S knihami „Hovory na nemocničním lůžku“ a „Čtyři cesty“, které teď vycházejí společně v jednom svazku, měli již někteří čtenáři možnost se seznámit. Poprvé vyšly „Hovory“ v roce 1983 v Křesťanské akademii v Římě. „ Čtyři cesty“ vyšly tamtéž v roce 1985. Oba tituly jsou rozebrané a čtenáři se po nich ptají.
K druhému vydání těchto knih přistoupilo nakladatelství Zvon na podnět mons. ThDr. Karla Vrány, docenta Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Ten totiž pokládá obě knihy za vhodnou látku pro studium vztahu vědy a víry.
Text obou knížek byl pro druhé vydání přehlédnut a upraven, nově byly připojeny vzpomínky na Jiřího Mrázka od členů rodiny a některých přátel.
Od vlastních rozhovorů, zachycených v této knize, uplynulo více než patnáct let. Je třeba to připomenout pro případ, že by se čtenáři vysoké profesionální úrovně zdály některé pasáže diskutabilní.
Knihu lektoroval dr. Jiří Grygar z Fyzikálního ústavu Akademie věd České republiky. Astronomickou část přehlédl dr. Zdis-lav Šíma z Astronomického ústavu téže Akademie a biologickou část úvah doc. MUDr. František Jelínek z Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Všichni jmenovaní přední vědečtí pracovníci opatřili text cennými poznámkami.
Všem, kdo inspirovali a pomáhali připravit toto druhé vydání vzpomínek na dr. Jiřího Mrázka, upřímně děkuji za ochotnou a nezištnou pomoc.
V Praze 14. listopadu 1993 Autor
Neděle, pozdní večerní hodiny.
Zvoní telefon.
„Bratře, vážná věc. Jirka je nemocný. Je to zlé. Je to moc zlé. Přijeďte.“
Bylo to opravdu zlé. Navštívil jsem bratra den před operací, a potom častěji, jak to jen bylo možně. Pobyt v nemocnici se střídal s domácím léčením. Hovořili jsme o přírodě, o vědě, o Bohu.
S přibývajícími dny ubývalo naděje na uzdravení. Začal jsem dělat poznámky z našich hovorů.
Měl jsem s tím začít dřív.
Navštívil jsem dr. Jiřího Mrázka v jeho bytě v Libni.
Přišel jsem ve chvíli, kdy končily, nebo lépe - jen povolily -návaly prudkých bolestí. Když jsem viděl, jak je vyčerpaný, chtěl jsem odejít. Zdržoval mne: „Jen tu prosím tě zůstaň, prosím tě o to. Rád bych se ti svěřil s něčím, co by mohlo být k užitku i jiným.“
Byl zesláblý a měl v očích slzy.
„Bratře, víš, já se už třicet let modlím křížovou cestu. A pořád tutéž. Rozvíjel jsem v ní myšlenku: chceme-li přijít k Ježíšovi, musíme jít jeho cestou celý život. Jedině tak dojdeme k Bohu Otci. Vracím se k jednotlivým zastavením a přišel jsem k tomu, že tu cestu musím jít i s těmi pády! I s přinucením Šimona, třeba - když musím v neděli do kostela. Vím, že budu všechno odevzdávat...“
Mluvil s velkým vnitřním pohnutím.
„... budu zbaven všeho i toho, čeho jsem dosáhl v práci, odevzdávám... Odevzdám i děti... všechno musím odevzdat... i Mařenku... A přijde Kalvárie, kdy budeme opuštěni i od Boha... Budeme sami a úplně malí... a i bez Krista... A všechno, za čím jsme šli, se nám bude zdát jako bludička... ale i tím musíme projít... Teprve pak přijde zmrtvýchvstání.
Desáté zastavení znamená... budu ti vracet vylepšené svým životem to, co jsi mi propůjčil, Pane, abych to svým životem vylepšil.
Za to jsem se modlil a Pán mě vyslyšel.
Teď se ta moje křížová cesta dotváří a ukazuje skutečností... Jít Kristovu křížovou cestu.
Musíme ji absolvovat.
Toto poznání ve mě zrálo třicet let... A teď je to tady... Ale mám si co stěžovat: co to na mne posíláš?
A vím, že půjdu ještě dál... Třeba se ve mně všechno vzpříčí a řeknu: ,A on vůbec ani neexistuje a všechno to byla bludička!‘
Ale to všechno se musí překonat.
Všichni to prožijeme, a všichni na to musíme být připraveni.
Takovouhle křížovou cestu rozjímavou udělat!“
Vinohradská nemocnice.
Návaly návštěv.
Každý se snaží pomoci.
Výsledkem upřímného úsilí návštěvníků o pomoc je tato varovná meditace, kterou napsal dr. Jiří Mrázek na nemocničním lůžku:
„I to je život: Jedete si koncem týdne na výlet a tam vás zastihne docela nenápadná zácpa; a nakonec budete - půjde-li vše hladce - několik měsíců bojovat o holý život, a je z toho pracovní neschopnost, ,zpestřovaná‘ občasnými pobyty v nemocnici. Do těla jsou vpravovány moderní jedy v dávkách, které hraničí se smrtelnou toxicitou, a celé kolektivy odborníků s nasazením vší techniky, kterou lze v nemocnici nalézt, mají s vámi plné ruce práce.
Avšak o to teď nejde, toto vše je nutnost, a nic jiného nezbývá, když už jste do toho spadli tak nešikovně.
Jenže nežijete na světě sám a kolem vás jsou nejrůznější přátelé. Myslím to doslova, skutečně v této úvaze půjde o lidi, kteří vás mají upřímně rádi a neméně rádi by vám v tak vážné nemoci pomohli.
A teď začne něco, co snad lze srovnat pouze s útrapami nemocničního pobytu:
Ozve se přítel K. s jednoznačným ujištěním, že přesně totéž co vy měl přítel B., který to nejen bezvadně přetrpěl, ale od té doby si vesele žije už dvanáct let. B. totiž znal jednu osobnost
magických schopností, která již na dálku bezpečně poznala, co člověku je, a samozřejmě poznala i magnetický způsob, jak jej vyléčit.
Ještě téhož večera se dostavil přítel V., vše o průběhu nemoci znal předem a vysypal plnou náruč nejrůznějších čajů - některé z nich, které jsem znal, byly mimochodem docela chutné. Navíc přidal německy psaný leták, že v Innsbrucku - právě na moje onemocnění - pomáhá speciálně čištěný petrolej, a připojil cenné zkušenosti, jak se k tomuto petroleji dostat i v našich vnitrostátních podmínkách a tak říkajíc bez výdaje cenných valut.
Za týden tu byl znovu i s petrolejem.
Mezitím však přišel dopis od přítele J., jenž nabízí hypnotizérské umění svého souseda. Nakonec připojil doušku, že ,nevyužiji-li této jedinečné nabídky, nemám žádnou naději dožít se nejbližších vánoc...‘
Nejhorší na tom všem je, že jde vesměs o dobré přátele, kteří to s vámi myslí dobře a naprosto nezištně.
Protože však mám své zásady, bojím se, že je teď všechny ztratím.
Vlastně štěstí, že se těch vánoc opravdu nedožiji!...“
Vinohradská nemocnice.
Dr. Jiřího Mrázka potkala nepříjemná situace: po dlouhé době se mu uvolnila stolice a vyšla bočním vývodem - rozředěná projímadlem - s takovou silou, že potřísnila postel, pacienta, zem - bylo to prostě hrozné.
Tato svízelná situace se mu stala podnětem k rozjímání:
„Tak to vidíš!
Co je člověk? Seš pár výkalů - a pak to, co ze sebe uděláš duchovně. Ale Pán to chtěl, abysme takovýhle byli. Tak co je na tom špatnýho?“
Užíváním lidových výrazů si doktor Mrázek při řeči „hověl“. Jinak byl ve svých projevech známý svou spisovnou češtinou.
„Teď by to chtělo zapnout vysílání a pustit to do televize: Podívejte se! Takhle vypadá Mrázek ve své ubohosti!
To je to odevzdání sebe, víš?
Zub, který mi vypadl z pusy - taky jsem o něm rozjímal, co všechno udělal dobrýho. Jestlipak jsem ho vrátil lepší, než jsem ho dostal, poslouchej?
Zas jsem o kousek posvěcenější, čím jsem ho vrátil obohacenější, než jsem ho dostal.
Nevím.
Voni se mně takový myšlenky honěj hlavou rychle.
Nakonec se dostaneš do situace, kdy ti musí být jedno, jestli jsi zahrabanej ve vědeckých vzorečkách nebo ve vlastních výkalech...
To druhý se mi zdá lepší.
Jsi v tichým souhlasu.
V odevzdanosti, že si to Pán přeje.
To první, ty vzorečky, to znamená: Já jsem někdo! Koukejte lidi! Vobdivujte mě!
Když se to takhle bere, to je špatný, rozumíš?
To druhý je lepší.
Odevzdávám.
To je moje desátý zastavení.
Odevzdal jsem dva snubní prsteny. Jeden po mamince, druhý byl můj. Vono nejde jen o to zlato. Tady jsem odevzdal něco víc...
Ztratil jsem je. Tak už mám hubený prsty.
Lidskej život, bratře, to je magnetofon. Jenže - co se tu nahraje - je nesmazatelný.“
Pak mě požádal, abych mu donesl Zaječickou minerálku. Mezitím vyměňoval igelitový pytlík s výkaly, přilepený k bočnímu vývodu. Pak pokračoval:
„Pořád je tu desáté zastavení, pořád musím něco odevzdávat. A odevzdávat to lepší, než jsem to přijal.
Tohle desáté zastavení je nejdůležitější z těch nižších zastavení. Pak přijdou ty vyšší.
I vlas, jeden z těch třech posledních, jsem odevzdal. Vypadl mi. I nad ním jsem zameditoval.
Je kousek mne.
Vlas nemůže být lepší - ale já.
Leda by se tím vlasem udělalo něco lepšího. Třeba to, že jsem dal před klukama najevo, že mi na něm nezáleží, zatímco se kluci půlhodiny češou a fénujou před zrcadlem.“
Pak se dr. Jiří Mrázek chvilku odmlčel, jako by byl myšlenkami někde docela jinde, někde hodně daleko, a z té vzdálenosti si povzdechl:
„Už abych to měl, bratře, za sebou...“
Potom pokračoval:
„Pak jsem musel odevzdat ledacos ze svých vědeckých šancí, věcí, které jsem chtěl udělat, a měl jsem to na dosah ruky...
Ale přišel Pán se svým požadavkem a já, místo abych se s ním pral a říkal: ,Nebude to jinak!‘ - když Pán řekl: ,... a bude to jinak!‘ - jsem se tomu Božímu ,jinak‘ podřídil a snažil jsem se v tom Božím ,jinak‘ hledat a najít tu naprogramovanou cestu.
V tom ,jinak‘, rozumíš?
Třebas s bolestí v srdci, posledníma silama a s nechutí, ale přece jsem řekl:
BUDIŽ! JAK CHCEŠ!
To je ta tvoje ,alea‘ - kostka, o které jsi mi napsal před operací...
Ale mně to dalo práci říct: ITA! BUDIŽ!
Ale řeknu ti, teprve v tomhle rosteš.“
Potom zasténal bolestí:
„Teď mě to bolí... to je taky takový ,ita‘ - budiž - snášet to.
Nakonec se dostaneš k tomu, že máš sílu odevzdávat i větší věci.
Přijde čas, kdy je ti nejhůř...
Auto ti přejede synka a druhého nemůžeš ve studiu podpořit...
To je taky: Ita! Budiž!
Pak ztratíš dva snubní prsteny... taky ,budiž‘. Musel jsem je vrátit...
Jeden byl můj a ten druhý symbolizoval moji každodenní lásku k rodičům.
Proti tomuto ,budiž‘, ve kterém přijímám svůj zdravotní stav, to hřbitovní ,budiž‘, když jsem už pro nemoc nemohl chodit denně na hrob mamince, to hřbitovní ,budiž‘ - zřeknutí se návštěv u maminčina hrobu - se mi zdá nicotné a malé...
A já jsem tam každej den hodinu, ale taky tři i čtyři hodiny meditoval.
Ale poslouchej, bratře, to byly meditace! Nechci se před tebou chlubit. Prožívaný! Hmatatelně prožívaný!
To bych ti jednou rád pověděl...
Odtamtud vím, že to JE!
A tak pevně to vím, že tím nikdo neotřese.
Byl mne navštívit P. K.
Pomalu se začíná formovat hlouček posledních...
To je ti zajímavý, že jsou to docela jiní, než ti ze začátku...
Nečekaný...
To je předzvěst tý dvanáctky.
Vím jednu věc, že ta dvanáctka je dlouhá tři časové jednotky, a ty si odpykám a odsloužím.
Každý z nás.
Je potřeba se na to připravit.
A skončí to tím, že tě opustí úplně všechno, že budeš úplně sám.
Budeš si říkat: ... vždyť to všechno byla hloupost. Buď třeba ta pravda byla úplně jinde, a ty jsi šel za bludičkou...
Dávám ti, bratře, dispens, abys o tom jednou mohl mluvit všem. To se o mně ví, že jsem takový, jaký jsem.
Postarej se mi o ty věci, prosím tě, o ty poslední věci: ultimae res... pomoz Mařence, prosím tě o to.
Buď při tom...
Víš, moc se mi chce jít do ulic a říkat lidem: Lidi, rádi jste se v televizi na mne dívali, podívejte se teď - ať vidíte, jak vypadá lidská bída!
To by měli pustit!
...a učedníci ho opustili.
Lidi se, bratře, vytříbí sami.
Přijdou - ale někteří jen proto, aby se mělo o čem povídat.
Přinesou i vědeckou práci, třeba i převratnou, ale jak už mi ta věda připadá nicotná...
Vidíš, jak se propast mezi tebou a světem rozšiřuje - a jednoho dne to s ní dopadne tak, že bude nepřekročitelná...
Pamatuješ? Na Lazara a boháče z evangelia? Kdybych se chtěl chlubit, tak bych řekl, že dnes do ledačehos vidím lépe, než kdybych chodil deset let do teologických škol. Vím pár vět, ale jsou pevně prožitý a vydřený. To je to, co
jsem ti dnes napovídal. To je těch pár vět: V desátém zastavení musíme odevzdat všechno hmotné - ve dvanáctém vůbec všechno!
Neumíme si představit, co to znamená.
Jako ve fyzice slovo NIC. To je líc a rub jedné skutečnosti: VŠECHNO A NIC.
Všechno a nic má stejný obsah.
To mají dialektici pravdu, že ty dvojice slov nemohou existovat rozděleně.
Ono i tohle je tam zamontovaný: DOBRO A ZLO.
Taky je v tom nějaká jednota. Jsou spolu taky nějak záhadně spojený.
Filozofové tomu dodnes nepřišli na kloub. Rozluštěním toho dilematu by se asi rozluštily všechny problémy našeho bytí.
Kéž by se i nějaký teolog jednou věnoval takovýmto problémům.
Věda a technika nás svedly ve všem na scestí...“
„Už jsem vyřízený...
Cítím to, jak se to rozlézá dál k páteři. Ten zbytek střeva mi působí svízele.
Proč už mě to rádio nebaví!
Už mě nebaví ani ta počítačka.
Už si s ní nemohu hrát...
Když mám potíže, tak ji pustím, aby na mne alespoň blikala.
Nic jsem za života nedokázal... Tolik informací mi uteklo...
A to jsem vždycky říkal Jendovi: Pamatuj si, každá informace, která ti uteče, o to se začínáš v životě pozdit...“
Vinohradská nemocnice, pavilón H, 1. patro, pokoj číslo 105.
Když jsem vstoupil, zdálo se mi, že dr. Jiří Mrázek spí. Byl přepadlý a v první chvíli mne zachvátila úzkost, že právě exitoval.
Napjatě jsem pozoroval, zda dýchá.
A oddechl jsem si...
Zřejmě cítil, že někdo vstoupil.
Pootevřel oči, otočil hlavu - a spatřil jsem na jeho uších sluchátka. Poslouchal ze svého Satelitu nějakou stanici. Když mne přivítal, řekl:
„Ani bys nevěřil, že i v tak jednoduchém aktu, jako je bolest, je skryto a obsaženo nekonečno.
Z toho vyplývá, že každý den, naplněný bolestí, je jiný. Jeho význam je jiný podle toho, jak s ním naložíme, jak zužitkujeme utrpení úmyslem, na který je obětujeme. Z tohoto důvodu může být jiný: z důvodu intence.
Když jsem na to přišel, tak jsem se zhrozil.
To už je vyšší třída školy.
Jsem přesvědčený, že i ta nejvyšší třída školy bolesti se unese bez morfia. Morfium je vždycky možno obejít zvětšením proudu intencí: za toho, za tamtoho...“
„A ty, bratře“, skočil jsem mu do myšlenek, „posvěcuješ a vykupuješ svým utrpením svět vědy.“
Mlčel.
Protože se k tomu nechtěl přiznat.
Viděl jsem, jak se na jeho čele lesknou krůpěje potu.
„To je reakce po léku, který jsi požil?“ zeptal jsem se.
Chvíli byl zticha. Pak dodal:
„Ne. To je bolestí.“
Dlouhou chvíli jsme mlčeli...
„Alespoň kdybych ti byl toho dal víc“, povzdechl. „Ale já jsem pro tebe vlastně nic neudělal.“
Ujistil jsem ho, že naše hovory o fyzice, kosmu, biologii, mi pomohly vytvořit hlubší pojetí celebrace: „Když držím v rukou paténu s obětním chlebem a říkám ,suscipe...‘, cítím, že držím v rukou nejen kousek nekvašeného chleba, nýbrž celé dějiny vesmíru v něm.
Je mi blízko celá skutečnost dějin kosmu. Držím ji v rukou v její přítomné fázi, jak je uskutečněna v tomto kousku chleba na paténě, a v duchu putuji Russellovým diagramem života hvězd...
A když vyslovuji konsekrační slova, slyším, jak rezonují celým vesmírem. Vidím v duchu, jak se týkají nejen chleba, nejen mne a všech ostatních, nýbrž jak pronikají jako Bůh svou všudypřítomností všechno stvoření i každou částici hmoty a pozdvihují je do nové existenční roviny:
Hle, všechno tvořím nové... (Zj 21,5).
V duchu vidím, jak ta slova znovu intimně spojují s Bohem všechno tvorstvo. Jak pro Kristovu krev vracejí Bohu, co mu náleží a co mu hřích vyrval.
Tuším, jak je Bůh celý nepředstavitelně blíž všem věcem, než jsou ony samy sobě. Jak povstává v Kristově kněžské oběti nová země a nové nebe.
Zakouším vesmírnou dimenzi Kristova kněžství...
Sílu Kristovy oběti pro celé stvoření...
I eucharistie má svoji kosmickou dimenzi.
To proto, že Ježíš je vůbec život.
Kristus není cizí ani nejmenší a nejzapomenutelnější částici hmoty na periferii vesmíru.“
To bratra potěšilo:
„Chtělo by to rozvést - pojetí celebrace s vesmírným aspektem stvoření. Moc by se o tom nechalo napovídat! Na jedné straně fyzika, Russellův diagram - a na druhé ,suscipe‘ kněze...
Na jedné straně via dolorosa - a na druhé kosmický biologický život... a ty dvě věci nelze oddělit.
Pomáhá ti to něco?“ zeptal se.
„Ovšem. Čím hlouběji poznávám dílo stvoření, tím zřejmější se mi stává skutečnost ducha, skutečnost původce.“
„Jo, jo“, řekl bratr s živým vnitřním pohnutím, přikyvoval přitom hlavou a usmál se:
„To je ono!“
Pohled na dr. Jiřího Mrázka byl dnes velmi bolestný. Díval se na mne dost dlouho, nepřítomně, než mne poznal. Viděl jsem, že čeká na duchovní posilu.
„Umřu rychle... nedávej mi moc...
Poprvně se s tebou, bratře, loučím naostro.
... dneska je po mně...“
Dlouhou chvíli jsme mlčeli.
„Dneska je pátek... dnes jsem se poprvé nemodlil breviář. Už to nejde...
To jsem si nechal až nakonec: zříct se oficia. A já se ho, bratře, modlil sedmnáct let a ani hóru jsem nevynechal.“
„A proč ses modlil breviář?“
Mlčel.
„Proč jsi to dělal?“ naléhal jsem. Po chvíli mlčení, jakoby nerad, se přiznal:
„Já se ho modlil za ty, kdo se ho mají modlit - a nemodlí.“
„Dnes je pondělí“, řekl jsem.
Chvíli mlčel, pak dodal:
„Cítím, že tu jde o boj...
Měl bych se oholit...“
Podal jsem mu bateriový holící strojek. S námahou se holil. Při holení mu často ruka klesla na prsa.
Když chtěl dát strojek po holení do krabičky, nešlo to: stále dával strojek širší stranou do užší strany krabičky, úporně a s napětím...
Teprve po chvíli marného snažení mi dovolil zasunout strojek do krabice.
„... teď už nikoho nechci...“
Asi na hodinu usnul. Když se probudil, bylo třeba vyměnit výkalový pytlík z bočního vývodu. Udělali jsme to spolu v koupelně. Dr. Jiří Mrázek byl velmi slabý, opíral se o mne cestou do koupelny a prohodil při tom sem tam nějakou větu:
„... měl jsem vidění.
Byl jsem s tebou na procházce... v podvečer... bylo to na nějaké planině... někde u Plzně... lítali tam nějací ptáci.
Snad tam stálo nějaké děvče - tak šestnáctileté až osmnáctileté... ale nápadný bylo to hrozný horko... To přihřejvání... jako dneska.
Všiml sis, jak jsem se potil?“
Po chvilce pokračoval v řeči o vidění:
„Bylo tam zapadající slunce taky... a teď se to opakuje...“
Vrátili jsme se na pokoj.
S vypětím všech sil došel.
Pomalu ulehl. Po celém obličeji mu naskákaly krůpěje potu. Chvíli odpočíval a pak řekl:
„Ještě ti musím říct... vidíš... už jsem to zapomněl. Až zítra...“
„Zítra přijdu mezi jednou a druhou hodinou“, ujišťoval jsem.
„Ty přijdeš? - Přijď!“
V nose sondu až do žaludku, kapačku v ruce, dvě dávky roztoku a jednu plazmu... tak jsem dnes našel dr. Jiřího Mrázka ve Vinohradské nemocnici.
Když mne zahlédl, ačkoli jsem se neslyšně vplížil do pokoje - zřejmě cítil, že se někdo ocitl v jeho blízkosti - povídá:
„Včera jsem odevzdal sebe...
Jenom mě nenech mluvit, bolí to...“
Pak usnul.
Pohyboval ze spaní rty, jako by s někým mluvil, pak zase ze sna někomu přikyvoval hlavou.
Satelit 2000 stál na stole, sluchátka zamotaná v polštáři, anténa smutně skloněná nad hlavou nemocného.
Bublinky kapačky měří čas:
jedna, dvě, tři
hodinu...
dvě hodiny...
Probral se.
„Volala Mařenka“, řekl s očima upřenýma do prázdna.
„Tak povídej. Ale přesně... když mluvím, bolí mě strašně za nosem. Vyndat to nemůžu... nevím... Chytili mě, a než jsem se otočil, bylo to tam...“ Usnul.
Protože jsem byl nachlazený, nemohl jsem si dovolit jít na návštěvu dříve.
Přišel jsem do pokoje dr. Jiřího Mrázka ve Vinohradské nemocnici asi v 18 hodin. Byla přítomna paní Mrázková.
Hned na první pohled jsem viděl, že je to zlé.
Dr. Jiří Mrázek se na mne díval nepřítomným pohledem, jako by se namáhal sehnat vědomí dohromady.
Když mne poznal, usmál se:
„To jsi ty?“
Podal jsem mu ruku. Protože venku bylo zima, měl jsem ruce studené. Hned mne pustil se slovy:
„Pryč s tou zimou!“
Paní Mrázková se zeptala:
„Jirko, jestlipak jsi našel ve svých bolestech také trochu radosti a krásy?“
Chvilku se zamyslel a pak řekl:
„Takovou, jakou jsem nenašel v ničem jiném.“
Paní Mrázková připomněla: „Zítra tě přijde navštívit Eva.“
„Nepřijde“, odpověděl.
„Ale ano, přijde,“ ujišťovala paní Mrázková.
„Eva přijde pozdě!“
„Nepřijde pozdě! Eva, když něco řekne, tak to platí! Přijde včas!“
„Přijde pozdě!“ slabikoval s důrazem.
Pak mu paní Mrázková ještě vyřizovala, že volal nějaký inženýr z Moravy, že dostali přístroj s bublinkovou pamětí, a na cosi se ptal.
Dr. Mrázek odpověděl:
„To už jsem měl promyšlený před rokem. Na tom přístroji bych mohl hned začít pracovat.“
Po chvilce se obrátil ke mně a měl zájem, co jsem dnes dělal. Řekl jsem, že jsem byl s přáteli v údolí Doubravky.
Rozhovořil jsem se o podzimní přírodě, o kráse ojíněných Železných hor, o kouzelném údolí Doubravky, o rodném mlýnu Ignáta Hermanna, o skalách, větru...
„Já už jsem v závětří“, skočil mi do řeči.
„Já už jsem tam, kde vítr nefouká.
Tam ti je takový ticho... a je tam tak krásně...“
Přišla sestra. Dala dr. Jiřímu Mrázkovi injekci dolsinu. Přesně věděl, jak má být dávka velká.
Po chvíli rozhovoru s paní Mrázkovou se nepřítomně zahleděl před sebe. Za okamžik řekl: „Byl tu pan kardinál Tomášek.“ Pak se obrátil ke mně a dodal:
„Vidíš? To jsou halucinace! To dělá to morfium...“
Byl k smrti vyčerpaný.
Vzbudili jsme spolu lítost a dal jsem mu absoluci. Rozloučili jsme se. Vyšel jsem z pokoje. Bylo 19 hodin. Kolem 23. hodiny přešel dr. Jiří Mrázek po mostě smrti na druhý břeh života.
Druhý den ráno přišla Eva.
Spolupacient na pokoji sdělil, že po mém odchodu pan doktor Mrázek usnul.
Spal asi do 22 hodin.
Pak vstal, mlčky se procházel po pokoji, všechno si urovnal v kabele, na stolku, upravil si postel, lehl si - a zemřel.
Moji milí drazí,
asi si dovedete představit, jak mi je v tuto chvíli. Všechno se může stát, opravdu všechno...
A tak bych vám všem chtěl - možná už na sklonku svého života - napsat, co jsem vám snad měl říkat často dříve: že jsem vás všechny měl tak rád, jako nikoho jiného na světě, a když jste mi snad rozuměli jinak, bylo to z výchovného důvodu, protože jsem si vždycky představoval, že než byste nechali, abych se zlobil, že se rychle obrátíte a začnete poslouchat. Tak jsem to aspoň dělával sám, když jsem měl na živu své rodiče.
Byl bych rád, kdybyste aspoň teď uvěřili, že jsem to s vámi se všemi vždycky myslel nejlépe, jak jsem byl schopen. Vzpomínejte na svého tátu, dojde-li podle mínění tohoto světa k nejhoršímu. Vždy jsem doslova cítil, že jsem v rukou Božích, a pokud v nich zůstanu, nebojím se - nic se mi nemůže stát, i když tady na světě se to možná bude jevit jinak. Netruchlete nade mnou, spíše se radujte. Pevně věřím, že dále budu moci být s vámi a u vás a že i vy všichni jednou přijdete tam, kam se lidé bojí odcházet...
Nezapomeňte se za mne modlit, budu to mít hodně zapotřebí, protože i já jsem byl často slabý hříšník. A nezapomínejte na svoji víru, jen ta nám pomůže snášet obtíže tohoto pozemského života..
Váš táta, onoho dopoledne v ústavu, odkud vedla cesta do nemocnice.
Nápis na obálce: Mým drahým na rozloučenou, i k útěše. Otevřít, až už zde mezi vámi nebudu!
Pohřeb dr. Jiřího Mrázka, CSc, vědeckého pracovníka ČSAV
Vážená rodino, smuteční shromáždění!
Snad za celý život si člověk neuvědomuje, jak mnoho má své nejbližší rád, své přátele, spolupracovníky.
Pocítí to až ve chvíli, kdy je doprovází ke hrobu.
Skutečně:
Teprve když člověk zemře, začne mluvit to, co až dosud mlčelo.
Teprve když člověk zemře, se ukáže, jak hluboko byl vrostlý kořeny své osobnosti do srdce rodiny, do myslí svých přátel, do pracovního kolektivu.
Teprve když člověk zemře, se ukáže, že jsme všichni někoho ztratili.
Co nám bylo na zesnulém dr. Mrázkovi zvlášť sympatické, nebylo jen to, že byl vědec na úrovni. Nýbrž skutečnost, že při své vysoké vědě zůstal člověkem. Skoro bych řekl obyčejným člověkem.
Se svými lidskými přednostmi i nedostatky, zvláště pak se svým hřejivým vztahem ke každému.
Jak rádi jsme sledovali jeho komentáře kosmických letů.
S jakým zájmem jsme četli jeho články a postřehy z oboru radioelektroniky.
Jak jsme se cítili obdarováni, když jsme s ním mohli chvíli pohovořit.
Bylo v něm cosi lidsky bratrského.
Komentáře, články a postřehy, které publikoval, to bylo něco víc než popularizování vědy.
V tom všem se projevoval jako učitel s mimořádným darem vyjadřování.
Uměl podat i velmi složité věci tak, že v tom okamžiku byly člověku naprosto jasné - a uchvátily.
Mluvil o věcech svého oboru strhujícím způsobem. Asi proto, že jim rozuměl.
Jeho vědění bylo hluboké. Až tak hluboké, že mu po vzoru velkých mužů vědy, jak je znají dějiny, zůstávalo na dně každé vědecké pravdy znepokojující:
PROČ?
Proč, které probouzelo v jeho nitru tušení, že žádná vědecká výpověď nevyslovuje o skutečnosti všechno.
Tušení, že na dně každého vědeckého poznání zůstává cosi nevysloveného, tajemného -
VELKÁ NEZNÁMÁ.
Ať myšlenky pana dr. Mrázka běžely kterýmkoli směrem ve světě vědy, vždycky končily v bezprostřední blízkosti velké neznámé.
Celý jeho život mu tato velká neznámá nedala pokoje. Zvláště pak ve dnech nemoci.
Den po dni bylo vidět, jak se noří do stále hlubších a vnitřnějších vrstev poznání.
Od návštěvy k návštěvě bylo možno sledovat, jak se v jeho mysli mění souměřitelnost hodnot tohoto světa:
„Proč už se mi ta věda zdá taková nicotná!“ říkal.
„Proč už si nemohu hrát ani s tou počítačkou.
Vím to.
Konce roku nedožiji...
Přijde smrt.
Octnu se v té nejzazší samotě svého srdce tváří v tvář tajemství života.
V té chvíli mi všechno vypadne z rukou.
O všechno budu obrán.
Všechno budu muset odevzdat.
I sebe...
Bude to chvíle nesmírné chudoby...
Je už blízko...
Propast mezi mnou a tímto světem se rozšiřuje.
Za chvíli bude nepřekročitelná...“
„Prosím tě,“ řekl mi, „řekni lidem, ať vědí, že velká neznámá, kterou jsem tušil na dně každého vědeckého poznání, nebyla pro mne nikdy pouhý pojem nebo fyzikální veličina, nýbrž
NĚKDO!
Došel jsem až k hranici, kde končí přírodovědecký výzkum a musí se uplatnit víra, má-li se jít dál.
Ano, až tam, kde věda přechází ve víru.
Řekni to všem!
Neboj se! Lidé mě znají.
Oni vědí, že jsem takový, jaký jsem.
Co jsem pro společnost i jednotlivce udělal, udělal jsem to rád.
Bylo toho tak málo...“
Všichni v této chvíli cítíme, že se neloučíme s panem dr. Mrázkem jen my. Nýbrž skrze tato slova také on s námi.
Zemřel.
Přešel po mostě smrti.
V našich srdcích zaznívají tiché kroky jeho odchodu a v mysli zůstává otázka:
CO SE S NÍM ASI VE SMRTI STALO? ŽIJE?
Ježíš říká, že ti, kdo v něho věří, žijí, i když umřeli!
Nechme ještě jednou - v duchu - projít pana dr. Mrázka tímto shromážděním.
Nechme se ještě jednou oslovit v tichu svého srdce jeho vlídným hlasem - a pak už mu přejme pokoj.
Tak se přeje vždycky, když zemře člověk.
Ano, zemřel člověk.
Jsem přesvědčený, že mluvím ze srdcí vás všech, když řeknu:
Zemřel mimořádný člověk.
Zemřel dobrý člověk.
Zemřel člověk bratr.
To svědectví vydáváme ze svých srdcí.
Existenci Boha lze dokázat rozumem. Přitom pod pojmem „Bůh“ rozumíme přesně to, co o něm praví obecná teologie. Kdo se o myšlenkový přístup k této otázce zajímá blíže, udělá nejlépe, prostuduje-li si spisy sv. Tomáše Akvinského, které, ač psány před staletími, neztrácejí v mnoha směrech svůj význam ani v moderní době.
Pravda, z hlediska moderní vědy, mající k dispozici výsledky četných přírodních bádání, je třeba tyto spisy číst velmi opatrně, má-li vyniknout nejzákladnější myšlenkový přístup k problémům.
Na druhé straně byly již v naší době podniknuty četné kroky k tomu, jak vyložit zásady sv. Tomáše moderní řečí, a jistě tu nebylo řečeno poslední slovo.
Položíme-li si otázku, jakým způsobem může dospět rozum k pojmu existence Boha, musíme nutně v odpovědi uvést dvě základní cesty k takovému poznání. Jedna cesta je vnitřní, tj. cesta vnitřního nazírání. Sotva ji lze vyjádřit matematickými vzorci, a proto bude tato cesta vždy zcela nepřístupná pro ty, kteří se stavějí důsledně na pozice materialismu.
Druhá cesta je cesta přírodovědeckého poznání zvlášť a dokonce jakéhokoli poznání vnějšího světa vůbec. Na obě tyto cesty se nyní podíváme.
Cesta vnitřního nazírání vede k Bohu především tak, že člověk postupně poznává - chce-li - svůj pravý úkol na tomto světě a svou cestu, která vede k poznání Boha v lidském nitru.
Mám-li psát o lidském nitru konkrétně, mohu psát pouze o svém vlastním nitru. Málokdo jiný dovede pochopit, jak na mne zapůsobilo, když jsem se na své zahraniční cestě poprvé setkal s františkánskými ideály, a to přímo v zemi, kde vznikly, v níž jsem mohl tyto ideály prožít nejlépe, a když se mi podařilo definitivně se těchto myšlenek zmocnit a téměř doslova si je s sebou vzít sem domů. Předtím jsem totiž byl horlivým vyznavačem marxistických ideálů.
Moje životní cesta, která až dosud šla jaksi po rovině, začala nyní stoupat vzhůru. Lze-li vůbec vyjádřit slovy, co tím míním, pak to bude vyjádření značně nedokonalé: začal jsem poznávat pravý význam křížové cesty a Kristova utrpení. Došel jsem postupně k poznání, že jediným cílem mého života je Láska a že po této cestě lze jít pouze tak, že následujeme Krista na jeho cestě křížové.
Chceme-li dosáhnout věčného života v Kristu, je nutno být odsouzen k smrti, vzít dobrovolně jako Kristus kříž utrpení na svá ramena a vléci se s ním pozemským životem. Je nutno spolu s Kristem naposled před smrtí povstat a dovléci tento kříž až na Kalvárii. Je nutno vidět ve ztrátách na zdraví a životních schopnostech, jak je přináší postupující věk, ono Kristovo zbavování všech rouch ukřižováním. Je nutno zde na zemi být ukřižován spolu s Kristem a spolu s ním být položen do hrobu. Je nutno procítit utrpení Matky Boží na křížové cestě a uvážit, jak bylo nakonec Kristem odměněno, ba je nutno jít dále a uvědomit si, že my sami na naší křížové cestě také připravujeme různá utrpení svým maminkám, svým rodičům.
Potom nás však bude posilovat přesvědčení, že se na nás splní i zmrtvýchvstání v Kristu a s Kristem a že naše vlastní křížová cesta je jakýmsi odleskem té skutečné křížové cesty, bez které by veškeré naše počínání bylo a vždy zůstalo naprosto marné.
Nestačí mi slova k tomu, abych dostatečně podtrhl, jak důležitou složkou tohoto poznání je pozemské utrpení každého z nás.
Každá věc zde na zemi má dvě stránky: jednu radostnou, světlou a druhou šedivou a smutnou.
Zamysleme se na chvilku nad životem: Na jedné straně je život dobrodiním a záležitostí neobyčejně cennou. Žít, tvořit, pracovat a prožívat čas je něco nekonečně sladkého a radostného, a to i v případě, že nám vnější okolnosti život značně ztrpčují.
Většina lidí má svůj život raději než cokoli jiného a každý je ochoten obětovat vše, jen aby byl jeho život, třeba úplně holý, zachráněn. Na druhé straně má člověk jednu velikou smůlu, totiž že nakonec musí přece jen umřít, ať se snaží oddálit okamžik smrti sebe déle. Ale jedna smůla je doprovázena smůlou druhou, a možná ještě větší: člověk si uvědomuje sama sebe a jasně ví, že jeho smyslový život zcela jasně skončí. Vzpomínám si na jednu definici člověka, která ho definuje jako živočicha, který ví, že musí umřít.
V tom je kus hluboké pravdy a je opravdu škoda, že lidé nepřemýšlejí a v moderní době bohužel ani nemají čas přemýšlet o nutnosti své smrti. Jsem přesvědčen, že kdyby lidé každodenně alespoň část svého času využili k zamyšlení se nad tajemstvím smrti, pomohlo by to účinně, aby nebyl člověk člověku vlkem.
Moderní člověk je však prost takové snahy. Řekneme-li mu něco o tom, že kamaldulští mniši, žijící dnes jako před staletími ve svých jednotlivých domcích, mají předepsáno kopat si před svým domkem hrob a denně nad ním určitou dobu uvažovat o smyslu lidského života, zasměje se a poznamená něco o tom, že jde o pozůstatky středověku a že by se něco takového mělo z moderního světa vymýtit.
Ale já v té jejich meditaci vidím něco, co moderním lidem chybí a z čeho by si mohli vzít ponaučení.
Tak jsme nalezli v lidském životě ty dvě stránky, jednu veselou a jednu smutnou, zabarvenou kapkou utrpení. Obecně lze říci, že každá radost se změní časem v utrpení, a naopak, každé utrpení má tendenci měnit se časem stále více v radost. Že tomu tak je, můžeme dát příklad: Možná, že se radujete z dětí, které skotačí kolem vás a mají se radostně k světu. Možná, že máte navíc hodnou ženu, oba rodiče a všechno k tomu, abyste byli spokojeně živi. Avšak tato radost bude zkalena jistotou, že časem pomine: vaši rodiče zemřou, vy sám zestárnete a přijde doba, v níž se budete ve svých myšlenkách obracet stále více do minulosti než do budoucnosti. Jistě si přitom vzpomenete i na dobu, kdy byl váš život vyplněn radostí z vašich dětí a ze společenství lidí, které jste měl rád nade všechno. Ale tato vzpomínka již bude nyní spíše utrpením: bude bolet, že to vše již náleží minulosti. Budete bolestně vzpomínat na to, jaké to bylo hezké, když s vámi chodíval tatínek na procházky nebo když vaše maminka se často zřekla ledačehos pro sebe, jen aby vám pomohla vytvářet šťastné dětství. Vaše bolest se bude s postupujícím časem zvětšovat, až budete postupně připravován o vše, na čem si vaše dřívější radost tolik zakládala - o milované rodiče, snad i sourozence či vlastní děti, o domov...
Až bude váš zrak stářím slábnout a obsah vašeho života šednout, tytam budou chvíle dřívější radosti. Tak nějak vypadá v praxi desáté zastavení vaší osobní křížové cesty tímto světem...
Avšak naopak lze říci, že počáteční utrpení se s postupujícím časem otupuje. Ne nadarmo se říká, že čas je nejlepší lékař, který každou bolest, každé utrpení postupně utlumuje. To je ta radostná stránka utrpení a věřím - ač to vypadá dosti absurdní -, že chcete-li míti později hodně radosti, postarejte se včas o četná utrpení. Snad mne nechytáte za slovo a cítíte, jak to myslím: abyste si vždy utrpení dovedli vážit, neboť právě ono vás vede správnou cestou. Bez utrpení nemůže být pravé radosti a i Kristus napřed bolestně zemřel, aby mohl slavit své vzkříšení. V tom je pravá cena utrpení i jeho význam, a znovu opakuji, že je velmi smutným rysem moderní doby, že si to lidé neuvědomují.
Dokončeme však započatou vzpomínku: řekl jsem, že dnes, kdy vidím tuto patnáct let trvající cestu, po níž jsem šel, v příslušném časovém odstupu, nemohu se zbavit dojmu, že je současně částí mé křížové cesty, po které jdu s Kristem a za Kristem. Jdu po této cestě původně téměř proti své vůli, a právě v tom doposud absolvovaném úseku vidím důkaz, že jsem po této cestě někým veden směrem k nějakému cíli, který ještě plně neznám. Ale již začínám tušit, že jde o cestu křížovou, na které plním jako poutník určité poslání v plánu toho, který mne po ní vede; proto se dnes již nesnažím bránit, nýbrž naopak - vím, že nesmím být druhým Šimonem Cyrenským, který Kristův kříž pomáhal nést pouze z přinucení. Chci jít po této cestě s Kristem dobrovolně a spíše se podobat Veronice alespoň v tom, abych dostal do svého nejhlubšího nitra fotografii toho, který mne na mou cestu křížovou dostal, ač jsem se zprvu bránil, a nyní mne po ní vede k mé vlastní Kalvárii a též k mému vlastnímu zmrtvýchvstání.
Dobře vím, že mnou prožitá vnitřní cesta k poznání Boha je pouze jednou z mnoha jiných cest; každý z vás bude-li chtít a bude-li mít čas se pravidelně zamýšlet nad svým životem, nalezne jistě mezníky, podle kterých začne odhadovat svou cestu životem. Jsem však pevně přesvědčen, že nakonec se shodneme vždy v tom, že pouze cesta křížová vede k naší Kalvárii i k našemu zmrtvýchvstání v Kristu a že pouze tehdy plníme základní poslání svého života, pokud se snažíme doprovázet Krista na jeho cestě křížové tak, jak ji on za nás absolvoval, od zastavení k zastavení, žádné nevynechávajíce.
Vlastním rozumem ve svém vlastním nitru jsem tedy nalezl stopy Boží činnosti. Jde-li se touto cestou dále, dojdeme od poznání těchto stop k potřebě duše s Bohem hovořit. Začíná akt modlitby a vnitřního obcování s Bohem, o němž se neodvažuji psát, protože jednak stojím teprve na samotném prahu takové
činnosti, jednak mnohem povolanější o tom napsali řadu krásných spisů, na něž odkazuji.
Druhá cesta, jak dospět k rozumovému poznání existence Boha, spočívá v hledání jeho stop ve vnějším světě. Tato cesta se zdá mnohým konkrétnější, než byla cesta první; lze o ní hovořit snadněji a srozumitelněji. V dalším nebudu vyčerpávat všechny otázky, které takto můžeme řešit, ba téměř všechno opomenu a budu se zabývat pouze některými dílčími problémy, protože není účelem podávat vyčerpávající teorii, nýbrž pouze některé zajímavé myšlenky moderního přírodovědce, a to ještě jen potud, pokud nebyly zpracovány jinými.
