Jan Pavel II. tentokrát o přikázání lásky

Autor: Roman Tomek <roman.tomek(at)seznam.cz>, Téma: Zajímavé..., Zdroj: www.sklenenykostel.net, Vydáno dne: 19. 07. 2011

Poslední ze série promluv sv. otce na jeho cestě po rodném Poslku v roce 1991. Věnoval se v ní výkladu Desatera Božích přikázání a jeho slova - ani po letech - neztrácejí nic na své aktuálnosti.

...v průběhu doby, zvlášť v takzvaných nových časech – byl Kristus jako správce evropského ducha, jako správce svobody, která má svůj spásný kořen v něm, dán do závorky a začala vznikat jiná evropská mentalita, mentalita, kterou je stručně možno vyjádřit touto větou: mysleme tak, žijme tak, jako by Bůh neexistoval. Samozřejmě, jakmile byl Kristus dán do závorky, a možná byl dokonce odsunut za závorku, v tu chvíli přestal existovat Bůh.





ZKOUŠKA Z NAŠÍ SVOBODY JE PŘED NÁMI

(Přikázání lásky)


Beatifikace o. Rafaela Chylińského(1).
Varšava, Zámek Ujazdowski – Park Agrykola.

Homilie, 9. června 1991


1. Budeš milovat… (Mk 12,30).

Během předchozích zastavení na mé pouti po rodné zemi jsme navazovali na Desatero, na deset přikázání. Při tomto posledním zastavení se naše pozornost obrátí směrem k tomu jednomu jedinému, které – podle Kristových slov – je první a největší. Přikázání lásky v sobě zahrnuje všechna přikázání Desatera a přivádí je k naplnění: v něm jsou všechna obsažena, z něho všechna vyplývají, k němu také všechna směřují.

Taková je vnitřní logika smlouvy Boha s člověkem. Tato smlouva dosáhla svého naplnění v Ježíši Kristu – v něm byla také zjevena plnost dobra daná člověku Stvořitelem a současně mu uložená jako bytosti podobné Bohu.

Budeš milovat Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a veškerou svou silou… a svého bližního jako sebe samého (Mk 12, 30–31; srovnej Dt 6, 4; Lv 19, 18). Největší přikázání je jedno a je současně dvojité: zahrnuje Boha a lidi a mezi lidmi – bližní a sebe samého. Tak se Bůh v tomto přikázání setkává se svým obrazem a podobou, kterou je každý člověk.

2. Je dobře, že nám připadlo probrat toto základní přikázání právě ve Varšavě, hlavním městě Polska, které bylo po staletí scénou velkých událostí v dějinách národa. Tady, ve Varšavě – tehdy to bylo u Varšavy, na území okrsku, který se jmenoval Wola (2) – byla prováděna volba polských králů. Prostřednictvím volby se projevovala suverénní vůle společnosti; byla to společnost šlechticů, neboť jen oni měli v tehdejší Rzeczypospolité (3) aktivní volební právo. Tak byla Wola – místo – po staletí potvrzením vůle národa, svobodné lidské vůle v aktu voleb a rozhodnutí zásadního významu pro dobro Rzeczypospolité tří národů.

Přikázání lásky má v evangeliu také svůj rozměr společenský. Kristus říká: Toto pak je mé přikázání: milujte se navzájem…, milujte se všichni vespolek (J 15, 12).

V každém svém rozměru je přikázání lásky vztaženo k lidské vůli, která je svobodná. Člověk se řídí světlem rozumu, čili volí úsudkem svědomí, a tím způsobem o sobě rozhoduje a formuje se. Dává podobu svým činům. Přikázání lásky je směřováno ke svobodné vůli, protože na ní závisí, jestli člověk dá svým činům, svému jednání, podobu lásky, nebo také jinou podobu, lásce protikladnou. Může to být podoba egoismu, podoba lhostejnosti vůči potřebám druhých, lhostejnosti ke společnému dobru. Může to být konečně podoba nenávisti nebo zrady – přes to, co učí Kristus: Milujte své nepřátele (Mt 5, 44).

