Plně se stotožňuji se všemi, kteří trpí, když nemohou přijímat Svátostného Krista. Je to skutečně utrpení - i když se o něm nemluví, protože jsme si zvykli naříkat jen nad utrpením světa, těla, ducha, ale na utrpení duše myslí málokdo...
Cítím, že jsem velká hříšnice a nezasloužím si tak nekonečně cenný dar, jakým je Ježíš v Eucharistii. Nedokážu popsat, čím pro mě Svaté přijímání je, jen to tak tuším. Vím, že je pro mě darem, největším dobrem, které mohu dostat, a chci být i já pro Něj byť malým, ale upřímným dárečkem z lásky mého malého srdce, který Mu udělá aspoň malou radost. A cítím bolest a jsem nešťastná, když nemohu přijímat, nebo když podlehnu tlaku okolností a promarním příležitost. Cítím to jako zradu, hazard, lehkomyslnost, lhostejnost... nejít k přijímání pro nic za nic.
Moje víra je chabá a mělká, moje láska povrchní a vlažná, často se mi nechce hledat Boží v