Především je nutno zamyslet se nad tím, co rozumíme tvrzením, že vnější svět existuje. Kolem nás probíhají neustále přeměny. Řečeno odborněji, žijeme vlastně ve světě prvních derivací. Nějaký děj je pouze tehdy pozorovatelný, můžeme-li nějakým způsobem registrovat změny, které při tom právě probíhají. Navykli jsme si říkat tomu existence jevu v čase. Zastavit čas znamená v tomto smyslu chtít pozorovat něco, co se nemění. Avšak právě toto je přístrojům i našim smyslům nemožné. Je tedy základní vlastností pozorování přístupného vnějšího světa to, že existuje v čase a že se každá pozorovatelná realita neustále mění. I naše tělo náleží mezi takové reality a probíhají v něm ustavičné změny, jejichž studium náleží nejrůznějším vědním oborům - fyzice, chemii, biologii, ale též vědám společenským a jazykovým. Všimněme si jedné části těchto změn. Uvažujme změny probíhající v lidském mozku a charakterizované především metabolismem látek; na základě smyslového podráždění dojde do mozku určitá informace, podráždí určitá centra a pozmění v nich látkovou výměnu určitým způsobem. Jakési „vyhodnocovací“ zařízení, jež máme k dispozici, „přečte“ došlou informaci, uvědomí si ji a interpretuje ji. I toto vyhodnocovací zařízení podléhá přitom změnám v metabolismu a snad dokonce dovede v určitém smyslu slova „číst“ změny v metabolismu, které na základě vnějších podráždění v příslušných centrech mozku nastávají. Máme tedy tento řetězec: na začátku to, co -pokud čas neplyne - se nemění; potom změny, které v čase probíhají a které činí realitu pozorovatelnou tím, že její změny se převádějí na změny jiných realit; může se tak činit přímým působením změn na naše smysly, ale také oklikou přes jiné změny, např. ty, jež nastanou na našich přístrojích; konečně změny, jež jsou určitou transformací změn původních, nastanou v metabolismu určitých mozkových center; posléze přichází naše duševní „vyhodnocovací“ zařízení, které výsledné změny „přečte“, pozná a interpretuje. Výsledkem je poznání, že mimo nás existuje určitá realita, a v tomto smyslu tedy pravíme, že existuje svět těchto realit, náš vnější svět.
Náš popis tohoto vnějšího světa závisí tedy na stavu celého uvedeného řetězce, lépe řečeno: velmi mnoha takových řetězců. Vždy tedy do našich představ o vnějším světě vnášíme - a nelze tomu zabránit - sebe samy. Teprve jakousi interakcí nás s vnější realitou dochází k vytvoření představy o této realitě, a proto je vlastně tolik různých představ o vnějším světě, kolik existuje mozků, které tento svět registrují. Že velmi mnoho lidí má podobnou představu o světě, lze vysvětlit tak, že vyhodnocují podobně výsledky původních změn v metabolismu mozku; přitom výsledné změny nemusí být u všech těchto lidí stejné, ale vzájemná zpětná vazba mezi všemi těmito lidmi, na jejímž vytvoření se podstatnou měrou podílí lidská řeč, způsobí, že výsledná interpretace je podobná, třebaže výsledné metabolické změny nemusí být totožné. Poslední okolnost má tak jako tak za následek, že v nejjemnějších podrobnostech se představy různých lidí na tutéž realitu vždy budou poněkud lišit.
Budeme-li důslední ve svých úvahách, musíme připustit, že v prvním přiblížení rovnost představ různých lidí ještě neznamená rovnost „originálů“. Bude-li se mně zdát ve snu o kytici růží, zasunuté do vázy, ještě to neznamená, že váza s růžemi skutečně existuje. Uvidím-li na určitém místě prostoru v bdělém stavu kyticí růží ve váze, stále ještě to neznamená, že na tom místě kytice růží existuje. Může jít např. o stereoskopický efekt a ani růže, ani váza na tom místě nejsou. Může jít o vytvoření skutečného optického obrazu vzdálených růží pomocí kulového zrcadla v místě, kde stojí prázdná váza; může ovšem jít o skutečnou kyticí růží ve skutečné váze. Ve všech těchto případech řetězec začínal zcela jinak, nakonec však skončil v našem mozku vždy stejně. Může ovšem nastat i opačný případ: jeden a tentýž předmět - např. táž židle - vzbudí pokaždé jiný vjem podle toho, z které strany ji budeme pozorovat, nebo jaké je její okolí apod. Abstrakcí těchto rozdílů lze bezpochyby dospět k představě prostoru a vztahů prostorových vůbec. Avšak i tutéž židli na tomtéž místě prostoru a vždy stejně umístěnou budeme vnímat různě podle toho, zda jsme se např. vyspali dobře, či jsme zatíženi určitými starostmi, nebo z nějakého důvodu vyzvedáváme při hodnocení pozorování tu neb onu vlastnost pozorované židle nad její vlastnosti ostatní. Někdo při pohledu na židli vyzvedne její měkkost či tvrdost a pohodlnost, jiný její barvu, opět jiný její vztah k okolí - prostě neexistuje snad lepší příklad, kterým bychom ukázali správnost svého tvrzení, že vždy jde o vzájemnou interakci vnějších předmětů s osobou pozorovatele, tj. s naším nitrem.
Krajní případy takové interakce jsou dva: jestliže objekt existuje pouze v představě subjektu, anebo jestliže objekt existuje sám o sobě, avšak není právě vnímán. S oběma těmito případy se prozatím v našich úvahách zabývat nebudeme.
Lidé tedy vnímají, uvědomují si a poznávají vnější svět; mezi nimi jsou takoví, kteří to činí systematicky; těm říkáme vědci. Při zpracovávání a třídění získávaných informací o vnějším světě se začaly vytvářet abstrakcí představy obecné a ukázalo se, že kromě nich lze hovořit i o vztazích mezi realitami. Jakmile člověk vytvořil abstraktní pojmy, začala vznikat mj. matematika; pomocí této vědy se člověk postupem času naučil popisovat a vyjadřovat vztahy mezi veličinami, což se mu zvláště hodilo při aplikacích v jednotlivých vědách přírodních, jež si všímají různých vzájemných vztahů ve vnějším světě a snaží se je popisovat. V tomto smyslu se stává matematika jakousi řečí, schopnou formulovat nejjemnější odstíny v lidském myšlení mnohem lépe, než to dokáže otevřená lidská řeč.
Nikdy však nesmíme zapomínat na to, že do konečného vyhodnocení, a tedy i do vyslovení vědeckých závěrů, mluví i osoba vědce, jenž vyhodnocování provádí a jenž se nikdy nezbaví interakce s okolní přírodou. Je tedy obvykle velmi těžké rozeznat, do jaké míry je v získaných výsledcích průzkumu zahrnuta tato vzájemná a přitom neodstranitelná interakce. Mám za to, že takové pojmy, jako je pojem spojitosti či přetržitosti, klidu a pohybu, různých modelů atomů a snad vůbec všechny dialektické dvojice fyzikálních termínů (kladný, záporný atp.), vnesla do přírodních věd osoba interpreta. Méně je již její vliv vidět na takových vztazích, jakým je např. zákon o zachování hmoty a energie (pokud jej nevyjadřujeme matematickými symboly), přesněji řečeno alespoň ta jeho stránka, kterou prostý člověk postihuje slovy, že „nic se na tomto světě nemůže ztratit“. Sem náleží snad také zkušenost, že na stejném „místě“ a ve stejném „čase“ nemohou existovat dva hmotné předměty, ovšem až na ty pojmy „místo“ a „čas“, které jsou spíše příslušníky té třídy pojmů, které vypracoval člověk. Myslím si, že fyzice budoucích let a staletí dá velkou práci, aby oddělila pokud možno co nejlépe - i když dokonalé oddělení obou tříd pojmů zůstane vždy nemožné, neboť nebude možno potlačit interakci subjektu s okolní přírodou - obě skupiny pojmů a stanovila, co z toho všeho náleží do vnějšího světa a co k tomu přidal člověk z titulu svého vyhodnocování, třídění a interpretování získaných výsledků.
Obvykle se tvrdí, že právě zákon o zachování hmoty a energie dostatečně vyvrací „akt stvoření světa“. Co tu je nyní - praví v podstatě tento zákon - bude i v příštím okamžiku a bylo také kdykoli v minulosti. Svět prostě nemohl být stvořen, protože by to znamenalo porušení tohoto zákona, z něhož prozatím neznáme žádnou výjimku. Svět tu prostě je a nepotřebuje žádného stvořitele ani udržovatele. V těchto úvahách je však celá řada omylů. Především je nutno stanovit, co rozumíme „stvořením světa“. Obvykle se tím má na mysli okamžik, od něhož svět existuje, zatímco před tímto okamžikem neexistoval. Na této představě bývají založeny fyzikální důkazy o stvoření světa, opírající se o tzv. „rozpínání vesmíru“, vzrůst entropie, stáří prvků atp. Já si však myslím, že tak jednoduché to není; vtip je totiž v tom, do jaké míry hraje roli interakce subjektu s vnější přírodou při vytváření takového pojmu, jako je „akt stvoření“. My lidé zařazujeme události v prostoru a v čase a nedokážeme si představit něco, co by bylo mimo čas, protože žijeme ve světě prvních derivací a ustavičných změn, jež samy od sebe předpokládají existenci toho, čemu říkáme „čas“. Dovedeme si prostě představit jakž takž stvoření „v čase“, takže při tom automaticky uvažujeme, co bylo „před stvořením světa“ - na tom je založena i naše původní „definice“ stvoření. Zapomínáme prostě na jednu věc - že stvoření je možno a dokonce důsledně i nutno chápat tak, že „před“ ním nebylo ani času, takže z tohoto důvodu vlastně ani nejsme oprávněni užívat toho slůvka „před“, a dali jsme je proto do uvozovek. Podle této koncepce by tedy svět byl stvořen nikoli „v čase“, nýbrž „s časem“, tj. spolu s tím, čemu říkáme čas. Současně by byly stvořeny i vzájemné vztahy mezi realitami včetně zákona o zachování hmoty a energie. Je patrno, že tedy nelze tohoto zákona používat k vyvracení „aktu stvoření“ a že bychom měli v příslušných úvahách hledat jiná kritéria, která obstojí i při nové definici stvoření.
Na druhé straně je zajímavé, že snad je možno zákona o zachování hmoty a energie použít k nepřímému důkazu Boží existence. Neboť je-li Bůh a má-li vlastnosti, které mu připisuje klasická teologie, a rozhodl-li se tento Bůh stvořit svět, potom jej zcela jistě stvořil maximálně dokonalý. Maximální dokonalost se může projevit např. v tom, že stvořený svět má podmínky další existence sám v sobě, tj. že byl stvořen tak, aby mu nic nebránilo existovat dále sám od sebe. Kdyby neplatil zákon o zachování hmoty a energie, potom by to znamenalo, že svět se podobá třebas stroji vyrobenému lidskou rukou, který se - nedodává-me-li mu potřebnou energii - po určité době zastaví sám od sebe, tj. neobsahuje sám v sobě podmínky libovolně dlouhé existence. Mohlo by to znamenat, že Bůh-Stvořitel musí do běhu světa zasahovat, požaduje-li jeho libovolně dlouhé trvání. Platnost zákona o zachování hmoty a energie umožňuje tedy světu libovolné trvání v obou časových směrech a naopak dokazuje, že vesmír jako celek je mnohem dokonalejší než jakýkoli sebelepší výrobek lidských rukou. Tato skutečnost je v souladu s požadavkem teologie o vlastnostech Boha-Stvořitele.
Všimněme si toho, že právě provedená úvaha není vlastně důkazem o stvoření světa, nýbrž pouze důkazem Božích schopností v případě, že vesmír byl s časem skutečně stvořen. Stále totiž jsme obětí nutné interakce subjektu s vnější přírodou, což se zde projevuje v představě, že Bůh-Stvořitel je vždy nejméně tak „dokonalý“ jako jeho „výrobek“. Přitom obě dvě slova v uvozovkách jsou typickými ukázkami pojmů poskvrněných zmíněnou interakcí. To je novým důkazem pro naše výše uvedené tvrzení, že k přímému důkazu stvoření světa je zapotřebí operovat s pojmy, nezávislými na okolnosti, zda čas „plyne“ nebo „neplyne“.
Základní otázkou tedy jest, zda je možno nalézt pojmy platné i v čase i mimo čas. A hned na začátku si uvědomme, že lidé jsou tak závislí na okolním světě, který existuje v čase, že oprostit se od této závislosti je velmi těžké. Náš svět je světem prvních derivací v čase, všechno, co vnímáme, jsou změny v čase a my je jako takové vyhodnocujeme od nejranějšího mládí. Tak velice jsme si na to zvykli, že zlomit tato pouta je pro mnoho lidí nemožné a pro jiné snad v zásadě možné, avšak za cenu velkých obětí a ústupků v otázkách přesnosti.
Nejdříve se podívejme na to, co čas pro fyziku vlastně znamená. Zapomeňme na chvíli na pojem fyzikálního času a představme si, že jediné, co z vnějšího světa pozorujeme, jsou v podstatě generátory nějakých změn. My sami máme schopnost pozorovat tyto změny a počítat je. Každý generátor pravidelných změn nazveme „hodinami“. Tedy „hodinami“ je např. kývající se kyvadlo nebo kmitající atom, vysílající světlo určitého kmitočtu. Budou-li existovat dvoje „hodiny“, mohu vzájemně porovnávat počet jejich kmitů; budu-li si při tom počínat systematicky, mohu definovat to, čemu fyzik říká „kmitočet“ - stačí k tomu, srovnám-li kmity různých „hodin“ s jedněmi a týmiž „hodinami“ základními. Brzo zjistím zajímavou okolnost, že kmitočty dvou různých „hodin“ mohou být přesně stejné. Vznikne proto otázka, zda i oboje „hodiny“ jsou „stejné“ (do uvozovek dávám pojmy, jejichž užíváním příliš zavlékáme do úvah osobu pozorovatele, resp. její interakci s okolní přírodou). Na první pohled by se zdálo, že nic nebrání tomu, aby dvoje hodiny se stejným „kmitočtem“ byly prohlášeny za „stejné“. Snadno však zjistíme, že by to byl nepříjemný omyl. Moderní fyzika ví, že např. atom vodíku „kmitá“ na určitých, přesně změřených kmitočtech, vytvářejících jeho spektrum. Připusťme, že všechny atomy vodíku jsou „stejné“. Uvažujme nyní jeden atom vodíku umístěný vzhledem k pozorovateli v klidu a jiný atom vodíku, který se od pozorovatele vzdaluje velkou konstantní rychlostí. Speciální teorie relativity tvrdí, že spektrum pohybujícího se atomu bude posunuto směrem k červené části, jako by pohybující se atom kmital pomaleji. Zkrátka a dobře - oboje „hodiny“ budou sice stejné, ale budou kmitat různě.
Stejná situace nastane tehdy, bude-li jeden atom vodíku v prostoru bez gravitačních sil a druhý naopak v prostoru se značným gravitačním polem. Kmity druhého atomu se budou zdát pozorovateli, umístěnému v bezgravitačním prostoru, pomalejší. Jde o tzv. Einsteinův gravitační posun spektra k červenému konci, jenž se projevuje zvláště výrazně ve spektru tzv. bílých trpaslíků. Opět tedy máme dvoje stejné „hodiny“, jejichž kmitočty se však navzájem liší. Konečně uveďme ještě jeden podobný příklad: nechť jeden atom vodíku je v soustavě pozorovatele a druhý v nesmírných hlubinách extragalaktického prostoru. Potom opět zjistíme, že vzdálený atom kmitá zřetelně pomaleji než stejný atom blízký. V tomto případě jde o tzv. Hubbleův jev; podle toho se vesmír rozpíná; rychlost rozpínání roste úměrně s přibývající vzdáleností.
Uvedené tři příklady ukazují, že kritérium „stejnosti“ dvojích „hodin“ je třeba stanovit zcela jinak. Lze to nejlépe udělat takto:
První „hodiny“ umístěme „u pozorovatele“ a pokládejme je na chvíli za hodiny základní. Tak zjistíme kmitočet „hodin“ druhých, jenž obecně nemusí souhlasit s kmitočtem „hodin“ základních. Potom „přestěhujme“ pozorovatele k „hodinám“ druhým a učiňme tak z těchto druhých „hodin“ „hodiny“ základní. Můžeme pak stanovit kmitočet „hodin“ prvních a i zde můžeme obecně naměřit jiný kmitočet, než je kmitočet „hodin“ druhých. Porovnáme nyní oba změřené kmitočty. Jsou-li stejné, potom prohlásíme oboje „hodiny“ za „stejné“.
Naše právě zavedená definice „stejnosti“ dvojích „hodin“ vypadá na první pohled složitě, ale ukážeme si na příkladě, oč při tom vlastně jde. Nechť jeden atom vodíku je u pozorovatele (nazveme jej „první“) a jiný atom vodíku v soustavě, která se vzhledem k soustavě pozorovatele „pohybuje“ rovnoměrně značnou rychlostí. Pozorovatel zjistí - v souhlase se speciální teorií relativity - že druhý atom kmitá pomaleji, a že tedy - zatímco první atom učiní deset kmitů - druhý atom jich učiní např. pouze devět. Po tomto zjištění přestěhujme pozorovatele k druhému atomu a přinuťme jej, aby opakoval svoje měření. Povrchně se zdá, že zjistí, že za devět kmitů „svého“, tj. druhého atomu uvidí první atom kmitnout desetkrát, ale tato úvaha je chybná. Zapomněli jsme totiž na to, že nyní druhý atom je vzhledem k pozorovateli v klidu a naopak první se vzhledem k němu rovnoměrně pohybuje značnou rychlostí. Měření tedy dopadne stejně jako na začátku našeho pokusu, avšak pouze s tím rozdílem, že pozorovatel uvidí první atom kmitnout devětkrát, zatímco „jeho“ druhý atom zakmital desetkrát. Dostane tedy přesně stejný výsledek jako v případě, kdy byl spjat s atomem prvním a s jeho pomocí měřil kmitočet atomu druhého. Podle naší definice „stejnosti“ dvojích „hodin“ jsme oprávněni prohlásit oba atomy za „stejné“ „hodiny“.
Zcela stejnou úvahu bychom mohli provést i v případě, že šlo o dva atomy vodíku, z nichž jeden je v gravitačním poli a druhý je mimo ně, nebo z nichž jeden je u pozorovatele a druhý ve značné, extragalaktické vzdálenosti. Různost kmitočtů, kterou pozorovatel zjistí, je možno považovat za důsledek okolnosti, že „pozorovateli se zdá, jako by čas ve druhé soustavě plynul vždy pomaleji než v soustavě vlastní“. Popravdě řečeno, je to asi jediný způsob, jakým je možno zjišťovat, jak rychle plyne čas za různých fyzikálních okolností. Nyní můžeme s klidným srdcem tvrdit, že rovnoměrný pohyb vzhledem k pozorovateli, stejně jako přítomnost gravitačního pole nebo obrovská vzdálenost jsou nějak spřaženy s rychlostí, s jakou plyne čas - anebo přesněji s rychlostí, s jakou se zdá pozorovateli, umístěnému mimo tuto soustavu, že čas plyne. Při této poslední formulaci výrazně vynikne představa vzájemné interakce pozorovatele a pozorovaného objektu. Přijmeme-li naši interpretaci, je pozorované zpomalení času důsledkem velké rychlosti, přítomnosti gravitačního pole nebo existence veliké prostorové vzdálenosti. Mohu prozradit, že matematickou cestou lze z definice „stejnosti“ dvojích „hodin“, jak byla uvedena, odvodit základní vzorce speciální teorie relativity mnohem jednodušším způsobem, než jak to činí dosavadní teoretická fyzika.
Navíc se ukazuje několik dalších závěrů. Nejzajímavější je ten, že náhlá změna rychlosti toku času se může projevit buď jako impuls, účinkující na hmotný objekt, nebo jako vytvoření nebo změna partikulárního gravitačního pole, nebo konečně jako změna vzdálenosti od pozorovatele. Pravděpodobně je tomu tak proto, že změna rychlosti toku času má za následek vznik pohybu hmotného objektu, současně tedy změnu vzdálenosti a vytvoření partikulárního gravitačního pole. Pohybující se hmota jako by „indukovala“ gravitační pole ve svém okolí. Rovněž lze ukázat početně, že - budeme-li v jiné soustavě, než je soustava pozorovatele, stále více zpomalovat rychlost toku času - budou se prostorové vzdálenosti v této soustavě, pozorovány v soustavě pozorovatele, zdát stále menší a menší. Přijmeme-li tuto představu, potom můžeme v jistém slova smyslu říci, že se pozorovateli zdá, jako by se všechny prostorové rozměry v jiné soustavě, ve které se zpomaluje rychlost toku času, stále víc a více zmenšovaly. Podle toho tedy nejen prostorové rozměry v rychle se pohybující soustavě jsou pro pozorovatele, umístěného mimo tuto soustavu, menší než dříve, dokud pohyb neexistoval, ale i prostor v gravitačním poli se zdá být menší, než kdyby tohoto pole nebylo. Podobný závěr by bylo možno vyslovit i v případě, že zpomalení času nastalo v důsledku obrovské vzdálenosti mezi pozorovaným objektem a pozorovatelem.
Z toho se zdá vyplývat, že zpomalení rychlosti toku času může dát nejen vzniknout pohybu, nýbrž i vzdálenosti a silovým polím. Kdyby tomu tak skutečně bylo, potom by se mohlo jednou fyzikům podařit zjistit mechanismus, kterým se tak děje. Kdyby takový mechanismus byl objeven, potom by mohl člověk - kdyby dovedl libovolně měnit rychlost toku času - „tvořit“ pohyb, síly i prostor, které se ve světle našich dosavadních úvah všechny jeví závislé na jediné veličině - na tom, jak rychle čas plyne.
To by ovšem znamenalo, že musíme připustit i vývoj základních fyzikálních veličin v čase; jinými slovy měli bychom spíše přijmout představu, že známá poučka „vše se vyvíjí“ platí i pro fyzikální veličiny a vztahy mezi nimi, čili též pro fyzikální zákony. Mění se tedy i fyzikální zákony s časem a poměry jsou mnohem složitější, než se nám původně zdálo, protože za těchto podmínek je nutno podobnou vlastnost - totiž závislost na čase - přiřadit i zákonu o zachování hmoty a energie.
Opusťme nyní tuto úvahu v její nejzajímavější fázi a podívejme se trochu zpět, kam jsme prozatím dospěli ve svých úvahách o čase. Poznali jsme, že čas není jen lešení, na které pozorovatelé umísťují události, nýbrž že se podílí nějakým dnes ještě neznámým, avšak zásadním způsobem na vytváření světa. Dokonce i poměry prostorové se zdají být závislé na rychlosti toku času, a kdyby se zastavil, přestal by existovat i prostor.
Čas, prostor a fyzikální dění jsou tak spjaty vzájemným poutem, což jinými slovy znamená, že toto vše buď existuje současně najednou, anebo neexistuje vůbec. Není tedy zásadně možné, abychom pod „aktem stvoření“ rozuměli okamžik, od něhož svět existoval, zatímco před ním svět nebyl, jelikož nejsme oprávněni užít onoho „před ním“. Stvoření tedy nelze uvažovat v čase, nýbrž s časem. Může tedy být svět „věčný“, tj. může existovat směrem do minulosti i do budoucnosti libovolně dlouho, a přesto může být stvořen spolu s časem, který je jeho nedílnou součástí. Myslím, že jedině v tomto smyslu je možno hovořit o „aktu stvoření“.
To, co jsme právě řekli, je ovšem nesmírně těžké si představit, jelikož - jak jsme řekli - časové řazení událostí je něco, co je tak pevně spjato se samotným procesem vnímání, že se od toho nedokážeme oprostit. Proto je možno osvětlit obsah našich úvah pouze nepřímo a vždy za cenu nepřesností, jichž se přitom nezbytně dopustíme. Pokusíme se nyní uvést jeden takový příklad, z něhož poznáme, že skutečně může existovat svět v obou časových směrech třebas i libovolně dlouho, a přesto může být tento svět - ovšem i s časem, který je jeho součástí - stvořen. V našem přirovnání uvažujme náš vnější svět, třebas i v materialistickém pojetí, tj. v čase, věčný. Mysleme si na chvíli, že v něm zatím nejsou žádné živé bytosti, schopné jej vnímat a uvědomovat si jej.
Tím se dostáváme do výše uvedeného krajního případu, kdy něco „existuje“, aniž to je vnímáno. Slovo „existuje“ jsme dali do uvozovek úmyslně; záleží totiž mnoho na tom, kdy můžeme připustit existenci něčeho, co není vnímáno, čili jak rozřešíme jeden z krajních případů existence. Myslím, že je tu třeba postupovat takto: půjde-li o otázku existence třebas určité krajiny na Jupiteru nebo určité molekulární sloučeniny v extragalaktické mlhovině, potom jde jistě o jsoucna, která sice nelze v přítomné době vnímat, protože člověk není na Jupiteru a bude to ještě nějakou dobu trvat, než se tam a později i do extragalaktické mlhoviny dostane. Jestliže se však tak stane, potom obě zmíněná jsoucna budou moci být vnímána a celý nutný řetězec, aby jejich existence byla poznána, bude existovat. Na druhé straně předpokládejme na chvíli, že nikde ve vesmíru neexistuje živý tvor, který je schopen vnímat a uvědomovat si vnější svět, a že nikdy takový tvor existovat nebude. Potom nikdy nedojde k vytvoření celého uvědomovacího řetězce, začínajícího u pozorovaného objektu a končícího uvědomovacím mechanismem v mozkovém centru živé bytosti - pozorovatele, a je skutečně otázkou, zaslouží-li si takováto „existence“ čehokoli tohoto slova. Záleží tudíž na tom, zda nepozorovaný generátor změn může anebo nemůže být pozorován a uvědomován. V prvním případě o něm můžeme právem říci, že existuje, ve druhém případě vše záleží na definici existence a nic se nestane, domluvíme-li se na tom, že v tomto případě slovo „existuje“ postrádá svého smyslu, a proto ho nebudeme užívat - lépe řečeno, připustíme, že v tomto případě zmíněný generátor změn neexistuje.
A to je právě případ, o kterém jsme začali uvažovat v našem přirovnání. Náš model světa, fyzikálně sice libovolně dlouho existující, vlastně neexistuje, dokud nemůže být vnímán a uvědomován. Dokud se v mém mozku nevytvořily podmínky pro vnímání a uvědomování vnějšího světa, pro mne vnější svět neexistuje; jakmile smrtí tyto podmínky opět pominou, přestane pro mne vnější svět existovat. Chceme-li, můžeme říci, že svět byl pro nás stvořen v okamžiku, kdy jsme začali vnímat, a že opět pro nás, jakmile zemřeme, zanikne. Přitom ovšem svět sám fyzikálně existuje třebas věčně. Můžeme však jít v našem přirovnání ještě dále: pokud bude možno dorozumět se s jinými vnímajícími a uvědomujícími si bytostmi, jež nám dají svědectví, že pro ně vnější svět existoval, pokud žily, můžeme naše přirovnání rozšířit v tom smyslu, že vnější svět existuje od chvíle, kdy je nějakou bytostí vnímán a uvědomován, a že bude existovat až do chvíle, kdy v něm bude existovat poslední bytost uvedených schopností. Souhlasí tedy v tomto případě pojem „stvoření světa“ s pojmem „vznik bytosti, která jej může vnímat a uvědomovat si jej“, třebaže sám svět může fyzikálně „existovat“ třebas nekonečně dlouho. Vtip je v tom, že v našem přirovnání je pojem „času“ pojmem, k němuž se došlo pouze interakcí pozorovatele s vnějším světem, takže (třebas) nekonečně dlouhá existence světa je filozofickou extrapolací bytostí - pozorovatelů.
Znovu připomínám, že uvedený příklad má řadu nedostatků a naprosto nechce tvrdit, že odpovídá skutečnosti. Chtěl jsem na něm pouze ukázat, že samo stvoření světa nemusí ležet v tomto světě, ale kdesi mimo něj, mimo prostor, fyzikální síly a čas, jež při tom mohou být - užijeme slova, které je sem zavlečeno interakcí pozorovatele s vnějším světem - samy o sobě třebas nekonečné, aniž to odporuje aktu stvoření.
Zmínili jsme se již o tom, že nejpodivuhodnější vlastností člověka je schopnost uvědomovat si sama sebe, svůj omezený život a existenci okolního světa. Tato schopnost je sice podmíněna tím, že analyzuje události v čase, tj. samotnou existenci času a vnějšího světa, smyslových orgánů a mozkové kůry, její kořeny však tkví mimo prostor a čas. Domluvíme-li se na tom, že Bůh-Stvořitel je právě to, co nalezneme mimo prostor a čas, má každý člověk - říkáme tomu duše - něco z Boha-Stvořitele. Duše podmiňuje onu schopnost člověka, že - pokud žije a má k dispozici mozek s jeho metabolismem - dokáže prostřednictvím smyslových orgánů a mozku „číst“ docházející informace, analyzovat je a uvědomovat si je. A tak vlastně stvoření světa -alespoň v našem přirovnání - je Boží akt, který slouží k tomu, aby duchovní mohutnosti z Boha vycházející interakcí se stvořeným světem si jej vnímaný uvědomovaly. Stvoření světa a jeho uvědomování tak tvoří pevnou jednotu, kterou teologové obvykle vyjadřují tvrzením, že Bůh stvořil člověka proto, aby jej tento poznával a oslavoval.
Tak se nám jeví svět sice jako svět změn a prvních derivací, avšak jsme oprávněni tázat se - prvních derivací čeho a změn čeho. Toto „co“ tkví již mimo prostor a čas, protože po zavedení času můžeme teprve hovořit o příslušných změnách a o řetězu, který podmiňuje to, co označujeme slovem „existence“. Zase snad zde pomůže malé přirovnání, jako vždy i teď jen nedokonalé:
Představme si biograf v úplné tmě. Tvůrce určitého námětu zhotoví film, který chce promítnout divákovi, sedícímu v kině. Film již běží, ale projekční žárovka ještě není rozsvícena. Stane se tak v dalším průběhu našeho příkladu a po určitou dobu vnímá divák děj, který vidí na plátně. Potom najednou projekční žárovka zhasne, avšak film běží dále, aniž jej divák v kině vidí.
Prostor kina a operační místnosti je zde obrazem toho, co jsme nedokonale označili slovy „mimo prostor a čas“. Myšlenka tvůrce - jenž je obrazem Boha-Stvořitele - se změnila ve film příslušného děje i způsob, jakým je možno tento film promítat. V této myšlence je zahrnut i divák, představující naši duši mimo prostor a čas (tj. v kině). Světelný paprsek znamená čas a plátno smyslové orgány a mozek, schopné zachycovat děje, probíhající v čase (tj. děj, promítaný na plátno). Divák v kině tyto zážitky vyhodnocuje a poznává dílo tvůrce filmu - Boha-Stvořitele. Pak světlo zhasne, pomine vnímání v čase, avšak tvůrce filmu, film i divák jsou v kině stále - Bůh, svět i duše mimo prostor a čas, jako realizovaná Myšlenka, „trvají“ dále.
Závěrem této části je tedy možno obrazně říci, že svět, jenž tkví svými základy mimo prostor a čas, stejně jako lidská duše jsou realizovanou Myšlenkou svého Tvůrce. Jakmile dojde k vzájemné interakci v čase, jakoby indukcí je vnější svět vnímán a uvědomován, dokud tato interakce trvá, tj. dokud člověk žije. V této fázi má duše možnost poznávat dílo svého Stvořitele, hodnotit je a zaujímat k němu své stanovisko. Důkazy o stvoření světa v čase nutno brát velmi opatrně; naproti tomu nekonečnost světa akt stvoření naprosto nepopírá. Konečně je třeba si uvědomit, že kromě hmotného světa existujícího v prostoru a čase, jsme oprávněni tázat se i na to, co je mimo tento prostor a čas, protože musíme připustit, že popis každého pozorovatelného fyzikálního jsoucna je nutně zatížen pochody, které probíhají v objektu pozorovatele při vnímání a uvědomování, a je tedy neoddělitelnou směsí vnějšího skutečna a interakčních příměsí z pochodu poznávání. V tomto smyslu je třeba se dívat i na takové pojmy, jako je „prostor“ a „čas“, a připustit, že vnější svět může mít i složky, které těmito pojmy popsat nelze. Z tohoto hlediska dělá pozitivistická filozofie vlastně jen jedinou chybu, totiž že extrapolaci za prostor a čas (prozatím) nepřipouští. Proto se v ní sice dá dospět k uzavřenému systému pouček a vztahů, avšak celý tento systém nebude nikdy vybočovat za hranice prostoru a času. Pokud budou tedy pomocí systému podávány „důkazy“ o tom, co tkví svými kořeny mimo prostor a čas, jako je např. Bůh-Stvořitel, akt stvoření, duše apod., nelze tyto důkazy z tohoto důvodu vůbec připustit. Bude nutno budovat jiný systém, nadřazený pojmům „prostor“, „čas“ a všem dalším, které zvlášť výrazně nesou pečeť interakce subjektu s vnějším světem, a je nutno přiznat, že na tomto poli je prozatím teologie jedinou vědou, které lze přiznat zásluhy za to, že se o budování takového systému pokouší. V tom je její veliký význam i dnes a nezlehčí to ani protichůdná kritika, a to již proto ne, že její pojmový slovník, opírající se o prostor a čas, je pro tyto účely značně omezený.
Vážení bratři a sestry,
chtěl bych si dnes spolu s vámi zauvažovat o myšlenkách, které žijí v církvi již téměř tři čtvrti tisíciletí, od dob, kdy žil a působil jeden z největších světců, sv. František z Assisi. Není to náhoda, že - jak jsem před dnešní schůzkou zaslechl - tento katolický světec je svým způsobem uznáván i ve světě protestantském. Ostatně to byl koncem minulého století právě protestantský historik profesor Sabatier, jenž jako jeden z prvních vydal kriticky historickou studii o sv. Františku. Jeho zásluhou právě bylo, že přiblížil ducha sv. Františka duši moderního člověka a že přitom spojil odborné vzdělání se smyslem pro poezii. Ačkoli se v oné své studii dopustil několika omylů, k nimž se ještě později vrátíme, nelze mu upřít jedno: má zásluhu na tom, že přiblížil život a dílo světce dávného středověku modernímu člověku tak, že ten je dnes schopen pochopit ideály, pěstované více než sedm století ve františkánském řádu, a zamyslet se nad nimi alespoň natolik, aby uznal jejich oprávněnost v moderním světě. Zmiňuji se zde o tomto protestantském vědci, abych poukázal na to, jak již v minulém století znamenala osobnost sv. Františka a její ideály mnoho nejen pro katolíky, ale též pro protestanty. Sabatierovou prací jako by se otevřely dveře do nového světa, který byl, jak se zdálo, již polozapomenut. Jedna historická studie za druhou vychází, aby popisovala, rozebírala a kriticky hodnotila život a dílo tohoto skromného Chudáčka z Assisi. A - přiznejme to naprosto otevřeně - nebylo to proto, že šlo o nějaký nový „šlágr“ z konce devatenáctého století; znovuobjevení sv. Františka se nám spíše jeví jako zcela zákonitý důsledek pokračujícího vývoje lidské společnosti směrem, který stále více znamená popření jeho ideálů.
Nuže, kdo to tedy byl onen Chudáček z Assisi? Narodil se roku 1182 v umbrijském městě Assisi, které se dodnes tulí v objetí italských Apenin. Tehdy středověká jednota a univerzálnost ještě nenašla naplnění filozofického a uměleckého výrazu, jehož nabyly až v dalším století velkou scholastickou syntezí, ztepilými gotickými katedrálami a konečně Dantovou Božskou komedií. Avšak přece jen tato středověká jednota a univerzálnost již pomalu ztrácely svou celistvost politickou i náboženskou. Skutečně, říše římská po smrti Bedřicha Barbarossy představovala spíše odpůrce v boji než úctyhodnou autoritu. V Německu rozleptávali říši feudální pánové a svobodná města, v Itálii obce. I když na druhé straně ve školách a mezi vzdělanci vládlo učení církve, i když církev po reformě Řehoře VII. vzrůstala v kázni a moci, ve svatosti a autoritě, i když měla papeže, kteří byli vzornými kněžími znamenitými právníky a politiky, i když za Inocence III. prožívala jednu z nejskvělejších dob svých dějin, přece jen kvasily všude bludy a množily se jako mikroby v nemocném těle.
Ale nová doba začala svítat v Itálii. Mezi dvěma velmocemi, církví a říší římskou, vznikla nová moc podporovaná biskupy a potíraná vládci: italské městské obce. Představovaly střediska městských obyvatelů, kteří pracovali, provozovali řemeslo, cestovali, měli peníze a tím i moc, chtěli si vládnout sami, svrhnout lenní jho a zasahování velkých i malých vazalů. Městská obec znamenala soustředění roztroušených osadníků, postupné pohlcování selského lidu městským obyvatelstvem, nahrazování hospodářství půdy hospodářstvím peněžním, rozkvět obchodu a trhů, rozmnožení malých průmyslových i obchodních závodů, v nichž se řemeslo rozvíjí zásluhou individuální specializace, usměrněné v cechu.
Tato radikální přeměna politická i hospodářská, která vznikla uvnitř říše, vyvolala život mnohem rušnější a činorodější, než byl život feudální, se zřejmou potřebou rozmanité duchovní náplně, což se projevilo mezi jiným významným rozšířením a užíváním lidové latiny, dokonce i v úředních listinách. Přetvoření řeči je věc velmi závažná a neobejde se bez proměny civilizace: lidová latina ohlašuje nový národ.
Tento nový národ, sdružený v mnišské obci, se vysmekl z područí feudální moci, a tím i z dosavadního vlivu mnišství, které představovalo jednu z nejsilnějších opor církve. Od doby, kdy sv. Benedikt přizpůsobil potřebám latinského západu klášterní život východu tím, že vedle principu modlitby a sebekázně vštěpoval zásadu práce a zdrženlivosti - ono ORA ET LABORA (Modli se a pracuj), jež je dodnes hlavní zásadou všech benediktinských klášterů - staly se kláštery hlavními středisky hlásání evangelia, výchovy a kultury v barbarských dobách a v období feudalismu. Vedle pyšných hradů a často naproti nim vyrůstaly kláštery, které s okolím tvořily pracovní obce pod vedením opata mnichů. Kláštery měly vlastní knihovny a školy. Mniši prováděli melioraci rozsáhlých ploch půdy, vysušovali bažiny, zúrodňovali úhor. Se zemědělstvím, pořádkem a blahobytem přinášeli zároveň kříž a vztyčili jej v krajích, kde se ještě obětovalo modlám. Vznikly další řehole, např. cisterciáci nebo kamaldulští mniši. Avšak mniši zůstávali v klášteřích a až na vzácné výjimky nevycházeli z klauzury. Jejich hlas nemohl proniknout k sluchu občanů, kteří pracovali a trpěli v městech a na hřbetech oslů přecházeli Alpy s balíky plátna a vlny, s plnými měšci peněz nově ražených, noví rytíři nových dobrodružství, kteří vyrůstali již v rytmu naší, moderní doby. Místo mnichů přicházejí ze severu Alp názory valdenských a albigenských, hovořící o domnělém návratu k životu prvních křesťanů, chudobě, práci a vyzývající ke vzpouře proti církvi. Nositelé těchto názorů se vmísili mezi řemeslníky a městské kmotry a začali kázat na téma, které zaujalo ihned všechny posluchače: mravy kněží. Odsuzovali - a někdy jistě i právem - rozmařilost jejich života a jejich nepřiměřené bohatství. Tvrdili o sobě, že jsou praví následovníci Kristovi, chudí a čistí; vykládali posluchačům Písmo svaté v lidové latině - z čehož se brzy potom vyvinula italština - kdežto církev užívala spisovné latiny. Někteří z nich rozebírali podrobně problém chudoby a tím se dotkli nejcitlivějších zájmů, které se rýsovaly v této společnosti, ne už mezi pány a služebníky, ale mezi velkými a malými - majores a minores. Předvídali dobu očišťování církve. Tyto nauky a temné předpovědi mátly duše, které ani v práci nezapomínaly na problém věčnosti, tehdy snad problém nejdůležitější. Tehdy totiž mělo náboženství ještě totální význam.
Zatím starobylé síly žily vedle nových: říše, feudální systém a rytířstvo byly stále ještě živými útvary a ne pouhými názvy. Také na ústupu ze slávy si zachovaly svou velikost, vzrůstající i nadále v obraznosti a v umění, čím více ve skutečnosti zanikaly, až se jejich památka stala poezií. Rytířstvo hrdinsky zaniklo v křižáckých výpravách, které se staly průduchy staré feudální společnosti, a zároveň zanechalo nové společnosti ideály duchovní a hospodářské. Skutečně, na jedné straně nadšení pro hrdinné skutky, osobní udatnost, vznešenost víry, touha po dobrodružství v dalekých zemích lákaly rytíře k osvobození Božího hrobu z rukou nevěřících, kdežto evangelický ideál znovu prožitý v zemi Kristově okouzlil pravé věřící a z nich přecházel na zástupy. Na druhé straně přístavy Blízkého východu a usnadnění obchodních styků prostřednictvím přímých znalostí cizích národů vábily přímořské republiky a měšťanstvo zabývající se obchodem.
Touto spletí různorodých zájmů a ideálů si razily cestu k akci všechny evropské národy, zvláště Italové, kteří se sice jako národ vymanili z objetí starého světa mnohem později, ale zato se přiblížili k novému řádu nejzraleji a svérázně. Feudální středověk měl v určitém smyslu stálost místa (stabilitas loci). Půda poutala a stálost vedla k rozjímání. Naproti tomu město znamená hnutí a hnutí je akce. Z nich vyplývají dvě odlišné duševní polohy: Církev plně vyhověla potřebám feudální doby velkým mnišským zařízením, které zkrotilo barbary, vychovalo rytíře a nevolníky, utěšovalo kající utlačovatele i utiskované. Co však dala církev novému měšťanstvu, které nechtělo nic vědět o latině, které ztrácelo trpělivost při dlouhých liturgických zpěvech, nemělo čas přijít nahoru a žádat o usmíření v mateřském klášteře, které začalo číst a psát pro vlastní potřebu? Dílo kněží, někdy znamenité, někdy však také vadné, nemohlo všemu vyhovět. Do lidových vrstev začaly pronikat bludné názory a nalézaly v nich prostředí k dalšímu svému šíření. Na konci 12. století se pociťovala mezi křesťanskými národy dvojí nouze: zařídit život věrně podle evangelia a využít křesťansky nových životních forem, především té, která vyznačuje moderní život: akce. A tehdy Pán poslal na svou vinici svatého Františka.
František, syn obchodníka se suknem, pociťoval ve své lidské podstatě protiklady století. Právě proto, že je prožil, mohl je také jako světec vyrovnat, ztišit a usměrnit nové životní síly.
Jeho doba, rozpor mezi feudály a městy, mezi středověkým imperialismem a rodícím se nacionalismem, boj mezi latinou spisovnou a lidovou, mezi askezí a uvolněním mravů, obdařila jeho ducha smyslem pro hierarchii a hrdou osobitnost, rytířskou obrazností a budovatelskými ctnostmi, touhou po odříkání a životním zápalem. Po otci zdědil ostražitost, činorodost a obratnost obchodníka. Matka mu dala citlivost, velkomyslnost a dobrodružnou ctižádostivost rytířů. Toto splynutí měšťanské a šlechtické krve způsobilo, že dovedl pochopit potřeby všech společenských vrstev. Jeho nadání, mohutné a pokorné, uschopnilo jej proniknout do všech duší a uchopit se jejich tajemství.
Vyznačoval se houževnatostí těch, kteří chtějí provést, co si umíní, ctižádostivostí stoupat výš a potřebou milovat a být milován. Měl žíznivou touhu po slávě a obětování. Žena pro něho nikdy neznamenala překážku nebo opravdové nebezpečí jako ctižádost a samolibost, proti nimž vyzbrojil po svém náhlém obrácení všechnu svou vůli. A když potkal dvě ženy hodné svého ideálu, může se jim podívat do očí a vede je dvěma cestami: panně Kláře určuje apoštolát smíru a klanění, vdově Jakubě určuje apoštolát modlitby a činu.