V průběhu historie byla Varšava dějištěm různých voleb a různých rozhodnutí. V řadě z nich se jistě odrážela společná láska, láska k vlasti s jejími mnoha různými potřebami. Ale bývalo tomu i jinak. Je nutné, abychom si na tomto místě připomněli velikost vůle, ale také její malost, sebelásku a ziskuchtivost, a konečně prodejnost a pošlapání společné věci.

3. Ke konci První Rzeczypospolité (4) a také po jejím pádu se právě Varšava stala dějištěm obrození vyzrálé lásky vlasti. Právě tady, v hlavním městě, se formovalo občanské uvědomění a podnikaly se odvážné akce, jejichž cílem bylo zachránit ohroženou vlast. Vrcholným úspěchem tohoto vlasteneckého hnutí bylo, jak je známo, schválení Ústavy 3. května (5). Varšava za to později zaplatila známým masakrem Pragy (6), své čtvrti na pravém břehu Visly.

Láska, která je připravena položit dokonce život, nezahyne. Proto není nic zvláštního na tom, že právě ve Varšavě – několik set metrů odsud, u Belvedéru – začalo další dějství tohoto heroického dramatu Poláků, k němuž je posunula láska k vlasti, jmenovitě listopadové povstání (7). Právě tady začalo, obsáhlo opravdu celou zemi, ale tady také skončilo. Symbolem zůstane postava generála Sowińského (8) – veterána bitev za Polsko, invalidy zbaveného jedné nohy, který se na nedaleké Woli snažil zabránit nepříteli vstoupit do hlavního města a který tam položil život. Nikdo nemá větší lásku nad takovouto: položit svůj život (Jan 15, 13), řekl Kristus. Kristus sám je první mezi těmi, kdo položili život za bližní, za věc, za vlast. V naší historii nemáme nedostatek jeho následovníků.

Pokud budeme mít na zřeteli velkou krvavou daň, kterou Varšava tolikrát položila na oltář lásky k vlasti, jeví se nám naše hlavní město – zvláště ve chvílích památných – jako mučednický svatostánek národa. Mučednický svatostánek národa – tak nazval Varšavu primas Tisíciletí (9). Všimněme si v této charakteristice celé specifické váhy svědectví evangelia. Mučedník – martyr – svědek. Svědek lásky, která je větší než nenávist.

Protože přece už v našem století, během varšavského povstání (10), a potom po jeho skončení, se hlavní město stalo dějištěm smrtelného sevření mezi heroismem a bestialitou – tak nazval svou poválečnou knihu velký filozof, profesor Jagellonské univerzity, kněz Konstanty Michalski, vězeň ze Sachsenhausenu.

To, co se tehdy dělo ve Varšavě, jako by bylo posledním navrstvením nenávisti, která se po několik pokolení snažila zničit, doslova zničit náš národ. A právě tato Varšava – Varšava volby polských králů, stala se – už v našem století – ještě místem jiné volby a jiných rozhodnutí: mezi životem a smrtí, mezi láskou a nenávistí. Podivuhodný sled událostí: dávný odkaz a odkaz současný – jeden i druhý důležitý pro historii národa.

4. Dnes jsme se zde shromáždili, abychom byli účastni v Kristově eucharistii. Historické okolnosti jsou jiné. Během posledních let a desetiletí společnost zápasila o svou suverenitu. Zdá se, že nedávno byl ten boj završen. A nyní všichni cítíme, po dlouhé době suverenity omezené totalitním systémem, že tato suverenita neznamená jen úspěch, ale že je také novou výzvou. Výzvou k charakterizaci sebe sama, k seberealizaci, k bytí sebou samým. Jako člověk-jedinec i jako národ-společenství. Tato výzva je různými způsoby adresována lidské vůli: vůli každého i vůli všech. Skládáme zkoušku z našeho člověčenství a z našeho křesťanství, z naší polskosti i z naší evropskosti.

