzelo, že ještě nejste dost velcí a silní: už aby to bylo!
A jindy jste třeba potkali kamaráda a on měl docela nové kolo, nebo seděl v docela novém autu. Jen se na vás pohrdavě smál.
A když jste chtěli mít také nové auto, řekli vám, že na to máte ještě málo peněz. To jste se pak nemohli dočkat, kdy už budete vydělávat tolik peněz, abyste si mohli koupit, co chcete.
Ti silní, co si mohou dělat, co se jim chce, - ti se mají! Ti bohatí, co mohou mít co se jim líbí - ti se mají!

Ježíš říká jinak
Ale nemluvil dnes Pán Ježíš docela jinak? Neříkal právě v evangeliu, že blahoslavení jsou ti slabší, chudší? - Jak to tak může říkat, nespletl se?
Nespletl se. Vystihl, jak je to doopravdy, i když se to zdá být naopak. A jen ten člověk, který to pochopí, bude blahoslavený a dokáže šťastně žít.
Vezměte si třeba to vaše hřiště. Přijde doba, co by nepřišla, že jednou zase vy budete ti silnější na hřišti. Jestli své síly nepoužijete k tomu, že zrušíte ten ošklivý způsob vyhánět slabší, - jestli nerozhodnete, že si slabší mohou hrát spolu s ostatními, pak se stejně dlouho z vítězství na vašem plácku nebudete radovat. Oni jsou vždycky zas ještě silnější a budou vyhánět slabší. A i kdybyste se stali těmi nejsilnějšími, zase se budete bát. Třeba nějakého maličkého bacila, nebo teroristy, - pořád se budete bát.
A s těmi penězi? Znáte to, kdo už sami vyděláváte. Čím člověk víc bere, tím víc potřebuje. Čím má víc peněz, tím víc se mu jich nedostává. Čím víc se kdo dopouští násilí na slabších, tím víc se těch slabších bojí.

Pravidlo Božího království
Tohle vše Pán Ježíš dobře znal, jak to je. A proto říká: Kdo je bohatý silou a ubližuje slabším, ten je ubožák a běda mu. Kdo je bohatý penězi, a neužívá jich správně, k dobru všech, je chudák a běda mu. Takovým nezáviďte a nebuďte jako oni.
Copak my, řeknete si, nás Pán Ježíš ani varovat nemusí, my nejsme ani mocní, ani bohatí. To platí na kapitalisty, to platí na mocné násilníky a vykořisťovatele. Ano, platí, ale nejen na ty. Na každého z nás platí to varování.
I my máme každý kolem sebe někoho, kdo je ještě slabší, než my - mladšího sourozence, slabšího kamaráda v zaměstnání, někoho, kdo nemá, co máš ty. Chovejme se k němu, jak my chceme, aby se silnější chovali k nám: “Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim.” To je pravidlo Božího Království.
S tímto slibem a rozhodnutím se pojďme dnes přihlásit k Pánu Ježíši.

Přímluvy

Pojďme prosit, abychom zákony Božího království chápali a zachovávali. Náš Pane, my tě pokorně prosíme o pomoc:

• Abychom neuvěřili, že blahoslavení jsou lidé bohatí, ale považovali za svůj poklad to, co rozdáme.
• Abychom nebyli hluční a povrchní, ale patřili spíš mezi lidi tiché.
• Abychom nežíznili po moci a uznání, ale chtěli spíš druhým sloužit a pomáhat.
• Abychom nerozeštvávali lidi proti sobě navzájem, ale vedli je spíš k pokoji.
• Abychom nepatřili mezi ty, o kterých se říká: kam vítr, tam plášť, ale drželi se pevně cesty spravedlivé.

Bože, ty jsi světlo našeho života. Tvůj Syn nám ukazuje cestu, tvůj Duch nás vede. Děkujeme ti za to a velebíme tě na věky věků.

7. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Dnes od nás Pán Ježíš žádá lásku k nepřátelům - a my máme často potíže s láskou ke svým přátelům, ke svým nejbližším.
Je to požadavek proveditelný?  A jak to vůbec Pán Ježíš myslí? To jsou otázky dnešního slova Božího.
Pojďme prosit Pána Ježíše, abychom jeho učení pochopili.