Zanechme však již rozboru vlastností sv. Františka a shrňme jen krátce a stručně jeho životopis: jeho ideály rytířství, které se v jeho mládí vybíjely pořádáním zábav a hlučnými radovánkami s assiskou mládeží a později snahou po vojenském vyniknutí, se náhle prudce mění způsobem, který snad dovedou plně pochopit jen konvertité. Tajemné je někdy Boží řízení. Když dr. Augustin Gemelli, slavný italský lékař nedávné doby, již jako univerzitní profesor a vědec bez náboženských zájmů náhle zmizel ze světa a nějakou dobu žil nevypátrán kdesi v ústraní, vrátil se do světa jako přesvědčený katolík, který se stal krátce nato františkánem a později rektorem františkánské řádové univerzity a pak i první italské katolické univerzity Božského Srdce Páně. Jeho studie o františkánském hnutí zřetelně dokazují, že byl nejen vědcem lékařem, ale i neméně zdatným řádovým historikem. Jisté je, že se podobným náhlým zásahem božské milosti změnil i sv. František; jeho ideály rytířství sice zůstaly, ale dostaly jinou náplň: být rytířem Kristovým. Jeho snaha po vyniknutí také zůstala, ale zaměřila se na vyniknutí v pokoře a chudobě. Také jeho schopnost zděděná po otci, účastnit se aktivně života, sice zůstala, avšak přestala se týkat obchodů a světských radovánek; jeho dosavadní vůdcovství při organizování světských radovánek bylo nahrazeno organizováním hnutí rytířů Kristových, vyznávajících paní Chudobu, onu nejdokonalejší z křesťanských ctností. A pokud v jeho povaze zbyly ještě některé zbytky z nedávné minulosti, dokázal se s nimi František rázně vypořádat; byls zvyklý na oděv bohatého synka? Zahoď jej, ba zanech jej v ruce rozzlobeného otce v přítomnosti biskupa a zaměň jej chudým, záplatovaným rouchem žebráka. Dovedl ses dříve málo pokořovat či nedbals na pokoru vůbec? Jdi mezi ubohé malomocné, mezi ony živé trosky s opadávajícím hnijícím masem, zapři sebe sama, nic nedbej na zápach šířící se z jejich rozpadávajících se těl a staň se jejich pokorným služebníkem, který jim chce sloužit. Vidíš starého kněze, opatřujícího sešlý malý kostelíček, který každou chvíli hrozí sesutím? Zanech snů o válečném štěstí a raději jdi, vyžebrej v žebráckém rouchu u bližních, kteří s tebou kdysi hodovali, kameny a maltu a vlastníma rukama obnov svaté místo, zubem času již nahlodané! To tedy byl po svém obrácení sv. František, jenž zaměnil svůj osud bohatého obchodníkova synka - a jak bychom dnes řekli - dobře zajištěnou existenci středověkého rytíře za manželství s paní Chudobou, která dala věnem jen žebrácké roucho a posměch Františkových dřívějších spoluobčanů.
A tu se stalo něco, co se nám, kteří žijeme v moderním světě dvacátého století, sotva zdá představitelné: našli se další lidé, mnohdy šlechtického původu, kterým se zalíbila metoda, kterou chtěl sv. František oživit a uvést v život nejzákladnější zásady života podle evangelia. „Chceš mne následovat? Jdi, rozdej vše, co máš, chudým a následuj mne!“ Tak volal téměř dvanáct století předtím Ježíš Kristus v horách Galileje. „Chceš-li mne následovat, jdi, rozdej vše, co máš, chudým a následuj mne!“ Tak volá o tisíc dvě stě let později Chudáček z Assisi ne proto, aby si snad hrál na Krista, nýbrž aby vrátil svět k jeho ideálům, od nichž se v průběhu staletí tolik, tolik odchýlil... A oni šlechtičtí synkové zaslechli a dokázali rozdat všechen svůj majetek chudým a spolu s jinými přišli za sv. Františkem, aby zaměnili teplo svých domovů za věčný průvan nevytápěných chýší, vybudovaných v divoké, nehostinné přírodě - ať již tam dole u Křivého potoka nebo u malé kapličky Porciunkuly pod Assisi, nebo naopak nahoře v umbrijských horách v Grecciu či Carceri, kde se ještě dnes může zbožný turista přesvědčit o drsném způsobu života prvních františkánů.
Možná, že někteří z vás mi teď namítnou, že toto vše tu snad již před tím bylo, ba že jsem to sám před chvílí zdůrazňoval, když jsem hovořil o valdenských a albigenských, kteří rozšiřovali již před Františkem názor, že je třeba bojovat proti stávající - ať již zdánlivé či skutečné - rozmařilosti v církvi a vrátit se k evangelnímu způsobu života. Tyto názory byly zcela jistě šířeny v zemích, do nichž jezdil otec Františkův za obchodem, a jistě se o nich i sv. František od svého otce dozvěděl, když po návratu z obchodní cesty otec vyprávěl o dalekých zemích tam za horami. Ano, opravdu šířili albigenští a valdenští ideály chudoby a zakládali ve Španělsku a Francii jakási řeholní společenství; bylo to však hnutí zhoubné, protože sice hlásalo návrat k evangeliu, avšak přitom podle jiných zásad téhož evangelia jeho stoupenci žít nechtěli. Řečeno jazykem dvacátého století, byla jejich kritika církve destruktivní, nikoli konstruktivní. Jejich hnutí sice vyvolala potřeba doby, avšak bylo to hnutí ve skutečnosti církvi nepřátelské, byla to na stromě církve suchá větev, která byla odsouzena k zániku. Nesmrtelný význam sv. Františka je a zůstane v tom, že dovedl rovněž vystupovat proti nešvarům své doby, přičemž však zůstal na půdě církve do všech důsledků. Žije některý kněz nehodně? Pak ať je proklet, zabit, zničen - volali albigenští. Žije některý kněz nehodně? Pak se za jeho polepšení modlete a neustávejte za něho Boha prosit, ale važte si i nehodného kněze, protože jeho ruce byly jednou posvěceny a on dostal moc proměňovat tělo a krev Páně, takže zasluhuje nezměrnou, hlubokou úctu - volá sv. František. Snad jsme na tomto případě dostatečně demonstrovali základní rozdíl mezi sv. Františkem a jinými - lze-li zde toho slova správně užít - reformátory té doby nebo doby pozdější. Myslím, že právě tento význam sv. Františka bychom měli stále zdůrazňovat právě dnes, kdy se světem šíří ekumenické hnutí; kdyby bylo v minulosti žilo víc takových „reformátorů“, jistě by k mnoha církevním rozkolům nikdy nedošlo a ekumenický problém by byl dnes mnohem, mnohem jednodušší...
Zde tedy vyniká třetí pilíř františkánství: láska ke všem, opravdu ke všem, ať přátelům či nepřátelům, protože všichni jsme před Bohem bratři a sestry, všichni jsme součástí jeho Stvoření. Je to ovšem láska spojená s pokorou a poslušností. Je až dojemné sledovat, jak sv. František předkládá řádovou řeholi, kterou složil, napřed ke schválení i papeži a jak pokorně dbá jeho rad a pokynů přesto, že musely zřetelně vést k porušení čistoty jeho ideálů. Je opravdu dojemné sledovat, jak dochází ještě za jeho života k nejednotě uvnitř řádu, který založil a doposud vedl. Přijímá vše s hlubokou pokorou, protože v tom vidí vůli Boží, a přijímá stejně pokorně i chvíli svého ponížení, kdy generální kapitula mladého řádu si zvolí jiného vůdce z kruhů řádové opozice. Avšak pokorný František nereptá a neproklíná své odpůrce. Jeho pokorné „Staň se vůle Tvá“ ještě úporněji vede Františka k hledání tajemných úradků Božích, k ještě jemnějšímu jeho obcování s Bohem, které nakonec vyvrcholuje nejen těžkou oční nemocí, jejíž zárodky se datují zároveň se vznikem názorových rozdílů uvnitř mladého řádu, ale i známými stigmaty, jež sv. František obdržel na hoře Alverně dvě léta před svou smrtí. A pak, když sv. František umírá na popelu, bez pláště, jako nejchudší z chudých pro Krista, umírá sice nad prací ještě nehotovou, vnitřními spory a různostmi názorů zmítanou, ale nad prací, k níž položil takové základy, že nejen přetrvaly tři čtvrti tisíciletí, ale ještě dnes mluví ke všem lidem dobrého srdce a hlavně dobré vůle jasnou řečí, která měla platnost v době, kdy u nás ještě vládli Přemyslovci, ale tuto platnost neztratila ani v době, kdy kolem Země krouží umělé družice a kosmické lodi. Pokusme se nyní chvilku této řeči naslouchat a nebraňme se, bude-li chtít vniknout až do našich srdcí. Napřed se však zeptejme svého rozumu, zda bude vůbec ochoten naslouchat slovům Chudáčka z Assisi, která přece moderním uším musí znít dnes tak nemoderně.
A rozum se nejprve zeptá: Po čem to tehdy z umbrijských lesů a roklí volal ten muž, jenž se pro Krista stal bláznem pro lidi a povrhelem chátry? A vzdáleností třičtvrti tisíciletí zaznívá odpověď: Blahoslavení chudí, neboť jejich je království nebeské; blahoslavení tiší a pokorní, neboť oni Zemi vládnouti budou. Miluj Pána Boha svého nade všecko a miluj bližního svého jako sebe samého. Vrať se, jak můžeš nejvíce, k evangelickým ctnostem. Ano, je to volání po chudobě, pokoře a lásce. A náš rozum se ptá: Může toto volání ještě vůbec něco říci modernímu světu vědy a techniky?
Musíme tedy na tuto otázku našemu rozumu nejdříve odpovědět. Odpovíme tak, že se poněkud rozhlédneme po našem světě dvacátého století a pokusíme se kriticky zhodnotit jeho klady a zápory, zejména pak úlohu a postavení člověka, který v tomto světě žije. Jeho ideály, myšlenky a způsob života jsou sice zřetelně zcela jiné než ideály, myšlenky a způsob života člověka středověkého, to však nemusí znamenat, že by františkánské volání po chudobě, pokoře a lásce nebylo i dnes aktuální.
A tu, rozhlížejíce se po našem dnešním světě, zjišťujeme, že tento svět je hluboce nemocný neustálými rozpory jak mezi různými národy a společenskými systémy, tak i rozpory uvnitř člověka samého. Ano, svědomí moderního světa a svědomí moderního člověka není zcela zdravé, ba je narušené nemocí, která jako rakovina hlodá moderním světem. Její jméno je pýcha.
Možná, že již dlouho je problém vztahu vědy a náboženství i vaším problémem. Jsou to otázky po smyslu náboženství v moderním věku vědeckotechnické revoluce. Má vůbec ještě náboženství místo v myslích moderních pokrokových lidí? Není odsouzeno k záhubě a zániku, nestává se anachronismem minulých dob? Není náboženství již něčím zbytečným ve věku umělých družic a samočinných počítačů? Nad těmito otázkami se nyní trochu zamyslíme.
Nečekejte ode mne vyčerpávající přednášku; není to prostě časově ani obsahově možné. Jde o látku vhodnou pro dlouhodobý univerzitní seminář. Je mnoho aspektů, z nichž lze k našemu problému přistupovat. Přednesu několik myšlenek, které spolu na první pohled ani mnoho nesouvisí. Vydržíte-li to však se mnou pozorně až do konce, závěr ve formě odpovědi na otázku, zda náboženství má ještě v moderním světě nějaký význam, si uděláte jistě sami. Začnu rozborem současného světa, o němž je stále více zřejmé, že je nemocen nějakou divnou nemocí. Moderní svět, pyšnící se obrovskou technikou a zdánlivě vše přemáhající vědou, je opravdu nemocen. Pokusíme se tedy nejdříve podat charakteristiku moderního světa a doby, v níž žijeme.
Pak, zcela nezávisle na této charakteristice, se pokusím načrtnout léky, které snad ještě mohou svět zachránit před dalším pokračováním jeho zhoubné nemoci. To se přeneseme z dvacátého století o sedm set let zpět do minulosti, do doby jednoho z nejjednodušších a nejprostších lidí, jací kdy žili, jehož jméno dodnes nosí plno moderních lidí, aniž se starají o to, že kdysi v Itálii onen František z Assisi znal léky, jichž by bylo tolik zapotřebí právě v naší uspěchané době. U těchto léků uskutečníme naše druhé zamyšlení.
Potom obrátíme mysl zcela jiným směrem: musíme se nějak vypořádat s vědou, která natolik ovlivňuje náš současný život, že se stává jeho neoddělitelnou součástí. Podíváme se ovšem zase jen na jednu jedinou dílčí otázku, kterou nepovažuji za tolik těžkou k pochopení. Bude to jakási exkurze do oblastí, jejichž chápání nebude jednoduché; bude to však nutné k tomu, abyste viděli, jak složité problémy se tu vyskytují. Bude v tom i trochu fyziky a filozofie, a já se předem za tuto složitější, ale nutnou třetí část našeho zamyšlení omlouvám těm, kteří nejsou tolik trénováni v abstraktnějším myšlení.
Tolik tedy na úvod a již je tu zamyšlení první. Mohli bychom je nazvat Omyly moderní doby.
1. OMYLY MODERNÍ DOBY
Žijeme vskutku v převratném století. Na jedné straně úspěchy vědy a techniky, kosmonautika a automatizace, na druhé straně úpadek lidské morálky, vzájemná neúcta a nedůvěra. Snad nikdy nebyl rozdíl mezi dobrým a špatným tak veliký, jako je tomu v dnešní „moderní“ době. Tento rozdíl je tak značný, že se mimoděk vtírá otázka, proč je tomu tak. Ano, proč právě v době neobyčejného vzrůstu podílu vědy a techniky v lidském životě dochází k negaci správných zdravých vztahů mezi lidmi této planety? Souvisí to snad spolu a je v tom nějaká zákonitost? Kde jsou skutečné kořeny toho, že lidská morálka pokulhává za technickými schopnostmi člověka?
Naše doba se tak trochu podobá člověku, který je na povrchu krásný a činný, uvnitř však je nemocný skrytou, postupující chorobou. Někde v jeho minulosti došlo k nákaze, kdesi tehdy nastala určitá chyba. Já sám jsem přesvědčen, že moderní doba je nemocná nedostatkem lásky a vzájemného dobrého pochopení. Člověk přestal mít čas na sebe, natož na druhého. Nezáviděníhodnou roli tu hraje stále větší propletenec vzájemných vztahů; hlásali jsme heslo „Vše souvisí se vším“ tak dlouho, až se stalo brzdou nejen života hospodářského, nýbrž především vnitřního. Pravdu má asi Norbert Wiener, když tvrdí, že přílišná organizovanost působí negativně.
Dnešní člověk trpí stálou přetížeností své nervové soustavy. Byl bych nerad, aby se tomu rozumělo tak, že mu škodí, jestliže pracuje. Nikoli, práce stejně jako zdravý sport či v pravý čas vykonaná námaha mohou zdraví spíše prospět než uškodit. Jenže - ruku na srdce - jaká je naše práce, kterou den ze dne konáme? Kolik je při ní nakladeno umělých a zbytečných překážek, kolik nepochopení, kolik vedlejší námahy! Kolik zbytečného času prostojíme, propovídáme, zmaříme. A nakonec kolik času musíme věnovat našim domácnostem, protože manželský partner je rovněž zaměstnán! A tak, zbude-li nám ještě nějaký čas, jsme již buď zcela unaveni a jdeme spát, anebo si pustíme televizi či rozhlas a posloucháme do omrzení. Divíte se, že se člověk opravdu potom již nemůže zamyslit sám nad sebou, nad otázkami nejhlavnějšími a tolik potřebnými, nad účelem toho všeho i celého lidského života?
Zastánci „moderní“ doby nám zde jistě skočí do řeči a budou chtít vytýkat, že tyto poslední otázky vyvyšujeme nade vše ostatní. Je prý to zbytečné, protože účel lidského života tkví v tom, co vykonáme pro společnost a tím i pro sebe; lidské štěstí tkví v tom, abychom po dobře vykonané práci pro celek přijali peníz své mzdy, dobře bydleli a dobře jedli. Život svůj a společnosti vyjadřujeme v číslech plnění plánu, v růstu různých statistických a ekonomických faktorů. Ty se staly našimi opravdovými vládci a poháněči. Pracujeme ne proto, abychom měli z práce vnitřní uspokojení, ale abychom splnili plán. Na brigádu nejdeme proto, že pociťujeme radost z práce navíc, nýbrž abychom splnili závazek svého pracoviště či bydliště nebo abychom splnili příslušné směrné číslo. A štěstí? To nemůže být pocit člověka, který po příchodu ze svého pracoviště a po splnění dalších četných povinností je nakonec rád, že si může lehnout a vyspat se, což je jedinou možností, jak zapomenout, že zítra se vše bude znovu opakovat.*
* Třeba připomenout, že tyto řádky byly psány v hluboké totalitě a zcela odpovídají tehdejší skutečnosti.
Štěstí nemůže být ani pocitem člověka, který si přinese domů svoji výplatu, určenou právě jen pro to, aby ji projedl, probydlil, případně projezdil ve svém novém automobilu. Neboť toto vše je prchavé, žalostně prchavé, a člověk se sotva zastaví, aby si vůbec položil otázku, zda existují ještě větší hodnoty, než je dobré jídlo, byt a automobil.
Pak přijde neděle, a pokud není určena k tomu, aby se doháněl plán v mimořádné směně, prováděl úklid okolí či absolvoval společný výlet podnikovým autobusem, využívá se především k tomu, aby se člověk jednou za týden pořádně vyspal. Potom se tentýž člověk jednou za týden pořádně nají a odpoledne tráví v nějakém zábavním či sportovním podniku. Tam se alespoň na chvíli zapomene na úděl všedních dnů. Nebo jde do přírody, ale jen tam, kam nás zaveze vlak, tramvaj či automobil - skončí se to vždy v nějaké restauraci, a když se člověk vrátí, zpravidla ani již dobře neví, kde byl a co tam viděl (nepočítáme-li informace, které získal o nových prvcích módy nebo výsledek diskuse o výhledovém plánu pracoviště s přítelem, kterého potkal nebo doprovázel). Sám jsem před časem s hrůzou zjistil, že my již dnes opravdu ani neumíme v přírodě chodit s otevřenýma očima! A tak jsem se znovu učil vnímat kouzlo bublajícího potůčku a ptačího zpěvu, slyšet dávno zapomenuté zvuky a vidět zázraky přírody - a též vzpomínat, že před sedmi stoletími bylo v Umbrii místo, kde skupina lidí v těchto zvucích a pohledech vnímala Toho, který přírodu stvořil a na člověku chtěl, aby ho v díle jeho rukou vyhledával. Toto vše my dnes již většinou neumíme, a to je jeden z omylů moderní doby.
Ptáme-li se, kdy k tomuto omylu došlo, musíme si uvědomit, že tu jde o omyl vyvolaný dlouhodobým procesem, který postupoval celými generacemi. Je důsledkem a příznakem nemoci, kterou nazýváme pýcha člověka. Ano, právě pýcha člověka je tou strašnou nemocí, která zachvátila svět již před několika staletími; její nákaza proniká do lidské společnosti stále hlouběji a současně oddaluje a znesnadňuje možnost vyléčení. Byly doby snad méně učené a vyspělé, než je doba dnešní, zato však prodchnuté vnitřním klidem, štěstím a často i láskou. Kdo tomu nevěří, ať se zaposlouchá do zvuků třebas vánočních pastorel, starých symfonií a menuetů. Jistě v těch dobách taky sídlila na světě bída, avšak na druhé straně v něm sídlila také Láska. Většina lidí dokázala zaměřit své konání směrem k nadpřirozeným věcem, k Bohu. Mohl-li se člověk radovat, radoval se v Kristu, a musel-li trpět a přinášet oběti, trpěl spolu s Ukřižovaným.
Potom přibývalo toho, čemu se říká „vědecké poznání“, a člověk ve své ješitnosti obrátil toto poznání proti Bohu. Aby mi bylo dobře rozuměno: vědecké poznání samo o sobě se neobrátilo proti Bohu, ale člověk tomu tak chtěl. Názor na svět může být jen správný či nesprávný a je možno ukázat, že toto rozdělení není shodné s rozdělením na názor vědecký a náboženský.
Člověk tomu tedy chtěl, aby odstranil ve svém svědomí Boha z místa, které mu náleží, a aby se postavil na toto místo sám. Místo kristocentrismu došlo k homocentrismu. Člověk nezačal přírodu pouze studovat, ale též - jak sám pyšně hlásal - dobývat. Začal o sobě pyšně tvrdit, že stojí na vrcholu všeho tvorstva, ba že je vládcem nad přírodou; neméně pyšně začal hlásat, že vše je absolutně poznatelné, tj. jinými slovy, že je tak mocný, že mu nic, zhola nic - když ne dnes, tedy zítra - z tajů přírody neuteče, že nic mu nezůstane skryto. Začal dokonce hlásat, že nikoli Bůh jeho, nýbrž on, Člověk s velkým „Č“ stvořil Boha. Podle něho je poznání přírody prvním stupněm jejího ovládání, a dokonce - jak pyšně hlásal - již začal „dobývat“ vesmír, ba - cituji doslova jeden plakát, oznamující pořádání odborné přednášky - člověk „zvítězil nad vesmírem“. Může být lidská pýcha ještě větší?
Toto je tedy nemoc moderního světa; infekce však pokračuje a člověk se nemůže již vrátit zpět. A tak se rodí další důsledky této choroby.
Tažme se po příčinách toho všeho. Je jich rozhodně více, ale myslím si, že jednou z nich je pohodlí člověka, vzrůstající následkem rychlého technického pokroku. Tím nechci říci, že technický pokrok je něco špatného nebo nežádoucího. Naopak, protože může přinášet i tolik dobrého. Jenže člověka zastihl tak trochu nepřipraveného morálně. Dnešní lidé v civilizovaných zemích dostávají vše potřebné takříkajíc až „pod nos“ a ani si nelámou hlavy s tím, proč je tomu tak a kam to ve svých důsledcích vede. Příliš mnoho pohodlí však uspává; otupuje se i zájem o věci náboženské, tím spíše, jestliže náboženství v určitém směru vyžaduje na člověku zřeknutí se určitého pohodlí a vykonání také něčeho obtížného, ba vysloveně těžkého. Člověk si příliš zvykl na rozkoše tohoto života, než aby myslil na to, co přijde potom. Ba dokonce více: tím spíše vyhledává rozkoše tohoto života, protože přijde doba, kdy si je bude muset odříci nuceně. Život dostává příchuť - slovy Gemelliho - sladkého ovoce, do něhož se dvakrát nekousne. Tím však je dráždivější a vášnivější. Člověk moderní doby jde v tom však ještě dále: veškerou zmínku o náboženských otázkách pokládá když ne za odsouzeníhodné zpátečnictví, tedy alespoň za krajně nemístný projev, nehodící se do doby umělých družic a kosmických lodí.
Ano, svět je nemocen rakovinou bezbožectví a je již nemocí prostoupen natolik, že prognóza léčby - i kdyby byla nastoupena - je nejistá. Kybernetika v tom vidí zárodek konce vyspělé civilizace; svět je však dílem rukou Božích, a kdo ví, jaký úmysl vedl jeho Tvůrce k tomu, co jest. Jsme plně v jeho rukou, ať chceme nebo nechceme, a udělali bychom dobře, kdybychom mu důvěřovali, místo abychom jej zatracovali, a kdybychom ho vyhledávali, místo abychom ho ze svědomí vymazávali.
2. MŮŽE DÁT FRANTIŠKÁNSKÁ MYŠLENKA JEŠTĚ NĚCO MODERNÍMU SVĚTU?
Bude mnoho těch, kteří nad nadpisem této úvahy zakroutí hlavou a přiznají se, že vlastně ani dobře nevědí, co to ta františkánská myšlenka je; nejvýše si vzpomenou na to, že Prosťáček z Assisi, který žil před tři čtvrti tisíciletím, byl snad prvním básníkem italského jazyka, avšak že sotva může říci něco nám, moderním lidem dvacátého století. K čemu mohou dnes sloužit jeho středověké zásady týkající se chudoby, pokory a pokání? Vždyť vyrostly v šeru dávno zašlých časů. Týkaly se nejvýše ještě tehdejší společnosti a dnešním lidem již zní jako anachronismus.
A přece jsem přesvědčen, že sv. František mluví i k dnešnímu světu a že k němu hovoří řečí stále jasnou a zřetelnou. To jen dnešní svět nechce tu řeč slyšet; nechce jí věnovat ani trošku pozornosti především proto, že jeho obyvatelé se povýšili na pány přírody, kteří díky vědeckému pokroku dospěli do stadia, v němž si dovedou a mohou všechno vysvětlit, v němž jsou tedy zcela soběstační a v němž kult Boha zaměnili za kult Člověka - pána všeho. Možná pána všeho, ale nejméně s jednou výjimkou: Člověk sice zná zákony přírody a dovede jich využívat ke svému prospěchu, člověk poznal i zákony vývoje lidské společnosti a představuje si, že pomocí lepšího využívání těchto zákonů je schopen vytvořit lepší svět; avšak člověk, ačkoliv zná mnoho, nedokáže jedno: poznat sama sebe tak, aby se dovedl ovládat k lepšímu.
A tak vlastně ani nepoznal svou základní vlastnost, vlastnost nikoli radostnou: že se v průběhu staletí stal ve jménu pokroku a vědy tak pyšným, že jeho nitro je zaslepeno a nepřístupno všemu, co chce dokazovat, že člověku přes všechno vědění sluší skromnost.
Modernímu člověku chybí prostě to, aby s Chudáčkem Božím povzdechl ono „Bože, kdo jsi Ty a kdo jsem já?“, kterýžto výrok tak pěkně charakterizuje jednu z čistě františkánských představ.
Jen se dívejte kolem sebe a čtěte třebas titulky v novinách: člověk dobývá vesmír, vyrábí vajíčka, stal se pánem nad přírodou, vytvořil Boha. Přitom ve skutečnosti se týž člověk stal otrokem svých vášní, svého snažení, svého života. Chce být jakožto pán světa svobodný, ale stává se otrokem; chce vytvořit moderní morálku, ale neví si rady s výchovou svých dětí, ba ani s výchovou sebe sama. To je obraz bídy, do níž lidstvo uvrhla pýcha.
Opakem pýchy je pokora; a to je přece jedna z františkánských ctností. Sv. František byl člověkem třináctého století, a navíc člověkem vzácně prostým a jednoduchým. V očích dnešních přeučených lidí by zcela určitě neobstál. A přece - o co výše nad nimi stojí třebas ten nejprostší jeho následovník! Snad nejlépe to pocítíme tehdy, jestliže v naší moderní době někdo z našich blízkých umírá; snad jen tehdy cítíme vlastní bezmocnost a volání pokory v našem nitru. Hluk okolního světa je ovšem tak velký, že toto volání záhy přehlušuje. Františkánství nám však říká, abychom tomuto hlasu pokory věnovali pozornost stále, na každém našem kroku. Na tento svět jsme se nedostali vlastním přičiněním a sebevětší vlastní přičinění nás na něm neudrží věčně. Je třeba vzdát díky tomu, kdo měl moc stvořit tento svět a kdo nám umožnil okoušet ovoce svého stvoření, ba dokonce kdo umožnil, že my sami se stáváme součástí jeho božského plánu, jehož pochopení se navždy vymyká našim představám.
Jestliže se nám podaří odvrhnout alespoň na chvilku vše, čím nás okolní svět zatěžuje, a jestliže se alespoň na chvilku pokusíme naslouchat hlasu přírody, ať jde třebas o hlas bublajícího potůčku či o mohutný dojem, který v nás zanechává hvězdná obloha, uslyšíme i v tom nejnepatrnějším zvuku hlas Boží a pocítíme vědomí božské velikosti a vlastní nicoty - a ona slova „Bože, co jsi Ty a co jsem já?“ přestanou být pro nás prázdnými slovy dávno zašlých věků, ale ještě dnes nás budou učit pokoře, kterou moderní svět ztratil, ale bez níž sotva dojde svého vyléčení.
Znamená to snad, že máme opustit vědu a techniku, nebo že je máme dokonce odvrhnout? Nikoli, jen jim musíme dát trochu jinou náplň a zaměření. Nikoli jen zaměření na člověka, nýbrž i na Boha. Vědu bychom měli chápat vždy tak, že nám má sloužit k odhalování tajemství Božího stvoření. Potom bude věda odkrývat mnoho ze skrytých záměrů božského Tvoření a nemůže se dostat do konfliktu se svědomím lidstva. To jen věda, která se od Boha vědomě odtrhla, směřuje proti Bohu. Taková věda vynáší do nebe člověka, ale jeho svědomí je porušené a jeho nitro je prázdné; zdá se nám pak, že vědecký a technický výzkum jde kupředu rychleji než pokrok v morálním soužití lidí této planety. Divíte se pak, že jaderná energie se využívá i k zabíjení nebo že techniky se používá k výrobě zbraní, schopných vyrábět smrt ve velkém? Já nikoli.
Myslím si, že nic by modernímu člověku neprospělo více než vědomí vlastní nicoty a nízkosti. Byl by to ten nejlepší lék proti pýše tohoto světa, která jej žene do záhuby. Člověk by se měl poučit z dějin alespoň v tom, že cokoli kdykoli dělal proti Božím přikázáním, nikdy nepřineslo sladké ovoce, ale ovoce hořké a záhubné. Nedohoní-li morálka vědecký a technický rozvoj, nebo lépe řečeno, neuvede-li se její vývoj do souladu s vývojem vědy a techniky, nebude míru ani v lidských srdcích, ani na naší planetě. Vědecký a technický vývoj však nelze zastavit; je tedy třeba nějak urychlit vývoj morálky, a to sotva bude možno bez zásadní změny pilířů, na nichž dnes většinou tato morálka stojí. Ať si to lidé dnes přiznat chtějí nebo nechtějí, cesta je jen jediná: je to cesta františkánské pokory a křesťanské lásky.
Zmínili jsme se o chudobě jakožto jediné základní františkánské myšlence. Z dějin františkánského řádu víme, že nejprudší vnitřní boje se vedly vždy právě o Františkovu paní Chudobu. Její ideál se totiž zdál nesplnitelný dokonce i některým vrstevníkům sv. Františka. Dokázali-li někteří šlechtici, vedeni k tomu božským zápalem, rozdat vše a stát se dobrovolnými žebráky ve třináctém století, nedokázali to tak snadno o pouhých sto let později, a tím méně by to dokázali i lidé dneška. Zmizel snad tedy ideál paní Chudoby v průběhu staletí? Máme pohřbít tuto nevěstu Prosťáčka z Assisi, protože je již mrtva dnešnímu století, jemuž nemá co říci? A nemá mu skutečně již co říci?
Podívejme se ještě jednou krátce na moderního člověka. Pro většinu lidí dvacátého století je rozhodující, aby si vydělali co nejvíce; pro většinu podniků tohoto století je rozhodující, aby vydělali co nejvíce. Vymýšlejí si ekonomické faktory, pomocí nichž se člověk spoutává ještě tužším poutem. Plán, produktivita práce, zisk a já nevím co všechno, se neustále šroubují vzhůru. Lidské štěstí se vyjadřuje v číslech prodaného zboží, ledniček a televizorů v domácnosti; také tato čísla se šroubují vzhůru. V tom neustálém šroubování vzhůru se jaksi ani nevnímá okolnost, že lidské štěstí přitom může jít dolů. Moderní člověk se sice lépe šatí a jistě více nají než lidé minulých století, je však zato více spoután a méně šťasten než mnozí jeho předchůdci. A teprve tehdy, když se ocitne v zajetí ekonomických faktorů a takříkajíc uprostřed moderního blahobytu, teprve tehdy si uvědomí, že mnoho z toho všeho se mu stává spíše balastem než prostředkem, jímž může dosáhnout štěstí, klidu a spokojenosti. Potom většinou teprve pozdě poznává, že pomíjivost tohoto pozemského štěstí a majetku má v sobě nádech elegického smutku, ba dokonce i tragédie, jestliže zapomněl současně vedle majetku sbírat i poklady nepomíjivé, které ani mol, ani zub času zkazit nemůže. Pozdě přichází k poznání, že odchod z tohoto světa je tím těžší, čím více je věcí, jež tu člověk při tom musí zanechat. Ano, ať moderní člověk vydělává stále více peněz a ať si za ně může kupovat stále více; ať však majetek nepovyšuje na Boha a ať se současně zamýšlí i nad problémy, jež lze sotva vyjadřovat čísly. Ať v předmětech pozemského štěstí vidí také kousek z toho, co je nad touto zemí a nad tímto štěstím. Potom dojde určitě k takovému přehodnocení hodnot, s nimiž přichází nebo může přijít do styku, že v tom i méně zasvěcený znalec františkánství musí spatřit náznak návratu k chudobě - ne snad chudobě absolutní, nýbrž spíše relativní, ale člověk může využívat ovoce františkánství i tehdy, nestane-li se přitom sám františkánem.
Že takové přehodnocení hodnot vede svým způsobem i k obnovení pokory, nemusíme snad ani zdůrazňovat. A tak tedy i snaha po chudobě alespoň v naznačeném smyslu může přispět člověku k tomu opravdovému štěstí a klidu v duši a stává se dalším lékem, který nemocný moderní svět tolik potřebuje.
A pokání, ten další základní rys starého františkánství? I to člověk potřebuje, věřte mi! Ve svém pokaženém vztahu k Bohu má toho moderní člověk na svědomí tolik, že bez upřímného pokání je jeho uzdravení nemožné. A uzdravit se, to znamená především uvědomit si ono obrovské zlo, které moderní doba a její lidé páchají a napáchali. Poznat zlo je nutným předpokladem dalšího kroku: aktu vůle, aby se zlo radikálně odstranilo. Dokud člověk nebude chtít zlo odstranit, sotva se mu dostane Božího požehnání - a bez Božího požehnání bude marné i naše namáhání. K tomu všemu však člověk potřebuje náboženskou obrodu; ta je však nemožná tam, kde je člověk nábožensky lhostejný, nevědomý nebo dokonce nepřátelský, protože ve všech těchto případech lze jen velmi těžko hovořit o aktu vůle učinit něco pro zdraví moderního světa. Každý by měl začít sám u sebe; zatím však nejhorší je to - podle slov jednoho význačného františkána sedmnáctého století - že lidé, pokud jsou ochotni něco reformovat, ochladnou ve svém zápalu, jakmile se dozvědí, že mají začít reformovat počínajíce sami sebou. Avšak my musíme začít sami sebou, chceme-li uzdravit svět. Pak ovšem nezbude než přijmout myšlenku pokání tak, jak ji má na mysli františkánská mystika, dokud nebude pozdě.
Věříte ještě, že františkánství nemá moderní době co říci? Já si osobně myslím, že by mělo k dnešnímu světu hlasitě volat - a ono volá, jenže svět neslyší, protože nechce slyšet. A v tom je tragédie moderní doby.
3. POZNÁNÍ VĚDECKÉ A NÁBOŽENSKÉ
Třetí zamyšlení se již bude týkat samotné vědy, tzv. vědeckého poznání.
Říká se, že reálné je pouze to, čemu se říká „vědecké poznání“. Vše ostatní je zbytečné, odvádí od snahy poznávat tuto realitu a tedy zavrženíhodné. Avšak - uspokojí nás to? Vždyť tajemstvím jsou obestřeny i samy nejzákladnější představy, o něž se opírá vědecké poznání - prostor a čas. Nebo správněji: prostor a čas, vytvářený fyzikálními „hmotnými“ realitami. Neboť právě ve hmotě jest to, co bychom mohli nazvat „působením“ na ostatní hmotné reality; ono „působení“ se obvykle vykládá, jako by šlo o „silové“ působení. Myslím však, že chápat to takto znamená chápat to omezeně. Hmotná skutečnost působí na hmotnou skutečnost i tak, že vytváří vzájemné vztahy obou, které poznává naše vědomí jakožto jejich vzájemnou prostorovou i časovou odlehlost. Zkrátka - i když ne přesně - hmota vytváří i svoje prostorové a časové vztahy vzhledem k jiným hmotám, hmotná skutečnost je skutečností, a tedy i hmotou právě proto, že jakoby vytváří svůj prostor a čas, který neustále vzniká a zaniká vzájemnou interakcí s jinými hmotnými skutečnostmi...
Toto vše má svůj význam pouze tehdy, jestliže zde existuje vědomí, schopné tyto vztahy zaznamenávat a interpretovat. Hmotnou skutečnost, stejně jako prostor a čas vytvářený neustálými vzájemnými interakcemi hmotných skutečností, nelze posuzovat odděleně nejen od těchto hmotných skutečností, nýbrž ani odděleně od vědomí, jež vztahy zaznamenává a vysvětluje. A tak vlastně dvojice pojmů „hmotná skutečnost - vědomí“ (inteligence), které je schopno ve více či méně omezené formě ji „pojímat“, jsou navzájem neoddělitelné, stejně jako dvojice pojmů „prostor - čas“.
Zkrátka vědomí - a právě jen toto vědomí - je schopno zaznamenávat vzájemné vztahy mezi hmotnými skutečnostmi.
Vážeme-li je na mozek či obecně na obyčejně organizovanou hmotu, nosíme vlastně ve své hlavě jakýsi samočinný automat, hodnotící skutečnosti dopravované našimi přístroji a smysly. Hmota tu působí na hmotu - nač by měla ještě vůbec působit -a tato hmota, resp. její nervové spoje, nepozůstává z ničeho víc než z konečného počtu atomů, molekul a nervových drah a připouští rovněž jen konečně mnoho různých kombinací a situací.
Jenže - mezi kosmem mimo mozek a jeho představou v mozku musí existovat vzájemný vztah, něco jako matematické zobrazení: každé situaci venku odpovídá určitá přesná situace „uvnitř“. Je tu jakási „indukce“, kterou působí vnější svět na naše představy „uvnitř“. Množství představ „uvnitř“ je však omezeno z nejrůznějších důvodů; nejčastěji proto, že se již nemohou vytvořit příslušné nervové spoje nebo že „kapacita“ mozku nestačí pojmout určitou složitou představu prostě proto, že k tomu chybí materiální základna, tj. příslušné buňky, molekuly nebo atomy. Naznačené promítnutí světa „vně“ do světa „uvnitř“ tedy nemusí být ani jednoznačné, ani dokonalé. Pravděpodobně jsou nemožné takové představy, související s prostorovo-početní omezeností mozku a jeho drah. Pochybuji o tom, že lze vytvořit v sebedokonalejším mozku pojem „nekonečna“, jestliže pochody v něm probíhající jsou pouze konečné. Pak se divíme -přijmeme-li představu nekonečna - že z této představy lze v teorii nespočetných množin dospět k závěrům, vymykajícím se zákonům klasické logiky, které přece jen nějak zobrazují materiální děje probíhající v našem mozku.
Je tedy sporná i představa „nekonečného vesmíru“ či „věčného vesmíru“, protože taková představa vlastně ani nemůže vzniknout v uvedeném promítnutí světa „vně“ do světa „uvnitř“. Vtip je v tom, že pojem „nekonečný“ nemusí vždy znamenat „ne konečný“. Příroda kolem nás neví nic o nekonečnu. Vše naopak ukazuje na to, že elementární částice - i elementy prostoru a času - jsou nespojité, a tedy ne nekonečně malé. Takové extrapolace, jako je pojem „spojitá křivka“, „spojitě probíhající vzdálenost či čas“ apod., jsou vlastně extrapolace tak násilné, že je třeba na ně hledět s nedůvěrou. Hroutí se běžně vypěstované představy matematiky i fyziky; přinejmenším právě matematika, na kterou jsme si zvykli hledět jako na vědu s nejpřesněji formulovanými myšlenkami, se dostává do krize, z níž se jí asi podaří dostat pouze tehdy, opustí-li představy, vážící se k pojmu „nekonečno“.
A tak vlastně věda, dokonce tak dokonalá jako je věda dvacátého století, neuspokojuje člověka, který přemýšlí o jejím významu. Její omezenost na hmotu a na její vztahy je vlastně omezeností osudnou. Věda se musí chtíc nechtíc omezovat pouze na to, co lze vyjadřovat v čase a prostoru, tedy v oněch atributech hmoty, bez nichž by ani vědy nebylo. Nejsou-li jiné vztahy než právě vztahy v prostoru a v čase - tedy vztahy hmotné - pak je vše v pořádku. Ale jestliže jsou?
Postavit se kategoricky na stanovisko, že jiné vztahy než vztahy prostorové a časové neexistují, znamená zachránit vědě pozici, která se zdála být otřesena. Nevím ovšem, podle jakého přírodního či jiného zákona jsme oprávněni zachraňovat pozici vědy tak násilným předpokladem. Postavíme-li se však na stanovisko, že mohou existovat i jiné vztahy, než které lze vyjadřovat v prostoru a čase, pak se situace obrátí. Vedle vztahů hmotných, tj. prostorových a časových, kterých a jedině kterých si všímá věda, mohou existovat ještě další vztahy, vztahy nehmotné, neprostorové a nečasové, jež se nemohou v našem vědomí obrážet jinak nežli analogií prostorovou a časovou a jest nyní otázka, do jaké míry můžeme o takovýchto vztazích vůbec uvažovat, jestliže v zásadě neexistuje přímé zobrazení těchto vztahů do našeho světa „uvnitř“.
Přece však nesporně existují v našem vědomí skutečnosti, o nichž ani ve světě vědy nepochybujeme. Jde především o schopnost mozku vytvářet abstraktní představy zobecněním představ konkrétních, tj. vzniklých přímou interakcí světa „vně“ se světem „uvnitř“. Sem patří např. právě pojem nekonečné množiny, spojitosti, reálného a komplexního čísla. Třebaže se zdá, že samo zobecnění, kterým lze dosáhnout těchto pojmů, neodpovídá vnímanému světu „vně“ a ještě méně omezenému světu „uvnitř“, který sám o sobě nezná pojem nekonečno, přece člověk s takto vytvořenými pojmy počítá. Tyto pojmy - a na to nezapomínejme - však nejsou přímým obrazem žádné vnější skutečnosti, zkrátka člověk si je určitým způsobem, totiž extrapolací, vytvořil, aby jich užíval.
Člověk si však vytvořil i jiné abstraktní pojmy, s nimiž počítá. Relativní dobro a zlo vedlo k vytvoření představy „dobra“ a „zla“. S těmito pojmy je tomu přesně stejně jako s pojmem „spojitá křivka“. Třebaže příroda tento pojem nezná a zřejmě existují pouze dráhy prostorově i časově nespojité a třebaže neexistuje ani bezprostřední možnost vzniku představy spojitosti ve vědomí, přece jen musíme připustit, že člověk začal úspěšně pojmu „spojitá křivka“ používat, vybudoval na něm celý diferenciální počet a začal jej používat, aniž se staral o to, zda je přírodou vůbec oprávněn pojmu „spojitost“ používat. Třebaže okolní svět zná pouze dobro relativní, vytvořil člověk abstrakcí pojem „dobra“ a užívá jej, aniž se dále stará o to, zda někde neudělal chybu. Kdybychom připustili pouze hmotný vnější svět, pak vlastně spojitost ani „dobro“ neexistují. Pak by vznikla otázka, proč vlastně člověk tyto pojmy tvoří, když je hned u jejich vzniku zásadní chyba.
Jinou takovou abstrakcí, kterou člověk vytvořil, je pojem „Boha“. Tento pojem nevznikl přímým zrcadlením vnějšího světa v našem vědomí. Je to abstrakce mimo hranice prostoru a času. Všimněte si, Bůh je „věčný“, „nekonečný“, „dobrý“ - a všechny tyto a další přívlastky jsou abstrakcí mimo okruh hmotného světa vědy. Proto nenáleží tento pojem - stejně jako další pojmy získané podobnou abstrakcí - do světa vědy a tedy ani do světa vědeckého světového názoru. Proto nemá smyslu „dokazovat“ nebo „vyvracet“ existenci Boha pomocí vědy, opírající se o konečný svět hmoty kolem nás. Proto se náboženství s vědou v této otázce nikdy nedohodnou; ona totiž již samotná otázka této dohody leží mimo dosah vědeckého poznání, pojímaného v tom smyslu, v jakém se u nás o vědě hovoří.
Stavím se tedy na stranu těch, kteří kladou znaménko různosti mezi poznání „vědecké“ a „náboženské“. Předměty těchto poznání jsou totiž různé. Ponechme vědě starost o vztahy hmotného světa kolem nás i v nás; ponechme však také náboženství, což jeho jest, totiž starost o jiný svět, svět nikoli v prostoru a v čase a tedy nepodchytitelný mechanismem vědeckého poznávání. Buď zakážeme veškeré abstrakce jakožto (fyzikálně) neodůvodněné a pak se budeme muset zamyslit i nad těmi, kterých si zvykla věda dneška používat (např. v matematice) a jejich důsledným zákazem dovedeme matematiku na scestí; anebo připustíme i svět mimo zákony prostoru a času a zavedeme disciplínu, která se bude tímto světem zabývat. Sotva však bude možno tento svět nekonečné abstrakce přímo zobrazit do nedokonalého světa „uvnitř“, byť by byl sebedokonalejší. Mezi jakkoli dokonalým a nekonečně dokonalým je totiž ona propast, kterou buď musíme zamítnout, nebo se ji pokusit překročit -avšak k tomu věda nestačí a nikdy stačit nebude, pokud bude vědou.
Znamená to však, že věda a náboženství opravdu nemají a nemohou mít styčné body? Skutečně jsme v našich poměrech příliš nakaženi představou, že vědecký světový názor vylučuje názor náboženský. Tak tomu zdaleka není. Ukážu vám - opět na jednom jediném, snad srozumitelném, i když nikoli lehkém příkladě, jak složité vztahy jsou a ještě budou mezi vědeckým a tzv. náboženským názorem.