Zkouška v minulosti byla obtížná. Skládali jsme ji a celkový výsledek nám přinesl uznání. Osvědčili jsme se. Ale v tomto bodě se nelze zastavit. Zkouška z naší svobody je před námi. Svobodu není možno pouze mít. Je třeba ji stále, stále, stále nabývat. Nabývá se tím, že se používá k dobru, že se používá k pravdě, protože jenom pravda osvobodí (srovnej Jan 8, 32) lidi a lidská společenství, společnosti a národy. Tak učí Kristus.

Naše vlast se znovu ocitla v mimořádném okamžiku své historie, v okamžiku z mnoha hledisek jedinečném a možná rozhodujícím, který nesmí být za žádných okolností promarněn. Je to veliký Boží dar, jakýsi „kairos“ (11) naší historie, který nám byl dán a zároveň uložen.

V dnešní eucharistii se modlím společně s vámi, moji milovaní bratři a sestry, moji krajané; modlím se společně s vámi za tu zkoušku ze svobody, která je před vámi. Prožívám společně s vámi těžkosti, které jsou nové a často neočekávané. Těžkosti, které jsou v nás, v každém z nás a ve všech. Drazí bratři a sestry, já jsem jedním z vás. Stále jsem byl, v různých etapách, a jsem i nyní. Miluji svůj národ, nebyla mi lhostejná jeho utrpení, omezení suverenity a útisk – a nyní mi není lhostejná ta nová zkouška svobody, před kterou všichni stojíme.

5. Jaká je odpověď? Odpovědí musí být mnoho, každá přizpůsobená osobě, prostředí, situaci. Současně je jedna odpověď: je jí přikázání lásky. Velké přikázání evangelia, jehož prostřednictvím člověk nalézá sebe jako osobu i jako člena společenství, jako syna či dceru národa. Jeden a všichni.

Koncil učí: člověk (je) jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něho samého. A současně člověk – obraz Boha a jeho podoba – může sám sebe plně nalézt jen v opravdovém darování sebe samého (Gaudium et spes, 24).

A tedy – nikoliv sobectví, nikoliv rychlý úspěch (za každou cenu), nikoliv praktický materialismus (ten seznam by bylo možno znásobit)… ale připravenost dát sebe, mravní rozvoj, odpovědnost. Jedním slovem: přikázání lásky.

Chci vám, bratři a sestry, dnes zanechat jakoby navíc povzbuzení k takové lásce, která chce Bohu dát sebe celého a která bližního miluje jako sebe samého. Během této mše svaté byl prohlášen za blahoslaveného františkán otec Rafael Chyliński. Byl to člověk velké modlitby a současně člověk velkého srdce pro lidi ubohé. Když v Krakově v roce 1736 vypukla epidemie, cele se zasvětil nemocným a plnil všechny služby, nedbaje na vlastní bezpečnost. Oddaně posluhoval nemocným, nakaženým, zachváceným epidemií, všem, kdo přicházeli do jeho kláštera v Łagiewnikach, což je nyní čtvrť Lodže; nejednou – nemaje už nic jiného – dával jim vlastní porci chleba nebo vlastní plášť. Krátce po jeho smrti byl započat proces beatifikace, ale byl přerušen kvůli tehdejšímu dělení Polska.

Skutečnost, že se během tak dlouhé doby nevytratila památka na jeho svatost, svědčí o tom, jako by Bůh speciálně čekal na to, aby jeho sluha mohl být prohlášen za blahoslaveného už ve svobodném Polsku.