Uvedení do čtení
1 Sam 26,2.7-9.12-13.22-23
V králi Davidovi dnes vidíme příklad chování k nepříteli. Mohli bychom jej označit dnešním pojmem jako velkomyslnost.
1 Kor 15-49
Pavel chce Korinťanům vysvětlit, jak si mají představit zmrtvýchvstání. Přes délku času cítíme, jak při tom zápasí se slovy.
Dnešní evangelium je pokračováním čtení z minulé neděle. Ježíšův požadavek je radikální. Nemsti se tomu, kdo ti chce ublížit. Braň se tím, že mu prokážeš dobro.
 

MILOVAT NEPŘÁTELE

Milovat své nepřátele. Není to příkaz neproveditelný? Je to jen zbožný výrok, který se nemíní doopravdy, nebo je to nezbytná podmínka, aby lidé žili jako lidé?
Před časem v našich kinech běžel film: “Planeta opic”. Vzbudil rozruch. - Šli i lidé, co jinak do kina nejdou.
My chováme opice v klecích, na té planetě opice byly rozumné bytosti a drželi v kleci člověka jako nebezpečnou šelmu. Soudily o něm: “Jedná jako slepý sobec. Na své planetě dělá vše podle zisku: Šíří tam pouště, hyne ptactvo, všude je smetí.
Jedná z nenávisti a pýchy: zná, co je svoboda, spravedlnost, mluví o tom, ale válčí a zabíjí pro zisk, moc, nadvládu.
Jedná z krutosti: chodí se dívat, jak se lidé bijí. Říká tomu sport: box, fotbal, hokej. Dělá mu dobře, když může ublížit.”
Tolik film: Tak vypadá člověk z pohledu rozumných bytostí mimo zemi. A mají pravdu. Nadarmo hlásá Kristus:
Nic nevyřešíš násilím - jednej po dobrém!
Nic nevyřešíš odsuzováním - raději pomoz!
Nic nevyřešíš mstěním - buď velkomyslný!
Pán Ježíš tu staví zcela konkrétní a proveditelný model lidskosti.
Být křesťanem znamená podle slov Pána Ježíše: Nejednej jako zvíře  - jednej jako člověk!
Jak ty výroky Pán Ježíš sám praktikoval? Vidíme na něm, že nejsou míněny jako doslovný recept k mechanickému použití ve všech situacích.
Když ho před veleknězem udeřil horlivý sluha, nenastavil druhou tvář, ale nepustil se s ním také do rvačky. Nutí ho myšlení: Jestli neříkám nepravdu - dokaž to. Jestli pravdu mám, pro mě biješ?
Když jeho horlivý učedníci chtěli zahubit Samaritány ohněm Božím, říká jim: “Nevíte, čího ducha jste.” - Dává se do hovoru se Samaritánkou, nutí ji přemýšlet a přivede ji a její krajany k víře.
Když horlivý učedník Petr tasí meč, aby za něj bojoval, nepřijímá boj, ale ukazuje, že láska je nepřemožitelná, neporazitelná. Že láska přežije i smrt, že vstává i z mrtvých.
Jak shrnout tento duch Ježíšova lidství - plného lidství?
Stará legenda vypravuje, jak kdesi v té dálné Rusi, kam učedníci roznesli křesťanství, se přece jen ještě chýlilo k válce mezi dvěma sousedy cary. Oba carové poslali zvědy, každý ze své strany. Vrátili se: Válka být nemůže. Jediný přechod je průsmyk v horách a tam si stařeček udělal pole. Kdyby tu šlo vojsko, zničilo by mu je. A oba carové uznali: Válčit se nedá, ublížili bychom nevinnému.
Rozumíš odpovědi této legendy, kdo je to křesťan?
Křesťan je člověk, který nestaví své štěstí na neštěstí druhých. Tak si to zapamatujme.

Přímluvy

Tváří v tvář Božímu slovu stále znovu vidíme jeho velikost a naši malichernost, slabost naší lásky. Proto ho prosme:

• Dej nám Davidovu velkomyslnost vůči lidem, kteří nám ztrpčují život.
• Ať v sobě dokážeme překonat nechuť k lidem, kteří nám nejsou sympatičtí.
• Ať se zbavíme zaujatosti vůči lidem, kteří smýšlí jinak než my.
• Ať se ubráníme stálému pokušení panovat jiným.
• Ať při hájení svých zájmů vždy respektujeme práva druhých.

Bože, ty chceš, abychom žili jako lidé, ne jako šelmy. Ty chceš, abychom se stále učili stále lépe - lidsky - žít. Dej, ať to dokážeme následováním Ježíše Krista, našeho Pána.

8. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

Uvedení do bohoslužby
Prvním generacím křesťanů jejich současníci vytýkali, že žijí víc v nebi než na zemi. Dnes to vypadá spíš obráceně: křesťanské aktivity se starají víc o život lidí na tomto světě: usilují o pokojnější svět a sociální spravedlnost. Je to tak správné, nebo je správné rčení, že křesťan je doma jen v nebi a zde na zemi, že má žít jako cizinec?
Myslím, že na tuhle otázku byste odpověděli většinou dobře. Pravda je uprostřed. Naše pracoviště je na zemi, - naše konečné, trvalé bydliště je v nebi. Jsme lidé, - ale žít máme jako nebešťané, jako Boží děti. A tento život uprostřed mezi nebem a zemí je zdrojem stálého napětí, nese riziko úchylky na tu nebo onu stranu.
Odřekněme se rozhodně všech útěků, přihlasme se chutě ke zlaté střední cestě Ježíšova evangelia.

Uvedení do čtení
Sir 27,5-8
Lidé kolem nás jsou nám často hádankou. Není snadné udělat si správný úsudek, který by druhého ani nepřecenil, ani nepodcenil, ale vystihl správně jeho charakter. Poslechněme si, co nám radí starozákonní mudřec.
1) Kor 15,54-58
Ve druhém čtení se apoštol Pavel také zabývá onou pozicí člověka, který je dosud mezi nebem a zemí. Ale právě proto máme stále vyhlížet konečný cíl a smysl své lidské existence.
Lk 6,39-45
Z evangelia nám teď zazní životní rady a pravidla Pána Ježíše.
 

KŘESŤANSTVÍ PRO VŠEDNÍ DEN

Afričtí křesťané předávají svým dětem víru podobně jako učil Pán Ježíš. Nenutí děti, aby se učily nazpaměť otázky z katechizmu, ale vypravují jim podobenství, povídky. Poslechněme si jednu:
Byl jeden muž - velmi zbožný. Do kostela chodil nejen v neděli, ale každý den. Jmenoval se Geram.
Jednoho dne uslyšel Boží hlas: “Gerame, ty jsi zbožný muž, ale jsi chudý. Chci ti pomoci. Dám ti vše, oč mne zítra požádáš. Ale pod jednou podmínkou: tvému sousedovi dám dvojnásob toho, co si vyžádáš a dostaneš ty.”
Geram šel domu ustaraný a svěřoval se ženě: “Co si mám jen přát, když ten náš soused to má dostat také, a ještě dvojnásob!”
Žena začala lamentovat: “To je hrozné pomyšlení! Když ty požádáš o tři kozy - soused jich dostane šest! Když požádáš o dva osly - on by měl čtyři!”
Konečně Geram vyskočil: “Už to mám! Řeknu zítra Pánovi: “Vyloupni mi jedno oko!”
Ja, milé děti, nejen v Africe žijí takoví křesťané, jako ten Geram: v kostele jako křesťan, venku jako pohan. A oni žijí nejen vedle nás, oni žijí i přímo v nás.
I nám je snadné říkat zbožně v kostele zbožná slova modlitby, zpívat písně o naší lásce k Pánu Ježíši, dávat pozdravení pokoje na všechny strany kolem sebe. Venku už není tak snadné jednat vždy jako dobrý křesťan, žít jako dobrý člověk.
Tuhle napsal jeden mladý křesťan: Chodil jsem v neděli do kostela, naše rodina chodí, ale to byla tak vše z křesťanství v mém životě. Co jsem v kostele slyšel, se mi líbilo, ale ve všední den jsem na to nemyslil a žil jsem tak pohansky jako žije dnes většina lidí.
Konečně jsem pochopil, že žít celý týden bez Ježíše je ztrátová záležitost. Že to pak chybí právě ty ušlechtilé a krásné lidské vlastnosti. Že člověk se nevymaní z křivého a nepřejícího pohledu na souseda vedle sebe.
Ve světě techniky a ekonomie není místa pro lásku, odpuštění, pro bratrskou pomoc. To vše tam vnášíme my, křesťané, když žijem jako dobří lidé.
Co mne konečně probudilo? Předčítal jsem v neděli jako lektor epištolu, kde apoštol Pavel píše římským křesťanům: “Jsem si jist, moji bratří, že vy jste plní dobré dobroty...” (Řím 15,44). A najednou jsem si uvědomil: jen ten je opravdu křesťan, stále křesťan, po celý týden křesťan, o kom to lidé mohou říci také tak. I já už chci žít jako křesťan nejen v neděli, ale i ve všední den, stále.”
Dobře to pochopil ten mladý chlapec. A není už ani třeba zvlášť vysvětlovat, jak vypadá to křesťanství pro všední den. Člověk plný dobroty, ten nesmýšlí a nemluví zle, ten svým jednáním nikoho neohrožuje. Protože se denně v modlitbě spojuje se svrchovaným zdrojem dobra, s Bohem, zlepšuje tímto vlivem - milostí - všechno své myšlení, mluvení, jednání. Jako dobrý strom i on přináší dobré ovoce.
Dobrý strom je člověk, který prošel velikou proměnou obrácení, uvěření Ježíši naplno.
Ta proměna má hluboké důsledky. To už pak člověk opravdu dokáže zanechat nenávisti. Dokáže přestat jednat sobecky. Nepodrazí už druhému nohy, ale spíš ho podepře. Neklepaří, nenadává, nepomlouvá. Má hřejivý vztah a laskavé slovo pro každého vedle sebe.
Bez této proměny, bez opravdového přivrácení se k Bohu, jsou všechny pokusy o dobro krátkodeché a nestálé.
Tahle křesťanská dobrota neznamená slabošské dobráctví člověka, který se proti zlu nepostaví, který si nechá všechno líbit a všem dělá slouhu a otroka. Dobrý člověk dokáže důrazně napomenout, ale najde vhodnou chvíli a vhodná slova. Dobrý člověk umí rozlišit mezi bratrskou pomocí druhým a mezi vykořisťováním.
Pravá dobrota neroste na stromu našeho života samovolně. Je to plod Božího Ducha a naší spolupráce. Je to plod toho, že se Božím Duchem necháme vést, abychom byli zbožnými křesťany nejen v neděli v kostele, ale i po celý týden venku.
Boží Duch se nám nabízí stále, stále je tu pro nás. Pojďme prosit, aby tu byla i opravdová a upřímná naše spolupráce.
 