Podívejme se tedy nyní na některé nové směry moderní fyziky, jež mohou hrát podle mého názoru jednu velikou roli i v teorii poznání a jistě si zaslouží i odpovídající zpracování filozofické, resp. teologické. Souvisejí s jednou moderní oblastí matematiky - s topologií. Je nesnadné několika málo slovy říci, co je to topologie; jestliže se o to přesto pokusím, bude to nutně kusé, neúplné a velmi zjednodušené. Topologií rozumíme onu část geometrie, z níž odstraníme úvahy o všem, co lze nějak vyjadřovat délkami, plochami, objemy apod. Zdá se, že po tomto řezu už nic v geometrii nezbude, je to však klam. Zbudou totiž ony nejabstraktnější vztahy mezi nejzákladnějšími geometrickými útvary. Ukážu to na příkladě: velká písmena I, N, M, V, W, U, J, L, C, S a Z se od sebe navzájem nesporně liší svým tvarem. Tvar je však právě jedna z veličin, kterou topologie úmyslně pomíjí; v tomto případě si všímá pouze té skutečnosti, kterou mají tvary uvedených písmen společnou - a to je skutečnost, že ve všech těchto případech jde o spojitou čáru, která jinde začíná a jinde končí, aniž sama sebe nějak protíná. Říkáme tomu jednoduchá křivka a z tohoto hlediska jsou všechna uvedená písmena navzájem ekvivalentní. Podobně jsou navzájem topologicky ekvivalentní velká písmena E, F a T; v těchto případech jde o jednoduchou křivku, z níž v jednom vnitřním bodě jakoby „vyrůstá“ další jednoduchá křivka. Nebo jsou navzájem topologicky ekvivalentní třebas všechny pravidelné i nepravidelné jednoduché mnohoúhelníky včetně kružnice nebo elipsy či oválu všechno jsou tzv. jednoduché uzavřené křivky, tj. křivky, které začínají tam, kde končí, a nikde samy sebe neprotínají. Vidíte, že jde o abstrakci od tvarů a velikostí, takže zbývají pouze ty nejzákladnější vztahy a závislosti, tvořící samotnou podstatu geometrie. Např. zcela topologickým problémem je, proč třeba, vystřihneme-li z listu papíru, tj. z roviny, uzavřenou křivku, dostaneme dva kusy: původní list s vystřiženým otvorem - a plochu ohraničenou uzavřenou křivkou, podle které jsme stříhali. Jestliže však provedeme vhodný střih na některé jiné ploše -např. na tzv. anuloidu, což je plocha podobná pneumatice -může se nám podařit, že k rozpadu na dvě různé části vůbec nedojde. Úkolem topologie je zjistit, čeho je to vlastně důsledkem, že někdy se plocha rozpadne a někdy nerozpadne. Nebudu to zde rozebírat do dalších podrobností, protože by nás to zavedlo příliš daleko od našeho tématu. Zmíním se jen o tom, že si topologie vytvořila zvláštní matematický aparát - a možno-li to tak říci - zvláštní způsob myšlení, což od ní později převzalo ono odvětví moderní fyziky, kterému se dnes obvykle říká fyzika topologická. Říkám zvláštní způsob myšlení - nejde však samozřejmě o nějaký nový, zcela svérázný způsob myšlení. Pro ty, kteří by si snad mohli myslet, že existuje několik druhů správného myšlení, uvádím, že jde právě tak o přesné logické myšlení, jako je kdykoli jindy, avšak vysoký způsob abstrakce má za následek, že se vůbec nelze spoléhat na představivost.
Tím se konečně dostávám k topologické fyzice a jistě mi odpustíte, když ani teď neuvedu její přesnou definici, ale spíše hned přejdu k několika názornějším ukázkám, z nichž alespoň trochu bude možno přehlédnout oblast, do které se právě dostáváme. Vyjděme od toho nejjednoduššího, s čím teoretická fyzika pracuje: od hmotného bodu. Snad je každému srozumitelné, oč v tomto případě jde: o bod, tj. o něco - populárně řečeno -hrozně maličkého, vlastně tak malého, že to je bezrozměrné; současně však o hmotu, tj. o jsoucno, o němž víme alespoň to, že má určitě aspoň dva nejzákladnější atributy fyzikální hmoty: projevuje se u ní setrvačnost a má vlastní gravitační pole.
Toto hmotné „něco“ je ovšem abstraktním bodem, tj. můžeme o tom s určitostí prohlásit, že to v některém místě prostoru je anebo není. Máme-li pak dva hmotné body, můžeme plným právem hovořit i o vzdálenosti, která je navzájem dělí.
Vzdálenost dvou bodů však předpokládá nějaký prostor, v němž tuto vzdálenost popisujeme. Nepřekročitelná rychlost světla pak působí, že současně je mezi dvěma různými hmotnými body i určitá odlehlost časová. Prostě trvá to vždy nějakou dobu, než se jakákoli informace dostane z jednoho bodu do druhého. Tuto dobu nelze zmenšit pod určitou mez, danou rychlostí světla ve vakuu. Od Slunce nás nedělí jen prostorová vzdálenost 150 miliónů kilometrů, ale i časová odlehlost osmi a čtvrt minuty.
Vraťme se však k našim dvěma hmotným bodům. Jakmile se tu objevily, objevil se i pojem prostorové a časové odlehlosti. Moderní fyzika se domnívá, že oba tyto pojmy jsou atributy dvojice hmotných bodů, a má tím na mysli, že hmotný bod má v sobě něco, nějaké dění, jehož podstatu ještě dobře neznáme a spíše ji jen nejasně tušíme, dění, které vchází do jakési interakce s odpovídajícím dělením druhého a dalších hmotných bodů; výsledkem této vzájemné interakce je okolnost, umožňující nám hovořit o jejich vzájemné prostorové nebo časové odlehlosti či vzdálenosti. Zkrátka, prostor a čas, s jejichž pomocí tyto odlehlosti vyjadřujeme, se stávají atributy hmoty. Ve hmotě je zkrátka něco, co dává vytvářet prostoru a času ve smyslu, v jakém o tom ve fyzice hovoříme. Říkáme také, že hmotný bod kolem sebe vytváří jakési prostorové a současně i časové pole, reagující na obdobné pole dalších hmotných bodů. Jinými slovy to, čemu říkáme fyzikální prostor a čas, není nějaké vnější lešení, ale je neoddělitelnou součástí hmoty, ne-li její základní vlastností. Má-li smysl popisovat vzdálenosti a časové odlehlosti, jsou tyto veličiny výsledkem nějaké interakce prostorových a časových polí jednotlivých realit, jimž v abstrakci říkáme hmotné body. Prostor a čas se nestávají pojmy primárními, nýbrž odvozenými. Jedním z úkolů fyziky, o níž mluvíme, je popsat základní fyzikální jevy tak, aby to nepředpokládalo primárnost prostoru a času. Je velkou zásluhou zejména japonské teoretické školy, že do těchto nesnadných, protože nepředstavitelných oblastí začala vnášet první světlo.
Smiřme se tedy s myšlenkou, že prostor a čas jsou veličiny nikoli základní, nýbrž fyzikálně odvozené. Protože tato příčina je jakoby za pojmy prostor a čas, nelze si ji obvyklým způsobem představit. Naše představy se nutně opírají o prostorové a časové souřadnice. Vybudovat jiný systém, opírající se o něco ještě základnějšího, je jakoby nad lidské síly. Přesto se v tomto směru pracuje a mohu říci, že se nepracuje špatně. Za celá tisíciletí bádání o prostoru a čase se toho neudělalo tolik jako v několika posledních desetiletích.
Než půjdeme dále, zmíníme se o jednom nutném důsledku toho, co bylo řečeno moderní filozofií a teologií. Pojem příčiny a následku je totiž neodlučně spjat s tokem času; příčina nastala dříve, následek nastal později. Jestliže připustíme, že čas je veličina odvozená, musíme nutně revidovat pojem příčiny a následku. Není náhodou, že právě ve fyzice elementárních hmotných částic, kde již dávno víme, že naše běžné prostorové a časové zkušenosti neplatí, kde prostě jako by existoval jiný prostor a jiný čas, než je fyzikální prostor a čas každodenní zkušenosti, dostává klasická kauzalita trhliny. Nějak podobně tomu asi bude i na opačném pólu velikostních měřítek, neboť i ve značně velkém - totiž hledíme-li na svět jakožto celek - zdá se být prostor a čas nějak jiný, než jak jej známe z běžné fyzikální zkušenosti. Nebyl bych proto překvapen, kdybychom i tam s obvyklou formou kauzality nevystačili. Proto mi odpusťte, když jsem prve zapochyboval o klasické formulaci důkazu existence Boha, opírající se o první Příčinu. Moje pochybnosti se netýkají existence Boha, avšak nevím, co je to řada příčin a následků, jestliže si nejsem jist, zda mohu prostor a čas pokládat za neměnné veličiny, ba dokonce když mám pochybnosti, zda tyto veličiny vůbec mají nějaký primární význam popisu přírody. Taky mě teď lépe pochopíte, proč jsem prve řekl, že si dovedu docela dobře představit stvoření světa spolu se současným stvořením neoddělitelných atributů hmoty, která jej vytváří, totiž se stvořením třebas i nekonečného času. Chtěl-li Bůh stvořit svět hmoty, mohl ve své všemohoucnosti docela dobře hmotu obdařit schopností vytvářet neohraničený prostor a neohraničený čas; nechceme-li se ovšem dostat do nesnází, musíme si stvoření světa představovat nějak jinak než jako stvoření uskutečněné v prostoru a čase, spíše jako stvoření mimo prostor a čas, a proto i mimo hmotu, totiž Bohem a v Bohu. Proto na mne nikdy nezapůsobil argument popírající Boha-Stvořitele z toho důvodu, že snad je prostor a čas neohraničený, nekonečný. Opakuji, že v tomto smyslu není snad hlubší věty v Písmě svatém než ono Boží „Já jsem, který jsem“ - výrok, naznačující něco, co je nad prostorem a nad časem.
Vraťme se však k fyzice: jestliže je prostor a čas atributem hmoty, výsledkem nějakého fyzikálního dění mezi dvěma elementárními hmotnými poli, pak musíme nalézt nějaké příklady toho, že hmota sama určuje fyzikální prostor a čas, přesněji řečeno, že hmota může prostor a čas ovlivnit. Takové příklady fyzika zná a je jich dnes již několik. Především pohyb hmoty, tedy určitá vlastnost hmotného bodu, způsobuje nejen změnu vzdálenosti k ostatním hmotným bodům v celém vesmíru, ale - jak vyplývá ze speciální teorie relativity - již v tom nejjednodušším případě, kdy jde o pohyb rovnoměrný a přímočarý, mění počet kmitů atomových hodin - neboť každý atom svými kmity představuje hodiny - čili mění vlastní čas pohybujícího se objektu. Musí se to ovšem vztahovat k nějakému pozorovateli, totiž k nějaké srovnávací fyzikální soustavě. Zase tu máme onu představu, že k tomu, abychom mohli hovořit o prostoru a času, musíme mít aspoň dva hmotné body: ten, který sledujeme a ten, který pokládáme za „pozorovatele“. Dopadne to vždycky tak, jako by čas v soustavě, která se pohybuje, plynul pomaleji než čas v místě pozorovatele.
Druhý příklad bude z astronomie: víme dobře, že atomy umístěné v silnějších gravitačních polích zřetelně kmitají pomaleji než atomy mimo toto gravitační pole. Je to tzv. Einsteinův posuv spektrálních čar k červenému konci spektra, který tak dobře slouží moderní astrofyzice k určování hmotností vzdálených těles. Avšak podobný posuv pozorujeme i u vzdálenějších galaxií: čím je taková galaxie dále, tím všechny její atomy vzhledem k atomům našim kmitají pomaleji, tím zkrátka čas jimi vytvářený plyne pomaleji. Říká se tomu Hubbleův jev a obvykle se interpretuje jako zvláštní případ Dopplerova jevu, tj. jako důkaz rozpínání vesmíru.
Hned však prohlásím, že toto vysvětlení mne neuspokojuje. Tentýž jev lze interpretovat i několika jinými způsoby. Mně se osobně zdá nejzajímavější ten, že Hubleův jev nám signalizuje, že atomy před mnoha milióny let, kdy jejich světlo vylétlo ze vzdálené galaxie, kmitaly pomaleji, že čas tehdy plynul pomaleji, než plyne dnes. Červený posuv spektra těchto galaxií se nám prostě jeví jako červený posuv jen proto, že na tehdejší děje přikládáme dnešní časové měřítko, které již je zcela jiné. Je-li tomu tak, pak by to ovšem znovu ukazovalo na to, že čas není veličina plynoucí konstantně, že čas není nějaká veličina absolutní, nýbrž že jeho tok podléhá témuž zákonu jako veškerá hmota - zákonu vývoje.*
* Tento názor se v kosmologii neudržel; základní myšlenka o případné změně rychlosti toku času je však oprávněná.
Lze uvažovat ještě dále: speciální teorie relativity nás učí, že čas fyzikální soustavy, která se pohybuje vzhledem k danému pozorovateli rovnoměrně a přímočaře, pokud jej srovnává tento pozorovatel se svým vlastním časem, plyne tím pomaleji, čím je rychlost soustavy vzhledem k pozorovateli větší. Konečně něco podobného platí i pro hmotnost pohybující se soustavy: tato hmotnost pro zmíněného pozorovatele s rostoucí rychlostí pohybu vzrůstá. Přitom se v příslušných vzorcích vyskytuje týž činitel závislý na rychlosti pohybu soustavy vzhledem k pozorovateli. Byl bych rád, kdybychom si uvědomili, že tu snad nejde o tři různé fyzikální zákony, ale vlastně o zákon jediný, vyplývající z teorie relativity pohybu a nepřekročitelnosti rychlosti světla ve vakuu. Jestliže přejdeme k našemu druhému příkladu s gravitačním polem, jsou již náznaky toho, že nejen tok času je tímto polem ovlivněn, ale i geometrie prostoru, jinými slovy vzdálenost dvou hmotných bodů. Nejnovější teorie gravitačního pole kladou vlastně do jisté míry rovnítko mezi změněnou geometrií prostoru a skutečnost, kterou označujeme pojmem „gravitační pole“. Někteří moderní fyzikové mají dokonce představu, že v gravitačním poli jsou prostorová měřítka v určitých směrech zkrácena.
Nacházíme tu tedy jistou analogii případu předcházejícího; nedivil bych se, kdyby byl nalezen i jistý přírůstek hmotnosti objektu, umístěného v gravitačním poli. Nedivil bych se dokonce ani tehdy, kdyby bylo obdobné zkrácení délek, spojené s přírůstkem hmoty, nalezeno i v případě neobyčejně vzdálených galaxií.
Zdá se mi totiž, že ve všech těchto případech nejde o jevy oddělené, ale navzájem spojené: prostě každá změna toku času má za následek nebo spíše je neoddělitelně provázena kontrakcí jistých prostorových měřítek a přírůstkem setrvačné hmoty, protože jde ve skutečnosti o jeden jediný jev, vyplývající z toho, že hmotné body si tvoří vlastní prostor a čas s příslušnými měřítky, že tedy pojmy prostor a čas a hmota jsou pojmy vyjadřující jednu a tutéž objektivní realitu.
Proč to tu říkám? Protože znovu chci upozornit na to, že to má významný vliv na interpretaci Božího stvoření; stvořil-li Bůh svět, stvořil jej se všemi jeho hmotami, časem i prostorem -čímž nehodlám polemizovat s názory, že Bůh tvoří svět i dnes - a tedy i se všemi vlastnostmi, které hmotě, prostoru a času přísluší; je-li tedy mezi těmito vlastnostmi možná nekonečnost, je i tato nekonečnost výsledkem aktu stvoření, protože ji tedy Bůh stvořit zamýšlel.
To ovšem znamená, co všichni vlastně dobře cítíme: že Bůh tvořil mimo tento prostor a čas, že existenci Boha je nutno chápat v docela jiných kategoriích, než jsou prostor a čas ve smyslu, v jakém zná tyto pojmy fyzika. Proto se k jeho existenci můžeme dále přibližovat jen potud, pokud vycházíme nad nebo za rámec těchto kategorií. Proto si konečně myslím, že příští kroky k důkazu Boží existence musí věda podniknout z této nad-prostorové a nad-časové pozice. Protože se o přístup z takových pozic snaží právě topologická fyzika, bude mít asi v budoucnosti mj. šanci poskytnout nové důkazy Boží existence, důkazy přesnější a méně napadnutelné, než jsou důkazy např. Tomáše Akvinského, který, při vší úctě k jeho osobě a téměř nekonečných zásluhách o vybudování dokonalého filozofického systému, přece jen mohl čerpat pouze ze situace v přírodních vědách své doby; jestliže již on některými svými výroky dává tušit, že začínal chápat dokonce i myšlenku relativity, je to úžasným důkazem jeho duchovní velikosti. Sotva si však lze představit dokonalost jeho nauky v tom, že nebude schopna dalšího vývoje plynoucího mj. z dalšího vývoje přírodních věd, zejména pak těch nejexaktnějších.
Myslím, že toho je již dost, abychom mohli pomalu naše tři zamyšlení uzavřít. Svět není tak jednoduchý, aby jej bylo možno dokonale poznat: život není tak jednoduchý, aby jej bylo možno vtěsnat do několika omezených krabiček, z nichž mj. na jedné by byla slova „vědecký názor“ a na druhé „názor náboženský“. V dějinách lidské společnosti by bylo možno nalézt bezpočet příkladů toho, že kromě hodnot hmotných hýbaly světem i hodnoty duchovní. Byly doby, kdy jedny hodnoty byly vyzvedány na úkor hodnot druhých. Sami jednu takovou dobu prožíváme: hlad po materii, po hmotě, po výdělku, po majetku -a na druhé straně odmítání duchovna, náboženství, mystiky.
V minulosti nalezneme ovšem i případ právě opačný. Ani jedno, ani druhé však není správné. V našem světě existují obojí hodnoty a každá doba, která by před tím zavírala oči, bude dobou nemocnou. Buď bude nemocnou na duchu, nebo na těle, přičemž její nemoc sama od sebe lék nevytvoří. Bude nutno sáhnout směrem, který byl doposud přehlížen. Bůh, který - jak věříme -tento svět stvořil - anebo příroda, kterou věda studuje, jak chcete - nemilují extrémy. Vyžadují rovnováhu.
Až dosud se jakékoli porušování zákonů této rovnováhy vymstilo. Rovnováhy bude vždy nakonec nějak dosaženo, to je přírodní zákon, který nikdy nepřekročíme; jde jen o to, aby to nebylo na škodu lidstvu.
Musíme se vrátit zpět ke středu, musíme obnovit porušenou rovnováhu, musíme si uvědomovat i ono polozapomenuté duchovno. A zde je náboženství jedním ze způsobů, ne-li jediným způsobem, který může lidstvo přivést ke ztracené rovnováze. Druhý vatikánský koncil otevřel tuto cestu i pro moderní katolíky. Vždy budou lidé stranící hmotě před duchem, i lidé stranící duchu před hmotou. Nikdy však nesmíme zapomínat, že jde o dva různé póly, střežící onu nezvratitelnou rovnováhu sil v přírodě, a kdyby již kvůli ničemu jinému, tedy pro obnovení a udržování této rovnováhy bude vždy třeba náboženství i v době umělých družic a kybernetických automatů...
Není absolutno, říkají přírodní vědy, vše je relativní. Je absolutno, totiž ono Absolutno s velkým „A“, zahrnující Dobro a Lásku s velkým „D“ a s velkým „L“. A přesto je tak málo dobra a tak málo lásky.
Moje dnešní úvaha má být rozhlédnutím; rozhlédnutím nikoli teologa nebo filozofa, ale přírodovědce. Dokonce přírodovědce nehodného, protože jeho profesionální obor leží někde zcela jinde; a může to dopadnout všelijak, jestliže fyzik začne přemýšlet a vyjadřovat se o tom, v čem může jeho věda přispět mimo oblast svého působení.
Avšak fyzik se může a také má zamýšlet nad tím, do čeho je jeho věda vnořena a jakého vyššího celku je částí. Vždyť fyzika patří mezi vědy přírodní a úkolem přírodních věd je přece poznávat, zkoumat a popisovat vztahy a zákonitosti přírody. A zde se naskýtá první hluboká oáza: je v přírodních vědách místo pro Absolutno, je v nich místo pro Boha? V minulých letech jsme si totiž až příliš zvykli slýchat názor, že není, že vědecký světový názor nezná absolutní pojmy, že je v příkrém rozporu s názorem náboženským. Slýchali jsme také, že vědecký světový názor je jediným správným názorem na svět kolem nás. Je to pravda? Skutečně zde není místo pro Boha? Tímto směrem se teď chci zamyslit.
Pokud vím, nějak podvědomě se vždy staví problém tak, že teologie má až na malé výjimky kardinálně jiný předmět svého zájmu než přírodověda. Kdo tomu nevěří, ať se jde podívat na teologická pracoviště, kolik lidí se tam zabývá přírodovědou. Styčné body jsou, ale není jich mnoho a jejich pozice není moc silná. Matematici zamýšlející se nad teologií vědí, jaké pochyby vystupují i v tak klasických pojmech a důkazech, s nimiž pracoval sv. Tomáš Akvinský; mám na mysli pojmy jako „první Příčina“, „první Hybatel“. Tyto pojmy totiž předpokládají, že v posloupnosti navzájem souměřitelných veličin, z nichž jedna - časově „dřívější“ - má za následek či komplikuje veličinu druhou, časově „pozdější“, musíme zpětně dojít k veličině absolutně první, základní. Taková představa byla v době vzniku v plném souladu s názory té doby; avšak dnes se setkáváme docela běžně, např. právě v matematice, s posloupností veličin s podobným vzájemným vztahem, v nichž není možno se dostat k veličině absolutně první. Je dokonce s podivem, že již v době sv. Tomáše Akvinského si toho filozofové nevšimli, když jednu takovou posloupnost měli téměř před očima: posloupnost celých čísel, postupujících po jedné z minus nekonečna až do plus nekonečna. Z této posloupnosti sice známe v celém jejím rozsahu výtvarný zákon, známe i vazbu, vzájemný vztah mezi členem předcházejícím a následujícím, známe i - možno-li tak říci - její „střed“, a to libovolně daleko nahoru i dolů - to jsou totiž celá čísla, s nimiž počítáme - ale neznáme a nikdy nepoznáme její začátek, její první člen. Nepoznáme jej prostě z toho jednoduchého důvodu, že tento člen neexistuje. Jakmile se nám však staví takto před oči sekvence veličin, kterou sice lze dokonale definovat, ale jež nemá svůj začátek, musíme se právem tázat, když máme před očima jinou takovou posloupnost, třebas tedy posloupnost příčin a následků, zda i ona nezbytně musí mít svůj první člen, onu první příčinu. A zde se naskýtá již první problém, který musí zajímat přírodovědce zamýšlejícího se nad teologií.
Jeden styčný bod mezi přírodovědou a teologií jsme našli, ale právě zde necítíme pevnou půdu pod nohama. Pravda, můžeme si od teologie vypůjčit předpoklad, že svět byl stvořen, čemuž se obvykle rozumí tak, že v určitém časovém okamžiku začal Božím zásahem existovat, a že proto řady přírodovědeckých příčin a následků jsou omezeny časem. Protože tedy čas je oním indexem jednotlivých členů příslušných posloupností, nemůže jít -jdeme-li časově stále víc a více do minulosti - o posloupnost zdola neomezenou; taková posloupnost má tedy svůj první člen a výše uvedená námitka neplatí. Styčný bod mezi přírodovědou a teologií se zde projevil v tom, že si přírodověda od teologie „vypůjčila“ tvrzení, že svět byl stvořen a že mu rozumí tak, jak mu bylo rozuměno v době sv. Tomáše Akvinského. Přinejmenším to dokazuje, že teologie zde potřebuje přírodovědu, v daném případě její matematický aparát, pojednávající o posloupnostech, aby mohla vyslovit jeden z klasických důkazů Boží existence. Možná však, že se mi za chvíli podaří ukázat, že ani teď ještě nemusí být všechno v pořádku. Ukážu totiž, že právě moderní fyzika umožňuje představu, že stvoření světa v čase, jak jsme je většinou byli ochotni chápat, může být nahrazeno stvořením světa s časem, čímž chci říci, že Bůh mohl stvořit nejen svět, který vidíme, pozorujeme a studujeme, tedy svět naší hmoty, svět v našem prostoru, nýbrž že ho mohl stvořit tak, že spolu s ním vznikl i čas, a to takový, jaký Bůh chtěl - třebas čas jdoucí na obě strany do nekonečna. Tato představa, k níž se ještě vrátím, dokonce výborně zapadá i do klasické teologie, do onoho „Já jsem, který jsem“. Lépe snad ani nebylo možno slovy vyjádřit okolnost, že Bůh je i pánem času, že stojí nad časem a mimo čas, že stojí nad světem a ve své velikosti i mimo svět, který je jeho dílem a třebas trvá v čase, který je jednou jeho vlastností, od nekonečna, protože On tomu tak chtěl. Nebudu to zatím rozvádět dále, protože se k tomu ještě vrátíme a zatím by nás to odvedlo od myšlenky, kterou bych se teď chtěl zabývat. Je to malé zamyšlení nad onou styčnou plochou mezi přírodovědou a teologií. Ukázal jsem právě, že ji můžeme nalézt již u sv. Tomáše Akvinského, ale můžeme ji nalézt v docela jiné formě i jinde, v době zcela moderní a vlastně současné: ve filozofii Teilhardově.
Nechci se angažovat ve sporech, jaká je a není tato filozofie a její teologie, je-li to vůbec filozofie a teologie. Avšak Teilhard de Chardin nebyl teolog, ale přírodovědec. Proto si musel plně uvědomovat ony aspekty, které dobře vidí i ten, kdo stojí na přírodovědeckém břehu poznání a odtud se dívá na druhý břeh, teologický. Tytéž aspekty vidí ten, kdo stojí na břehu teologickém a pozoruje břeh přírodovědecký, zcela jinak a třebas i ne tak jasně. Jestliže teď tak často slyším různá srovnání mezi Teilhardem a sv. Tomášem Akvinským, vzpomenu si vždy na tyto dva břehy, z nichž pozorujeme řeku poznání: na jednom je sv. Tomáš, na druhém Teilhard. Mezi nimi je řeka poznání, ale ta je odděluje. Proto se mi zdá jakékoli srovnávání tak trochu pošetilé a zbytečné: nelze měřit sv. Tomáše Teilhardem ani Teilharda sv. Tomášem, protože jejich myšlenky jsou navzájem nesouměřitelné. Snad proto vzbudily Teilhardovy představy takovou kritiku u tomistů a možná právě proto naopak vzbudily zájem přírodovědců: opravdu je řeka mezi dvěma břehy. Mohu diskutovat o tom, z kterého břehu ji mohu lépe vidět, ale nemohu nikdy existenci jednoho břehu vymazat, protože pak by ta řeka přestala být řekou.
V dějinách lidského myšlení můžeme sledovat onu červenou nit, vinoucí se mezi oběma druhy nazírání. Je to ono rozhraní mezi formou a obsahem, mezi Euklidem a Archimedem, mezi bytím a vznikáním. V dějinách vědy a umění nalezneme nemálo příkladů na to, že existují tyto dva různé přístupy k věci. Ti Archimedové, Leonardové da Vinci a Tintorettové jdou živelně, experimentátorsky, faustovsky za svým cílem; vybuchují jako granáty, náhle zazáří jako meteor na obloze historie poznání a vždy zanechají své dílo nedokončené; ti Euklidové, Aristotelové, Raffaelové a Tizianové jsou mnohem nenápadnější. O jejich životě často můžeme říci jen to, že se narodili, tvořili a zemřeli. Vstřebávají do sebe vše to, co jim bezpečně odkazuje minulost a nakonec z toho všeho učiní systém. Dokonalý systém, který je překonává o staletí a možná i tisíciletí. Myslím, že do této skupiny patří sv. Tomáš Akvinský. Teilhard de Chardin patří zcela určitě do oné skupiny první. Každý z nich přispěl tím nejlepším, čeho byl ve své době schopen. Oba žili na této zemi, oba byli článkem v řetězu Božího stvoření. Nejsou však navzájem souměřitelní, stejně jako nemůžeme poměřovat vznikání bytím a bytí vznikáním. Jsou-li mezi vámi matematici, porozumějí mi ještě lépe, když řeknu, že svět sv. Tomáše byl světem nultých, kdežto Teilharda prvních derivací objektivní reality.
Až sem nás tedy zavedlo naše rozhlédnutí: rozhlédnutí po tom, jaké jsou styčné body teologie a přírodovědy. Vlastně nás zavádí ještě kousek dále: teologům bude asi nezbytné zabývat se přírodovědou mnohem více, než jak tomu bývalo doposud. Už proto, že stvořil-li Bůh něco, stvořil určitě nejméně tento svět, jehož popis a zákonitosti nám odkrývají právě vědy přírodní. Minulá léta způsobila, že to, co řeknu, bude mít trochu příchuť všelijakou, ale já to, co teď řeknu, promýšlím ze zcela jiných pozic, než jsou pozice nedávné minulosti:*
* Psáno v době politického uvolnění za Dubčeka.
Součástí přírody a Božího stvoření je i člověk a my se na něho musíme dívat vždy a za všech okolností jako na součást přírody, jako na přírodní útvar, což je jen duální výraz pro výraz „Boží stvoření“. Tedy také všechno to, co člověk dělá a vytváří, jsou svým způsobem přírodní jevy a část přírody. Proto zde mezi přírodní vědy musíme chtě nechtě zařadit - alespoň pokud jde o nit, kterou sledujeme - vědy společenské. Nikoli ovšem v tom smyslu, v jakém nás tento pojem naučila chápat minulá doba. A tak tedy vlastně i přírodní vědy včetně věd společenských musí být předmětem teologie, protože my všichni jsme dítkami Božími a neuděláme nic bez vůle a vědomí Boha, který je hlavním předmětem teologie.
Obyčejně se tvrdí, že mezi teologií a přírodními vědami není žádná styčná plocha, že jde zkrátka o dvě různé roviny bez společného bodu. Jakmile by se např. dokázala existence Boha přírodovědeckými metodami, stala by se ihned objektem dalšího zkoumání, měření a experimentů, což jinými slovy znamená, že by se Bůh stal poznatelným v prostoru a čase jakožto „obyčejný“ přírodovědecký objekt. Teologie ovšem připisuje Bohu řadu vlastností mimo kategorii prostoru a času, takže ke svému zkoumání přistupuje ze zcela jiného břehu než např. matematika, fyzika či kterákoli jiná přírodní věda. Tato skutečnost vylučuje a priori přírodní vědy z jejich základního podílu na zkoumání Boží existence a vytváří zdání „nesmiřitelnosti“ poznávacích metod obou myšlenkových systémů.
V tomto krátkém pojednání bych chtěl na jednom příkladě ukázat, že tomu tak není. Chtěl bych ukázat, že z poznatků teologických lze odvodit některé základní principy fyzikální.
Základní myšlenkový postup je tento: Připustíme-li fakt, že smyslem našeho života je žít tak, abychom byli spaseni (tedy existuje i „opak spasení“ - věčné zavržení), musíme připustit i existenci „informačního“ systému, v němž zůstává jakoby zakódován - trvale zaznamenán - celý náš život, všechny naše skutky. Hledejme tedy nejprve takový informační systém ve svém okolí, ve světě, v němž žijeme.
Kdyby neexistoval život, řídily by se veškeré přírodní děje určitými zákony, které jsou vědci postupně odkrývány, formulovány a popisovány. Např. ve fyzice existuje především formulace matematická: přírodní zákon je popsán vzorcem, který v podstatě umožňuje vypočítat z toho, co „jest“, to, co „bude“. Jako příklad nám může posloužit vzorec šikmého vrhu nebo třebas vektorově vyjádřené Maxwellovy rovnice. Ze vzorců můžeme pro kterýkoli další časový okamžik vypočítat, kde bude vržené těleso i jak bude vypadat šířící se elektromagnetická vlna.
Každý živý tvor - a zejména člověk - znamená však zásah do tohoto obrazu. Má-li svobodnou vůli (hle, opět teologický pojem), může pozměnit vliv přírodních zákonů a vytvořit výsledek, který by v neživé přírodě nenastal. Může se totiž rozhodnout, jak pokračovat. Pokaždé tak vtiskne do vývoje událostí něco ze svého rozhodnutí. Tím se do minulých událostí dostává nový prvek: „osobnost“ živého tvora.
Z tohoto hlediska není nadále udržitelný obraz, který pomohly vytvořit matematicky formulované přírodní zákony. Podle nich - kdyby nebylo ničeho jiného - budoucnost přechází do minulosti přes rozhraní přítomnosti; obsahují-li vzorce veličinu (čas), lze do nich dosazovat za „t“ i hodnoty záporné a popsat formulí přírodní jev tak, jak přechází z minulosti do budoucnosti. Přítomnost se projevuje jakožto „řez“ mezi minulostí a budoucností. Důsledně uplatňované se toto pojetí projevuje tak, že vše je jakoby již vytvořeno ve vícerozměrném „nadsvětě“, v němž se provádí třírozměrný řez, který se s časem „posouvá“ a odkrývá postupně jednotlivé etapy vývoje. Všechno ve vícerozměrném nadsvětě „bylo“ již předem, přechází to jen z budoucnosti do minulosti. Vícerozměrný obraz zůstává nezměněn, posouval se jen fenomén „řezu“, znázorňující přítomnost.
Nuže, tento obraz se v nové představě stává neudržitelným: „svobodná vůle“ živé bytosti dovede působit, že „budoucnost“ a „minulost“ nejsou totožné: v „minulosti“ je vždy navíc i část „osobnosti“ bytosti, která zasáhla do „dějin“ jevu. Tak obsahuje minulost řadu informací o bytosti, která zasáhla do přírodního dění. Stává se zápisem o každém, kdo vstoupil do dějin světa.
Především je jasné, že tento zápis nemůže být měněn; skutek, který byl jednou vykonán, musí zůstat vykonaným skutkem a žádná z bytostí na něm nesmí ničeho změnit. Kdyby bylo možno „vymazat“ jakýkoli vykonaný skutek, byl by postaven na hlavu systém našeho vykoupení. Vše bude jednou - praví teologie - počítáno k našemu dobru či zavržení. V našem „zápise“ se tedy nic nedá změnit, protože opak by umožňoval zadní vrátka naší odpovědnosti za vykonané činy. „Minulost“ světa je oním velikým magnetofonovým páskem, v němž je zaznamenáno vše, opravdu vše, co se kdy na světě událo. Nalezli jsme tak informační systém, který jsme hledali.
Jeho základní vlastností tedy je - což plyne z teologie - že nijak nelze ničím na světě obsah informací pozměnit. To však má zcela konkrétní a jednoznačný fyzikální důsledek: musí existovat mezní rychlost, s jakou se může šířit ven, co by zapsané informace mohlo pozměnit.
Změnit informace může pouze určitá energie nebo hmota touto energií disponující. Pokusíme se ukázat myšlenkový postup, vedoucí k „teologickému“ důkazu existence mezní rychlosti pohybu hmoty nebo energie.
Předpokládejme opak našeho tvrzení. Nechť tedy mezní rychlost neexistuje, takže lze z jednoho bodu dospět do druhého okamžitě. Lze tedy do dějin světa „promluvit“ na dvou místech současně. Lze i „skočit“ z jednoho místa do druhého v nekonečně krátkém čase. Je možno být současně na dvou místech a podat důkaz své existence i svého vlivu.
Je patrno, že lze být - chceme-li - současně i na libovolném počtu libovolně od sebe vzdálených bodů. Dokonce lze být najednou kdekoli ve vesmíru, a to v nefalšované, hmotné podobě, identické sama v sobě. To tedy znamená, že každá jednotlivá hmotná částice našeho těla může být současně kdekoli, ba dokonce všude ve vesmíru. Dosavadní věda však ničeho o takové formě existence hmoty nezná - právě hmotná částice má vlastnost vytvářet kolem sebe prostorové a časové pole takového charakteru, že lze hovořit o její vzdálenosti od jiných částic v prostoru a čase. To je spor, který vyvrací náš vyslovený předpoklad. Mezní omezená rychlost pohybu hmoty a energie tedy existuje.
Tím ovšem není řečeno, že tato rychlost je pouze jedna. Mohlo by jich být dokonce nekonečně mnoho, např. v případě anizotropního vesmíru. Jejich množina však musí mít konečné suprémum, protože opak by odporoval tvrzení o konečné rychlosti pohybu hmoty a energie. Rovněž není řečeno, že by mezní rychlost hmoty byla stejná jako mezní rychlost energie - tyto diference však musí být z téhož důvodu pouze konečné. Je-li někde v přírodě rychlost šíření něčeho nekonečná, nemůže toto „něco“ ovlivňovat historii událostí, nemůže tedy obsahovat energii.
Jsou období v lidském životě, ve kterých se člověk zastavuje sám nad sebou a nad světem, který jej obklopuje, a klade si otázku, zda běžný a obecně uznávaný popis světa je tím jedině možným. Je-li člověk přitom alespoň trochu upřímný, musí si odpovědět, že ucelený (či lépe domněle ucelený) soubor, nabízený vědou (zejména přírodní), nemůže uspokojit. Je toho příliš mnoho, co ještě neznáme, sami jsme zažili nejeden „skok“ v dosavadních názorech, které jsme již hodlali uznat téměř za konečné. V takových obdobích lidského života - řekl bych v obdobích přírodovědecké kontemplace - se vtírá představa, že na mnohé je třeba se dívat jinak: nestačí pouhé záplatování dosavadních názorů.
Pokusím se nyní formulovat několik takových nových myšlenek, majících vztah k nejednomu vědnímu oboru. Týkají se vzájemného vztahu mezi budoucností, přítomností a minulostí.
Dosavadní fyzika byla nakloněna chápat vztah mezi budoucností a minulostí jakožto změnu pouhého znaménka u plynoucího času „t“. Něco se děje podle nějakého přírodního zákona. Dovedu-li tento zákon formulovat, představuje kauzální závislost několika veličin, přičemž dokáži-li stanovit úplnou soustavu počátečních podmínek, popisuje zákon celkem jednoznačně od „budoucnosti“ do „minulosti“. Nedovedu-li tento zákon formulovat dostatečně přesně, objeví se ovšem i prvky nekauzální; i pak však bude tento zákon popisovat celkem přesně určitou závislost mezi budoucností a minulostí, do které jeho prostřednictvím budoucnost přejde.
Chtěl bych především ukázat, že takto relaci mezi budoucností a minulostí chápat nelze, že budoucnost nelze chápat nikdy jakožto předobraz minulosti, ani minulost jako obraz budoucnosti. Přítomnost by v této představě znamenala jakýsi „most“ mezi budoucností a minulostí. Myslím, že tak tomu zdaleka není a že nelze vůbec chápat budoucnost jako množinu událostí a vztahů, které jednou nastanou v pomíjivé přítomnosti a skončí v příslušné minulosti.
Základní představa, která se mi zdá zcela nová, avšak zcela doložená veškerou naší zkušeností, se týká budoucnosti. Budeme ji chápat jako souhrn jevů, událostí a vztahů, které by potenciálně vůbec kdy mohly nastat. Pod pojmem „budoucnost“ zahrneme tedy nejen to, co se jednou stane, ale i to, co by se jednou státi mohlo, třebaže se to z nejrůznějších příčin třebas vůbec nestane. Přítomnost budeme chápat jako přechod z neuspořádané množiny událostí v budoucnosti k uspořádané množině událostí v minulosti. Je totiž parmo, že přes přítomnost dochází k jakémusi výběru ze všech možností umístěných v budoucnosti, k docela konkrétnímu výběru, který jakmile je proveden, přechází nezměnitelně do minulosti. Připomíná to matematické uspořádání množiny před tím neuspořádané.
Jakmile je toto uspořádání, tento výběr možností proveden, nedá se s ním již nikdy nic dělat. Událost zapsaná v minulosti je událost, kterou již nikdo a nic nezmění a nevymaže. Jediné, co s ní je ještě možno dělat, je přidávat k ní do minulosti další události. Je to, jako bych stále učesával novou a novou rozcuchanou část budoucnosti. Jakmile něco učešu, už se to nedá změnit - mohu pouze přidávat další učesané úseky. Zejména od toho nemohu nic ubrat, ale ani bezprostředně přidat, nemohu to nijak bezprostředně ovlivnit, nemohu s tím udělat již vůbec nic. Zde je onen kardinální rozdíl od množiny událostí v budoucnosti, protože tyto události mohu vybírat, mohu je ovlivňovat, mohu prostě volit způsob uspořádání. Jakmile se pro něco konkrétního rozhodnu, vzniká přítomnost jakožto způsob realizace toho rozhodnutí. Výsledek je nesmazatelně zapsán v množině minulosti.
Je zřejmé, že pouze přítomnost má schopnost být popisována ve hmotě, prostoru a čase... Naproti tomu minulost ani budoucnost nemají apriorní hmotné a energetické atributy. Budoucnost je rovna možnosti, přítomnost charakterizuje akt vlastního rozhodování, minulost je zápis o tomto rozhodnutí. Tento zápis však nemůžeme ovlivnit ani v nejmenším. Je pravda, že minulost může zdánlivě komunikovat s přítomností - mohu si např. přehrát záznam na magnetofonovém pásku nebo prohlédnout fotografii, ale to je jen stopa, kterou zanechal v přítomnosti onen akt, který mění budoucnost v minulost. Tuto stopu mohu pokládat nejvýše za důkaz, že to neb ono je nezměnitelně umístěno v minulosti, nikoli však za komunikaci minulosti s přítomností.
Všimněme si, že zvláštní aktivní role je v té představě přisuzována živé hmotě. Jedině život má onu kouzelnou moc vybírat prvky z množiny budoucnosti a uspořádat je nějak, aby se staly inventářem množiny minulosti. Samotné přírodní zákony, např. fyzikální, taky představují určitý výběr prvků z množiny budoucnosti a jejich uspořádání, dá se však i v tomto případě připustit určitou „Vůli“, podle které toto uspořádání nastává, nebo určitou „Myšlenku“, podle které se zmíněné uspořádání realizuje. Proto nesmíme vedle prvků přírodovědeckých opominout ani prvky teologické anebo volní: ať chceme nebo nechceme, i my sami jsme pevně a nesmazatelně zaznamenáni v minulosti.
Pokusím se nyní vše, co jsem právě řekl, nějak formulovat matematicky. Budiž dána množina předmětů „a“ a jejich všech možných vztahů „v“. Označíme-li vztah dvou předmětů a1; a2 symbolem a1 v a2, představuje tento symbol nějakou událost „u“:
Může ovšem být i „u“ rovno nule (vztah neprodukuje žádnou událost) a nemusí obecně platit, že
Přitom „v“ může, ale ani nemusí znamenat nějaký přírodní (i společenský) zákon. Je to jen jakýsi logický operátor nad prvky a1 , a2..
Budiž dána množina všech možných prvků „a“ a množina všech operátorů „v“. Množinu všech možných událostí
nazveme budoucností.
Množina realizovaných událostí „u“ je minulost. Přechod od libovolného „u“ ke konkrétnímu „u“ je přítomnost.
Příklad: Nechť a1 znamená určitý konkrétní strom a a2 mne. Mohu mít k onomu stromu libovolně mnoho vztahů: mohu si pod něj lehnout, mohu jej porazit, nemusím se k němu vůbec nikdy dostat - toto vše je představováno symbolem a1 v a2. Nakonec se stane, že si pod tento strom skutečně lehnu. Jakmile to učiním, aktem vůle jsem provedl výběr zcela určitého „v“ a tím i události /u, která v témže okamžiku nezměnitelně přechází z budoucnosti do minulosti.
Jest především zřejmé, že množina všech /u je podmnožinou všech „u“:
{/u} = {u}
Na druhé straně ovšem obsahuje množina {/u} něco, co množina {u} prozradit nemohla: informaci o mně samém, který jsem provedl své konkrétní rozhodnutí.
Prozatím se zastavme a upozorněme na jeden aspekt teologický: člověk má určitou svobodu rozhodování, má svou svobodnou vůli, dokud ovšem ještě žije. Tato vůle se projevuje v jeho uspořádávání budoucnosti. Stále si vybírá něco z množiny události „u“ a přetváří to v minulost, na jejímž dalším ovlivňování nemá a nikdy nemůže mít podíl. Jeho „osobní“ množina {/u} je zprávou, kterou po sobě zanechává. Pak náhle přijde smrt, která mu odejme jeho svobodnou vůli - tím je jeho osobní množina {/u} definitivně uzavřena v minulosti: lze k ní jistě přidávat další události, nelze však ji za žádných okolností změnit. Je v minulosti zaznamenána lépe než na nejlepším magnetofonovém pásku. To je v plné shodě s představou, kterou nám dává bible, s představou, že podle skutků našich souzeni budeme.