Velice jsem o tom přemýšlel, když jsem četl jeho životopis. Jeho život je spojený se saským obdobím; víme, že to byly smutné časy, a to nejen z hlediska politické historie První Rzeczypospolité, ale také z hlediska morálky společnosti. Nebudu už připomínat přísloví, která o tamtěch časech kolují dodnes. Byla to smutná doba, byla to doba jakési domýšlivosti na sebe, nerozumu, konsumismu, které ovládly jednu vrstvu. A hle, na pozadí té doby se objeví člověk, který pochází ze stejné vrstvy. Nikoliv z bohaté šlechty, ale ze skromné šlechty, na každý pád z té, která měla všechna společenská a politická práva. A ten člověk, dělaje, co dělal, a vybíraje si povolání, které si vybral, se stane – a možná dokonce je – protestem a pokáním. Víc než protestem – je pokáním za všechno to, co ničilo Polsko. Nejednou, když rozjímám o životopise tohoto blahoslaveného, se mi před očima zjevuje Tadeusz Rejtan (12). Otec Rafael sice umřel před prvním dělením Polska, v roce 1741. Čin Tadeusze Rejtana je znám jako součást událostí v Sejmu po rozdělení, když Sejm dělení Polska akceptoval. Tehdy se Rejtan vrhl do dveří, aby nepustil ven ony rozumující polské parlamentáře 18. století, aby je zapřísahal: Nelze! Jestli odsud chcete odejít s takovým rozhodnutím, s takovým usnesením, pak přes mou mrtvolu! Otec Rafael nikdy nebyl poslancem Sejmu, nepatřil k parlamentu. Vybral si povolání chudobného syna svatého Františka, ale vydával velmi podobné svědectví. Jeho skrytý život, skrytý v Kristu, byl protestem proti sebezničujícímu myšlení, proti postoji a jednání šlechty za oněch saských časů, o nichž víme, jaké měly zakončení. A proč nám to prozřetelnost dnes připomíná? Proč teprve teď dozrál ten proces skrze všechna znamení pozemská i nebeská a je možno prohlásit otce Rafaela blahoslaveným? Odpovězte si na tuto otázku. Odpovězme si na tu otázku. Církev nemá hotové recepty. Papež vám nechce sdělit žádnou interpretaci, ale zamysleme se všichni, kolik nás je – 35 miliónů Poláků – zamysleme se všichni nad vyslovením tohoto blahoslavení právě léta Páně 1991.

6.Ano, jsme hříšní. Na to také nezapomínejme. Budeš-li přihlížet k vinám, Jahve, Pane, kdo obstojí? ptá se žalmista (Žl 130/129, 3). Bůh neuchovává vzpomínku na hřích. Bůh miluje člověka a hledá pro něho opravdovou svobodu. Odpovědí Boha na hřích lidského počátku – což připomínala dnešní liturgie v prvním čtení – je Kristovo evangelium a největší tajemství jeho paschy v kříži a zmrtvýchvstání. Eucharistie, kterou vykonáváme, je stálým připomenutím této paschy.

V dějinách člověka i v dějinách národů trvá tato láska, která je vždy větší než nenávist. Trvají síly vykoupení, kterými Kristus přitahuje všechny lidi k sobě (srovnej Jan 12, 32). Trvá to skryté dobro, které nám tak velkolepě připomenul kněz primas na začátku. Síly vykoupení. Působí v nás Kristův Duch, který je Duchem pravdy (srovnej Jan 15, 26).

Jen abychom se nerouhali proti němu. Abychom se nerouhali proti Duchu Svatému (srovnej Lk 12, 10). Protože tehdy se v nás uzavírá tvůrčí síla lásky. Tehdy dům vnitřně rozdělený nebude moci obstát (Mk 3, 25).

Když jsem poprvé navštívil Varšavu v roce 1979, na náměstí Vítězství jsem vyslovil tuto výzvu:

Ať sestoupí tvůj Duch!

A obnoví tvář země. Této země!