MORÁLNÍ UKAZOVÁČEK

Povídal tuhle jeden kněz: Kdyby tak na některé zpovědnici byl nápis: “Sem choďte vyznávat hříchy druhých lidí” - to by byla fronta před takovou zpovědnicí. - Měl pravdu. Vidět chyby druhých, ukazovat na ně prstem, to nám jde. I Pán Ježíš o tom dnes káže v evangeliu.
Ale ono je to nebezpečné počínání, ukazovat na chyby druhého. Když já na někoho ukážu prstem - současně ukážu třemi prsty na sebe sama. Je si to zkuste (kněz ukazuje názorně). Na ukázání třísky v oku druhého stačí jeden prst, ale na ukázání trámu v mém vlastním oku je třeba hned prsty tři.
Tyhle tři prsty, co ukazují na mne, to jsou tři otázky:
Proč já vlastně kritizuji druhého?
Jak jsem kritický k sobě samému?
Jak to mohu napravit?
Ptejme se tedy nejprve, proč jsme tak kritičtí ke druhým?
Odpověď je nám všem jasná. Když na druhém najdeme chybu, dělá nám to dobře. Jsou lidé, kteří se na kritizování druhých přímo vyžívají. Kritizovat druhé nám dělá dobře proto, že každý jsme v podvědomí nespokojení sami se sebou - a ukazování na chyby druhých to nejlépe zakrývá.
To už jsme u druhé otázky: proč tak málo známe své chyby.
Známe asi všichni tuhle situaci: Ukazují se tvé fotografie - třeba momentky z dovolené. A z tebe se dere nespokojenost: Tady nejsem dobře chycený! - Tady vypadám hrozně!” - Ja, neradi na své nedostatky hledíme, neradi si je přiznáváme.
Pojďme ke třetí otázce - jak ty chyby napravit?
Samozřejmě, máme hlavně chuť napravovat druhé.
Jedna bajka vypravuje o žabím pulci, který se oženil s rybičkou - běličkou. Když mu začaly růst nohy stával se z něj žabák, řekl manželce - běličce: “Já se brzo už budu stěhovat z vody ven na pevnou zem. Koukej se také zavčas přizpůsobit, abys mohla žít se mnou na pevnině!” - Rybka se vyděsila: “Ale copak je to možné? Podívej se na mé ploutve, podívej se na mé žábry!” - Pulec řekl: Máš mě ráda nebo mě nemáš ráda?” - “Ale mám” vzdychla rybička. - “Tak vidíš,” - řekl pulec - “Koukej se tedy svých nedostatků honem zbavit.”
Morálka té bajky je jasná. “Nikdo nemá právo žádat na druhém, aby se změnil tak, že by se to rovnalo vysvlečení ze své kůže. Žádat takové důkazy lásky, to musí vést vždycky ke katastrofě. Můj bližní, partner, manžel, přítel, mé děti, ti všichni nejsou tady na to, aby se předělávali podle toho, jak se mně líbí. Na své bližní se máme stále snažit pohlížet spíš okem Božím, než okem svým. Potom na nich budeme vidět nejen třísky v oku, nejen jejich chyby, ale i jejich dobré stránky, jejich přednosti, tak, jak je v otcovské lásce vidí Bůh.
Ale vraťme se zpět k začátku naší úvahy nad dnešním evangeliem. Řekli jsme si: Kdo ukazuje prstem na chyby druhého, ten ukazuje zároveň třemi prsty na chyby své. A palec - ten při tom ukazuje nahoru - abychom se vždy snažili vidět bližního tak, jak to vidí Bůh.
Často si to připomínejme. Pomůže nám to při snaze milovat bližního takového, jaký je. Pojďme prosit Boha, abychom to dokázali.
 