Již z okolností, že nemůžeme žádnou hmotou ani žádnou energií působit na jednou vytvořenou množinu {/u} vyplývá, že tato množina nemá povahu hmotného a energetického světa. Rovněž však nemůžeme nijak působit na budoucnost, protože sama od sebe obsahuje všechny myslitelné možnosti, k nimž tedy nelze nic přidat a z nichž nelze nic ani ubrat. Jediné, co má hmotnou povahu, je přítomnost. Ta je stálá a zahrnuje veškerý skutečně existující a dějící se vesmír. Budoucnost je archiv, z něhož přítomnost vybírá určitá inventární čísla, a souhrn těchto vybraných čísel tvoří nezměnitelnou minulost. My sami jsme v této minulosti obsaženi nejen jako určitá archivní čísla, ale zejména jako aktivní vybíratelé a třiditelé oněch archivních čísel, která jsme sami svou svobodnou vůlí z budoucnosti vybírali.
Prozatím nevíme, jak veliký je obsah budoucnosti, ba o samotné její konečnosti nebo nekonečnosti můžeme říci jen to, že obojí situace je v budoucnosti zahrnuta. Nevíme, která situace bude vybrána, protože ještě neznáme zákony, podle nichž výběr nastává. Musíme se uspokojit tím, že „stop-signál“ v množině budoucnosti obsažen je a že - bude-li vybrán, znamená konec hry, po němž již nebude přítomnosti v našem slova smyslu, protože již nebude z čeho vybírat. Tvrzení, že svět je věčný, se zde neukazuje dostatečně pevné, protože sám pojem věčnosti potřebuje nutně i pojem časové konečnosti, čímž je již dána možnost této konečnosti v množině {u}.
Je hrozné zestárnout a být sám, nikoho tu nemít. Bude to stále horší, protože starých lidí bude přibývat. Zatím. Bude však také přibývat lidí bez vazeb mezi sebou. Umíme toho stále více, ale jen proto, že toho taky stále víc potřebujeme a taky že za to stále víc platíme. Stáváme se mnohem více spoutanými, ale rodí se nás víc a déle tu zůstáváme. Nelze se zastavit, říci dost, teď zůstaneme několik let v takové situaci, v jaké jsme, vždyť nám toho nechybí mnoho. To prostě nejde již proto, že je nás na světě stále více. Spirála musí jít vzhůru, vazeb bude zase o něco více, budeme zase zranitelnější. A také jakožto jedinci bezmocnější a jako společnost nemorálnější...
Lidstvo se dostalo na podivnou cestu, na které se začíná rýsovat konec. Dokázalo několik tisíciletí celkem klidně žít a nekomplikovat si život zbytečnými problémy. Pak začal technický vývoj a vše začalo letět vzhůru. Geometrická spirála začala svůj smrtonosný tanec. Někde v naší lidské minulosti došlo k nějaké chybě - není právě toto ten rozhodující okamžik?
A tak se odvracíme od duchovních hodnot a zajímáme se spíše o to, jak vydělávat ještě víc, jak se najíst ještě lépe, jak prožít svůj život co nejpříjemněji. Platíme za to duchovním temnem, tloustnoucím břichem a ztrátou nejzákladnějších morálních předsevzetí. A taky tím, že chceme ještě více, toužíme ještě výše a že se ještě více přičiňujeme o to, aby spirála smrti pokračovala ve své nastoupené cestě.
My to snad ještě přežijeme, i když stále více budeme hříčkou nahodilých situací (jako je ta moje nynější). Ale co naše děti a naši vnuci? Až oni budou dospělí, budou možná vzpomínat -právě tak jako my nyní - na období svého dětství jako na poslední období, které bylo ještě relativně „klidné“ a „normální“. Přitom rozpory jejich světa budou ještě větší, rovnováha všeho dění ještě zranitelnější, člověk uprostřed všemocné společnosti ještě bezmocnější, katastrofa ještě bližší. Neboť kdekoli vektor lidského snažení není paralelní k vektoru vývoje přírody, tam nakonec vždycky příroda dokázala uplatnit své právo na obnovení rovnováhy. Donedávna jsem nikdy nebyl ochoten sám sobě připustit, že lidstvo spěje ke katastrofě, před níž není uniknutí, avšak dnes jsem již o tom skálopevně přesvědčen: stali jsme se hříčkou sil, které dnes již nedokážeme ovládnout, a sami nad sebou jsme podepsali rozsudek smrti, z něhož není odvolání...
These:
1. Žijeme ve světě, v němž zdánlivě vzrůstá protiklad vědy a víry. Lidé křesťansky smýšlející jsou v menšině. Byly ovšem doby, kdy mystika vedla před „hmotařstvím“, dnes je druhý extrém - zásluhou vědy a techniky. Člověk se tak obklopuje hmotou, až se stal rovněž jen kusem hmoty.
2. Odtud sice pokrok vědy, ale úpadek morálky. Důkazy, kamkoli se podíváme. Morálka pokulhává za vědeckým pokrokem, což je důsledek odklonu od náboženských hodnot. Je to na Východě i na Západě.
3. Může moderní věda něco říci teologii? Otázky prostoru a času - tok času a relativita - zákon o zachování a stvoření. Stvoření mimo prostor a čas.... Bůh je nad hmotou, ale i nad prostorem a časem. Věda se zabývá událostmi v prostoru a čase. Proto vědecký a náboženský názor mají zcela jiné oblasti aplikací, ale nestojí proti sobě, nýbrž vedle sebe. Pojetí vědy jako hledání stop Božího tvoření, které je i nyní patrné.
4. Vesmír kolem nás - makro i mikro. Vývojový aspekt fyziky - vývoj hmotných částí, ale snad i přírodních zákonů. Hmota a antihmota? Jsou patrny stopy Boží ve fyzice?
5. Otázky vhodné interpretace fyzikálního dění v různých soustavách. Kde je gravitační zákon nahrazen zcela jiným pravidlem? Je náš nynější pohled na svět jediný? Topologická fyzika.
6. Bůh je mimo prostor a čas, nemůže být předmětem zkoumání klasické vědy. Jeho stopy jsou i v prostoru a čase, věda je může hledat. Závěr bodu 3 má obecnější platnost, než se snad zdá. Svou platnost má nejen vědecký, ale i náboženský pohled na svět. Vesmír dostává i svou duchovní stránku - export ducha do kosmu. Poznávat Boha je dar a milost, věda jen může odkrýt „možnosti“ Boží existence. Vše je asi úplně jinak, ale oba dnešní přístupy k věci jsou nejen možné, ale i nutné. Mezi přírodní zákony patří zákon o rovnováze - ovšem i o rovnováze duchovna a hmotna. Jinak vzniknou problémy, typicky narůstající právě v dnešní extrémní době.
Je nutno čas od času se zastavit a ohlédnout oběma směry: zpět na vše, co minulo, a dopředu na to, co přijde. Snad nejvhodnější příležitostí k tomu je křížová cesta - ona původně františkánská pobožnost, tak přiléhající k lidskému životu.
Svět je nemocný.
Původní kristocentrismus nahradil homocentrismem.
Pobožnost křížové cesty napravuje vnitřně tuto křivdu a vrací Krista tam, kam náleží - a samozřejmě i člověku vymezuje místo, které mu přísluší a které je sice méně pyšné než ono, které vymezuje člověku nevěřící věda, avšak nikoli neradostné, ba naopak: vždyť právě Kristovými zásluhami je posvěceno místo člověka v božském Stvoření.
Uvedu v této meditaci křížové cesty slova, která jsou výkřikem jedné duše, duchovně tolik hladovějící a trpící, protože je nucena žít ve světě, v němž je tak žalostně málo lásky a milosrdenství.
Úvodní modlitba
Pane Bože,
dovol nyní, abych započal svou pobožnost křížové cesty! Tolik je třeba myslit na onu první cestu křížovou, kterou tvůj milý Syn byl nucen podstoupit, aby nás vykoupil...
Dej, abych měl z této pobožnosti všechny milosti, které v tomto případě poskytuješ; ať ji konám pro tvou větší čest a slávu a pro vyprošení odpustků všem mým drahým v rodině, kteří zemřeli a jsou odkázáni na tvé milosrdenství.
Zejména vzpomeň na mého tatínka, kterému musím tolik dobrého oplácet, a z živých uděl svoje milosti zejména mé drahé mamince, kterou ještě tolik, ach tolik potřebuji! Ať ještě dlouho osvěcuje náš rodinný život, ať je ten život bez nešvarů a vždy k duchovnímu užitku nás všech.
Nezapomeň ani na to, že náš národ tě kdysi tolik uctíval a ještě dnes, třebaže je to těžké, mnohde tvoje jméno oslavuje!
I. Pán Ježíš k smrti odsouzen
Pane Ježíši Kriste, ač nevinný a konající lidstvu jen dobro, byls souzen.
K smrti odsouzen.
Jak ti asi bylo, milovaný Ježíši můj? A přesto jsi ani nehlesl, když vyřkli nad tebou ortel smrti.
I já jsem odsouzen k smrti; tím, že jsem přišel na tento svět, jsem si současně vysloužil smrt, které neuniknu. Ze všech tvorů žijících na Zemi je člověk asi jediný, který ví, že zemře. Přesto však tolik lpí na svém životě. Přes všechnu svou snahu smrti neunikne.
Svět je den ze dne krásnější, ale naše právo v něm pobývat je den ze dne menší a menší.
Jak bezútěšný obraz by to byl, kdyby nebylo tvé křížové cesty! Dnes vím, že tvá křížová cesta smrtí neskončila, že má své pokračování! Půjdu-li po ní také, mám záruku, že ani pro mne život smrtí neskončí, ale pouze se kvalitativně změní.
Ovšem půjdu-li po ní také!
Ať je tedy tvoje křížová cesta vzorem, kterému se chci svým vlastním životem co nejvíce přiblížit! Dej, abych tě stále, po celý svůj život, mohl následovat a nezapomeň na mne v den poslední.
II. Pán Ježíš bere kříž na svá ramena
Již bereš, milý Ježíši, svůj kříž na svá ramena! Znamení potupy pro ty, kteří tě neznají, avšak znamení spásy pro ty, kteří věřili až do konce a nakonec pochopili, co pro ně tvá křížová cesta znamenala.
Jak byl asi ten kříž těžký! Jak nesnadno jsi jej mohl nést ty, tolik zbědovaný, zkrvavený a poplivaný! A přesto jej bereš a vlečeš se s ním tou poslední cestou člověka na zemi.
Také já tě chci následovat a - pokud je to možno - se ti co nejvíce přiblížit na této cestě pozemského utrpení. Můj kříž je, pravda, mnohem menší, než byl ten tvůj, a ještě jej nesu nerad. V takovém okamžiku zapomínám, že jen tehdy dojdu svého cíle, projdu-li celou cestu, jež k tomu cíli vede.
Dej, Pane Bože, abych to měl vždy na zřeteli, chci-li sejít z cesty mého osobního kříže. Ať ten můj kříž přitisknu ke své hrudi právě tak, jako jsi to učinil ty! Neboť jen tehdy tě mohu následovat na křížové cestě, vezmu-li i svůj kříž na svoje ramena.
III. Pán Ježíš padá pod křížem poprvé
Ten kříž byl tak těžký, žes pod ním klesl, Ježíši Kriste. Byl těžký našimi vinami, byl těžký i mými vinami.
Místo, abych ti tvůj kříž pomohl nést a nadlehčoval jej bohumilým životem, způsobil jsem svými těžkými hříchy pravý opak: přitížil jsem Ti, takže klesáš s němou výčitkou v očích...
Ale zvedáš se a vlečeš se dále, jako bys mi chtěl naznačit, že i já na té své křížové cestě musím povstat a kráčet dál.
Avšak povstat, to znamená správně konat pokání, hříchy si zošklivit a přijmout předsevzetí, že se jich do budoucna vyvaruji. Dej mi jen dost síly, abych to mohl úspěšně provést a zcela se zbavit svých hříchů!
IV. Pán Ježíš potkává svou matku
Na své cestě ulicemi Jeruzaléma ses přiblížil skupince, doprovázející tě zpovzdálí. V ní byla i tvoje milovaná matka, Panna Maria.
V té době ještě neznala dosah křížové cesty a tím více trpěla představou, že právě ty, její Syn, který přece konal lidem dobro, táhneš s sebou nástroj své smrti jako buřič a zločinec...
I já vlastně působím tu bolest, když se dopouštím hříchů, které jsi svou krví spěchal smýt...
Na této křížové cestě mám také já svou maminku, s níž se doposud na tomto světě potkávám. I já jí působím řadu bolestí tím, že nežiji tak, jak by si to představovala a jak mne to učila.
Jak i mne to bolí, když ji vidím trpět a plakat... Avšak jdu svou křížovou cestou a nechci se od ní odchýlit; vím, že potom tvou nesmrtelnou zásluhou i konec bude stejný, a tys přece svou milovanou matku vzal k sobě na nebesa. Tak i já jsem přesvědčen, že - půjdu-li neochvějně za tebou - setkám se se svou milovanou maminkou a všemi členy své rodiny u tebe na věčnosti.
Abych toho však dosáhl, musím již zde na zemi žít podle tvých přikázání. Jsou to přikázání lásky, a proto dej, abych i ten svůj malinký uzlíček masa opatroval jako oko v hlavě a bděl nad jeho zdravím tělesným a hlavně duševním. Pomáhej mi v tom, ukřižovaný Ježíši můj, a dej i mé mamince, jakož i všem členům mé rodiny, dlouhé zdraví a zejména milost posvěcující.
V. Šimon Cyrénský pomáhá nést kříž
Již jsi zemdlený od těžké váhy kříže a nikdo se nevyskytl, kdo by ti pomohl nést jeho váhu dobrovolně. Museli k tomu přinutit cizího člověka! Ten jen nerad vzal část kříže na svá ramena...
Břemeno kříže bylo tak těžké i mou vinou, a přece mnohdy ani já ti je nenadlehčuji. Kolika svým drobným křížům se bráním, když je na mne sesíláš! Brojím proti nim a odmítám je. Teprve když není jiná možnost, musím je snášet. Ale jak nerad a neochotně! To je potom špatná služba tobě, ukřižovaný Ježíši můj! O kolik milostí se tím připravuji a jak se ti na své křížové cestě vzdaluji...
Budu ti však blízký jen tehdy, povleču-li svůj kříž mlčky dále i tehdy, není-li na světě nikdo, kdo mi jej pomůže táhnout, anebo najdou-li se jen Šimonové, kteří tak učiní pouze z přinucení.
Dej mi proto, abych přijímal každý kříž z tvých rukou ochotně, v odevzdání do tvých rukou zcela dobrovolně, protože v tom tkví ono zastavení mé vlastní křížové cesty. Ať jsem loutkou v tvých rukou, vždy poslušnou tvé nejsvětější vůle.
Ať vždy snáším i to smutné, co na mne sesíláš, protože bez osobního kříže by to nebyla ani moje křížová cesta se svým radostným zakončením. Dej, abych ti sloužil vždy tak, jak to žádá tvá vůle: abych vždy dodržoval tvá přikázání a žil jako pravý křesťan. Ať každý osobní kříž pokládám za zkoušku, kterou na mne sesíláš, a za malou část toho tvého kříže, který následuji!
VI. Veronika podává Pánu Ježíši roušku
Byls již zpocen a zakrvácený, žes ani na cestu neviděl... A tu se z hloučku věrných oddělila další dobrá duše: Veronika. Podává ti svoji roušku a koná tím skutek milosrdenství. Ty ses jí odvděčil zvláštním skutkem: dals jí obraz svého obličeje...
Také já bych ti rád něco dal za to, že tolik pro mne trpíš... Jenže nic nemám, co je mého, vždyť všechno, co mám, je tvoje. Jen jedno jediné mám a to ještě pouze s tvou milostí: svou duši, kterou jsi mi svěřil k opatrování. Jako sluha z tvého podobenství přicházím k tobě nesměle a ukazuji ti to málo, ach tak maličko, co jsem zatím vyzískal - a to ti obětuji.
Vezmi si mou duši, ukřižovaný Spasiteli, a vtiskni do ní obraz svého utrápeného, zkrvaveného, zbičovaného a trním korunovaného obličeje, abych vždy před sebou tento obraz viděl a aby mi z duše již nikdy nevymizel - zejména tehdy ne, bude-li na mne doléhat zlé pokušení.
Ať si stále v četných křížových cestách připomínám to tvoje utrpení, abych na ně nikdy nezapomněl a choval se podle toho vždy jako vzorný křesťan!
Dej tu milost všem lidem okolo mne, zejména těm mým nejbližším: ať žijeme jako opravdu křesťanská rodina, dávající dobrý příklad svému okolí! Ať tu fotografii tvého obličeje předáváme dále, aby mohla konat dílo spásy v našem temném století. Ať žádná tma a žádné dílo nepřítele nám nikdy ten obraz nevymaže z duše. To nám bude i zárukou, že na nás nezapomeneš v den poslední.
VII. Pán Ježíš podruhé klesá pod křížem
Podruhé klesáš, utrápený Ježíši můj, protože váha kříže je větší než tvoje lidské tělesné síly.
Jsou to i moje hříchy, které tě k zemi srážejí! Zejména jsou to ony hříchy, které se u nás stále opakují...
Po prvním tvém pádu jsem učinil předsevzetí, že již nebudu hřešit, abych ti nepřitěžoval. Avšak vůle lidská je tolik slabá! Znovu jsem hřešil a znovu padám pod svým osobním křížem! Avšak tys znovu sebral své síly a povstal jsi se svým strašným břemenem... Chci-li tě následovat, musím i já znovu povstat a vléci se životem dále. Svým povstáním jsi umožnil i moje polepšení. Dal jsi najevo, že dovedeš zapomenout na moje hříchy, budu-li tě jen chtít následovat, tj. budu-li jich litovat a žádat jejich odpuštění.
Dej mým očím dost slz, abych mohl oplakávat vše, čím jsem tě dosud urazil. Dej mi dostatek pocitu ošklivosti nad hříchy, abych se k nim již nikdy nevracel. Jen tak mohu opět povstat natolik, abych mohl jít dále a přitom zůstat na cestě křížové, na níž jedině je záruka mého vykoupení.
VIII. Pán Ježíš těší jeruzalémské ženy
Stála tam stranou skupina žen a bolestně oplakávala tvé utrpení. Avšak ty, ač tolik zmučený a zesláblý, jsi měl ještě dosti síly k tomu, abys je potěšil. Nad sebou mají plakat a nad svými syny...
Ale to jsme přece i my, ti jejich synové!
Kolik z nás tě opustilo a zavrhlo jak ze svého života, tak i ze svého okolí. Jak je to opovrženíhodné a zlé! Ano, nad sebou je nutno plakat, nad námi všemi, protože každý z nás toho tolik dělá proti tvé nejsvětější vůli. Nezatracuj nás, jako jsi nezatratil Ninive, dokud v něm žili spravedliví. My přece chceme žít podle tvých přikázání, my se chceme k tobě hlásit i tehdy, kdyby celý svět tě opustil...
Odpusť nám tedy a dej, abychom znovu vyznávali tvoje učení, a nejen je vyznávali, ale i podle něho žili. Dej nám k tomu ze své křížové cesty svoje požehnání...
IX. Pán Ježíš padá pod křížem potřetí
Kalvárie, to místo potupy a vítězství, je již v dohledu, když klesáš pod křížem potřetí, můj milý Ježíši Kriste! Avšak zatínáš zuby, sbíráš zbytek svých sil a znovu povstáváš, abys došel až na vrchol ponížení...
Také já jednou před svou životní Kalvárií klesnu naposled. Povstanu?
Nestane-li se tak, svou křížovou cestu nedokončím a ty mi na věky unikneš. Vzpomeň si na mne při mém pádu posledním a nedopusť, abych svou křížovou cestu nedokončil.
Dej mi milost vždy a za všech okolností tak žít a jednat, jako by moje Kalvárie byla již v těsné blízkosti. Vždyť jak poznám, který můj hřích bude tím posledním? Není lepší již nikdy nehřešit a po provedeném pokání pokračovat ve své cestě křížové až na Kalvárii? Dej mi k tomu, Pane Bože, svou milost a sílu a vytrvání v dobrém!
X. Pán Ježíš zbavován svých rouch
Již jsme na místě popravčím a z tebe strhávají roucho zkrvavělé a spolu s ním i strupy z ran, které ti předtím uštědřili...
Jak tě to asi bolelo, ztrápený Ježíši můj! Ještě více Tě však možná bolelo, když jsi viděl tu horu hříchů, kterou jsi vykoupil marně, protože mnozí lidé prý nepotřebují tvého vykoupení.
Také já se blížím místu své smrti a jsem již tomu místu nedaleko. Již mi příroda bere poznenáhlu vše to, co mi pro pozemský život udělila. Můj zrak slábne, tělo již ztrácí svoje schopnosti, zdraví se zhoršuje.
Ztrácím po částech všechno to, nač jsem snad byl kdysi tolik pyšný a hrdý. To vidím, dívám-li se do své minulosti.
Dívám-li se do své budoucnosti, vidím ještě více: nakonec budu zbaven všeho, opravdu všeho pozemského a odejdu z tohoto světa zcela sám, zcela holý. Nebudu-li mít alespoň trochu dobrých skutků, budu podoben sluhovi tvého podobenství, který nevyzískal zcela nic z hřiven jemu svěřených.
Dej proto, abych využil zbytku svého života k tomu, abych oslavoval tvé jméno a vytěžil alespoň trochu toho, co jediné se bude měřit, až přijde den hodnocení.
A ať všechno to, co již nyní odevzdávám, protože to je tělesné a pomíjející, odevzdávám s takovou odevzdaností do vůle tvého Otce, jako jsi to dělal ty, když ti brali i to poslední, co jsi na tomto světě ještě měl.
Odevzdávám ti to dobrovolně jako oběť, kterou laskavě přijmi, aby sis na ni vzpomněl, až nadejde den poslední.
XI. Pán Ježíš přibíjen na kříž
Již tě přibíjejí.
Napřed jednu ruku, potom druhou, pak obě nohy najednou, a ani tvoje srdce nenechali na pokoji a prokláli je kopím, aby ukázali svoje opovržení. To ještě nevěděli, že právě tím dali vy-téci tvé nejsvětější krvi, která omyla svět z jeho hříchů...
Tys přitom mlčel.
Přemohl jsi bolest tělesnou a viděl před očima bolest jinou, mnohokrát větší - bolest duševní. Nikdo nikdy nevyjádří slovy, jaká to byla bolest...
Jak ti musíme být vděční, že náležíme k tomu pokolení, které jsi vykoupil! Avšak, žel, jak málo si toho často vážíme. Kolik je lidí, kteří nad tvým utrpením mávnou rukou a dělají si z něho dokonce posměšky! Kolik je takových, kteří tě zavrhli ze svých srdcí a potom i ze svého okolí, ba kteří proti tobě bojují! To vše jsi viděl a odtud pramenila další bolest, mísící se s bolestí z tvých nejsvětějších ran...
Dej, prosím, aby toto tvoje utrpení nebylo - pokud jde o mne a moje nejdražší, ať ještě živé či již zesnulé - zbytečné.
Dej mi také trochu ochutnat bolesti, protože bez ní zřejmě každá křížová cesta bude neúplná! Dej mi však také milost k tomu, abych vše dokázal překonat a jen za tebou pokračovat, Ježíši Kriste na kříž přibíjený.
XII. Pán Ježíš na kříži umírá
Jen ještě několik posledních slov a tvé utrpení je navždy skončeno.
Vracíš se ke svému Otci, od něhož jsi vyšel, abys zakrátko vyslal spolu s ním na svět Ducha svatého, který obmyje svět nikoli krví, nýbrž myšlenkou.
Končí Starý zákon a začíná Nový.
Na tomto rozhraní stojí kříž se svým bolestným nákladem: jak se snažíš ještě na kříži obejmout svět, jenž tě ukřižoval, a políbit i žoldnéře, kteří ti ani vody nepodali!
Jak se snažíš od těch dob neustále působit i na ty, kteří by tě, kdyby bylo možno, znovu ukřižovali, ba snad ještě horším způsobem než tehdy na Kalvárii! Jen člověk sám působí, že se vždy lidstvo dělí a bude rozdělovat na ony dvě skupiny, které vidíme i na Kalvárii: na jednu malou, bolestnou, a na druhou větší, radující se z tvého utrpení a konce.
V tom záleží naše křížová cesta, že i dnes nalezneme tyto dvě skupiny, seskupené kolem tvého utrpení. Dej, ukřižovaný Ježíši můj, abych vždy byl v té skupině, která šla životní cestou křížovou s plným pochopením smyslu tvého utrpení. Vždyť bez tvé smrti by nebylo ani tvého, ani našeho zmrtvýchvstání, a v tom je ten nejvlastnější, vnitřní smysl tvé skutečné i té naší osobní životní křížové cesty.
XIII. Ježíš položen do klína své matky
Již zase ležíš v klíně té, která tě zrodila a vychovala. Ještě stále neví ta, které div nepuklo srdce bolestí, co se stane o dva dny později. Jen vzpomíná na doby, kdy tě také měla na svém klíně, avšak malého, veselého a usměvavého. Tehdy si ještě nepomyslila na to, že přijde tak bolestný okamžik, že již ani slzu bolesti nevypláče ze svých očí...
Avšak tys nenechal svoji matičku dlouho se trápit; jen dva dny, pouhé dva dny a matička pozná tvoje oslavení.
Ať i ta moje pozemská mamička se nikdy netrápí dlouho nad tím, co špatného jí připravím. Ať ta Matka nebeská se u svého Syna přimluví, aby i ona došla jednou shledání s Ježíšem tam, kde již žádná bolest nenastává! Ať pro ten okamžik nasbírá svým životem pozemským mnoho milosti, ale ať se i já vždy snažím o to, aby jejích bolestí bylo co nejméně!
XIV. Pána Ježíše kladou do hrobu
I ten hrob je cizí, co do něho Ježíše kladou.
Ježíš - člověk odešel a nic tu nezanechal.
Dokonce jeho tělo zapečetili, aby se k němu nikdo nemohl dostat.
Ale tys, Ježíši, přece jen zvítězil, třebaže očekávali, žes ze světa vymazán! Tys zvítězil dokonce ne jednou, ale mnohokrát, protože stále tě někde na světě zlí lidé křižují a do skály zavírají!
I v dnešní době se tak děje, a mnohde by tě i ze srdcí nejraději vyrvali, kdyby mohli - ale i zde vítězíš a budeš stále vítězit.
To je mi i zárukou toho, že zvítězíš i pokud jde o mne a o můj boj proti zlu a že spolu se všemi věrnými dáš i mně zcela dokončit tu započatou cestu křížovou osobním zmrtvýchvstáním a blažeností nebeskou.
Závěr
Končím svou dnešní pobožnost křížové cesty, milovaný Ježíši můj.
Dej, aby byla tobě k oslavě, mně pak a všem, za které jsem se modlil, k odpuštění hříchů a blaženosti nebeské.
Ať stále vidím tvé utrpení a ať stále jasněji vidím a jsem přesvědčen, že pro nikoho není jiná cesta ke spáse, než je osobní cesta křížová.
Ať je mi stále jasnější význam té skutečné cesty křížové před mnoha staletími a ať dovedu poznat význam utrpení a osobního kříže.
Dej mi, Ježíši, stále patřit na tvou zkrvavenou tvář, ale dej mi i milost k tomu, abych tvůj kříž nadlehčoval bohumilým životem a nakonec věčně mohl patřit i na tvou tvář oslavenou!
Amen.
Teprve když člověk zemře, začne mluvit to, co až dosud mlčelo.
Řada lidí má svůj zápisník. Poznamenávají si ledacos: denní příjmy a vydání, cesty autem a spotřebu benzínu, návštěvu biografu nebo divadla a myšlenku, která je zaujala, a mnoho dalších zajímavostí.
I dr. Mrázek měl svůj zápisník. O jeho existenci jsem se dozvěděl až při jedné návštěvě v nemocnici. Požádal mne, abych mu přinesl vodu z místní prodejny Pramenu:
„Na věšáku je můj kabát. Sáhni prosím tě do pravé kapsy, najdeš tam peněženku a zápisník. Vezmi si peníze a ten zápisník mi podej, prosím tě.“
Byl to malý kapesní kalendářík.
Asi jsem se musel tvářit zvědavě, když jsem mu nesl kalendářík k posteli, protože mi řekl:
„Víš, já si dělám poznámky o některých svých duchovních úkonech. Dělám to už léta. Podívej se. Ty můžeš.“
Otevřel jsem kalendářík...
Stránky byly velmi hustě popsány drobounkými písmeny a různými geometrickými obrazci.
V první chvíli se mne zmocnil pocit, že mám v ruce duchovní zápisník Patera Doyle v malém vydání. Ten si vedl evidenci svých duchovních obětí a sebezáporů velmi podrobně.
Rozpačitě jsem prohlížel hustě popsané stránky kalendáříku...
„Tomu vůbec nerozumím!“ - prohlásil jsem. Bratr mi zběžně vysvětlil význam některých písmen. Z toho, co mi svěřil, jsem z poznámek vyčetl, že se denně modlil breviář. A modlil se jej zasvěceně. To vím ze způsobu jeho řeči, jak o této modlitbě mluvil. Znal historii vzniku breviáře, postřehl různé kolektivy autorů, kteří zpracovávali při nové úpravě přímluvy v laudách a nešporách, vychutnával klasickou stavbu latinské věty.
Dále jsem poznal, že se denně aktivně účastnil mše a denně přijímal.
Denně meditoval. Z rozhovoru vím, že měrnou jednotkou jeho meditace nebyly minuty, nýbrž hodina. Někdy i více než hodina.
Denně sledoval svůj duchovní život v jeho růstu i nesnázích, jak o tom svědčí značky, jejichž význam znal jen on sám a kterými patrně vyjadřoval průběh svého každodenního zápolení s tajemstvím Boha ve svém vlastním životě. V nich se zračí jeho každodenní sebereflexe, porážky i vítězství.
Vnucuje se představa starozákonní teofanie v zápase Jakuba s andělem:
„Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš!“
Protože byl dr. Jiří Mrázek systematik, psal své poznámky s přesností a důsledností sobě vlastní.
Mohla to být přednost, ale mohlo by se to vidět i jako slabůstka: zápisy pro zápisy.
Nemyslím, že to dělal z bezduché mechaničnosti a proto, aby v sobě hledal zalíbení. Jeho vědecká nátura mu prostě nedovolovala, aby dělal něco napůl a bez vyhodnocování. Zvláště poznámky posledního roku ukazují, že prostě zachycoval realitu svého života. Jak život šel.
Nedělal věci proto, aby je mohl zaznamenat. Zaznamenával je - protože je dělal.
Z poznámek zápisníčku jsem dále poznal, že se takřka denně modlil růženec. Někdy i celý, všech patnáct desátků.
Každý pátek rozjímal křížovou cestu, v postní době takřka denně.
Z vědomostí, které měl bratr o duchovním životě, a z přehledu teologie je vidět, že mu četba byla věcí samozřejmou. Četl rychle. Velmi rychle. Snad celé odstavce jedním pohledem. Přesvědčil jsem se o tom, když jsem mu dal jednou přečíst některé ze svých promluv. Jak rychle je přečetl! Podezíral jsem ho, že to jen tak očima přelétl, ale mýlil jsem se. Hned mi podal zhuštěný obsah a kritickou poznámkou se dotkl právě toho místa, o které šlo.
Byl člověkem velké otevřenosti vůči prostředí a životu vůbec, zvláště vůči přírodě. V zápisníčku jsem našel poznámku, která svědčí o františkánském ladění ducha:
7. 1. 1978 - 9.10 - prvně datel klepal o větev
Je to asi dobře, že mi dr. Mrázek nesvěřil význam značek svého zápisníčku. Své duchovní zápolení s tajemstvím Boha si nechal pro sebe. Jako by tím chtěl říci:
„Máš proroky, tak je poslouchej!“ Nebo by se to dalo vyjádřit v duchu Nového zákona:
„Pán stojí před námi. Musíme za ním. Ale každý po vlastní ose!“
Protože byl výborný profesor a pedagog, mohla by se skutečnost, že si nechal své duchovní tajemství pro sebe, interpretovat i takto:
„Život nesnáší opisování. Já také ne!“
Když jsem se ještě chvíli probíral stránkami jeho zápisníčku, prohodil jsem:
„Tohle nedělají ani někteří kněží. To by měli vidět!“
Chvíli mlčel, jako by váhal. Pak řekl: „Kdybys myslel, že by to mohlo být někomu k duchovnímu užitku, tak mu to řekni.“
Poslední rok života dr. Jiřího Mrázka, jak se zdá, měl charakter exercicií. Na prvních listech kalendáříku si totiž napsal:
DEFORMATA - REFORMARE
REFORMATA - CONFORMARE
CONFORMATA - CONFIRMARE
CONFIRMATA - TRANSFORMARE
Asi skutečně stoupal po těchto čtyřech terasách k Bohu.
Není bez zajímavosti, že již v roce 1977 s překvapující jistotou prohlašoval: „Letos umřu“.
Že se jeho tvrzení nesplnilo, nutno přičíst modlitbám paní Mrázkové. Jistota blízkého konce však v něm od té doby trvala. Proto také asi napsal do záhlaví posledního roku:
„Historie roku 1978“
Ano.
Historie konce života vědce - křesťana.
Ve svém zápisníčku sem tam utrousil stručnou poznámku o tom, co ho zaujalo. Poznámku o datlovi jsem již uvedl. 22. 3. začal jarní osev v T. 28. 3. prvně bez velkého zimníku.
30. 3. zdálo se mi, že jsem zaspal výstupní stanici v P. VIII. 28. 4. už několik dní mám potíže.
1. 5. už přes týden bojuji se zácpou. Nějak záhadně to neslouží. 6. 5. na lékařské prohlídce
11. 5. diagnosa: polyp - anebo Ca ??
12. 5. v nemocnici.
Poznámky o modlitbě breviáře a o užívání ostatních prostředků duchovního života neustávají. Mši sv. sledoval z rozhlasu. 15. 5. budu v nemocnici velmi dlouho...
Den před operací, která byla stanovena na 18. 5., konal bratr svoje denní duchovní penzum jako obvykle. V kalendáříku je však zaznamenáno:
B B B B
To znamená, že se modlil breviář na tři dny dopředu! Tušil, že nebude schopen po operaci persolvovat modlitbu církve. Nechtěl ji vynechat.
Nevím, kdo ze svatých to byl, který, když byl uvržen do temné kobky, se modlil breviář v nepatrném proužku světla, které pronikalo do temnice klíčovou dírkou vězeňského zámku. Také nechtěl ani v takové situaci vynechat modlitbu církve.
Bratr také ne.
Jistě to nebyla skrupulozita, která motivovala jejich jednání.
V den operace si poznamenal:
18. 5. - 8.30 Milý Ježíši, z lásky k Tobě Ti dávám svůj život. Chci snášet vše trpké a bolestné na tomto světě vždy s Tebou. Všechno Ti chci přinést vylepšené životem, až moje pozemská pouť skončí. Hoď dnes odpoledne kostkou mého života.
Ať padne, co padne.
Beru vše, protože Tě miluji, jak jen člověk může nadpřirozeně milovat.
Nezapomeň na ty moje nejmilejší, které Tobě a Tvé matce odevzdávám.
Milovaný Ježíši, z lásky k Tobě Ti dnes obětuji svou smrt či své probuzení.
Děj se především Tvá Vůle.
Ode dne operace žil dr. Jiří Mrázek v liturgickém předstihu tří dnů. Jen když mu bylo velmi špatně, sahal do rezervy a předstih snižoval. První den po operaci se však breviář modlil.
Pak záznamy pokračují:
22. 5. - 13.30 dozvěděl jsem se, že kostka mého života padla na „rakovinný nádor“, spíše větší než menší. Pane Bože, přijímám tento osud bez výhrady, protože vím, že mne neopustíš. 25. 8. ve velesvatyni jsem s Bohem sám, zcela sám. Tlak utrpení, rozvinutý do prostoru lásky, ztrácí na síle. 27. 8. mám pocit, jako by mě všichni opustili...
Ode dne smrti Sv. otce Jana Pavla I. (29. 9. 78) obětoval bratr všechno svoje utrpení za prozřetelnostní volbu nového papeže a za nového Svatého otce samotného.
Denně přijímal s dovolením lékařů návštěvy - a nebylo jich málo. Rozmlouval s nimi, napsal i o návštěvách krátkou meditaci, kterou nazval: Meditace varovná (27. 9. 78).
Přijímal i spolupracovníky, lektoroval ještě některé vědecké práce a poskytoval konzultace.
Po jedné takové konzultaci se mi svěřil:
„Už mě to nebaví. Byl tu včera dr. X. a dr. Y. Konzultovali jsme určitou věc. Připadal už jsem si při tom jako špatně připravený kandidát na státnici. Tak už mi vypadávají odborné termíny z hlavy.“
Na smrtelné posteli ještě natočil s pracovníkem rozhlasu krátkou reportáž pro mladé, která pak byla odvysílána.
Dokonce nadiktoval svému kolegovi, jak má sestavit nekrolog.
Záznamy o modlitbě breviáře a ostatních duchovních úkonech pokračují důsledně a bez výjimky den ze dne dál.
Jen písmo je stále slabší a nečitelnější.
Sil ubývá, ruka vládne perem čím dál méně...
Poslední záznam, z pátku 27. 10. 1978, je už zcela nečitelný...
S velkou námahou jsem rozluštil poslední dvě slova:
...umřu rychle.
Milý bratře,
je to již dost dlouho, co jsi mě požádal napsat vzpomínku na dr. Jiřího Mrázka, CSc., vědeckého pracovníka Akademie. Ani nevíš, jak jsi mi tím převrátil hlavu. Od té chvíle stojím před problémem, jak vyjádřit osobnost člověka vzpomínkou na rozhovory a příhody, vměstnat ho do tří stránek po třiceti řádcích a šedesáti úhozech a exponovat do světa.
Bratře, člověk je hlubina! A jeho srdce je propast!
Ale abych Ti nějak vyhověl, pokouším se o něco, co je nad moje síly. Věř mi!
Ve své bezradnosti jsem hledal pomoc u lidí a ptal se jich: „ Co byste chtěli vědět o dr. Mrázkovi, kterého jste znali z televize a rozhlasu?“
„Jen aby to bylo lidský“ - řekl mi jeden prostý a upřímný člověk - „aby to nebylo moc učený, jen pro ty študovaný hlavy. Mě osobně zaujal“ - pokračoval - „svou prostotou a srdečností. Takovej vědec! A nic ze sebe nedělal. Čím víc toho věděl, tím víc byl pokornej. Kdo ví málo, ten je důležitej a duní. Ale kdo ví hodně, ten je pokornej, rozumíte? Skloněnej. Jako plnej klas.
Když jsem ho jednou viděl v kostele, měl jsem radost. Pokynul jsem mu rukou, když vycházel, jako že mu fandím. On se na mě usmál, zamával taky a ještě jednou vystrčil hlavu z davu lidí, protože byl malý postavy, a znova mi zamával. Ani nevíte, jak mi to bylo milý!
Teprve doma mi to došlo a říkám si: Člověče, vždyť tě nemůže znát! Ty jeho znáš z televize, to jo, ale on tebe nezná! A přece ti pokynul - a tak pěkně bratrsky se usmál. Holt to byl člověk! To víte, to byla hlava.“
Mohu Ti říci, že jsem se znal s dr. Mrázkem asi patnáct let. Vím z jeho vyprávění, že nebyl vždycky vyznavačem křesťanských myšlenek.
Vím také z jeho úst, že se na jedné ze svých zahraničních cest seznámil s křesťanskými ideály, jak je pochopil a žil sv. František z Assisi, a že ho tak uchvátily, že si je tamodtud takřka doslova odvezl domů. Je zajímavé, že většina konvertitů z oblasti vědy a techniky našla Krista skrze Františka, nebo se nechala skrze Františka Kristem znovu uchvátit. Já také.
Chápu Tě, že bys rád slyšel nějakou příhodu nebo něco obzvláštního z jeho života. Nic takového Ti napsat nemohu. Nic takového jsem s ním neprožil ani na něm neshledal. Byl to obyčejný člověk. Dokonce člověk „halířový“, který pro sebe nepotřeboval takřka nic. A přece to byl člověk po všech stránkách výjimečný.
Nedělalo mu potíž věnovat se neznámé babičce, která ho chytila na ulici a ptala se, jak to, že se měsíc může udržet na nebi a nespadne! A on se jí věnoval s takovou pečlivostí a nasazením všeho svého umu, jako kdyby přednášel na mezinárodním sympoziu.
Bral člověka vážně. Každého. I takového, který byl pro svou nemoc zbaven svéprávnosti. Ani nad takového se nepovyšoval a nestyděl se postavit se vedle něho jako vedle svého postiženého bratra a pomoci mu zaujmout snesitelnější místo ve společnosti, ačkoli toho člověka mohli lékaři docela dobře dát do blázince.
Mohu Ti říci, že uměl naslouchat právě tak dobře atonální hudbě jako potůčku v lesní samotě. Jako dobrý latinář vychutnával klasickou stavbu latinské věty, jako je např. v oraci středečního kompletáře, s takovou chutí, že si při tom div labužnicky nepomlaskl jazykem.
Také Ti mohu dosvědčit, že byl velmi otevřený a citlivý ke všemu stvoření. Když mi jednou přehrával ze svého magnetofonového záznamu černošskou mši z Horní Volty, přiletěla moucha a sedla si na točící se cívku magnetofonu. Napřáhl jsem ruku, abych ji odehnal, ale on mě zarazil: „Nech ji! Mouchy se hrozně rádi vozej na magnetofonových cívkách. To ty nevíš?“ (Lidové češtiny užíval dr. Mrázek jen v kruhu svých nejbližších přátel.)
Na procházce lesem mu neuniklo, že datel zaklepal na větev. Neuniklo mu ani, že na Vinohradském hřbitově je pohřbena příbuzná svaté Bernadetty Soubirousové. Kdybys chtěl, mohu Ti ten hrob ukázat.
A ještě něco. Dr. Mrázek byl dobrý plavec. Vydržel plavat hezký kus cesty ve čtyřstupňové vodě, aniž si to pokládal za výkon nebo sebezápor.
Bratře, nebylo by však dobré, kdybych Ti připomínal jen samé klady zemřelého. Vypadalo by to, jako by mohl jít rovnou za rámeček nebo do třetího nebe. To ne. I když o jeho spáse naprosto nepochybuji, přece nebyl ušetřený lidských slabostí. Einstein např. nosil nepochopitelně dlouhé vlasy, aby neutrácel zbytečně čas u holiče. Z podobného důvodu prý nenosil ponožky.
I dr. Mrázek šetřil časem: měl drobné, někdy až mikroskopické písmo. Zdůvodňoval to: „Já si nemohu dovolit dělat dlouhé tahy. To stojí čas!“ Z téhož důvodu pečovalo o jeho zevnějšek spíše jeho milující rodinné zázemí než on sám.
Když jsme spolu hovořili, vždycky šlo o něco. Naše hovory se nesly čtverým směrem: buď jsme mluvili o světě atomu, o vesmíru, nebo o oživené hmotě a jejím smyslu v kosmu. Byly to čtyři cesty, na kterých jsme se procházívali: cesta do světa nejmenšího, cesta do světa největšího, cesta k oživené hmotě a smysl oživené hmoty ve vesmíru.
Tou první cestou jsme došli až tam, kde se báze hmoty začíná jevit jako nehmotná, protože se její atributy ztrácejí tam někde uvnitř...
Druhá cesta, po které jsme se vydávali na toulky vesmírem, byla úchvatná. Putovali jsme Russellovým diagramem života hvězd a dělali exkurze na tu i onu stranu, ale nakonec jsme končili vždy ve stejném bodě jako při první cestě: u Počátku počátku.
Zvlášť strmé stěny ke slézání nám připravily obě zbývající cesty: oživená hmota a její smysl v kosmu. Totiž přechod od fyzikálního k biologickému a od nejjednoduššího živého k nejdokonalejšímu člověčenství. Došli jsme k závěru, že není možné připisovat náhodě tak mimořádnou dráhu ani v jednom ani v druhém případě. To by pak „náhoda“ byla novým termínem pro Boha.
Když se nám v našich rozhovorech začal rýsovat na obzoru Teilhardův bod „Omega“, opouštěl mne se slovy: „Dál už to musíš dotáhnout sám. To už není můj obor.“
O duchovním životě dr. Mrázka Ti psát nebudu, i když vím, že asi čekáš právě na to. Znal jsi ho z pražských kostelů a mohl sis všimnout, jak prožíval křesťanské tajemství. To ať Ti stačí.
Ale přece - abych nebyl k Tobě tak krutý - prozradím Ti přece něco: denně mimo jiné hodinu rozjímal: Děláš to také?