Této země. Této polské země uprostřed Evropy, poznačené tradicí své vlastní evropskosti. Opakuji to ještě jednou, protože zevnitř i zvnějšku se příliš plýtvá pokořujícím argumentem, že teprve máme vstoupit do Evropy. Místo toho bychom se měli důkladně zamyslet nad realitou Evropy a evropskosti. Je třeba připomenout si, že impuls svobody přinesl Evropě svatý Pavel, ten, který hlásal vykoupení skrze Krista: Jestliže vás osvobodí Kristus, budete svobodní. Svoboda, do níž nás osvobozuje Kristus, to je poselství dobré zprávy a poselství Kristovy svobody, která utváří dějiny Evropy po dva tisíce let. Svoboda, do které nás osvobozuje Kristus, nám byla dána, přinesena, darována nikoliv proto, abychom ji promarnili, ale proto, abychom jí žili a nesli ji jiným! Je třeba začít pravdou o Evropě. Současně – v průběhu doby, zvlášť v takzvaných nových časech – byl Kristus jako správce evropského ducha, jako správce svobody, která má svůj spásný kořen v něm, dán do závorky a začala vznikat jiná evropská mentalita, mentalita, kterou je stručně možno vyjádřit touto větou: mysleme tak, žijme tak, jako by Bůh neexistoval. Samozřejmě, jakmile byl Kristus dán do závorky, a možná byl dokonce odsunut za závorku, v tu chvíli přestal existovat Bůh. Bůh jako stvořitel může být vzdálený: stvořitel, ale bez práva intervence do života člověka, do historie člověka. Žijme tak, jako by Bůh neexistoval. To je také část evropského ducha. Část novodobé evropské tradice. Musíme se velmi hluboce zamyslet nad mnohoznačným významem evropskosti. Druhý vatikánský koncil si byl vědom tohoto jiného ducha Evropy. Nejen Evropy, avšak zde, na našem kontinentě, má tento duch svou kolébku, tady má také svoje tragické vrcholy, které si pamatujeme, protože patří do našeho století, my sami jsme to ve svých dějinách 20. století pocítili. Proto druhý vatikánský koncil formuloval tu ohromující větu: Kristus v plnosti objevuje člověku člověka. Jestliže se tedy chceme postavit na platformu například evropského humanismu, západního nebo východního, jakéhokoliv, mějme na paměti, že tento humanismus má svoje nejplnější zjevení v Kristu. Kristus objevil člověku člověka, zjevuje mu Boha, zjevuje mu Otce, protože není možno říci plnou pravdu o člověku, nemáme-li na paměti, že je božského původu, že je obrazem a podobou samotného Boha, že je Bohem stvořený a Bohem-člověkem vykoupený, že je stále navštěvován Duchem pravdy, Duchem Svatým. To je pravda o člověku, to je pravda o evropském člověku. A my, my Poláci, nemůžeme tuto pravdu o člověku zradit!

Proto také stále mluvíme o potřebě nové evangelizace. Po druhém vatikánském koncilu se zrodilo vědomí a potřeba nové evangelizace už přece starého kontinentu, starých společenství, křesťanských společenství. Avšak nová evangelizace.

Zůstalo to na Varšavu, omlouvám se…

Ještě jednou připomínám: náměstí Vítězství, rok 1979, to je volání tehdy ještě mladého papeže, které chci dnes zopakovat, nikoliv na náměstí Vítězství, ale v zahradě zámku v Łazieńkách, nablízku Belvedéru, nablízku rezidenci prezidenta Rzeczypospolité, za přítomnosti tohoto prezidenta s chotí a vlády, představitelů Sejmu a Senátu, všech: Ať sestoupí tvůj Duch a obnoví tvář země. Této země! Této země, této polské země, této evropské země, celé této země!

Ať sestoupí tvůj Duch a obnoví tváře země, této země. Nepřestávám důvěřovat Duchu Svatému. Ten, který ve vás započal toto skvělé dílo, sám ho dokončí (srovnej Flp 1, 6). Věřím a doufám: sám ho dokončí. Vy mu neklaďte překážky, spolupracujte s ním, protože všichni jsme povoláni, abychom se stali spolupracovníky Boha.

- - - -

Poznámky

(1) Rafał (Rafael) Chyliński (1694 – 1741) – polský duchovní, františkán. Sloužil jako důstojník ve vojsku, které však opustil, vstoupil do řádu a byl vysvěcen na kněze. Byl vyhledávaným zpovědníkem, kazatelem a opatrovníkem trpících, chudých a opuštěných. Krátce po jeho smrti zažívaly osoby modlící se na jeho hrobě různé milosti, jeho prostřednictvím se udály četné zázraky. Byl proto zahájen proces beatifikace, který ovšem završil až Jan Pavel II. právě při beatifikační mši 9. června 1991 v Parku Agrykola.

(2) Tj. česky Vůle.