RÝŽOVAT ZLATÁ ZRNA

Když hovoříme s dětmi, často slyšíme, jak nám hrdě říkají: “Tohle je můj přítel!” - A když se zeptám: “Proč je to tvůj přítel?” - odpoví: “Protože ho mám rád! Rád ho navštěvuji, a on také chodí za mnou k nám. Mohu s ním o všem mluvit, a vím, že mě nezradí, že to nevybreptá dál. Je nám spolu dobře. Teda, také se někdy pohádáme, ale to nám nevadí. Druhý den jsme už zase kamarádi jako dřív.”
Ale jednou se může stát něco jiného. Třeba to, že si s kamarádem domluvíš schůzku. - A kdo nepřijde? - Tvůj přítel! - Běžíš k nim, za ním. Není nemocen? Ale jeho maminka se diví: “On už z domu odešel!” - A ty jdeš domů a přemýšlíš: Proč nepřišel za mnou? Kam to šel? Za kým šel? A pak ti napadne: “Když jsem se včera zase hádal s Toníkem, on mlčel - dřív býval vždy při mně!” - A jak si to probíráš, pořád víc dokladů nacházíš pro to, že tvůj přítel už není tvým přítelem.
Vede se ti při tom mudrování přesně tak, jak jsme si před chvílí četli ze Starého zákona.
Když něco přeséváš, zůstane na sítě smetí, odpad. Kdo jste přehazovali na sítě písek, znáte to: Písek sítem propadne, kusy kamenů, dřívka, smetí, zůstane na sítu.
Když ve hněvu kritizuji druhého, děje se totéž. Co jsem si na něm cenil, to propadne sítem. V mé mysli zůstane jen smetí - jeho chyby. Můj přítel u mne propadl sítem mé kritiky.
Vidíte - prosívat takto kamaráda, to je špatné jednání. Na přítele musíš s jiným nástrojem: s mísou na vymývání zlata. Jistě jsi to už někdy viděl ve filmu, v televizi, jak se rýžuje zlato: naberou do ploché mísy bláto a písek ze dna potoka, pak točí mísou a vymývají bláto a smetí. Vymývají tak dlouho, až se jim na dně zablýskne zrnko zlata. Z těch zrnek vzniká jejich poklad.
Teď už to tedy víme: se svými přáteli musíme zacházet jako rýžovatel zlata, ne jako ten kdo přesívá písek. tak to věděl a nám dnes radí i moudrý Sirachovec: “Kdo najde přítele, ten našel poklad” (Sir. 6,14).

Přímluvy

Pán Ježíš nás nevede k fanatizmu, ale k rovnováze mezi extrémy všeho druhu. Prosme ho:

• Ať se už jednou rozhodne, že budeme žít po křesťansku i ve všední den.
• Ať se necháme vést tvým Duchem lásky, abychom žili plně lidsky.
• Abychom ani při denní práci nezapomínali na konečný cíl svého života.
• Aby náš každodenní život přinášel dobré ovoce.
• Ať svým osobním příkladem dobře propagujeme křesťanství pro všední den
• Ať chyby našich bližních nevykřikujeme do světa, ale obracíme je k dobrému.
• Ať žijeme jako lidé, s kterými se každý rád stýká.

to tě, Bože prosíme skrze toho, který je normou a Učitelem našeho života - Ježíše Krista, našeho Pána.

další knihy (většinou volně šiřitelné)

Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net