Cos chtěl, bratře, to máš: vzpomínku na dr. Jiřího Mrázka. Hrst střípků z rozbité vázy jeho pozemského života. Nepokoušej se je slepit. Spíše je podrž ve své mysli jako v tubusu kaleidoskopu a ony Ti samy budou vytvářet v představivosti podivuhodné obrazce jako průzory do života, který došel až tam, kde končí věda a začíná víra.
Drahý bratře!
Chci Vám něco napsat o Jirkovi, jak jsem Vám to už dávno slíbila.
Jirka se narodil 17. 4. 1923 v Praze. Narodil se starším rodičům. Mamince bylo 42 roků a tatínkovi 50. Jejich dcera studovala konzervatoř - klavír - a když se Jirka narodil, bylo jí 17 roků. Takové rodinné prostředí pro novorozence je poměrně nezvyklé. Mezi sestrou a Jirkou se rodičům nenarodilo žádné dítě.
Jirkova maminka byla temperamentní dáma, vzdělaná, mluvila dobře francouzsky a německý jazyk zvládala tak jako jazyk rodný. To bylo v té době zvykem, protože sestra Jirkovy maminky se provdala za pana Tilla, který byl německé národnosti. Rodina Jirkovy maminky pocházela z Uhříněvsi. Byli to lidé velmi zámožní, ale maminka jí zemřela, když děti byly nedospělé. Tím se stal jejich život těžký.
Rodiče z tatínkovy strany pocházeli z Kouřimi. Dětí bylo v té rodině víc, a proto žili velmi skromně. To znamenalo, že si při studiích musely děti vydělávat a starší se musely starat o mladší sourozence. Jirkův otec vystudoval práva a pracoval jako soudce. Některé písemnosti, které se dochovaly, svědčí o tom, že to byl soudce, který byl spravedlivý a hájil nemajetné občany.
To byly začátky. Jak jsem se dozvěděla, Jirkovi rodiče byli velmi důslední a moc se Jirkovi věnovali. Do první a druhé třídy Jirka nechodil, protože měl vlastního učitele. Šel teprve do třetí třídy s ostatními dětmi. Ovšem číst se prý naučil z kalendáře ve čtyřech letech. V dětství prý často stonal - průdušky, zápal plic, žloutenka apod. Jirka hrál na housle a hudební vzdělání bylo u něho dost prohloubené. Rád by se byl věnoval hudbě, ale rodiče s tím nesouhlasili. Navštěvoval tedy reálné gymnázium v Libni. Samozřejmě byl nadprůměrným žákem. Když mu bylo 15 roků, jeho tatínek zemřel. Jirkova sestra byla v té době již vdaná a pracovala jako učitelka hudby. Zůstal tedy s maminkou sám. V té době si oblíbil „hroznou“ zábavu - jak říkala jeho maminka: šachy. Hrát šachy, to znamená tuto hru studovat a pak hrát celé večery v zakouřených místnostech. Byl z toho takový konflikt mezi maminkou a synem, že jeden musel povolit.
Byl to Jirka. Šachoví odborníci z té doby říkají, že to byla velká chyba.
Kolem třinácti let začal se Jirka - jak mi vyprávěl - vyvíjet nábožensky. Z té doby se tříbily jeho názory. Měl vynikajícího učitele náboženství P. dr. Šafránka, který byl profesorem náboženství na libeňském gymnáziu. Jirku v náboženském životě velmi ovlivnil. Jirka si ho nesmírně vážil. Do své smrti na něho vzpomínal s láskou a úctou.
Když bylo Jirkovi patnáct let, otec umřel. Smrt otce byla náhlá. Jako soudce měl řešit i záležitosti tehdejších členů „Hitlerjugend“ - a řešil je spravedlivě. Jistě by ho za to po pádu republiky nebyl minul koncentrační tábor. Jeho smrt byla, jak se zdá, prozřetelnostní. Pán ho ušetřil utrpení pro jeho spravedlnost.
Po smrti otce nastaly Jirkovi finanční problémy. Maminka dostávala malou penzi - to nestačilo. Jirka musel při škole, při studiu na gymnáziu, vydělávat. Dával hodiny z matematiky a latiny. Počet jeho žáků stoupal a v jeho sedmnácti, osmnácti letech jich bylo kolem čtyřiceti. Byla to tvrdá práce. On si ale nestěžoval. Klady byly v tom, že se naučil zrcadlové písmo, aby mohl protisedícímu žákovi psát poznámky tak, že je mohl vyučovaný číst normálně. Psal tak oběma rukama. Tím, že učil ostatní, poznával správné základy, jak vykládat složité věci jednoduše. To mu značně pomohlo. *
* Jeden z Jirkových spolužáků byl nevidomý. Aby mu Jirka mohl pomáhat, naučil se slepeckému písmu a dokonce mu v tom písmu přeložil snad celou Erbenovu Kytici. Ten spolužák dosáhl akademického titulu.
Ve válce ukončil gymnázium. Protože byly vysoké školy zavřené, chodil krátký čas na chemickou průmyslovku. Tam ho dala maminka proto, aby nemusel jako „Totaleinsatz“ do Říše.
Po válce nastoupil na vysokou školu přírodních věd. Původně zamýšlel studovat oční lékařství. Tuto oblast měl soukromě dobře prostudovanou. Úspěšně operoval šedé zákaly u psů a byl do očního lékařství „děsně“ zamilovaný. Tato záliba mu zůstala po celý život. Při nástupu na přírodovědeckou fakultu mu přátelé rozmlouvali tuto volbu s poukazem: „Z toho nebudeš mít nic“, ve smyslu: tam se málo platí. Odpovídal: „Někdo se musí obětovat vědě. A budu to já!“ Ačkoli mohl studovat své oblíbené oční lékařství, volil přírodní vědy na Karlově univerzitě.
Ve druhém ročníku na vysoké škole byl pro své mimořádné matematické nadání jmenován asistentem a přednášel místo řádného asistenta, který odešel na vojnu. Jmenování asistentem mu značně zkomplikovalo život. Jako asistent měl nárok na plat, ale nikdo mu neřekl, že zároveň jako student nemá nárok na sirotčí přídavek. Ten přídavek nebyl velký, ale musel ty peníze vrátit. Bylo to velmi těžké, protože nebylo z čeho vracet. Jedinou možností bylo urychleně dokončit studium a jít pracovat. Splácení sirotčího příplatku, který neprávem pobíral, mu bylo oddáleno, ale ne příliš. Musel urychleně dokončit studium na Karlově univerzitě, aby mohl vydělávat. To byla pro něho velká ztráta, že se nemohl věnovat důkladně studiu. Takže už ve třetím roce studium na univerzitě dokončil. Normálně to trvá pět let. O této svízelné finanční situaci se nedozvěděl nikdo ani z jeho příbuzných, ani z jeho spolužáků.
Po ukončení studia byl poslán jako středoškolský profesor do Ledče nad Sázavou. Učil s ohromným nadšením. S takovým nadšením, že vodil své žáky i v noci do přírody a vyprávěl jim o hvězdách. Jedno děvče ve třídě se neučilo. Rozhodl se nechat ji v pololetí propadnout. Ředitel školy mu domlouval: „ Nedělej to, je to děvče z vlivné rodiny; holka může spáchat sebevraždu a budeme z toho mít malér. Dej jí dvojku a hotovo!“ - „Nedám! Škola není zaopatřovací ústav!“ Děvče nechal v pololetí propadnout. To s ní tak pohnulo, že začala intenzivně pracovat, úplně se změnila, takže na konci roku měla spravedlivou dvojku. Za to otec děvčete Jirkovi poděkoval, že jeho dceři otevřel oči.
Jirka ale neučil, žel, dlouho. Jako vynikající profesor byl poslán do Mariánských Lázní učit vybrané studenty z dělnických profesí, kteří měli tvořit vedoucí kádry dělnické třídy v různých oblastech společenského života v republice.
Gymnázium měli absolvovat za jeden rok a pak přejít na vysokou školu k normálnímu studiu. Jirka říkal, že je učil rád. Vedl si o nich detailní záznamy a byl jim k dispozici i mimo školní vyučování. To všechno bylo dobré. Až se stalo, že čtyři studenti se odmítali učit matematiku s tím, že tento předmět je pro ně zbytečný. Jirka jim nabídl doučování, ale byl odmítnut. Na vysvědčení dostali tito čtyři studenti z matematiky nedostatečnou a bylo zle. Řekli, že to bylo z důvodů třídního nepřátelství. Jirka byl 48 hodin kádrován a uznán vinným. V té době totiž Jirka vstoupil do strany, protože se domníval, že je to spravedlivé počínání. Za tento přečin, že je nechal propadnout, byl ze strany vyloučen a bylo mu řečeno, že jakmile si najdou někoho jiného, půjde z oboru pryč. Ti studenti pokračovali ve studiu na vysoké škole. Jirka v té době s nimi přešel na techniku, kde byl asistentem. Ani jeden z těch čtyř studentů studium nedokončil.
Ještě při studiu na vysoké škole se stal vášnivým radioamatérem. Stal se jím vlastně omylem. Šel v Praze za nějakou záležitostí a vstoupil náhodou do AXY, kde měli radioamatéři schůzi. Zúčastnil se jí a zjistil, co vlastně radioamatéři jsou. Byl tak zaujat novým objevem, že začal tuto oblast intenzívně studovat i při studiu na Karlově univerzitě. On měl tu zvláštnost, že dovedl zachytit signály do každého ucha rozdílné a zaznamenat je zároveň pravou i levou rukou - psal totiž oběma rukama. (Vzpomínám si, že když jsme spolu o podobných věcech hovořili, řekl mi: „Víš, bratře, ony se nechají sledovat i tři věci najednou.“)
Při mistrovství světa, které se konalo v Leningradě, se stal v rychlotelegrafu (patrně v příjmu) mistrem světa. Radioamatéři ho vítali jako vítěze. Tím se stal mistrem sportu. Ten titul byl pro něho velice komický, protože Jirka neuměl udělat ani kotrmelec! Byl vůbec na tělocvik velice nešikovný. Když při cvičení ve škole měli vyšplhat po tyči, Jirka to s vypětím všech sil dokázal, ale když vyšplhal nahoru, tak omdlel a spadl. Na štěstí bez vážného zranění. Také mi vyprávěl, že když se při setkání jeho třídy po pětadvaceti letech společenství žáků poněkud rozjařilo, zakročil třídní profesor zvoláním: „Žáci, tak dost!!! Nebo bude hodina matematiky a Mrázek bude mít hodinu tělocviku!“
Když Jirka vstoupil do strany, jak mi vyprávěla jeho maminka, byla z toho moc nešťastná. Šla se poradit s panem dr. Šafránkem, který Jirku od dětství učil náboženství a znal ho. Pater Šafránek se prý tomu usmál a řekl: „Nedělejte si s tím, maminko, starosti, on to ze sebe setřese dřív, než se nadějete.“ A bylo tomu tak. Ale to setřesení bylo bolestivé. Jirka vstoupil do strany v přesvědčení, že je to spravedlivá věc pro lidi. Byl velmi zklamaný a to zklamání ho poznamenalo do konce života. Jinak to nejde.
Na technice nepracoval Jirka dlouho. Přestoupil na Akademii věd na návrh jednoho vědce (nevím, jak se jmenoval). Měl v Akademii velké úspěchy, byl znám svými pracemi po světě, byl vedoucí Geofyzikálního oddělení - a jak to dopadlo, to víte.
Po roce 1960 byla v těchto vědeckých kruzích čistka. Mnoho Jirkových kolegů odešlo v té době do zahraničí. Jirka ne. Přes všechny své kvality byl odhozen - jak oni říkali - na vedlejší kolej. Jeho spolupracovníci si rozdělili funkce a řídili. Jirkovi přišly nabídky ze světa. Mohl ihned nastoupit do Lindau, kde mu nabídli vynikající podmínky pro jeho práci, ale on odmítl. Říkal, Že musí bojovat doma. Tedy opravdu bojoval. Musím říct, že to bylo těžké. Očití svědkové tam pracují dodnes.
Rodina také vyžaduje mnoho sebezapření, a tak život šel dál a my jsme z milosti Boží překlenuli mnoho úskalí.
Jirka nikdy nevnucoval nikomu svoje názory. Respektoval jedinečnost každé osobnosti a své nepřátele přemáhal františkánskou pokorou. Když šel kolem nich a oni ho ani nepozdravili - pozdravil je sám. V téhle pokoře, myslím, byla jeho síla. O ostatním Jirkově počínání víte: modlitba, práce a nade vším láska k Pánu Bohu.
Ještě nějaké vzpomínky:
Když Jirka zemřel, požádala jsem Vás, abyste mi sestavil parte. Věřte mi, bratře, že jsem je tehdy ani nečetla. A i kdyby, ani bych to nevnímala. Byla jsem bezradná, jak zařídit pohřeb. (Paní Mrázková byla skutečně bezradná. Když jsem se jí zeptal, kdy by chtěla mít pohřeb pana doktora, odpověděla rezignovaně: „To je jedno“. Namítl jsem: „Nějaké datum se přece musí stanovit.“ „Tak napište třeba úterý ve dvě hodiny.“)
Druhý den jsem šla k paní vrátné v krematoriu s tím Vaším parte a poprosila jsem jí, aby mi poradila, kam mám jít. Ona mi řekla, abych šla do kanceláře pohřební služby ve Strašnicích, že tam je to solidní. Tak jsem tedy šla. Bylo nás v kanceláři víc. Já jsem řekla, že to bude pohřeb do hrobu na vinohradském hřbitově a ta úřednice odpověděla, že to bude delší vyřizování, abych počkala nakonec. Tak se stalo. Ona se zeptala na detaily a začala telefonovat, aby se dohodla s jednotlivými zaměstnanci hřbitova. Já jsem mlčky přihlížela. Všichni zaměstnanci, kteří měli být při pohřbu, ačkoli jeden o druhém nevěděl, jí ku podivu říkali stejné datum a stejnou hodinu, kdy jsou volní. Když to zjistila, řekla, že jako z udělání se to každému hodilo, kdo u toho pohřbu měl pomáhat, ve stejný den a stejnou hodinu, a byla ráda, že to tak vyšlo.
„ Sestavíme parte“, prohlásila úřednice. „ Pohřeb bude v úterý ve dvě hodiny.“ - A teď přišlo překvapení. „ Tak tady to už máte, paní, napsané, “ a podala jsem jí to Vaše parte se stejným datem a stejnou hodinou. Ona se strašně lekla, začala volat svého manžela, aby ji neopouštěl, že se bojí, že prý jsou v tom nějaké čáry. Byla z toho vyvedena z míry. Já jsem jí řekla: „Paní, nebojte se, můj manžel už je v nebi a on si to tam odtud zařizuje sám.“ Ta úřednice byla vyděšená, že prý se jí za celou její praxi v tomto oboru něco podobného ještě nepřihodilo. (Podobných „příhod“ se dělo po smrti pana dr. Mrázka více. Měl smysl pro humor za života i po smrti. Možná, že by z toho mohla být útlá knížečka s nápisem: „Legrácky doktora Mrázka“).
Další příhoda:
U nás v kostele v Libni uklízí paní Zralá. Ona je moc hodná a uklízí v kostele ne jako uklízečka, ale s velkou láskou k Pánu Bohu. Před dvěma roky jsem šla - bylo to myslím v květnu - do kostela a paní Zralá ke mně přiběhla. Řekla mi: „ Vy něco potřebujete. Řekněte mi, co! Mně se zdálo o Vašem manželovi a on mě požádal, abych Vám pomohla. A tak naléhavě to řekl, že se Vás musím zeptat, co potřebujete.“ Já jsem odpověděla, že to je jen sen, že nic nepotřebuji, a pak jsem myslela, jestli nepotřebuje spíš něco ona ode mne. Tak jsme se o tom snu bavily a ona mě ujistila, že to byl sen tak živý - ale na nic jsme nepřipadly. Až koncem léta jsem měla úraz - zlomenou klíční kost a lopatku. A tehdy jsem paní Zralou opravdu poprosila o pomoc a ona přišla.
Drahý bratře, to víte, že těch věcí bylo daleko víc, měla bych se zmínit o Jirkově činnosti vědecké, o jeho publikacích, fonotéce a řadě jiných věcí... Ale alespoň něco jsem Vám napsala. Vzpomínám na Vás, ráda bych s Vámi mluvila - jestli Pán Bůh dá zdraví, co nejdříve. Napište mi. Ve středu nemohu, protože hlídám v kostele svatého Josefa.
Drahý bratře!
Přijmi prosím moji omluvu, že jsem nepsal dřív, a též moc pozdravuji od nás všech. Co se mne osobně týče, poslední dobou opravdu nevím, kam dřív skočit, ale stále myslím na slib, který jsem ti dal již před čtvrt rokem. Pokusím se tedy napsat nějaké vzpomínky na tátu a doufám, že je po mně rozluštíš, i když rozhodně nebudou tvořit žádný celek a asi nebudou ani v chronologickém sledu. Člověk by ani nevěřil, jak málo si pamatuje konkrétních okamžiků.
Tak: Táta každý večer kontroloval moji přípravu do školy. Musel jsem do „komína“ postavit všechny učebnice a sešity z předmětů na příští den a táta kontroloval jednak úkoly, jednak vědomosti. Jestliže s něčím nebyl 100% spokojen, musel jsem se to jít doučit nebo úkol přepracovat. Jednou asi ve 4. třídě jsem předělával úkol z češtiny celkem šestkrát, čili byl v sešitě v různém provedení sedmkrát. Musel jsem také počítat řadu příkladů z matematiky navíc, než co bylo požadováno školou. Táta právě tak kontroloval moji hudební výchovu v LŠU, a to jak hudební teorii, tak hru na housle; často mi sám předehrával nebo hrál se mnou. Nikdy jsem nesměl jít si hrát, dokud nebyly splněny všechny povinnosti. Bráchu po stránce školy kontrolovala dle dohody máma, táta jen náhodně. Ještě než jsem začal chodit do školy - tak ve čtyřech letech - jsem se naučil - musel se naučit - psát, číst a počítat. Táta chodil také na třídní schůzky a byl v těsném kontaktu s mými učiteli. Při přijímacích zkouškách na gymnázium dbal velice přísně na moji přípravu. V den samotných zkoušek mě doprovázel - bylo to gymnázium na Sladkovského náměstí v Praze 3 - to je před kostelem svatého Prokopa.
Zašli jsme se spolu do toho kostela pomodlit za zdar. Když jsem měl trému, táta mně řekl, že takových zkoušek v životě budu dělat - a měl pravdu. Doposud jsem jen na vysokých školách složil 51 zkoušek, a to nepočítám přijímací.
S nástupem mojí puberty jsme mívali často těžké rozpory. Vždycky jsem byl oběma rodiči vychováván nikoli k poslušnosti, ale k takovému ohleduplnému individualismu - tj. respektovat druhé a okolí, ale vždy se snažit o vlastní názor a pohled na věc.
Toto se asi v našich drobných rozporech projevovalo, takže všechny hádky probíhaly argumentací z jedné i druhé strany; nebyly vedeny silově z pozice síly rodičů. Myslím, že toto byl jeden z největších kladů mé výchovy - vše se řešilo dialogem. To zároveň něco vypovídá o mých rodičích.
Jestli mne a bráchu k dialogu vedli, znamená to, že ho také sami byli schopni. A mám zde na paměti spíše tátu. Máma, ač se mě často zastávala a snažila se mě omlouvat v mých povinnostech před tátou, nebyla tak ochotna argumentovat se mnou, když došlo k napětí. Táta měl větší trpělivost v našich situacích (nikoli však v běžném plynutí domácího života - vliv přepracovanosti, pracovní konflikty apod.)
Táta byl velmi citlivý a zranitelný člověk, a právě proto plný pochopení nikoli jen pro své blízké, ale i pro úplně cizí lidi. Jestliže ho chtěl někdo (kdykoli) navštívit, požádat o radu nebo pomoc, nikdy neodmítl, a to samozřejmě i na úkor svého soukromého času a v posledních letech i na úkor rodiny a rodinného klidu. Chodily k němu desítky návštěv měsíčně.
Jak probíhal náš všední rodinný den, bratře, asi víš. Táta odcházel z domova asi mezi 5. - 6. hodinou ranní. Předtím stihl provést různá radioamatérská měření, vyslechnout zprávy a vysílání řady zahraničních (i našich) stanic v řadě jazyků. Často jsme se ráno nevídali. To až večer. Táta přicházel tak kolem 17. hod. odpolední. Vyprávěl mámě, co je nového, pak nám četl články, co za den napsal. Snažil jsem se tomu často vyhnout, byla to pro mě každodenní a někdy nudná záležitost. Až daleko později jsem totiž mohl tuto duševní produkci pochopit a docenit. Takže až roky po tátově smrti jsem začal číst a obdivovat tyto každodenní příspěvky pro informační média. Jak je i psáno, nikdo není doma prorokem. Tak ani my doma jsme nikdy plně nedocenili tátova ducha, dokud byl mezi námi.
Měl jsem však pevně zafixovanou jednu představu, že táta všechno umí, všechno ví a ve všem si poradí. Jistě má tuto představu každé dítě ze spořádané, harmonické rodiny, ale mě neopustila ani v pubertálním věku - a to už muselo mít nějaký rozumný a pevný základ. Skutečně, ať jsem se na tátu obrátil s čímkoli ze školy (a nemusela to být ani jenom matematika nebo fyzika), třeba s chemií, biologií či latinou, všemu rozuměl tak, že jsem měl za to, že lépe než kantor, který nedělá celý život nic jiného než ten svůj předmět. A ono tomu tak skutečně bylo. Víš, bratře, snažím se patřit mezi vzdělané lidi této doby, a tak podle zásady Komenského miluji o všem vědět a o svém oboru vědět do hloubky co nejvíce. Táta ovšem ovládal celou škálu oborů nikoli jen tak povrchně, ale opravdu do hloubky, a to někdy až do hloubky rovnající se profesionalismu.
Vzpomínám si, jak jsem jednou (už na gymnáziu) nějak nedával pozor na hodině nepovinné latiny. Náš kantor, profesor Pech, mi zadal trest zpracovat vyprávění o Achillově patě v latině. Samozřejmě to byl nesplnitelný úkol a učitel to nemyslel vážně, vždyť jsme byli v začátcích a dalo nám značnou práci přeložit za hodinu pár vět - ovšem z latiny do češtiny, a ne obráceně. Já jsem trest v klidu přijal, vyprávění o Achillovi jsem napsal v češtině na jednu stranu formátu A4 a dal to tátovi přeložit. Tomu překlad trval právě tak dlouho, jak trvá přepsání jedné strany. Táta psal složitá souvětí rovnou z hlavy a do slovníku se šel podívat jen jednou, aby si ověřil slovo „pata“. Následující hodina latiny se prakticky nekonala, neboť profesor téměř celou hodinu překládal mé tátou přeložené vyprávění o Achillovi zpět do češtiny. Když se mu to konečně podařilo, nenašel jedinou chybičku.
Táta byl velký dobrák. Řekl jsem už, že jsme měli v mé pubertě značné rozpory a hádky. Táta býval v těchto okamžicích tvrdý, ale zakrátko po hádce nesnesl, aby rozepře pokračovala, raději kapituloval. Tuto vlastnost jsem zdědil já i Ivo. Kdykoliv se pohádáme, musíme se vzápětí udobřit, a to i za cenu vzájemných omluv a modlitby. A myslím, že tak je to správné - vždyť je tím splněno, co je psáno: „Nad vaším hněvem ať slunce nezapadá.“
Vzpomínám si na jednu takovou příhodu, která toto demonstruje. Bylo mi tak 16 let (tj. asi 1 1/2 roku před tátovou smrtí). Do Prahy přišla nová móda jeansů - tzv. Pace. Tyto kalhoty stály 160 TK. Na tehdejší dobu to byla spousta peněz, vždyť ostatní kalhoty stály v Tuzexu téměř dvakrát méně. Těch bonů jsme měli doma pár. Když jsem tátu o ně požádal, odmítl s odůvodněním, že jsem si jeansy před nedávnem jedny kupoval. Měl pravdu, ale já jsem byl neústupný, došlo na vyčítání všeho možného. Tátu jsem však tím neoblomil. Usínalo se mi tenkrát těžce, ale jistě i tátovi. Ráno, když jsem odcházel do školy, bony ležely pro mne na stole. Ale nebylo to z kapitulace, bylo to z lásky, a tak jsem si je tenkrát vzal a měl jsem radost ani ne tak z toho, že si koupím novou hezkou věc, jako z toho, že jsem pocítil takovou vlnu lásky, jak mě mají naši rádi. O tom jsem se s bráchou mohl ostatně přesvědčovat téměř každodenně na řadě maličkostí. Kdybys nás, bratře, navštívil, brácha by Ti pustil Z různých magnetofonových pásek, jak probíhaly u nás doma různé svátky - vánoce, narozeniny, jmeniny.
Nejhezčí vzpomínky na tátu a naši rodinu ovšem mám z našich cest do ciziny. I tady docházelo k drobným střetům zájmů. Táta chtěl cestovat po památkách, my se chtěli koupat v moři. Slovem my mám na mysli mne a bráchu. Máma byla pro kompromisy. Tady mě napadá, jak je zajímavé, že se v lidských dějinách vždy musí přizpůsobovat větší duch menšímu. Žádoucí by asi bylo, kdyby tomu bylo obráceně. Tak se často musel táta přizpůsobovat nejen nám, ale asi i všemu svému lidskému okolí. Ovšem takové přizpůsobení bylo vždy zároveň působením fungujícím jako vklad do budoucna. Tak jako když táta ve svých asi dvaceti letech začal kouřit, hrát šachy a inklinovat k materialismu a babička plná obav navštívila důstojného pána dr. Šafránka, tátova někdejšího učitele náboženství, aby se mu svěřila. Důstojný pán jí řekl, že není důvod k obavám, protože co do táty vložili, to se neztratilo a v pravou chvíli to vypluje na povrch. To se přesně také tak stalo a myslím si, že je to tak i s námi. Můj osud alespoň něco takového dokládá. A to je zásluhou toho tátova působení.
Abych ale nezapomněl ještě k tomu každodennímu večeru. Když nám táta přečetl, co napsal, zpravidla jsme večeřeli. Potom nastalo to každodenní účtování, které, bratře, asi dobře znáš a které mně, bráchovi a mámě pomohlo přežít po tátově smrti, protože nebýt takto tvrdě ukládaných těch pár peněz, nemohl bych asi ani já, ani Ivo studovat. Pak následovala kontrola mé přípravy do školy, případně vysvětlování nějaké látky. Táta se snažil, abych byl ve škole ve všem asi o 1 až 3 hodiny napřed. Tak např. ve 4. třídě jsem uměl vlastivědu tolik napřed a tak dobře, že když mně jednou paní učitelka přistihla, že si čtu dobrodružnou knížku pod lavicí, zatímco probíhala právě hodina vlastivědy, k překvapení všech řekla, že pro příště si při vlastivědě mohu číst, co chci, vždy na lavici, že jsou pro mne hodiny vlastivědy zbytečné. Jelikož vlastivěda jako předmět se nedá naučit jako matematika, ale představuje spíš všeobecný přehled, učil jsem se ji nikoli jen z učebnice, ale táta mi na probírané téma vždycky hodně vypravoval. Nebylo to jenom ve všední dny po večeři, ale někdy jsme chodili spolu na procházky v Libni do aleje a po cestě jsme se takhle tematicky bavili. Valná část večerů pro tátu končila prací. Velmi často (tak jednou týdně) se také stávalo, že třeba ve 23.00 hod. zatelefonoval někdo od novin, že jim do nejbližšího vydání chybí sloupek třeba na 30 řádek, aby jim táta něco nadiktoval. Jenom ten, kdo v životě něco napsal, pochopí, že to není žádná legrace. Nejde o to jen něco rychle vymyslet a nadiktovat, ale tak nadiktovat, aby text nebyl chybný a napadnutelný. Vždyť už v 5 hod. ráno budou noviny venku a žádná oprava nebude možná. Táta jenom řek, ať zavolají za 5 minut. A za 5 minut už diktoval rovnou z hlavy do telefonu. Co nadiktoval, si nechal přečíst, tak to na dálku zrevidoval a zkrátil přesně na požadovaný rozsah a bylo to.
K té cizině: Jelikož, jak známo, byl táta velmi, velmi zaměstnaný člověk a byla okolo něho vždy spousta lidí, to se samozřejmě prolínalo i do určitého napětí. Neměl jsem nikdy takový pěkný pocit rodinné uzavřenosti a soudržnosti, jako že máme jeden druhého skutečně jen sami pro sebe, jako když jsme byli někde v zahraničí. I to, že jsme neměli mnoho peněz a cesta nepostrádala napětí a dobrodružství, vedlo k semknutí nás čtyř. To jsme byli spolu vždy celý měsíc, od rána do večera. Musel bych, bratře, asi moc dlouho psát, abych Ti to mohl vypovědět.
Jezdil jsem s tátou také jen sám na takové jednodenní výlety - třeba do Krkonoš. Když mi bylo 15 let, jeli jsme s tátou spolu o jarních prázdninách na týden do Budapešti. Brácha měl spalničky, a tak musela máma zůstat doma. (Jinak cokoli táta podnikal, zásadně pro celou rodinu dohromady - jako celek. Ten celek, bratře, tvoříme stále.) Prožil jsem tenkrát s tátou senzační týden. Táta se choval jako kamarád, chodili jsme do restaurací, po dálnici jsme jezdili, co Wartburg snesl (i 150 km/h; snesl i pár smyků), a když jsem se v Budapešti seznámil se svojí první láskou, tak táta, místo aby zasahoval, dovolil, abychom jeli ve třech na jednodenní výlet k Balatonu.
Důležité však je zmínit se také, jak na mne táta působil duchovně. Tak zaprvé samozřejmě příkladem. Učil mě nejen předměty pro školu, matematiku a zvláště také němčinu, ale mluvil se mnou i o všem tom, o čem vykládal, bratře, Tobě, a z čeho vznikly ty dvě knihy. Mluvili jsme spolu o politice, o filozofii, o dějinách. A jelikož v naší rodině vedeme ten výše zmíněný dialog, snažil jsem se i já sám a táta prostřednictvím toho, co napsal, mluvit zase s bráchou. A tak kromě toho, že jsme zdědili chatu v Říčanech a jméno, zdědili jsme i názory a pohled na život, zdědili jsme víru, naději a lásku.
Tím tedy končím své kusé vyprávění. Když jsem začínal psát, nevěděl jsem konkrétně co. Teď se paměť otevřela a mám pocit, Že bych mohl psát sta stránek. Budeš-li mít tedy, bratře, potěchu některé pasáže rozvést, dej mi vědět nebo se u nás zastav.
Ještě krátká informace o mně. S Jitkou se připravujeme na svatbu. Těším se, až se opět uvidíme.
(Vzpomínka redaktora)
Pýcha je ošklivá vlastnost. Prosím o výjimku. Jsem pyšný na to, že jsem dr. Mrázka znal, že jsem s ním směl léta spolupracovat. Dne 14. 11. 1978 zemřel ve věku pouhých 55 let. V roce 1949 mu byl udělen titul doktora přírodních věd. Vystudoval matematiku a fyziku na Karlově univerzitě. Od roku 1953 byl pracovníkem Geofyzikálního ústavu ČSAV. Dvacet pět let.
Pracoval jsem tehdy jako reportér pro popularizaci vědy v deníku Práce. O filozofické nebo náboženské souvislosti spojené s pronikáním do vesmíru jsem se nestaral. A pak jsem ho poznal. Stalo se tak na pokyn mého šéfa Josefa Vávry, vedoucího reportážního oddělení. Uložil mi, abych se spojil s dr. Jiřím Mrázkem, CSc. To bylo v době, kdy odstartoval Sputnik a po něm následovaly další, až po lety s lidskou posádkou. Jiří přicházel do redakce na Václavském náměstí každý den zhruba kolem páté hodiny odpoledne a zůstával až do večera. Byl to malý, obtloustlý a plešatý človíček, nepříliš upraveného zevnějšku a s nápadným nezájmem o honorář či jiné výhody. Odborářský deník si vybral (lépe řečeno vyhověl naší prosbě) zřejmě proto, že se mu za dané situace zdál relativně „neutrální“ a že jsme tehdy měli vysoký náklad. Cítil, že mezi vědou a veřejností zeje propast a že se rozevírá jako nůžky. Věděl, že doba čeká na lidi, kteří dovedou přetlumočit fyzikální, astronomické a matematické poznatky do srozumitelné řeči. Což tehdy uměl málokdo. Byl jsem zvyklý, tu i v zahraničí, na vědce s kravatou a s předem zadanými otázkami. Jiří sice tu kravatu občas nosil, stále stejnou a roky starou, ale to byla pro něho formalita, protože jeho duch nesídlil v bílém límečku, nýbrž o něco výš. Při prvním setkání, a takové věci se ani při chabé paměti nezapomínají, se mi snažil vysvětlit, co je to Möbiusova páska. Slepíte proužek lepicí pásky, přesmyknete ji, obrátíte jeden konec a zíráte na nekonečno. Pochybuji, že jsem mu tenkrát rozuměl. Rozhodně vím, že do naší debaty vpadnul vedoucí vydání a rozčiloval se: „Kde je komentář?“ Podal jsem Jirkovi papír a posadil ho ke stroji. Váhal a nepsal. Zvedl ruku jako na protest a poslouchal. Na krku mu visel obojek a na něm radiopřístroj. Krátké vlny. Na Washington. Nevím, proč zrovna Washington, ale zdá se, že v odpoledních hodinách české vysílání nikde jinde nebylo. Stávalo se, že signál byl slabý. Tehdy pronášel Jiří svou nezapomenutelnou větu: „Ionosféra je dneska nemocná“. On to musel vědět nejlíp, protože při Geofyzikálním ústavu ČSAV založil a vedl ionosférické oddělení a v Průhonicích založil ionosférickou laboratoř. O mnoho let dříve, než se vědecký svět začal zajímat o řídnoucí obal ochranné vrstvy, o ozónovou díru. Když vysílání skončilo, začal psát. Jednou řekl: „Promiň, musím mít nejnovější informace.“ V tom se projevil i jako pravý novinář. (Normálně si s nikým na potkání netykal. Byl příliš zdvořilý, plachý a dost možná, že trpěl určitým komplexem nesounáležitosti se svým okolím. Musel v té době své náboženské přesvědčení skrývat.) Kosmonautika byla pro něho jednou z cest k Bohu. Pro nás reportéry to tenkrát byl „důkaz“ materialistické všemocnosti lidské techniky. Ale o tom jsme v chvatu redakční práce nikdy nemluvili. Pouze jednou, v jeho libeňském bytě, kam mě pozval na interview. Podrobnosti mi vypadly z paměti, zůstalo jen jádro. Uspořádání bytu, ostatně se skromným vybavením, bych označil za tvůrčí nepořádek. Všude papíry, knihy, rukopisy, výstřižky. I na zemi. Přesně tak, jak to vypadá kolem mého pracovního stolu. Až na to, že jsem nedosáhl (a nedosáhnu) jeho odborné proslulosti.
Jindy mě Jiří pozval na svou chatu u Říčan. Dělali jsme rozhovor pro noviny a pili kávu. Seděli jsme na dřevěné verandičce. Vedle stolu se pohupoval kočárek a v něm občas vrnělo mimino. Po mnoha letech se dovídám, že to byl syn, kterému je dnes kolem 30 let a hraje na violu v orchestru Národního divadla. Má na tváři geneticky zakódovaný úsměv svého otce.
Jednoho dne Jiří proti svému zvyku odložil radiopřijímač na stůl, aby mu při psaní na stroji (kromě bříška) nepřekážel. Nevím, co mě to napadlo. Začal jsem si s přístrojem pohrávat a ladit silnější stanice. Když to Jiří zjistil, zčervenal. Poprvé a naposled jsem ho viděl naštvaného. „Člověče, víš vůbec, co děláš?“ Nevěděl jsem. Chvilku pobíhal rozrušeně sem a tam a pak mi vysvětlil, že ten slabý signál musí denně vylaďovat na přístrojích a že už se mu nepovede chytit svou stanici ručním laděním. Chvilku mi od srdce nadával, aniž přitom použil jediné hrubé slovo. Snad je ani neznal. Z rejstříku nadávek si pamatuji jen „pragmatického kazisvěta“. V jeho životě hrály roli jiné pojmy. Duch. Myšlenka. Absolutno.
Ženil jsem se zhruba rok před přistáním Američanů na Měsíci. Jedním z deseti pozvaných hostů byl i Jiří. Přišel. Dodnes jsem mu vděčen, že to riziko podstoupil: Věděl jsem, že naše spolupráce končí, protože budu vyhozen z redakce (normalizace) a jemu to bylo rovněž jasné. Nebál se. Přiťukl si jen symbolicky, protože nepil ani nekouřil. Ale rád diskutoval. O vesmíru, o životě, o jeho smyslu. Když jsem byl vyhozen z redakce a vyloučen ze Svazu novinářů, ztratil jsem s ním kontakt. Jednou jsem ho náhodou potkal a zeptal se: „Proč jsi s námi nikdy nejezdil na mezinárodní kongresy IAF (Mezinárodní astronautická federace)?“ Vytáhl z aktovky hrst papírů, mezi nimi tucet pozvánek i na světové srazy radioamatérů (Havaj, Austrálie, Bermudy atd.). „Tam všude nepojedu“, řekl vyhýbavě. „Mám nemocnou maminku, nesmím ji nechat o samotě ani den.“ Určitě nelhal. Ale druhou část té pravdy nevyslovil. Režim ho doma trpěl a dokonce ho pouštěl na obrazovku, protože nikoho lepšího neměl, ale do ciziny mu mocipáni cestovat nedovolili.
Moc mne mrzí, že jsem se o jeho nemoci vůbec nedověděl. Ztratili jsme spojení. Se zpožděním mnoha let v duchu usedám u jeho nemocničního lůžka a přemýšlím o větě, kterou kdysi pronesl v rozčilení (když jsem mu rozladil rádio), a která mu zřejmě ujela: „Bratře, člověk je hlubina.“ Tenkrát jsem nechápal nic. Čas plyne. I názory se mění. Zmeškal jsem jeho poslední hodiny na tomto světě. Byl bych mu řekl: „Díky za všechno, Jiří.“
„Vidíš to, z těch našich rozhovorů by mohl být docela hezký malý spisek“ - prohlásil jednou doktor Jiří Mrázek, když jsme se - jako vždy - hroužili svými úvahami do tajů stvoření.
Ten „malý spisek“ se k uctění jeho památky skutečně narodil.
Tu je.
Nejde o vědecký elaborát.
Jsou to jen poznámky z rozhovorů s doktorem Jiřím Mrázkem a vzpomínka na hezké chvíle, které jsme spolu prožili.
Pokud je v těchto poznámkách něco věcně nesprávného, není to chyba doktora Mrázka. Byl dobrým fyzikem. Spíše se mi nepodařilo pochopit a reprodukovat jeho myšlenky.
O panu dr. Mrázkovi jsem poprvé zvěděl z jeho televizních komentářů k epochálním událostem v kosmonautice. Teprve později jsem zjistil, že jeho profesí je geofyzika a mezi jeho koníčky patří numerická matematika, radiotelegrafie a vážná hudba. Mé sympatie k němu dále vzrostly, když se ukázalo, že je to hluboce věřící člověk, který v nelehkých podmínkách tehdejší totality svou víru neskrýval - nejen ve svých populárně vědeckých vystoupeních, ale především celým stylem života.
Měl jsem to štěstí, že jsme se společně účastnili několika veřejných besed, a tam jsem mohl obdivovat jeho erudici i pohotovost i neobyčejnou laskavost k posluchačům.
Když mne proto pořadatel jeho úvah P. Benedikt Holota, OFM požádal o náhled revidovaného vydání úvah dr. Mrázka, chápal jsem to jako příležitost malinko splatit dluh, který vůči této mimořádné osobnosti naší populárně vědecké scény pociťuji.
Od doby, kdy dr. Mrázek zemřel, se věda přirozeně nezastavila, a jak je v její podstatě, neustále kriticky přehodnocuje své vlastní výsledky i předpoklady. Proto i něco z technických podrobností Mrázkových úvah další vývoj vědy buď překonal, anebo nás přivedl k jinému úhlu pohledu na problém. Nechtěl jsem však ochudit autentický text o všechny jemnosti autorova přístupu k látce, a proto jsem pořadateli spisu doporučil následující postup:
Ta místa, kde došlo k faktickým posuvům, jsme čtenáři připomněli číslovanými vysvětlivkami pod čarou.
Pasáže, které zcela zastaraly a nejsou pro smysl textu podstatné, jsme vynechali.
Na několika místech jsme opravili numerické či stylistické nepřesnosti při snaze neporušit tím smysl původní Mrázkovy výpovědi, která ve svém úhrnu zůstává s odstupem času jedinečná a neustále aktuální.
Pana dr. Jiřího Mrázka jsem znal - stejně jako většina lidí z jeho nádherných populárně-vědeckých vystoupení. Byl to člověk s úžasným přehledem a schopností přibližovat složité věci běžným lidem. Byl pro mě nedostupnou televizní hvězdou.
Osobně jsem se s ním setkal, až když pro nás na Matematicko-fyzikální fakultě měl kursy využívání kapesních kalkulaček.
Potom zemřel a já jsem se začal dozvídat více o jeho světovém názoru a jeho vnitřním životě. Po dobu života se o takových věcech nehovořilo. Inu, byl komunismus a vše, co nebylo dovolené, bylo zakázané a hlavně nebezpečné. V té době mi dr. Mrázek pojednou začínal být blízký. Nicméně už nebyl mezi námi.
Shodou náhod (či Osudu?) se mi před lety dostalo do rukou toto dílko, které jsem pro P. Benedikta Holotu opatřil krátkými poznámkami. A tehdy se mi dr. Mrázek náhle odhalil jako člověk, jako blízký člověk. Potom vyšlo toto dílko v „Samizdatu“ samozřejmě bez jakýchkoliv jmen zaangažovaných lidí.
Dnes sedím v budově, kde on dříve pracoval. To nestačí k tomu, abychom spolu cítili. Opravdu blízcí si budeme snad až jednou...
Blízkost je pojem relativní.
Loudáte se lesem.
Jen tak.
Člověk se uvolní ze všech napětí, všechno ze sebe „shodí“... ponechá si jen tichou vnímavost někde na dně srdce...
V kulise lesa se podle vašich kroků pozvolna představují jednotlivé kmeny stromů.
Nevzrušuje vás to.
Kmeny lesních smrků jsou známé. Jeden jako druhý.
Nepočítáte je. Jen se po nich klidně díváte.
Najednou se uprostřed kroků zarazíte:
mezi kmeny zasvitne štěrbina!
Docela uzounká!
Průzor.
Sotva nepatrně pohnete hlavou,
průzor zmizí.
Ve štěrbině průzoru není vidět nic, jen trochu světla. A přece to člověku napovídá, že na konci průzoru je skryto něco jiného než les.
Něco docela jiného - než stromy.
Vydáte se za světlem průzoru a na konci vás čeká překvapení: mýtina, lesní rybník, nebo vůbec konec lesa a daleký výhled do kraje...
Takových okamžiků, kdy jsou kmeny stromů v lese seřazeny do průzoru, je málo. To se člověku nestane pokaždé, když jde do lesa, aby z jeho hloubi dohlédl průzorem na konec.
Nestalo se to pokaždé ani nám, když jsme s doktorem Jiřím Mrázkem procházeli v lese vědeckých poznatků o tomto světě a životě, abychom, jakoby průzorem, dohlédli na druhou stranu věci - až k počátku. Aniž jsme si to uvědomili, ubíraly se naše rozhovory čtyřmi cestami.
Cestou:
do světa nejmenšího,
do světa největšího,
od fyzikálních skutečností k oživené hmotě
a od nejjednodušších forem života k dokonalému lidství.
Občas se nám stalo, že jsme v průběhu našich rozhovorů zahlédli, jakoby v průzoru, něco docela jiného než atom, vesmír, buňku, člověka.
Někdy se nám zdálo, že se štěrbinou průzoru na nás díval Bůh.
Fyzika.
Po matematice, o které bude zmínka v první cestě, je to fyzika, která pomáhá vysvětlovat přívlastky Boha.
Fyzika např. nezná absolutní nemožnost.
Něco takového, jako čteme u Lukáše: „U Boha není nic nemožného“ (Lk 1,37). Tak i ve fyzice. Fyzika totiž říká, že všechno má svoji nenulovou pravděpodobnost. Všechno je možné.
Tak např. počet elementárních částic v pozorovatelném vesmíru se odhaduje na 1079. Pravděpodobnost, že mezi nimi napoprvé vytáhneme jednu předem označenou částici, je nepatrná 10-79, ale není nulová. Proto se jako hranice nenulové pravděpodobnosti uvádí hodnota 10-79. Tím fyzika naznačuje možnost fyzikálního zázraku bez použití fyzikálních zákonů, jak je chápeme dnes.