(3) Rzeczpospolita, doslovný polský překlad latinského res publica, věc společná, veřejná. Užívá se pro označení polského státu (event. společných státních seskupení) v různých fázích jeho vývoje.

(4) První Rzeczpospolita (1454 – 1795), nejprve polský, později polsko-litevský stát.

(5) Viz poznámku č. 2 k předchozí homilii – k desátému přikázání Desatera.

(6) Praga (Praha) – varšavská čtvrť na pravém břehu řeky Visly. 4. listopadu 1794 se zde odehrála bitva, v níž proti sobě bojovala vojska Ruské říše a Rzeczypospolité obou národů (Polsko-Litva). Rusové vedení generálem Suvorovem zvítězili. Po svém vítězství téměř celou Prahu srovnali se zemí; odhaduje se, že zde na polské straně zahynulo kolem 23 tis. lidí. V Polsku je tato událost nazývána masakr Prahy.

(7) Polské povstání proti Rusku (29.-30. listopadu 1830 – 21. října 1831), tzv. polsko-ruská válka, která skončila porážkou Polska. Důsledky této porážky byly neblahé: mj. byly zavřeny polské vysoké školy, snížena kvalita středních škol, omezen počet základních škol, do středních škol byla zavedena povinná ruština, probíhala masová rusifikace celé státní administrativy… Do emigrace odešlo na 11 tis. Poláků.

(8) Józef Longin Sowiński (1777 – 1831) – polský generál, obránce hradební pevnosti č. 56 při boji o Varšavu.

(9) Jako primas Tisíciletí (tj. tisícího jubilea pokřtění Polska) je označován kardinál Stefan Wyszyński.

(10) Varšavské povstání (1. srpna – 3. října 1944) – vojenské povstání proti německému vojsku okupujícímu Varšavu zorganizované Zemskou armádou a polskou podzemní vládou. Povstání odmítla podpořit postupující Rudá armáda, která zaujala vyčkávací postoj a povstalcům odmítla dodat zbraně či jakkoli jinak jim pomoci. Povstání bylo utopeno v krvi, masově byli vražděni zajatci i civilisté. Zemřelo až čtvrt miliónu civilistů, 700 tis. obyvatel muselo z města odejít, velká část Varšavy byla srovnána se zemí. Byla také zcela rozmetána odbojová Zemská armáda a Podzemní polský stát. Zničením těchto (pravicových) struktur byla odstraněna jediná konkurence, která se mohla postavit po válce nastolení komunistické moci.

(11) Kairos – v řecké mytologii bůh příhodného času, nejmladší syn Diův. V obecném významu označuje kairos příhodný čas.

(12) Tadeusz Rejtan (Reytan, 1742 - 1780) – polský šlechtic, v r. 1773 poslanec Sejmu, který měl rozhodnout o osudu Polska. Rejtan byl zastáncem celistvosti Polska, kterou byl v souladu se svým poslaneckým mandátem rozhodnut hájit s nasazením života a jména. Když se Sejm rozhodl přijmout konfederaci, což znamenalo faktické rozdělení Polska, odmítl ještě s několika poslanci opustit místnost, kde Sejm zasedal. Stoupl si do dveří a zapřen rukama o veřeje vlastním tělem bránil poslancům, kteří přijali podle něho nestoudné usnesení, v odchodu z jednací síně; povalen davem, ležel na zemi a kolegové ho při odchodu překračovali… Po 36 hodinách pobytu o hladu v zasedací místnosti zcela vyčerpán opustil prostory Sejmu. Ve Varšavě žil potom pod ochranou pruského vojska, posléze pobýval na Litvě, kde také zemřel (zatížen rodinnou psychickou chorobou spáchal sebevraždu).

Přeložil a poznámky napsal prof. dr. Václav Cejpek

Převzato z www.sklenenykostel.net/j15/, článek je zde.

@@ - @@@ - @@


Další promluvy bl. Jana Pavla II. z této cesty
naleznete ve článku:

Jan Pavel II. o desátém přikázání Desatera

a přiložených odkazech pod tímto článkem.