Kard. Tomáš Špidlík: Smysl vidění a zjevení

Autor: Roman Tomek <roman.tomek(at)seznam.cz>, Téma: Zajímavé..., Zdroj: www.radiovaticana.cz, Vydáno dne: 07. 07. 2012

Kostel v Dubňanech

Cílem zjevení není odvést lidi od smyslu pro situaci světa.

Diskutovalo se o jednom zjevení Panny Marie. Pochopitelně jsou při takové příležitosti nadšení zastánci na jedné straně, jízliví skeptici na druhé a uprostřed skupina rozvážných, kteří radí, aby se s úsudkem počkalo, až se věc uklidní, vyšetří, až se nějakým způsobem vysloví církev.





Docela mlčenlivě se však zachoval mladý kněz, který studuje psychologii. Promluvil až na konec, až už skoro všichni odešli. Přiznal se, že mlčel, aby nikoho nepohoršil, protože jeho mínění bylo zásadně negativní. Více méně je vyslovil těmito slovy. Bůh stvořil člověka a dal mu poslání v tomto viditelném světě. Má tedy vidět a pozorovat to, co má na očích, neutíkat ze skutečnosti do světa iluzí, fantastických barev a zjevení. Kristus dělal zázraky. Většinou to jsou uzdravení z nemoci. Umožňuje chudákovi, který byl vyloučen z práce a ze společnosti, aby se navrátil znovu do života, do normální skutečnosti. Při zjeveních, o kterých se čte v poslední době tolik, se děje pravý opak. Normální lidé, např. děti, se vytrhují z jejich života, přestávají mít zájem o to, co se jim odpovídá, a těší se na obraz "Paní", která se jim zjevila. A tu přidal mladý kněz něco ze svého psychologického studia a označil tuto situaci jako typické rozdvojení osobnosti, které označují psychologové za chorobné. Snad proto prý ty děti, o kterých se říká, že se jim zjevila Panna Maria, tak brzy potom umírají. Jsou psychicky v základech narušené.

Úsudek byl tedy velmi tvrdý. Jeho autor se ho nakonec sám zalekl, zasmál se a obrátil se na mne s otázkou, co tomu říká spirituální teologie. Výslovně podtrhl specifikaci spirituální teologie, protože teologie dogmatická, jak dodal, mu nechává úplnou volnost, nenutí nikoho, aby povinně věřil soukromým zjevením, i kdyby byla nejvěrohodnější. Spirituální teologie se naopak zabývá zkušenostmi světců v duchovním životě. O světcích pak často čteme, že mívali vidění. Jak tato zkušenost působila na jejich život?

Poznamenal jsem na to hned na počátku, že je problém v podstatě správně položen. Chceme-li studovat psychologicky problém zjevení, musíme si všimnout těch, kdo je často mívali a kdo jsou hodnověrní. Bylo jich v dějinách církve mnoho. V prvním okamžiku mě docela namátkou napadla sv. Kateřina Sienská, kterou můžeme nazvat, líbí-li se nám ten výraz, typickou vizionářkou. V sienském chrámu sv. Dominika si s Kristem mysticky vymění srdce. V horní části rodného domu v Sieně se ukazuje místo, kde se Kateřina modlívala s Kristem breviář a na konci žalmů říkala: "Sláva Otci a Tobě a Duchu svatému..."

A přece Kateřina neumřela brzy, nikdo na ní nepozoroval nejmenší psychickou poruchu. Od skutečnosti se pak vůbec neodvrátila, naopak se stala apoštolkou Itálie, Římu pak vrátila papeže. Co se nepovedlo politikům ani církevním hodnostářům, dokázalo obyčejné děvče: přemluvit papeže, aby opustil pohodlný avignonský palác a vrátil se do zpustlých římských budov. A při tom všem ošetřovala nemocné a nebála se žádné manuální práce.

Abychom to pochopili, musíme si nejdříve ověřit slovo samo: zjevení. Co si tu představujeme? Nejbanálnější představa je asi taková, řekl bych skoro pohádková. Chudé děvče žije ve stísněných poměrech, není šťastné, jde do lesa a najednou uvidí na vrcholku stromu překrásnou Paní. Nikdy tam nebyla. Několikrát se zjeví, ale pak se tam už zase více neobjeví.

Přiznám sám, že takové vyprávění působí na psychology nepříznivě a že označují tento fakt jako iluzi neskutečného světa, který odvádí pozornost někam jinam. Docela jinačí však jsou zjevení sv. Kateřiny. Vidí často Krista. Vidí ho při práci, při modlitbě, na cestě. Ale nevidí ho jako někoho, kdo tam přišel odkudsi z pohádkové říše. Je to naopak někdo, kdo tu vždycky byl, kdo tu je, koho však lidé bohužel nevnímají. Chodí okolo něho bez povšimnutí a přitom myslí, že vnímají skutečnost. Otvírají oči, aby viděli svět, ale ve skutečnosti nevidí to, co je tu nejpodstatnější, toho, skrze něhož a v němž je všecko, co je. Žije tedy většina lidí v iluzi, v neskutečném poměru ke světu. Kateřině se naopak zjevila pravda, vidí to, co je.

Kdo vidí dobře skutečnost, ten k ní okamžitě zaujme správný postoj, začne plně a celistvě žít. To pozorujeme na Kateřině, na tolika světcích, a to je i hlavní smysl všech zjevení Panny Marie, která jsou hodnověrná. V Lurdech viděla Bernardetka krásnou Paní. Ale smysl vidění nebyla senzace. Bylo to v době, kdy se, jak to kdosi nazval, Evropa dokonale objektivizovala. Příroda a celý svět se stává předmětem vědeckých výzkumů. Technika stojí na prahu svých největších možností. Právě v té době upozorní Bůh lidi, že to není celý svět, že za čísly, výzkumy, stroji je osobní svět Boha Otce, Krista, svatých, se kterými můžeme mluvit jako s přáteli. Proto se dává v lurdských zjeveních tak velký důraz na modlitbu růžence. Fatimské zjevení je zase ku konci první války. Jedna katastrofa končí a předvídá se další. Cílem zjevení nebylo odvést lidi od smyslu pro situaci světa. Naopak se zdůrazňuje v duchu biblických proroků: Pokání usmiřuje Boha, dobrovolným pokáním mohou křesťané odvrátit mnoho zla.

Takový je tedy smysl všech pravých vidění a zjevení.

Převzato z www.radiovaticana.cz, článek, vydaný 5.7.2002, naleznete zde.

Medžugorje