Není-li ve fyzice nic nemožné, pak může být cestou i k věcem, které nemají s fyzikou zhola nic společného. Zdá se, že i to je ve fyzice možné.
Eddingtonovi* se připisuje o fyzice tento výrok: „Myšlenka vyšší bytosti, všeobecného Ducha, je konečným požadavkem, který zcela jasně vyplývá z přítomného stavu teoretické fyziky.“
* Arthur Stanley Eddington 1882-1944. Zakladatel moderní astrofyziky, známý též svými náboženskými spisy.
Technika.
Svět techniky je převážně nevnímavý pro přístup k poznání Božího bytí cestou abstraktních pravd.
K Bohu však nevedou jenom cesty abstraktních pravd. K Bohu vede mnoho cest. Pro člověka této epochy je schůdnější cesta přes hmotné jevy, v nichž se projeví skutečnost, která nutně existuje za nimi.
Pro technika je abstraktní podání víry neúčinné. Technik je člověk gnoseologicky smyslový. Smyslová skutečnost je pro něho schůdnou cestou, na které se mu projevuje a proniká k němu poznání Boha.
Dnešního člověka, zachváceného technickým způsobem myšlení, asi těžko osloví pět klasických důkazů Boží existence od sv. Tomáše. Může ho však oslovit podivuhodná smysluplnost anomálií Země ve srovnání s ostatními planetami naší sluneční soustavy.
Podivuhodnosti ze světa biologie.
Účelnost, uložená v instinktu zvířat.
Krása stvoření.
Dobrota lidského srdce.
Cestu do světa toho nejmenšího jsme nastoupili v Řecku. První kroky s námi udělal Démokritós (asi 460-370 př. Kr.), který přednášel svým žákům, že svět je tvořen atomy, základními částicemi hmoty.
Vysvětloval to prý na jablku tím, že je začal dělit: na polovinu, polovinu zase na polovinu a tak dále, až mu zbyly dvě dál už nedělitelné částečky, které nazval „nedělitelné“, - a-tomos -atomy.
Současní fyzici vypočítali, že Démokritós musel rozdělit jablko devadesátkrát, aby došel k nedělitelným částečkám - atomům.
Démokritós správně usuzoval, že podle druhů prvků musí být i různé atomy. Za dva a půl tisíce let po této Démokritově domněnce sestavil Mendělejev svoji geniální tabulku prvků.
Atomy byly nejen pro Démokrita, nýbrž i pro vědu poměrně nedávné minulosti opravdu těmi posledními a nedělitelnými částicemi hmoty.
Fyzika však ukázala, že se může jít dál: Udělala 91. a 92. řez na Démokritově jablku a zjistila, že atom je dělitelný na jádro a elektrony, které obíhají kolem jádra nejvýše v sedmi vrstvách, tak zvaných slupkách, elektronových obalech. To platí pro atomy v základním stavu.
Dále poznala, že vnější dráhy elektronů rozhodují o spojování atomů v molekuly a že při tom hraje hlavní roli počet elektronů na vnější dráze. Vznikla představa atomu jako miniaturní sluneční soustavy. Jako kolem Slunce, ve kterém je obsaženo asi 98 % hmoty celé naší sluneční soustavy, obíhají nepatrné planety, tak kolem jádra atomu obíhají nepatrné elektrony. Autorem této představy atomu je Niels Bohr. Spolu s dalšími nukleárními fyziky před námi otevírá svět skutečných divů: - kdyby bylo jádro atomu, ve kterém je shromážděno asi 99,98 % jeho hmoty, velké jako fotbalový míč, obíhal by nejbližší elektron ve vzdálenosti 23 km;
- hmotnost jednoho elektronu je devět desetitisícin kvadriliontiny gramu (9 krát 10 na minus dvacátou osmou);
- elektron obíhá kolem jádra stovky milionů krát za každou stotisícinu sekundy a přitom se ještě „otáčí“ kolem své vlastní osy;
- kdybychom si elektron zvětšili na kulečníkovou kouli (ačkoliv je možno jej chápat nejen jako částici, ale i jako vlnění), pak by ve stejném poměru zvětšená kulečníková koule měla průměr 44 000 krát větší než průměr zeměkoule. Byla by to koule o průměru šest set milionů kilometrů. Ze Slunce by sahala až do blízkosti dráhy Jupitera;
- kdybychom jádro atomu vměstnali do krychličky o hraně l cm,
museli bychom elektrony, obíhající kolem jádra, hledat
v krychli o hraně 100 m.*
* V jádře je 99,95 % hmoty, elektron obíhá kolem protonu 6,58 . 1015 (tj. 6 milionů miliard) krát za sekundu ve dráze o poloměru 5,28 . 10-9 (miliardtin) centimetru. Klasický poloměr elektronu je 2,8 . 10-13 cm, ovšem tento náš hrubý makroskopický popis ztrácí v mikrosvětě opodstatnění, neboť částice (a tedy i elektrony) nejsou jen kuličky, ale také vlny. Elektron se tedy „šíří“ či „vlní“ kolem jádra s výše uvedenou frekvencí. Ani jádro - zde proton - není kulička podobná, i když velmi zmenšená, kulečníkové kouli. Zde v mikrosvětě musíme používat jiných popisů než jaké běžně užíváme. Jsme opravdu v jiném světě.
Těchto několik informací ze světa atomů vyvolává otázku, jaké síly drží atom pohromadě.
Nemůže to být gravitace pro nepatrnou hmotnost elektronů. Jsou to elektrické síly, které nutí elektron kroužit v určitých „obalech“ kolem atomového jádra. Atom drží pohromadě nesmírná energie, kterou fyzikové nazývají energií hmotového „pole“.
Když totiž věda nejjemnější elementární částice vypočítává, předpokládá, nebo alespoň tuší, že před nimi nevyhnutelně existuje hmota v nejjemnějším skupenství, ještě neorganizovaném, které jednoduše nazývá - „pole“.
Je to jakési napětí, vše vyplňující napětí, ve kterém existují elementární částice, jakoby zhuštění tohoto pole v určité body, jako účinná kvanta sil.
Mezi částicemi a mezi „polem“ existuje ustavičná interakce. Pole působí stále na částice, na jejich existenci, pohyb, náboj. Částice jsou zase ustavičně závislé na poli, odkázané na pole, pole potřebují a v něm existují. To je svět „toho nejmenšího“.)
Není snad tato skutečnost mikrosvěta obdobou naší existence v Bohu? „Bůh není daleko od nás, v něm žijeme, v něm se hýbáme, v něm jsme“ (Bůh je polem naší existence).
Bádání se nezastavilo.
Bohrův model zastaral. Přišlo se na to, že ani jádro, ani elektron nejsou těmi posledními částicemi hmoty:
Jádro se hemží různými dalšími částicemi, které jsou v něm v tak neuvěřitelném pohybu, že možno říci:
„Každá částice jádra je v každém okamžiku na každém místě jádra!“
To je výrok fyziků.
Neprobořili se snad fyzici na tomto místě do světa metafyziky? Tímto výrokem totiž nepřímo přisuzují hmotě nehmotný charakter. Jen nehmotné bytí může být přítomno v každém okamžiku na každém místě prostoru.
Fyzikové ani jinak mluvit nemohou, protože elementární částice nelze dále experimentálně dělit a hlubší poznání hmoty je možné už jen filozofickou cestou se zpětnou vazbou do oblasti experimentu.
Charakteristické atributy hmoty se ztrácejí někde uvnitř elementárních částic. Ve vnitřku atomu se cosi otevírá. Přišli snad fyzikové na to, že se tu otevírá něco vesmírného?
Profesor Zichichi prohlásil na shromáždění výboru Evropské společnosti pro fyziky:
„Do protonu jsou podle moderních fyzikálních zákonů vepsány celé dějiny universa. V této maličké věci! Není okouzlující toto vědět?“
Výrokem, že každá částice jádra je v každém okamžiku na každém místě jádra, vyslovili fyzici obdobnou definici, kterou už dávno před tím formulovali filozofové o přítomnosti duše v těle: „Duše je přítomná v každém okamžiku na každém místě těla - a celá.“
Nebo snad mysleli tento výrok pouze ve smyslu neurčitosti?
Neskončilo to ani tady.
Fyzici začali dělat 93. a 94. „řez“ na Démokritově jablku a pronikli ještě dál dovnitř hmoty.
Už spolu nemluví jen o protonech, neutronech, elektronech, už je jim starou písničkou mluvit o fotonech, baryonech, mezonech, hadronech...
Už je ani tak moc nebaví chytat neutrina, nýbrž pátrají po Zweigových a Gell-Mannových KVARCÍCH, Feymanových PARTONECH, Dirakových MONOPÓLECH...
Dostali jsme se s fyzikou do světa opravdu „toho nejmenšího“. Mezi částice nejen nepatrné co do velikosti, nýbrž i co do doby jejich existence. Jsou buď velice stálé, nebo žijí jen krátce, milióntiny sekundy. A nejen to:
Některým částicím trvá celou věčnost, než se proderou z jádra země na její povrch a jiné částice, neutrina, proletí zeměkoulí, jako by byla vzduch!
Pro některé z nich je i tak jepičí život jako je milióntina sekundy úplnou věčností, protože žijí ještě nepředstavitelně kratší dobu: než stačí proletět světlo, které se šíří rychlostí 300 000 km za sekundu, z jednoho konce ATOMU na druhý, částice vznikne a zanikne!
Není to už fantazie?
Nejsou „základní částice hmoty“, o kterých dnes mluví věda, pouhým matematickým trikem?
Zůstáváme na půdě reality?
Jde ještě o hmotu?
Hmota zmizela.
Přelila se do matematiky.
Ale je to pravda?
Matematika může pouze vyjádřit stav a proměny hmoty. V tom je na matematiku spolehnutí.
Zasvěcení matematikové tvrdí, že kdykoli matematika signalizuje, že se někde něco děje, tak se tam skutečně něco děje!
Potvrzením je objev planety Pluto. Byla objevena nejdříve matematickou cestou a pak přišel příkaz: „Natočte tam dalekohled a podívejte se a to! A hle! Planeta tam byla!“*
* Pluto objevil C. Tombaugh 13. 3. 1930 ve vzdálenosti 4 stupně od místa, které r. 1915 spočetl P. Lowell. Nemá však hmotnost 6,5 krát větší než Země, ale naopak mnohem menší než Země a i dráhu má jinou, než jak byla předpověděna. Proto se dnes má za to, že planeta Pluto byla objevena jen šťastnou shodou okolností. Za požadovaný příklad může daleko lépe sloužit objev planety Neptun z poruch dráhy Uranu. Z těchto poruch spočetl hmotnost, dráhu a pozici Neptuna J. C. Adams v letech 1843-1845 a později zcela nezávisle U. Leverrier, který 31. 8. 1846 předložil výpočet, podle něhož 23. 9. 1846 během jediné noci J. G. Galle planetu nalezl pouze jeden stupeň od předpověděného místa.
Matematikové také říkají, že pokud řešení určitého problému dospěje matematickou cestou k víceznačnému řešení, ale fyzikálně je jasné jen jedno, neznamená to ještě, že zbývající řešení jsou chimérická. Mají fyzikální smysl.
Je matematika opravdu tak důvěryhodná?
„Mám úctu k náboženství, ale věřím matematice“ - řekl jednou Einstein při rozhovoru s Piem XII. a dodal: „U vás to bude asi naopak.“
Pius XII. mu odpověděl: „Matematika a náboženství jsou pro mne projevy téže božské přesnosti.“
Jsou lidé, kteří vidí v matematice dokonce cosi prorockého. Vidí např. v řešení exponenciálních rovnic jakousi prorockou vizi života lidstva:
Jako exponenciální rovnice v určitých vlnách stále stoupá a pak prudce klesne na nulu, tak prý i lidstvo stoupá v úrovni života, aby se posléze ocitlo před otázkou sebezničení.
Těžko říci, že by matematika prorokovala, ale jisté je, že avizuje.
Je-li tomu tak, může nám říci něco o BOHU? Může nám matematika nějak přibližovat nebo vysvětlovat přívlastky Boha?
Zdá se, že ano. Bůh je přece původcem i matematiky. I číslo je Boží dílo. Samo tajemství Božího bytí se nazývá Trojicí.
Když jsme se dostávali v našich hovorech až sem, bratr zůstával zamyšlený.
„Víš, atom - je pro mne záměr - ne náhoda“ - říkal.
„Atom je, bratře, projekt.
Dílo.
Projev Vůle.
Atomu nelze upřít stavbu, uspořádanost a pravidla chování.
Já vím, že je to těžké, věřit v Projektanta atomu, když se na to díváme jen z hlediska vědy.
Je však nesnadnější věřit, že atom - je náhoda.
Za atomem pro mne stojí Bůh.
Hledí na mne z jediného atomu a volá na mne tak silně, že nejsem schopen najít průkazné argumenty, jak mu odporovat.
Každý argument totiž mluví pro Něho.
Kdybych jeho volání a pohledu nedbal, hřešil bych proti Duchu“.
Mlčeli jsme oba.
Hovory přecházely ve chvíle nazírání. Jednu takovou chvíli zakončil bratr slovy: „Bratře, pro mne je jediný atom nezvratným důkazem Boží existence.“
Vidět hvězdáře, jak se dívá do vesmíru, je zážitek. Člověk má nepřekonatelný dojem, že se hvězdář dívá ne na vesmírné objekty, nýbrž na Někoho.
Něco podobného člověk zažije, když pozoruje matku, jak bere do rukou vlastní dítě:
dotýká se těla, ale objímá osobu.
Nebo kněze, když se dívá na Hostii, kterou právě proměnil a pozdvihuje:
Výchozím bodem pro naši cestu do vesmíru byla naše sluneční soustava. Trvalo to chvíli, než jsem na sebe natáhl kosmický „skafandr“ hvězdářské terminologie, než jsem se seznámil s astronomickými měrnými jednotkami a naučil se „pohybovat“ ve vesmíru.
Nejprve jsme prošli kolem našeho Slunce, navštívili jsme postupně všechny planety s jejich měsíci, všimli si planetek mezi Marsem a Jupiterem a nejdéle jsme se pochopitelně zdrželi u Země. Je to skutečně podivuhodná planeta. Nenapodobitelně výjimečná. Popisovat to všechno by znamenalo počítat stromy v lese. Pohleďme jen na něco z toho, co ve vesmíru ilustruje naši planetu.
Kdybychom zmenšili známý vesmír asi stomilionkrát, byla by naše Země jako kulička o průměru 13 cm. Největší hora světa Mount Everest by měla v našem modelu jen osm setin milimetru. Veškerý život by se vyskytoval ve vrstvičce tří setin milimetru.
Měsíc by byl ve vzdálenosti 3,8 m a měl by průměr 35 milimetrů.
Slunce ve vzdálenosti 1,5 km by mělo průměr 14 m, Mars, jako kulička o průměru 7 cm, by byl ve vzdálenosti půl km od Země, když je Zemi nejblíže. Planeta Pluto v našem modelu by měla průměr 6 cm a byla by vzdálena 60 km.
Nejbližší hvězda, Proxima Centauri, vzdálená ve skutečnosti od našeho Slunce 4,25 světelného roku, by byla v našem modelu ve vzdálenosti skutečného Měsíce, to jest zhruba 400 000 km, a to je Měsíc Zemi nejblíže.
Poloha Země v naší sluneční soustavě je výjimečná. Kdyby byla Země jen o 5 % blíž Slunci (o 7,5 milionu km), stihl by ji už dávno osud planety Venuše s vyprahlými pouštěmi, nad nimiž by se vznášela mračna, tvořená kapičkami kyseliny sírové a kysličníkem uhličitým.
Kdyby byla naše Země jen o jediné procento dále od Slunce - l,5 milionu km - než skutečně jest, oceány by záhy po svém vzniku zamrzly, a protože led odráží asi osmkrát více dopadajícího záření než tekutá voda, už by nikdy nerozmrzly.*
* Odrazivost (albedo) sněhu je 80-85 % (dopadající radiace) - pro srovnání: světlý popílek ze sopky sv. Helence 46-60 %, místní půda bez popílku 15-20 %, voda ještě méně, takže poměr sníh - voda může být i větší než 8.
Nepatrně odlišná dráha Země kolem Slunce by tedy způsobila teplotní katastrofu. Stačilo by, aby po vadné dráze proběhla jen jednou. Každoročně v době, kdy je u nás léto, je shodou okolností naše Země od Slunce nejdále a nachází se vlastně už na vnější hranici této pomyslné meze života a smrti! Jak málo by stačilo ke kosmické katastrofě!
K tomu, aby vznikla nová ledová doba, není potřeba zvlášť dramatického poklesu teploty. Stačí, aby průměrná roční teplota dané oblasti Země klesla o pouhých 5 stupňů Celsia!
Osa Země je nakloněna o 23,44 stupně od kolmice k ekliptice (její dráze kolem Slunce) a důsledkem tohoto šťastného naklonění jsou podnebná pásma a naše čtyři roční doby: jaro, léto, podzim, zima.
Kdyby nebyla zemská osa nakloněna, výpary oceánů by se pohybovaly na sever a jih a vytvořily by nesmírné plochy ledu.
Zemská kůra je asi jen tak tlustá, jako stěna pingpongového míčku, kdyby byla Země tak velká jako míček.
Kdyby byla zemská kůra jen o 3 metry tlustší, nebylo by v ovzduší kyslíku. Ten by se totiž spojil s jinými prvky na různé sloučeniny, tvořící zemskou kůru, a nebylo by organického života.
Kdyby bylo moře v průměru jen o několik metrů hlubší, pohltilo by všechen náš kyslík a kysličník uhličitý a nemohlo by existovat žádné rostlinstvo. (A. C. Morrison, prezident newyorské Akademie umění a věd.)
Kdyby vzrůstala hustota vody rovnoměrně s klesající teplotou, zamrzala by voda v řekách ode dna.
Vysoká tepelná jímavost vody způsobuje, že oceány jsou vlastně prvotřídním termostatem Země.
Ochranu před nebezpečným kosmickým zářením poskytuje zemské magnetické pole.
Ultrafialové záření Slunce je zachycováno vrstvou ozonu ve výškách od 15 do 40 km a je další ochranou před vlivy z kosmu, jež by mohly ohrozit rozvoj i samu existenci života na Zemi.
Kdyby bylo naše ovzduší řidší, sužovaly by Zemi dopadající meteority, které se jinak každodenně spalují v ovzduší.
Kdyby byl Měsíc vzdálen od nás jen 100 000 kilometrů, byl by mořský příliv tak ohromný, že by dvakrát denně byly všechny světadíly pod vodou.
Mohlo by se pokračovat dál a literatura by vydala další svědectví o výjimečnosti Země.
Ale už jen z toho, o čem jsme s bratrem mluvili, plynul závěr:
Nejen, že má Země správnou hmotnost a spolehlivou mateřskou hvězdu - Slunce jako konstantní zdroj tepla, nýbrž i dostatečně hmotného průvodce - Měsíc, který přispěl k přechodu organického života z vody na souš svým slapovým působením a snad i ovlivnil vznik magnetického pole Země.
Také chemické složení zemské atmosféry, ačkoliv prodělalo v průběhu miliard let drastické změny, zaručilo stálost teploty zemského povrchu a potřebnou ochranu rozvíjejícího se života v oceánech a na souši.
Není tedy pochyby o tom, že se Země zrodila v naší sluneční soustavě jako mimořádně šťastná planeta, jediná z planet, která má všechny podmínky pro vznik a udržení života.
Protože vlastně nikdy nikdo nevyzkoumal, co život je - nemá totiž žádné rozměry, jen nesmírnou sílu - je otázka, jak se na Zem dostal?
Kdo život na Zem implantoval?
Vyšel život ze Země, nebo byl stvořen v hlubinách vesmíru a na Zem zanesen?
Tu otázku jsme nechali zatím otevřenou.
Odstartovali jsme od Země směrem k nejbližší hvězdě Proxima Centauri a odtud jsme vyrazili do samého středu naší Galaxie.
Vyprávím to jako pohádku. Jako bych byl Malým princem Exupéryho. Pro mne to však bylo něco opravdu pohádkového.
Nemohl jsem se dost vynadivit podivuhodnostem naší Galaxie a už mne bratr vybízel dál. Seznámil mne i se společností galaxií sousedních - ta nejbližší je v Andromedě - a byl jsem vyděšený, když jsem se nakonec dozvěděl, že to všechno, co mohu vidět dostupnými prostředky hvězdářské techniky, je pouhé jediné procento hmoty z pozorovatelné části vesmíru.*
* A možná, že i méně, pokud se dokáže nenulová, klidová hmotnost neutrin.
Také jsem byl překvapený, když mne upozorňoval, že Einsteinův postulát konečné rychlosti šíření světla vesmírem má pro nás svůj pozoruhodný důsledek:
Čím jsou pozorované hvězdy vzdálenější od Země, tím je vidíme mladší, než jsou dnes.
Chceme-li datovat dějiny některé hvězdy naším pozemským letopočtem, pak musíme od něho odečíst tolik roků, kolik světelných let je od nás hvězda vzdálená.
Může se nám totiž stát, že budeme pozorovat hvězdu, která dnes už neexistuje. Dejme příklad:
To, co vidíme ze Země na Měsíci teď, odehrálo se ve skutečnosti před jednou sekundou.
Co vidíme na Slunci teď, odehrálo se ve skutečnosti před osmi minutami.
Na nejbližší hvězdě Proxima Centauri se to odehrálo před 4 a čtvrt rokem atd...
Jaká svízel pro naše cestování vesmírem hned na počátku!
Když se mi bratr zmínil o tom, že se vesmír rozpíná, když mne zasvětil do principu Dopplerova jevu, který platí nejen pro zvuk, nýbrž i pro světlo a elektromagnetické vlnění, začala se před námi pomalu vynořovat otázka počátku vesmíru.
„Dopplerův princip v podstatě říká,“ vykládal bratr, „že vlnová délka světla přibližujícího se zdroje je kratší a vzdalujícího se zdroje je delší, než ve skutečnosti zdroj vysílá. Když si uvědomíš, že určitá vlnová délka světelného záření odpovídá i určité barvě světla, že totiž fialová barva má ze světelného spektra nejkratší vlny a červená nejdelší, pak můžeš podle barvy světla posoudit, zda se zdroj přibližuje nebo vzdaluje. Přibližující se zdroj má světlo fialovější, vzdalující se červenější (samozřejmě jen o málo)“.
Světlo cizích galaxií se jeví vesměs jako červenější, a to tím více, čím rychleji se galaxie vzdalují. Tomuto jevu se říká „červený posuv“.
Je-li červené zabarvení světelného zdroje interpretováno podle Dopplerova principu, musíme připustit, že se vesmír všemi směry rozpíná.
Zůstaneme-li při interpretaci rozpínání vesmíru u Dopplerova principu, vznikají dvě otázky: Jak dlouho rozpínání trvá, a zda probíhá stejně rychle?
V zásadě můžeme připustit dva modely rozpínajícího se vesmíru:
1. Vesmír, který vyšel z jednoho bodu, se neustále rozpíná.
2. Vesmír, který se střídavě rozpíná a smršťuje.
U prvého modelu se vnucuje myšlenka: jak byl vesmír velký na počátku?
Některé varianty modelu připouštějí libovolně nepatrný počátek, absolutní „nic“.
Druhý model rozpínajícího se vesmíru nevyžaduje počátečního bodu, i když z něho mohl vzniknout, ale nadále už jen pulsuje.
Přijatelnější je první typ vesmíru a dosavadní pozorování a měření tomu nasvědčují.*
* Jedna z posledních teorií vzniku vesmíru připouští možnost, že vesmír OPRAVDU vznikl z „ničeho“. To proto, že většina důležitých veličin ve vesmíru je nulová (navzájem vykompenzovaná). Tak např. součet kinetické a potenciální energie vesmíru je nulový. Také moment hybnosti vesmíru je nulový (vesmír jako celek nerotuje). I součet elektrických nábojů je nulový (kladné náboje jsou vykompenzovány zápornými - vesmír jako celek není elektricky nabitý), atd. Na vesmír se potom můžeme dívat jako na kvantovou fluktuaci vakua.
V pozorovatelném vesmíru však na počátku nepatrně převažovala hmota nad antihmotou (podle současných znalostí).
Jsou však možné i nedopplerovské výklady červeného posuvu světla:
a) Světlo stárne, jeho vlny se po miliardách let zpomalují, vlnová délka se prodlužuje, světlo červená.
b) Jiný výklad červeného posuvu se opírá o vztah, že energie elementárního světelného paprsku je úměrná jeho kmitočtu, tedy nepřímo úměrná vlnové délce.
Za miliardy let překonává paprsek různé překážky, na kterých ztrácí svou energii a jeho kmitočet se zmenšuje. Tím se prodlužuje vlnová délka a paprsek červená. Při takové interpretaci by se rozměry vesmíru vůbec neměnily.
Fyzikální realita se svými čtyřmi atributy - hmota, energie, prostor a čas - může tyto atributy měnit, přičemž mezi nimi zůstává určitý vztah.
Zpomalí-li se například čas, zkracují se vzdálenosti a vzrůstá hmotnost a energie. Potom červenání paprsků vzdálených mlhovin můžeme interpretovat tak, že světlo se mění, protože se změnilo naše časové měřítko.
Vesmír minulosti měl možná jiná prostorová měřítka, jiný tok času a jiné množství hmoty než vesmír dnešní.
Fyzikové a astronomové začínají svůj výklad o vzniku vesmíru především poukazem na dvě základní souřadnice - prostor a čas - které jsou všude, kde je hmota a energie, ale přestávají existovat v absolutní prázdnotě. Řečeno jinak: absolutně prázdný prostor a absolutní čas neexistují. Čas a prostor vznikají tam, kde vzniká hmota a energie.
Ono se řekne: hmota. Ale co je hmota? To, o čem my obyčejně mluvíme jako o hmotě, to vědci nazývají „fyzikální skutečností“.
Říkají:
Fyzikální skutečnost je dána čtyřmi charakteristikami: prostorem, časem, hmotností a energií.
Tyto čtyři veličiny jsou čtyři akcidenty (případky) fyzikální reality, jejíž podstatu neznáme.
Jestliže se objeví kterákoliv z těchto čtyř charakteristik, objeví se i zbývající. Jsou to jakoby čtyři tváře objektivní, ale pro nás vlastně neznámé, fyzikální reality.
Tato čtveřice vlastností fyzikální reality má mezi sebou své specifické vazby.
Fyzikální realita je substance, podstata.
Její čtyři atributy jsou akcidenty, projevy podstaty. Substance fyzikální reality je pro nás zatím neznáma, ani její rovnice nebyla dosud sestavena.
Nejpodivnější ze čtyř atributů fyzikální reality je čas. Je nevratný a plyne jedním směrem. Vnucuje se otázka, kdy tedy začal čas plynout?
A další otázka:
Je hmota od věčnosti, nebo byla stvořena v čase? Věta: „Bůh stvořil svět“ se obvykle chápe tak, že v čase nula už tu svět byl, a v čase před okamžikem nula ještě neexistovalo nic.
Kdyby bylo přijato toto pojetí, pak by platnost zákona o zachování hmoty a energie vlastně dokazovala, že vesmír stvořen nebyl, protože se nemohlo nic ztratit, a všechno tu bylo už od minus nekonečna. Byl by to jakýsi důkaz, že hmota je věčná a že není Boha.*
* Úvaha skrytě předpokládá jakousi „nadčasovost“ fyzikálních zákonů, ačkoli i fyzikální zákony patří do Stvoření.
Nové pojetí fyzikální skutečnosti dovoluje novou interpretaci:
Stvořil-li Bůh fyzikální realitu, pak ji vybavil i všemi čtyřmi atributy, které určil podle své vůle.
Mohl stvořit hmotu tak, aby její čas byl nekonečný nejen do budoucnosti, nýbrž i do minulosti. Bůh totiž nestvořil hmotu v čase, nýbrž s časem.
V tomto pojetí zmíněný uvedený důkaz, že svět stvořen nebyl a že hmota je věčná, pozbývá platnosti. Čas je totiž atribut, akcident, nikoliv podstata. Čas nelze brát absolutně.
Akt stvoření tedy proběhl mimo čas a prostor.
Jestliže proběhl akt stvoření mimo čas a prostor, pak nutně musí být mimo ně i aktér - Stvořitel.
Mohou dosavadní astronomická měření nějak podpořit názor, že svět stvořen byl?
Astrofyzikové říkají, že čas začal plynout asi před 15 až 18 miliardami let. Tak daleko je od nás vzdálená časová nula.
Tomuto začátku říkají „velký třesk“ a kladou do něho okamžik „nula“. Prostě - počátek plynutí času, tedy i prostoru, vzniku hmoty a energie tak, jak jim rozumíme dnes.
Astrofyzikové nazývali první desetitisícinu sekundy existence vesmíru - hadronovou érou.
V této nejstarší etapě vývoje představoval totiž vesmír nesmírně hustý balík těžkých elementárních částic, jako jsou protony, neutrony a hyperony, kterým se souhrnně říká hadrony.
Tato éra nezačínala absolutní časovou nulou. Mezi absolutní nulou a počátkem hadronové éry je jistý časový interval, tak nepatrný, že ho už dále nelze ani fyzikálně dělit, který se vyjadřuje hodnotou
Teprve po tomto intervalu začala hadronová éra.
Hustota hmoty ve vesmíru v tomto okamžiku byla tak nesmírná, jako když se hmota miliardy mléčných drah nahustí do objemu jádra jediného vodíkového atomu!
Teplota tohoto počátečního bodu se uvádí řádově v tisících kvintilionů stupňů Kelvina!
Hadronová éra trvala pouhou desetitisícinu sekundy. Během té chvilky však proběhly fyzikální reakce, jež měly klíčový význam pro pozdější vznik galaxií, Slunce i naší Země. Ve vesmíru hadronové éry se totiž původně vyskytovaly jak vlastní elementární částice, tak i odpovídající antičástice: k protonům antiprotony, k neutronům antineutrony, k hyperonům antihyperony. V prostředí mladičkého vesmíru se částice s antičásticemi navzájem setkávaly a ničily v procesu, kterému fyzikové říkají anihilace. Výsledkem anihilace je uvolnění veškeré energie, utajené v každé částici v podobě elektromagnetického záření. Kdyby tedy během hadronové éry anihilovaly všechny elementární částice, byl by dnešní prostor vyplněn pouze zářením a nikdy by v něm nevznikla ani ta nejmenší hvězdička, ne-li celá galaxie.
Ve skutečnosti však bylo v hadronové éře o něco málo více částic než antičástic: vždy na jednu miliardu antičástic připadala miliarda plus jedna částice! Tento zdánlivě nepatrný přebytek částic, které neměly s čím anihilovat, stačil později k tomu, aby vznikly kvasary, galaxie, hvězdy i planety.
Protože naprostá většina částic anihilovala, zbylo po nich pronikavé záření, které se při postupujícím rozpínání vesmíru pozvolna ochlazovalo. Kromě toho se ve vesmíru počaly tvořit lehké elementární částice, jimž se souhrnně říká leptony. K leptonům patří záporně nabité elektrony a jejich antičástice - pozitrony, dále mezony a neutrina. Podle převahy leptonů se druhá éra vývoje vesmíru nazývá leptonová.
Trvala celých deset sekund a na jejím konci poklesla průměrná teplota vesmíru na 10 miliard kelvinů.
Třetí etapě vývoje vesmíru říkáme éra záření. Vesmír byl tehdy převážně vyplněn pronikavým zářením gama, ale jak hustota, tak i teplota vesmíru dále prudce klesala, takže záření gama postupně ztrácelo energii, až se z něj staly nakonec radiové vlny. Éra záření trvala necelý milion let a když končila, měl vesmír průměrnou teplotu pouze 3 000 kelvinů.
My sami žijeme ve čtvrté etapě vesmírného vývoje, které se říká éra látky, neboť v dnešním vesmíru hustota látky daleko převyšuje hustotu záření.
Jak to šlo dál?
V prvotní mlhovině atomů, převážně vodíkových s příměsí helia, která se neustále rozpínala, vznikají jednotlivá hmotná zahuštění, z nichž se později vytváří galaxie a hvězdy.
Každá dílčí mlhovina má svůj gravitační střed, později i řadu podružných středů, které na sebe nabalovaly hmotu mlhoviny.
Hlavní hybnou silou narůstání byla síla gravitační.
Houstnoucí hmota se stlačováním zahřívala řádově až na miliony stupňů, až vznikla podmínka pro zapálení jaderné reakce.
Při jaderné reakci se některé částice ničí a jejich hmota se mění v energii a za změněných podmínek vznikají z původních atomů atomy nové.
Nejznámější a ve vesmíru nejčastější je reakce, při které z atomů vodíku vzniká helium plus volná energie.
Tato reakce je základem veškerého života hvězd ve vesmíru. Je nevratná. Touto reakcí hvězdy žijí.
Jak se hvězdy rodí?
Hvězdy slunečního typu vznikají působením gravitačních sil ze zhuštění prachu - plynné mlhoviny. Mají kulový tvar, poměrně nízkou teplotu. Pak se dost rychle smršťují a vznikají tělesa o povrchové teplotě asi 5 000 kelvinů. V tomto stavu trvají asi 10 miliard let. Svítí.
Jak hvězdy umírají?
Po dlouhém „životě“, a asi 10 miliard let, se začne hvězda rychle zvětšovat, její svítivost prudce narůstá, stává se červeným obrem.
Pak se rozsáhlá atmosféra červeného obra oddělí od jádra hvězdy a rozplyne se v mezihvězdném prostoru. Jádro, které zbude, je poměrně malé, ale nesmírně husté, miliónkrát hustší než voda. Vzniká bílý trpaslík. Ten svítí čím dál méně, až se stane nepozorovatelným „černým trpaslíkem“.
Velmi hmotné hvězdy umírají tím, že už nejsou schopny zapálit ve svém jádru žádnou další jadernou reakci. Zřítí se samy do sebe, do nepředstavitelné hustoty, která kolem zhroucené hvězdy vytvoří tak silné gravitační pole, že nedovolí uniknout ani jedinému světelnému paprsku, kdyby tam byl.
„Vidíš“ - řekl bratr - „tady máš názorný obraz pekla: do sebe zhroucená samota za nepředstavitelně těžkých podmínek...“
Zhroucená hvězda je hypotetické stadium „černé díry“.
Gravitační pole zhroucené hvězdy je tak silné, že z okolí přitahuje hmotné částice, které se v „černé díře“ jakoby definitivně ztrácejí, protože už o sobě nemohou podat žádnou zprávu ani zářením ani jinak.
Černá díra se nám jeví jako obrovské „nic“, kolem kterého je nesmírně silné gravitační pole.
Protikladem černé díry jsou prozatím hypotetická místa ve vesmíru, kde se uvolňuje tak obrovské množství energie, že je nelze vysvětlit ani jadernými reakcemi. Začíná se hovořit o tzv. „bílých dírách“ a někteří fyzikové se domnívají, že hmota a energie mizící v „černé díře“ kamsi mimo náš vesmír - se zase vrací v „bílých dírách“ do jiného vesmíru.
Takový je tedy život hvězd. Je graficky vyjádřený v Hertzsprungově-Russellově diagramu.
Tak nějak vidí vznik a vývoj vesmíru fyzikové a astronomové.
Z předešlých etap vývoje by se měly podle výpočtu fyziků zachovat dva druhy pozůstatků: neutrina a radiové vlny jako pozůstatky leptonové éry. Objevit neutrina je velmi nesnadné, protože fyzikové je neumějí „polapit“. Zato radiové záření, které je degradovaným pozůstatkem pronikavého záření gama, bylo k všeobecnému úžasu odborníků v roce 1965 ve vesmíru nalezeno. Protože se pozůstatek latinsky nazývá relikt, hovoříme o reliktním záření.
Dnešní teplota reliktního záření je jen 2,7 kelvinů. Toto záření je nejstarším pamětníkem vesmírného vývoje; vždyť vlastně nepřetržitě chladne od chvíle, kdy bylo vesmíru pouhých 10 sekund!!!
Existence reliktního záření potvrzuje trvalé rozpínání vesmíru a dokazuje, že v okamžiku velkého třesku byl vesmír nesmírně žhavý.
Říká nám snad existence reliktního záření ještě něco dalšího? Fakt, že také vlnová délka reliktního záření byla nejprve vypočtena a teprve potom experimentálně prokázána v kosmu, vypovídá znovu o důvěryhodnosti matematiky při pronikání do tajemství Stvoření. Hovořili jsme o tom už při cestě do světa nejmenšího.
Matematika je vůbec podivuhodná věda. Matematický výpočet - viděno čistě materialisticky - je výslednice elektrických proudů v mozkových buňkách. A přece je možno ji aplikovat na skutečnost vesmíru a klapne to! Shoda je opravdu nápadná. Měla by se domýšlet dál...
Heisenberg se vyjádřil o matematice takto: „Rozvoj atomové fyziky odvedl matematiku od hlavních předpokladů materialistické filozofie. Pokusy dokázaly, že elementární částice nejsou věčné a neměnné. Jsou spíše prostými projevy základních matematických konstrukcí....
Proto pro současnou vědu na počátku byl matematický vzorec, a ne hmota!
Poněvadž matematický vzorec je intelektuální pojem, možno říci: na počátku byl SMYSL.“ Tolik Heisenberg.*
* Werner Heisenberg (1901-1976) Nobelova cena 1932, jeden z nejmladších jejích nositelů.
Jenže věda, která chce zůstat jen holou vědou, nemůže připustit, že na počátku je vzorec, smysl. Nutně by musela uzavřít: kde je smysl, je i mysl - a Osoba.
Věda, která nechce věřit, nechce dát slovo ani filozofii, ani teologii, musí říkat: na počátku je časový interval: 10-43 sekundy!
Přesto, že je to tak nepatrný časový interval, nemůže být ztotožňovaný s absolutní časovou nulou - s Počátkem.
Pro vědu je k absolutní časové nule ještě daleko.
„Vidíš, tady je jedno z míst, kde končí pouhý přírodovědecký výzkum a musí se uplatnit víra, má-li se jít dál“ - řekl bratr.
„Jestliže budou vědci vidět v Počátku jen časovou nulu a ne tajemství tvůrčí Vůle, těžko se pohnou z místa. Nemá-li vědecký pracovník smysl pro tajemství, těžko se bude dobírat celé pravdy. Ten, komu spadá absolutní časová nula do tajemství Božího bytí a vůle, dostal do rukou klíč ke všemu. Tady jsme u počátku - Počátku.“
Počátek viděný očima víry - Bůh - není součástí vesmíru, není vesmírnou silou nebo fyzikální veličinou. Nemůžeme Ho ztotožňovat s vesmírem. Nepostrkuje oblaka ani nehýbe mořem. Slunce a Měsíc vznikly a pohybují se podle fyzikálních zákonů, které platí ve vesmíru. Bůh je nad to všechno nesmírně povznesený, protože je Původcem vesmíru a jeho zákonů. Stvořil svět, aby existoval se svými vlastními silami a zákony a v něm stvořil nás, abychom žili a řídili se rozumem a vůlí a využívali zákonů přírody, ale také je respektovali.
V tomto smyslu je Bůh hmotě nekonečně vzdálený.
Bůh je ale také hmotě, věcem i nám nekonečně blízko z téhož důvodu: On zná všechny zákony, jejich důsledky a bez něho se nestane nic. Pro Něho není náhody. Přesněji: Bůh se chce s námi setkávat ve všech věcech. Ve všech událostech, které nás potkávají, nám chce něco říci.
Bůh nepřipouští situace, které by v sobě nesly pouze zlo.
Jako je nekonečně vzdálený, je zároveň nekonečně blízký. Je nekonečně vzdálený pro náš rozum, avšak našemu srdci je nekonečně blízký. Do hlavy se nevejde. Do srdce ano.
Je to prosté tajemství mnoha lidí, i Antoina de Saint-Exupéryho:
„Správně vidíme jen srdcem.
Co je důležité, je očím neviditelné.
Lidé na tuto pravdu zapomněli.
Ale ty na ni zapomenout nesmíš!“
„Podívejte se, žije!“ - řekla Matka Tereza a pozdvihla v náručí dítě, nalezené kdesi na ulici Kalkaty: „Žije!“
Ano.
Ale: Co je život?
Jak vznikl?
Jaké jsou základní struktury, jež tvoří podstatu života?
Jaká je pravděpodobnost jejich vzniku?
Je výsledkem náhodného setkání náhodně vzniklých molekul?
Je život výsledkem náhodné kombinace, nebo je to jev zákonitý?
Nelze vycházet z pouhé fantazie, nýbrž z poznatků o výskytu organických sloučenin, struktur a života v kosmu. Co skutečně víme o životě v kosmu? Snad by se to dalo shrnout do čtyř vět:
1. V prašných mlhovinách jsou přítomny organické sloučeniny, totožné s těmi, jaké známe na Zemi.
2. V meteoritech jsou složité struktury, připomínající svým tvarem i strukturou buňky. Jsou to anorganické útvary, které nikdy nebyly živé ve smyslu biologickém.
3. Složité formy života na Zemi jsou založeny na kombinacích nevelkého počtu aminových kyselin (32), tvořících obrovský počet bílkovin.
4. Jsou známy poměrně jednoduché útvary, viry, které se mohou rozmnožovat, aniž by měly další znaky živých organismů.
Organické sloučeniny nevznikly výlučně na Zemi. V hlubinách prostoru naší Galaxie vznikají působením ultrafialového záření organické sloučeniny od jednoduchých, jako metan a čpavek, až ke složitějším, např. ke kyselině mravenčí. Totéž záření, které jim pomohlo k existenci, však vzniklé sloučeniny také ničí, takže co vznikne, je zničeno a nic se nemůže vyvíjet dál. Jsou to zobecňující výroky, které ale nemají obecnou platnost.
Někteří vědci (Robinson) v tom vidí možnost počátku pozemského života dokonce dříve, než vznikla naše Země jako celistvá planeta. Mají o tom přibližně tuto domněnku:
V době, kdy se Země zhušťovala z prachu a plynů v nesmírně rozsáhlé atmosféře Praslunce, jež sahala až za současné nejvzdálenější planety, vznikaly již složité organické látky stejným procesem, který dnes pozorujeme ve středu naší Galaxie.
Když se vytvořila Země, přešly na ni látky z jejího okolí. Na ostatní planety se zřejmě dostávaly sloučeniny jiného druhu než organického. Možno v tom vidět jednu z výjimečností vývoje Země, jednu z příčin, proč můžeme Zemi nazývat „šťastnou planetou“.
Jiní vědci jsou zase toho názoru, že život na Zemi je výlučně pozemského původu. Implantování života z vesmíru pokládají za vyloučené. Stranou ponechávají otázku, proč a jak život vznikl.
Nejpřijatelnější teorií o vzniku života na Zemi je teorie Chardinova, která jej vysvětluje narůstáním částic hmoty - atomů biogenních prvků: C, H, N, O.
Jádro Země bylo původně malé. Byla kolem něho hustá atmosféra, složená z kysličníku uhličitého, vodíku, vodní páry, metanu a čpavku.
Během doby byla celá tato pra-atmosféra odváta slunečním větrem a Země zůstala v podstatě bez ovzduší a suchá. Teprve potom postupně vznikalo dnešní ovzduší a vodní obal. To už teplota Země klesla natolik, aby voda zkapalněla. Začaly se v ní rozpouštět látky, vznikala první jezera, tzv. „prvotní polévky“. V nich se utvářely organické skupiny, stále složitější, vznikaly první aminokyseliny jako základní stavební prvky živé hmoty.
Tak nějak vidí vznikání organického života na Zemi Oparin, který vyznává samovolný vznik života.
Podle něho jednoho dne takto vznikla první makromolekula, která dokázala samu sebe zreprodukovat, vytvořit novou, další a stejnou molekulu.
V laboratoři se podařilo napodobit takové „prvotní polévky“ a ve čtyřech týdnech v nich proběhl vývoj v rozsahu, k němuž by potřebovala příroda čtyři miliony let.
Tak asi vznikl organický život - říkají neodarwinisté.
Takto uvažují o vzniku života vědci, kteří vyznávají ontogenezi a transformismus, tj. předpokládají nebo věří, že se živá buňka samovolně vyvinula z neživé hmoty a vyšší druhy života z nižších. Mezi takové vědce patří především Manfred Eigen.
Přehlédl však, že anorganická hmota, ponechaná sama sobě, se samočinně neorganizuje. Nemá informaci pro autoreprodukci. Transformismus ale vyžaduje vzrůst informace.
Budeme-li nazírat buňku, základní stavební prvek živé hmoty, jako stroj, pak můžeme položit otázku: „Jak se může hmota organizovat v nějaký stroj, když tu není žádný projekt, podle kterého by se stroj vyrobil?“ Hmota, ponechaná sama sobě, bez informace pro autoreprodukci, se samočinně neorganizuje. A kdyby se měla samočinně organizovat, musela by „vědět jak“. Musela by mít informaci pro autoreprodukci, „genetický kód“.
Kde se to „vědět jak“ tedy vzalo?
Čistě přírodovědecké metody ještě nedokázaly vysvětlit, odkud pochází. Je však nepravděpodobné, aby se potřebné „vědět jak“ skrývalo v čistě hmotném časoprostorovém kontinuu, jako je nepravděpodobné, aby se smysl věty: člověk je tvor rozumný - napsané na školní tabuli, skrýval v samotné křídě. Křída neví, co bylo na tabuli napsáno.
Stejně tak obsah knihy nepramení z chemických či mechanických vlastností tiskařské černě a papíru. Myšlenkové bohatství knihy je tiskařské černi a papíru vnuceno a čerň a papír jej mohou nést, ale ani čerň, ani papír se nevyvíjejí až na takový stupeň, aby samovolně a čirou náhodou vytvořily obsah knihy. Někdo papíru a černi obsah knihy svěřil!
Podobně byly nukleovým kyselinám svěřeny nejen informace pro funkci buňky, ale pro celý organismus. Každá buňka v sobě nese všechny informace, ale ve svém zařazení do organismu uplatní jen část informací. Mechanismus kódování genetických informací je poměrně jednoduchý. V podstatě je dán vzájemnou kombinací základních stavebních jednotek nukleových kyselin.
Tento mechanismus je univerzální pro všechny živé organismy. Je to systém geniální.
Vyčerpávající definice života vlastně neexistuje. Jako živá se hodnotí ta hmota, která dokáže zreprodukovat sebe samu. To je nejzákladnější rys definice života.
Je zajímavé, co se všechno vytvořilo pro to, aby byl vznikající život chráněn a uchován.
Rozkladem vody světlem vznikaly molekuly kyslíku jako podmínka pro další rozvoj života na souši. Atmosféra se začala měnit a vytvářet vzdušný obal jako prostředí pro budoucí suchozemský život.
Vysoko nad hustými vrstvami atmosféry vznikala ionosféra. Vděčí za svůj vznik ultrafialovému záření Slunce, tedy právě tomu záření, před jehož ničivými účinky chrání život na Zemi.
Ultrafialové záření je pohlcováno ještě další vrstvou ovzduší, která leží blíže Zemi - ozónosférou.
Další ochranou života na Zemi je magnetické pole Země. Je velice slabé, ale významné pro rozvíjení pozemských forem života.
Magnetické pole Země, i se svými výkyvy v intenzitě a přepólování, je jedním z důležitých činitelů, které mohly spolupůsobit k tomu, aby život vznikl, udržel se a mohl se dále vyvíjet.
Je mnoho nepřímých důkazů, že život nevznikl náhodou. Důvodně se soudí, že život je nezbytný důsledek vývoje neživé hmoty podle rovnice:
Život je v podstatě dán základními fyzikálně-chemickými vlastnostmi neživé hmoty a informací, genetickým kódem. To podmiňuje možnosti tvorby složitých bílkovinných struktur a molekulárních řetězců, potřebných pro život.
Soudí se, že možností takovýchto složitých kombinací je více, a že tedy může být několik cest vývoje organického života. Konkrétní případ vývoje tohoto života na Zemi je prostě důsledek první kombinace, která se vytvořila a byla schopná dalšího vývoje.
Život na Zemi se mohl vyvíjet i jinak.
Nejdůležitější látkou pro život se zdá být voda. Dále se zdá, že na základě výpočtů o energetických rovnováhách v živých systémech nemůže být život založen na jiném základním prvku, než je uhlík. Teoreticky bylo možné založit život i na křemíku (Si), který má také čtyři volné vazby jako uhlík. Zatím si však takový model života neumíme představit.
Výstavba organické hmoty - syntéza bílkovin - je podmíněna existencí a funkcemi nukleových kyselin DNK (desoxyribonukleová kyselina) a RNK (ribonukleová kyselina). Molekula DNK (desoxyribonukleové kyseliny) má tvar dvojité spirály, zpevněné vnitřními příčkami. Vypadá podobně jako zkroucený provazový žebřík. Důležité jsou levotočivé DNK.
Příčky jsou tvořeny čtyřmi dusíkatými bázemi v různě uspořádaném pořadí.
Každá trojice po sobě jdoucích příček tvoří jednotku genetického kódu a jejich souhrn (genotyp) obsahuje všechny informace pro utváření nového jedince (buňka i celý organismus).
Makromolekula DNK, složená z více genetických „slov“ jako genetická věta, se podobá magnetofonovému pásku, na kterém je zapsán těmito trojslabičnými „slovy“ návod, jak má vzniknout nový jedinec stejného druhu.
„Slovo“ genetické informace tvoří trojice po sobě jdoucích příček v molekule DNK, jak už víme. Tyto příčky jsou tvořeny čtyřmi dusíkovými bázemi, to už také víme. Je-li některá z těchto příček zničena, např. kosmickým zářením, čte příroda genetický kód od toho místa špatně a vzniká „zmetek“, protože „slovo“ genetického kódu, skládající se ze tří po sobě následujících příček, je porušené, je od toho místa „zkomolené“ a ovlivňuje všechna následující genetická „slova“.
Vzniknou-li porušením genetického kódu nějaké „zmetky“, mohou v nich nastat dvě možnosti:
1. Buď je „zmetek“ života neschopen a zahyne a spolu s ním zanikne i jeho DNK - příroda na něj „zapomene“.
2. Nebo je „zmetek“ života schopen, jeho DNK nezaniká a podle jejího genetického kódu mohou vznikat potomci, kteří jsou nositeli stejně vadné genetické informace. Jsou-li schopni množení, vznikají další potomci, kteří nesou tuto vadnou genetickou informaci. Zde ale není počátek vzniku dalších druhů.
Jedna z teorií vysvětluje vznik druhů z mutace. Mutace je „bodová změna“ v genotypu. Mutace jsou vždy náhlé.
Zdá se, že náhlé a rychlé změny ve výskytu mutací spadají do období rozpadu magnetického pole a magnetického přepólování Země. V té době byla naše planeta vystavena ve větší míře kosmickému záření, které mohlo pozměnit nejeden genetický kód. Během takovýchto magnetických zvratů mohly vyhynout celé biologické skupiny. Mutace jsou vždy náhlé, ale nejsou spojeny pouze a výhradně s magnetismem.
Genetická informace se za normálních podmínek předává z jedné generace na druhou. Při rozdělení buňky vznikají dvě buňky, z nichž jedna má vlastnosti buňky dceřinné a druhá mateřské. Za normálních podmínek odumírá mateřská buňka dříve než dceřinná. Ta se pak dělí dál a předává genetickou informaci jako štafetu další generaci. Pak sama odumírá.
Úvaha o významu DNK jako stavebního materiálu i nositele genetické informace (vědět jak) v procesu narůstání genetického života by se mohla vyjádřit i takto:
DNK představuje v procesu narůstání organizovanosti biologického života nejen složku materiální, nýbrž i závaznou řídící informaci.
Tuto řídící informaci nemůže živá hmota neposlechnout.
Avšak: Informace jako taková, je nehmotná. DNK je pouze jejím hmotným nositelem (jako je papír a inkoust hmotným nositelem sdělované myšlenky).
Tedy: Narůstání biologického života k vyšším útvarům nutně předpokládá nehmotný zdroj řídících informací.
Informace je skutečně nehmotná.
Je něco jiného než instrukce. Instrukce je manipulace s informacemi.
Je evidentní, že je to programátor, který manipuluje s informacemi, který proces vyprojektoval, naprogramoval a spustil, řídí proces k zamýšlenému cíli, který závaznou informací říká:
Kdybychom předpokládali, že se všechno dění v procesu vývoje řídí samo, stojíme opět před otázkou, kým byl samořídící proces vyprojektován, programován a odstartován?
Zjevení Boží, které máme uložené v evangeliích, je také závaznou informací k narůstání duchovního života, jenže člověk na rozdíl od hmoty může tuto závaznou informaci neposlouchat.
Proces narůstání organizovanosti biologického života není ani náhodný, ani se neřídí samovolným výběrem optimálních možností, nýbrž je řízen Vůlí.
Po této exkurzi jsme se vrátili v našich rozhovorech k době, ve které vznikly první molekuly živé hmoty.
Obecné zákony života v kosmu budou objeveny, až se bude moci experimentovat s živou hmotou, která vznikla na jiných kosmických tělesech, nebo s živou hmotou pozemského původu za zcela jiných podmínek, než za jakých vznikla.
Ve stručnosti možno říci, že původ biologického života na Zemi je v podstatě cesta od atomu k buňce. Ke vzniku této cesty se muselo sejít velmi mnoho činitelů. Každý z nich - uvažujeme-li vesmír jako celek - je vzhledem k samovolnému vzniku málo pravděpodobný, a tak celková pravděpodobnost náhodného vzniku života je prakticky nulová.
A přece tu život je.
Stavební materiál pro biologický život vyrobily hvězdy v průběhu svého života spalováním vodíku na helium a na další složitější prvky.
Hranice mezi hmotou živou a neživou?
Probíhá někde mezi molekulou, složitým stavebním prvkem neživé hmoty, a buňkou.
Biologové jsou toho názoru, že není nutné jít s touto hranicí pouze k buňce, že virus s vlastním genotypem je schopen autoreprodukce. Za živou hmotu jsou považovány již priony (viroidy). Také se pohybují na hranici života. Virus a priony mají informaci k autoreprodukci, ale nemohou ji uplatnit bez buňky, protože chybí enzymatický systém k autoreprodukci.
Nejde totiž o jakýkoliv vývoj. Především nejde o vývoj náhodný, nýbrž jde o vývoj řízený.
Darwin ke své teorii říká:
„Nikdy jsem nepopíral existenci Boha. Jsem přesvědčen, že vývojovou teorii je možné plně sladit s vírou v Boha. Je nemožné dokázat a pochopit, že velkolepý a nadevše nádherný vesmír a taktéž člověk povstali náhodou.“
Boží původ života na Zemi nelze spatřovat v odděleném stvoření druhů, každého zvlášť. Spíše je možno jej spatřovat v tom, že už v nejjednodušší neživé hmotě, atomu, je obsažena možnost vytvářet makromolekuly DNK, a tedy možnost vzniku oživené hmoty.
Je tedy v atomu jakási schopnost být také v živém jsoucnu. Není to ale u všech. Nenese to všechno stopy geniálního záměru Tvůrce?*
* Geniálního řešení složitých situací z nepřeberného množství možností? Nezjevuje se v tom systém tvůrčího myšlení?
Tvůrčí myšlení je něco jiného než myšlení vědomé. To se děje v pojmech a vyjadřuje se slovy. Tvůrčí myšlení je však někde mimo vědomí. Patří do oblasti bezpojmového myšlení, které probíhá nevědomky a vstupuje do vědomí až ve fázi, kdy se tvůrčí akt zakončil. Dokonce se zdá, že tvůrčí myšlení nepracuje s jednotlivinami, s jednotlivými čísly a symboly, pojmy a představami. Je činné komplexně, manipuluje s celými soubory údajů. Mechanismus této činnosti je nám záhadný.
Traduje se, že akademik Landau dovedl při pouhém pohledu na velmi složité diferenciální rovnice určit, jaký bude výsledek. I když ho to osobně velmi zajímalo, nevěděl, jak k výsledku dospěl. (Lev Davidovič Landau, 1908-1968, Nobelova cena 1962.)
Je velmi těžké přijmout, že cesta od atomu k buňce je náhoda. Vždyť obojí je tak podivuhodné dílo!
Einsteinovi se připisuje tento výrok: „V obdivuhodném vesmíru se projevuje bezmezně vševládnoucí Rozum!“
Objevitel zákona o zachování energie J. R. Mayer jde ještě dále: „Končím svůj život v přesvědčení, které vychází z hloubi mého srdce: Pravá věda a filozofie musí vést k víře v Boha.“
„No vidíš, už jsme to dotáhli při naší poslední procházce stvořením až k buňce a genetické řeči. A šlo to dál...“
Biologický vývoj, který probíhal podle rovnice:
dospívá v jednom místě narůstání života k řádově nové skutečnosti, která se vymyká příčinnosti všech předchozích činitelů a fyzikálních podmínek:
Pojmové myšlení, vědomí, svoboda rozhodování a jednání nezávisle na předchozích činitelích.
Reflexe je prvek zcela jiného řádu než všechno to, o čem jsme mluvili předtím.
Je to prvek podivný. Naprosto nezapadá do vývojové souvislosti. Člověk je svojí schopností reflexe překvapením ve vývoji života.
Každý nový prvek vývoje zapadá do řady předchozích prvků tak, že to klapne. Mělo by to ve vývoji klapat i s člověkem. Jenže s lidmi to neklape.
Člověk je někdo jiný, než výsledek řízeného vývoje. Ve vývoji je přece všechno zákonité, alespoň nějak. Člověk je však mezera v zákonitosti, průlom, přerušení, protože člověk si může dělat, co chce!
A člověk si dělá, co chce, a proto to neklape.
Či to s lidmi klape?
Ano, člověk je něco jiného než vývoj.
Člověk je OSOBA.
Je někdo.
Je svobodný.
Může se rozhodovat. A to vývoj nemůže. Vývoj nemohl dát člověku jeho JÁ.
Dejme tomu, že by si člověk myslel, právě proto, že je svobodný a že si to myslet může, že život vznikl neřízeným vývojem, samovolbou optimálních možností, prostě náhodou. Jiný člověk, protože je také svobodný a také si může myslet, co chce, by si řekl: podle přírodovědců z kvadrilionu možností vychází jedna, kterou vzniká život a na kterou navazuje to další. Zdá se mi maximálně nepravděpodobné, že by z tak nepředstavitelného množství možností, souvislostí a příčin vyšla ta pravá možnost pouhou náhodou. Zdá se mi maximálně pravděpodobné, že celou akci řídí ke smysluplnému výsledku nějaký činitel, který je původcem všech možností, souvislostí a příčin.
A ty, protože jsi také člověk a také jsi svobodný, si můžeš myslet: Proč se nenechá Bůh zjistit matematicko-vědecky, bez opačných možností, když jeho existence je tak klíčovou skutečností a je kvůli tomu mezi lidmi tolik nevole?
Proč nelze Boha prokázat kosmickou sondou, vyslanou do hlubin vesmíru, nebo laserovým paprskem, vedeným do nitra atomu?
Proč na Boží bytí nenarazilo ani jedno, ani druhé? Kosmická loď a laser objevují tolik jiných věcí, jen ne Pána stvoření.
To je právě to!
Protože Bůh není ani v atomu, ani ve vesmíru, nýbrž mimo a nad.
Protože Bůh je Někdo!
Protože Bůh není něco!
Bůh se skrývá ve svém díle nějak tak, jako se skrývá malíř na konci svého štětce.
Malíř není ve štětci ani v barvě, ani barva neví, co vyjadřuje.
Právě tak atom uhlíku, ať je v hornině, nebo v srdeční tkáni, neví, kde je a co vyjadřuje. Byl tam naorganizován. Jako byla barva nanesena na docela určité místo plátna a v docela určité intenzitě a tvaru, aniž ví, že vyjadřuje písek na Rubensově sv. Augustinovi na mořském břehu, nebo slzu v oku sv. Františka od Guida Reniho, nebo lilii v ruce anděla na Zrzavého kouzelném Zvěstování.
Barva se může vrátit setřením do svého bezvýznamu a ztratit účast v „organizaci“ právě tak jako uhlík, vyloučený z organismu.
Ani barva, ani uhlík nevědí, co se s nimi stalo.
Bůh, původce našeho JÁ, je skrytý.
„Jsem Bůh skrytý“ (Ž 10,11).
Zjevuje se tím, že se skrývá: „Nemůžeš spatřit mou tvář“ (Ex 33,10).
Chce být hledaný.
Ničí za sebou zjevné stopy, aby nebylo vidět, kudy chodí. Když se vylíhne kuřátko, není už vejce. Když je kukla, není už housenka. Když vyletí motýl, není už kukla.
Původce života není možné vložit do zkumavky, ani ho sevřít do rovnice jako do svěrací kazajky.
A přece je Ho možno poznat:
Právě tak, jako poznáš malíře z díla, i když se na obraz nepodepsal. Bůh není zjevný přímo.
Při uznání jeho existence musí přijít ke slovu svobodná volba člověka v ochranné atmosféře milosti.
Uznání Boha jako Původce stvoření musí být svobodné a dobrovolné, ať už mu předcházelo mučednictví studia nebo prosté setkání s ním.
Když jsme se dostávali v našich hovorech s dr. Mrázkem do takových míst, vzpomínali jsme na sv. Tomáše a Molinu a jejich traktáty o svobodě lidského rozhodování (De libero arbitrio).
Zdálo se nám, že šli oba dva ve svých vysvětleních tajemství svobody lidského rozhodování až odvážně daleko. Klonili jsme se více k názoru Tomášovu, protože nám připadalo, že dává více prostoru pro pokoj srdce. Jestliže se totiž moje svoboda přece jen „jaksi“ více opírá o Pána, než o mne samotného, je v tom útěcha. Je-li moje věčnost závislá výlučně jen na mně a na mé vůli, pak mám ze sebe strach.
Konečná odpověď, zda na počátku vývoje stojí Bůh - či náhoda, zůstává záležitostí osobního rozhodnutí, i když vysoká pravděpodobnost je na straně Boží.
Dalo by se to přiblížit i takto:
Z Prahy do České Třebové se nejrychleji dojede směrem na východ. Není však absolutně vyloučeno, že se někdo vydá z Prahy do České Třebové směrem na západ a objede celou zeměkouli, aby tam dorazil.
Cesta směrem východním je vysoce pravděpodobná.
Cesta směrem na západ po celé zeměkouli je vysoce nepravděpodobná.
Svoboda rozhodování však zahrnuje obě možnosti.
Je-li tedy pravděpodobnější, že život vznikl řízeným vývojem a ne náhodou, jak si pak představit zásahy, kterými Bůh celou akci usměrňuje? Jsou ve stvoření nějaké stopy Božího usměrňování?
Shodli jsme se s bratrem na tom, že Bůh nezasahuje „bodově“, nýbrž celý řetěz vzniku a rozvoje života má charakter cílově usměrňované akce.
O řízení celé akce, o tom, že má proces vzniku života svůj kód i svého Programátora, možno přece jen najít ve stvoření nějaké stopy, které ukazují na tvůrčí rozhodování. Možno je postřehnout v celé řadě proč:
Proč je naše Země právě tak daleko od Slunce, aby se teplota její atmosféry pohybovala zhruba v rozmezí +50°C a -50°C?
Proč má zemská osa sklon, takže vznikají roční doby?
Proč je právě tolik vody v mořích a ne více?
Proč má voda hustotní anomálii, takže nejhustší je tehdy, jeli 4°C teplá?
Proč se tělesa teplem roztahují, ale voda nabývá většího objemu právě naopak - zmrznutím?
Proč má Země ochrannou vrstvu atmosféry v tak divném složení?
Proč je v instinktivním chování zvířat uložena tak vysoká úroveň účelovosti?
Proč dokáží geny kódovat vlastnosti?
Těch „proč“ by byla velká řada a každé je bodem, ze kterých se interpolací zjevuje charakteristika:
A za projektem - je projektant.
Ale to jsme už zase u té „velké neznámé“.
Vraťme se k místu, kdy plynulost vývoje byla přerušena výskytem reflexe, a položme otázku: mohla by se nějak vyjádřit charakteristika vývoje života před výskytem reflexe, tedy před člověkem, a po něm?
Můžeme se o to pokusit, protože jsme schopni si to všechno uvědomit. Víme o sobě. Uvědomujeme si, co se s námi děje.
Vesmír o sobě neví.
My o sobě víme.
Když jsme se dost napřemýšleli o věcech tohoto druhu, pokusil se bratr interpolovat křivku životního narůstání a určit ji kvalitativními změnami (zvraty), které se udály v rozmezí několika „startů“, jak to sám nazval.
Interpolaci označil jako „Řád a smysl oživené hmoty v kosmu“.
„Teilhardovské a jaksi nové v našem pohledu na charakteristiku narůstání života je asi to“, řekl bratr, „že se na to budeme dívat jako na děj v čase, kdy každý nový druh hmoty vznikal, až když čas umožnil dostatečně vysoký stupeň organizovanosti hmoty stavu předchozího.“*
* Zde se mění v kvalitu organizovanost, podle marxismu se však v kvalitu mění pouze kvantita.
Hmota se dostane na vyšší hierarchický stupeň, jestliže určitá její vlastnost, nikoli kterákoliv, se navrší tak, že překročí kritickou hranici a dojde ke změně kvantity a kvality.
Příklad takové změny je přeměna vody v páru: dodáváme-li vodě teplo, vzrůstá její teplota až na 100°C. Pak se vzrůst teploty zastaví, začne hromadění tepla a v určitém okamžiku je tu pára.
Kvantita, množství tepla, způsobila změnu kvality: je tu pára.
Určitou vlastností, která se musí ve hmotě navršit, aby došlo k přeměně v novou kvalitu, nemusí být vždycky množství. Může to být i něco jiného, např. míra organizovanosti.
V charakteristice narůstání života možno rozlišit pět startů se sedmi kvalitativními změnami.
Zůstaneme-li v kategoriích přírodních věd a zvolíme-li jako výchozí stav pro interpolaci charakteristiky narůstání života „prahmotu“ nebo „předhmotu“, tj. ono libovolně malé množství „něčeho“, co nelze nazvat „hmotou“ v dnešním slova smyslu, protože ještě nebylo ani prostoru, ani času, takže ono počáteční „něco“ nemohlo být ani viditelné, pak okamžikem prvního startu k nepřehledným přeměnám hmoty byl podle současného stavu přírodovědy „velký třesk“.
Začali jsme s bratrem uvažovat, že okamžik „velkého třesku“ se mohl shodovat s Božím: „Budiž světlo!“ (Gn 1,3). Proč ne? Otázku, kdo stiskl tlačítko k tomuto třesku, zda náhoda, či Bůh, jsme nechali stranou.
Velký třesk na počátku vzniku dnešních forem prostoru, času, energie a hmoty je prvním předpokladem pro kvalitativní skoky. Je totiž předpokladem všeho dalšího.
Změna, která nastala v „předhmotě“ v okamžiku velkého třesku, se udála směrem ke vzrůstu extenzity a kvality.
Snad by se dalo říci, že velký třesk byl okamžikem přechodu hmot z potence v bytí, okamžikem, kdy „předexistence“ - pokud to slovo vůbec něco říká - přecházela v existenci, podstata se stávala konkrétní realitou s případky, především extenzitou, prvním případkem hmotného bytí vůbec.
Vlastností, která začala narůstat jako podmínka pro hierarchické uspořádání hmoty, byla energie. V těchto zcela nových, už fyzikálních podmínkách, vznikaly za dobu kratší než desetina tisíciny sekundy - jak se věda domnívá - první částice hmoty.
Možno říci, že:
l. kvalitativní zvrat ve „hmotě“, ke kterému bylo třeba nesmírné energie, měl za následek vznik jaderných částic. Částice, vzniklé v těchto prvních okamžicích a v tomto stavu, vytvářely současně prostoročasové pole, ve kterém začaly existovat a pohybovat se.
Prostoročasové pole je od té chvíle kvalitativně stejné dodnes. Je to normální fyzikální prostor a čas. Před velkým třeskem nebylo ani času, ani prostoru, ani energie, ani fyzikální hmoty. To všechno přešlo z potence v akt velkým třeskem.
Není to „fantazírování“ takhle myslet? Není.*
* Tato úvaha směšuje klasický a moderní pohled fyziky na vesmír. Představy moderní fyziky o náhlém současném vzniku hmoty, energie, času, prostoru i fyzikálních zákonů jsou ve skutečnosti daleko bližší teologickému uvažování sv. Augustina, než popisovaná kombinace klasické a moderní koncepce.
Dnes je dokonce možné si představit, že by mohlo existovat i více vesmírů se samostatnou historií, které jsou od sebe odděleny stavem hmoty, který byl před velkým třeskem, tj. stavem za jiných kvalit než je prostor, čas, energie a hmota v dnešním smyslu.
Přechod z jednoho „vesmíru“ do druhého by pak byl možný jen tak, že se „vypadne“ z tohoto vesmíru a překročí se jakési hranice do „vesmíru“ druhého.
Ale to už jsme si příliš nechali rozběhnout fantazii.
Po určitém časovém intervalu vznikaly hromaděním částic první atomy vodíku a atomy vůbec. To je:
2. kvalitativní zvrat:
Tento děj byl jakoby předem zakódován v původní prahmotě jako možnost, která přešla v existenci výronem energie velkého třesku. Postupně vznikaly atomy prvků složitějších, vznikl i atom uhlíku, a tím potencionální možnost vzniku oživené hmoty a biologického života vůbec.
3. kvalitativní zvrat:
Vlastností, která ve svém navršení vedla k další kvalitativní změně, už nebyla především energie, nýbrž počet.
Ze skupiny atomů, které se počaly tvořit, vznikaly první molekuly. To je další přeměna kvantity v kvalitu a první přeměna sledovatelná.
Že je molekula kvalitativně jinou podstatou než atomy, ze kterých se skládá, vidíme například z vlastností molekuly vody. Voda hasí oheň, ačkoli atomové složky vody, kyslík a vodík, hoření podporují. Voda má však najednou zcela opačné vlastnosti: je nehořlavá. Její molekula je kvalitativně něco jiného, než vodík a kyslík.
Molekula tedy není slepenec atomů. Je nová podstata.
V těchto místech našich hovorů jsme se s bratrem rozhovořili o hylemorfismu a vznikání nových podstat. Možná, že by byl při tom sv. Tomáš a pan profesor filozofie dr. Jaroslav Beneš obraceli oči v sloup, ale hovořili jsme o tom.
Dnešní fyzikové tvrdí, že jaderné částice, a snad i atomy, nemají svoji „osobní totožnost“. Řečeno jinak: atom si nemohu označit, abych tentýž atom našel podruhé. Něco takového je možné až u molekul.
„Neosobní totožnost atomů nelze však stavět všeobecně, protože přece jen některé atomy lze označit tak, aby byly navenek radioaktivní, čímž je ,poznáme‘“.
Teprve molekulu možno jaksi „natřít“ „na červeno“ nebo „na bílo“, abychom ji našli podruhé.
Protože nebeská tělesa začala ztrácet teplotu, mohly vznikat molekuly jako podmínka k vývoji vyšších hierarchických forem hmoty. Dokud jsou totiž žhavé, jsou atomické.
Molekuly v anorganické chemii mají poměrně malý počet atomů. Dík uhlíku začaly vznikat molekuly o velkém počtu atomů, tak zvané makromolekuly.
Až sem někam sahá akční rádius prvního startu.
K druhému odstartování dal popud uhlík svou schopností řetězit se. Vznikal veliký počet různých molekul, tj. různých sloučenin, a tím se otevřela možnost k dalšímu kvalitativnímu skoku směrem k oživené hmotě.
Když totiž přerostla složitost makromolekul určitou mez, vznikla „makromolekula oživené hmoty“, to jest taková, která udržovala se svým okolím výměnu látek a energie a měla schopnost se reprodukovat.
To jsou totiž základní vlastnosti živé hmoty:
1. výměna látek a energie s okolím a
2. schopnost reprodukce.
Lidově řečeno: schopnost zpracovávat potravu a rodit potomky. Tímto vývoj dospívá do
4. kvalitativní změny.
Ta spočívá v tom, že kumulací a organizací makromolekul
vzniká nová kvalita - „molekula živé hmoty“
„Vrtá mi hlavou“, říkal bratr, „že i člověk je snad obří makromolekula, giga-molekula.“ Dnes odkrýváme v makromolekulách jejich povrch a strukturu.
Přivádí nás to k závěru: Živá hmota je kvalitativně něco řádově jiného, než nejsložitější makromolekuly hmoty neživé, hmoty bez výměny látek a energie s okolím a bez schopnosti reprodukce.
Živá hmota je jiná podstata.
Příroda tvořila dál: jednoho dne tu byla buňka. Její objevení se není otázkou počtu molekul, nýbrž uspořádání, organizace.
Každá buňka se řídí svými zákony, zachovává si svoji přirozenost, individualitu. Zapojena do celku svoji individualitu neztrácí. Ponechává si ji, ale navíc je zapojena do jednoty celku.
Buňka je již organismem, kterým nastupuje
5. kvalitativní změna.
Teilhard tuto změnu nevidí jako samostatný genetický skok. Ale je tu skutečně zásadní změna.
Zatím co viry potřebují ke své reprodukci složitější prostředí, aby se zreprodukovaly - potřebují buňku - buňka se reprodukuje sama.
V dalším úseku narůstání života vznikají skupiny buněk, ve kterých různé buňky mají různou funkci. Nastává „dělba práce“ mezi buňkami, přizpůsobují se účelnosti. Toto je moment, o kterém Teilhard nemluví.
Až dosud stačily pozemské přírodě pouze buňky a buněčné organismy, rozmnožující se zásadně dělením nebo pučením, tedy rozmnožováním nepohlavním.
Asi po půlmiliardě let se objevilo rozmnožování pohlavní, a to je něco nového.
Tohle jsem poprvé slyšel od profesora Kopala z univerzity v Manchesteru, když jsem s ním hovořil při jeho návštěvě v Praze.“*
* Prof. Zdeněk KOPAL, nar. 4. 4. 1914 v Litomyšli, † 24. 6. 1993 v Manchesteru, Velká Británie. Český astronom světového významu. Napsal mimo jiné: „O hvězdách a lidech“. (Srov. Mladá Fronta, 1991 a Vesmír č. 7/93 str. 394). Pohřben na Vyšehradě 1. 11. 1993.
Pohlavní rozmnožování
Při tomto druhu rozmnožování se jednotlivé geny mohly spojovat nejrůznějšími způsoby a vytvářet tak zcela nové vlastnosti dalších živých organismů.
Spojováním poloviny vlastností jednoho jedince a poloviny vlastností druhého jedince vznikaly v rámci druhu nové genetické programy.
Dr. Kopal uvádí ve své knize: Zpráva o vesmíru tuto úvahu:
„Je známo, že celé naše biologické dědictví, jež se nashromáždilo v průběhu stamilionů let, je uloženo v souboru ,genů‘ obsažených v chromozomech rodičovských buněk, z nichž jsme vyrostli. Předpokládejme - v daném případě přitom situaci úmyslně zjednodušujeme - že vlastnosti každého z nás by byly obsaženy v deseti chromozomech, z nichž každý by měl 1000 genů. Z takového počtu genů by mohlo vzniknout celkem 101000 různých kombinací
(deset na tisícátou). Kdybychom toto číslo rozepsali, mělo by tisíc nul. Je to zdaleka nejvyšší číslo, kterému jsme schopni dát nějaký význam.
Srovnejme je s odhadovaným celkovým počtem hvězd v pozorovatelném vesmíru, který je 1022.
Hmotnost těchto hvězd činí dohromady asi 1055 gramů a tvoří je:
Jak malá jsou všechna tato čísla ve srovnání s celkovým počtem možných kombinací našich jednotlivých genů“!
Z toho pak rozvádí úvahu:
„Každý z nás by si měl být vědom, že se se všemi svými neopakovatelnými vlastnostmi, přednostmi i nedostatky, se svými silnými i slabými stránkami objeví v celém vesmíru jen jednou.
Není to snad dostatečný důvod pro každého, aby se snažil co nejúčelněji využít času, který je mu na naší planetě vymezen?
A nestačí nám vědomí, že každý člověk je v dějinách celého vesmíru neopakovatelný a jedinečný, k pocitu, že přece jen nejsme ve vesmíru tak docela bezvýznamní?“
C. Judson Herrik objevil ještě větší číslo, kterému je možno dát fyzikální význam:
„Každý neuron kůry velkého mozku je zapředen do vrcholně složité spleti nejjemnějších vláken, z nichž některé pocházejí z odlehlých částí. Lze považovat za jisté, že většina neuronů mozkové kůry je přímo nebo nepřímo spojena s každou kortikální oblastí. To tvoří anatomickou základnu asociačních procesů v mozkové kůře. Navzájem spojená asociační vlákna tvoří anatomický mechanismus, který během jediného asociačního řetězu v mozkové kůře umožňuje úžasný počet různých funkčních kombinací kortikálních neuronů. Tento počet převyšuje číselné představy, které kdy astronomové uvedli při měření vzdáleností hvězd. Kdyby milión kortikálních nervových buněk byl propojen ve všech možných kombinacích ve skupinách po dvou neuronech, odpovídal by počet různých spojení číslu
(deset na dva miliony, sedmsetosmdesáttři tisícátou! Číslo, které by mělo 2,783.000 nul!!!).
Pro srovnání dodává Livingston: “Je nutno si uvědomit, že počet atomů v celkovém pozorovatelném vesmíru se odhaduje na
* Dnešní odhady počtu atomů v celém pozorovatelném vesmíru se pohybují řádově kolem 1077.
Jak obrovská je informace na projekt kůry velkého mozku u člověka, která je nepředstavitelně miniaturně zachycena ve vajíčku a spermatu. Všechny instrukce (genetické) pro nepředstavitelnou stavbu člověka - a nejen člověka - jsou zachyceny v řeči, k jejímuž zaznamenání by bylo zapotřebí 1000 svazků o 500 tištěných stranách podle běžného způsobu ukládání informací (knihy).
Celá tato genetická informace je však uložena v nepředstavitelně malém prostoru vajíčka a spermatu v miniaturní formě.
6. kvalitativní změna
Když se organismy se svou složitostí dostaly přes další určitou mez, objevila se nová kvalita, přesahující všechno předchozí,
sebeuvědomění, vědomí okolního vesmíru. Něco, co se snad dá vyjádřit dvěma podivuhodnými slovy:
Tohoto stadia dosáhl člověk a zatím jenom člověk. Biologickým nositelem této špičky je v člověku mozek, přesněji, mozková kůra.
Biologicky vzato můžeme všechny orgány dát pryč a nechat jen mozek, udržovat jej při životě a nechat jej pracovat. Takový stav se nazývá
Kyborg je vlastně automat, řízený šedou mozkovou kůrou.
Protože reflexe je činnost, musí vycházet z nějakého subjektu. Tím je duše. S určitou nepřesností řečeno: moje já. Provedení reflexe patří mozkové kůře.
Snad by se dalo říci, že mozek stačí biologicky unést existenci duše v těle.
Když jsme hovořili o reflexi, o vzniku prvních záblesků vědomí sebe, o impulsech, které k tomu dávají podnět zvenčí, o zpětné vazbě vědomí a vědomém působení na vesmír, vyvstala mi v mysli nezapomenutelná postava univerzitního profesora dr. Jaroslava Beneše, filozofa a vzácného člověka. Pokládám si za zvláštní dar, že jsem směl, jako jeden z posledních, slyšet celý kurs jeho filozofických přednášek.
Zdá se, že další kvalitativní změny v narůstání jevu života nelze už hledat v oblasti biologie. Až dosud se bral vzrůst směrem ke složitějšímu. Každá nová kvalita vedla přes složitější.
Vzrůst se pohyboval v narůstání komplexnosti, jak ukazuje Teilhardův kouzelný diagram, kterému říkal: křivka korpuskulizace vesmíru (viz: Místo člověka ve vesmíru).*
* Pierre Teilhard de Chardin, francouzský přírodovědec a náboženský myslitel, jezuita. Zemřel na hod Boží velikonoční 1955. Jeho hlavní díla: Vesmír a lidstvo, Místo člověka v přírodě, Chuť žít.
Jestliže platí, pak nutno hledat další kvalitativní změny života v organizaci lidské společnosti.
7. kvalitativní zvrat
Společnost je něco jiného než člověk a její vlastnosti se nerovnají pouhému součtu vlastností jedinců, ze kterých se skládá. V tomto smyslu jsou zákony vývoje společnosti novým druhem, „vyšším druhem“ zákonů přírodních.
V oblasti lidské společnosti může narůstat nová kvalita v organizovanosti společenské síly.
Tato kvalita se může charakterizovat např. počtem vědců na jeden milion obyvatel. Vzniká nová vlastnost a nové přírodní zákony, tj: nové společenské zákony, ve kterých možno spatřovat další kvalitativní zvrat.
Kumulací vlastností společnosti se otevírá perspektiva k dalším kvalitám, nutným pro existenci lidstva. Jenže ty nové kvality už nebudou rázu fyzikálního, ekonomického či sociálního, nýbrž ukazují na oblast lidské psychiky a jeví se jako proces zvnitřňování, směřující k pokoji, dobru a lásce.
Jako hmota, i lidstvo se vyvíjí vždy jasněji na vyšší rovinu. Na vyšší rovinu ducha.
Dobro a láska neexistují ve hmotě atomů výslovně, ačkoli je tam Teilhard nějak vidí, např. v přitažlivých silách částic hmoty vidí fyzikální zárodek lásky, náklonnost - to, „že se mají rády“.
Protože se existenční výhledy lidstva a narůstání dalších kvalitativních změn bere směrem zvnitřňování, zdá se, že v dalších výhledech končí přírodověda a slovo dostává oblast víry.
Jen víra je totiž schopna připravit lidstvo na nesmírné mravní požadavky, které bude muset vzít na sebe, bude-li chtít existovat dál.
Nejde o záchranu civilizace. Civilizace je jen prostředek. Nelze ji zaměňovat s cílem.
Jde o existenci lidstva.
Vysoká kultura předpokládá vysokou morálku. Vysoká morálka však předpokládá vysokou askezi. Má-li být uskutečněna, musí být k tomu silný a pravdivý důvod. Není silnější a pravdivější pohnutky k udržení života než láska.
Vysoká technicko-ekonomická společnost má před sebou možnost k přežití ne už v další kumulaci techniky a ekonomie, nýbrž v kumulaci zvnitřňování a zduchovňování. Další technický růst je totiž schopna unést jen vysoká duchovní úroveň společnosti, vysoké zduchovnění. Tedy přechod od života technického k životu duchovnímu.
Vybranou vlastností, jejíž „kumulací“ může lidstvo dosáhnout dalšího kvalitativního zvratu, nezbytně nutného pro jeho existenci, je zduchovnění, do kterého klade Teilhard úběžník Omega, který má u něho nadpřirozený charakter a ve kterém vidí samotného oslaveného Krista jako bod, ke kterému směřuje všechno.
Úběžník Omega, který se rýsuje ve výhledech konečných pozic přírodovědeckých, signalizuje další „odstartování“, start směrem k absolutnu, jehož výchozím okamžikem je Vtělení.
V těchto místech mě bratr opouštěl se slovy: „Dál už to musíš dotáhnout sám, to už není můj obor.“
Na závěr III. STARTU patří také otázka, zda jsme ve vesmíru sami..
Dr. Jiří Grygar: „Proč si myslím, že jsme ve vesmíru sami? Přivedli mne k tomu biologové, když postupně zjistili tato fakta:
a) Veškeré aminokyseliny v živých organismech jsou výhradně opticky levotočivé, ač v přírodě vzniká normálně neutrální směs aminokyselin levotočivých i pravotočivých (L. Pasteur);
b) všechny sacharidy v živých organismech jsou pravotočivé, ač opět v přírodě není důvod k žádné přednosti optické stáčivosti;
c) genetický kód pro živočichy, rostliny i bakterie je jednotný.
Astronomové mají dobré důvody k tvrzení, že život nebyl na Zemi zavlečen z vesmíru (tzv. panspermie); prakticky jistě vznikl primárně na Zemi.
To značí, že na Zemi, kdy byly zřejmě po dlouhou dobu a na velkém území stabilní fyzikálně-chemické podmínky vhodné pro vznik života, se přesto tento zrod života uskutečnil pouze jednou, tj. všichni (lidé, zvířata, rostliny, bakterie) jsme v tomto smyslu potomky jediné původní buňky!
Je-li tomu tak, pak ani velké množství planet ve vesmíru (ty nemůžeme pozorovat, ale je prakticky jisté, že planety u cizích hvězd existují) nezaručuje, že se tato prazvláštní situace vícekrát zopakovala, zejména také ne proto, že k tomu doslova není mnoho času.
Země je totiž stará 4,5 miliardy let a nejstarší stopy života pocházejí z období před 3,8 miliardami let. Vesmír jako celek je „jen“ třikrát až třiapůlkrát starší než Země, a navíc z tohoto intervalu musíme odečíst první miliardu let po velkém třesku, kdy bylo ve vesmíru pro jakýkoli život příliš horko.“
Dr. Zdislav Šíma: „Proč si myslíme, že jsme ve vesmíru sami?
Otázka, jsme-li ve vesmíru sami či nikoli, je stará jako lidstvo samo. (Viz např. J. Neruda, Písně kosmické - žabák: „Jsou-li tam žáby taky?“). Podle současného stavu vědění se odpověď kloní tu na jednu, tu na druhou stranu. Ve vesmíru je - pro běžného člověka nepředstavitelně - mnoho hvězd a planet; na mnohých snad jsou i podmínky pro vznik života. Jedno je však celkem jisté: Pokud i je ve vesmíru více životů, zcela chybí čas na překlenutí ohromných vzdáleností, na kontakt a výměnu informací, natož na navštěvování. Pro každou civilizaci - pokud vůbec existují - se vždy bude zdát, že je ve vesmíru sama. Nezbývá tedy než se snažit vlastními silami přežít.“
Energií tohoto startu, jehož směrem je zvnitřnění, je Boží láska - ta vůbec jediná energie vesmíru, ze které povstalo všechno, co jest (l Jan 4,8; Jan 1,3).
Energie Boží lásky se do lidstva vlévá Vtělením a v obdivuhodném kruhu se vrací zpět. Její cestu z věčnosti možno určit těmito body:
Bůh ve věčnosti,
v těle,
v církvi,
ve svátostech,
v nás, a opět
Bůh ve věčnosti.
Tedy z věčnosti do věčnosti.
Do oblasti čtvrtého startu třeba zahrnout:
Vtělení,
skutečnost církve,
účinnost spásy do minulosti i budoucnosti,
liturgii,
duchovní život jako vzrůst ke Kristu,
poslední věci člověka (eschatologie).
Proces zvnitřnění by probíhal (a už probíhá) nejen v oblasti přirozeného pokoje, dobra a lásky, nýbrž i v rovině nadpřirozené:
proměna přirozeného pokoje - v nadpřirozený, proměna přirozeného dobra - v nadpřirozené, proměna přirozené lásky - v nadpřirozenou.
Takový proces zvnitřnění a zduchovnění, proces vnitřního obrácení, by směřoval nejen ke konečnému úběžníku Omega, k oslavenému Kristu. Byl by zároveň definitivním napojením na výchozí bod Alfa.
Musí být procesem nejen celospolečenským, nýbrž denní potřebou každého člověka přicházet k Bohu ve stále vyspělejší formě věřící lásky a v nepřetržitém, stále hlubším a vnitrnějším obrácení.
Bez přestání v sobě objevovat, silou modlitby, pokorný a dů-věryplný vztah k Bohu a vlastnímu svědomí, který je pramenem síly na podporu všeho, co se v člověku zakymácí.
Proces IV. startu by se mohl nazvat: Léčba smyslem života.
Dovršení Božího díla stvoření a vykoupení, poslední soud, zmrtvýchvstání a věčná hostina v Božím království - to je obsah V. startu.
Bůh nám setře z očí každou slzu a pohyb proměn našeho života, měřený kdysi časem, se změní v požehnanou kontemplaci, okoušení, úchvatné klanění a jásot:
„Svatý, svatý, svatý Hospodin, Bůh zástupů. Plná jsou nebesa i země tvé slávy!“
„Dopřej nám toho, Pane, pro lásku svého Syna a pro své milosrdenství.“
Všechny čtyři cesty, po kterých jsme se s bratrem procházeli - přesněji řečeno, po kterých mne bratr vlekl jako slepého a chromého - nás dovedly k tomu, že na dně každého vědeckého poznání zůstává cosi nepostižitelného, nevysloveného, tajemného:
„Velká neznámá“ - říkal bratr - „kterou jsem tušil na dně každého vědeckého výroku, nikdy pro mne nebyla pouhým pojmem nebo fyzikální veličinou, nýbrž NĚKDO!“
To platí pro bratra, pro mne a pro mnoho jiných. Jenže je svobodno vidět v tom „nepostižitelném“ na dně vědeckých výroků i pouhé „něco“.
Co může dát člověku pro život více?
Vidět v díle stvoření záměr a dílo Boha, nebo pouhou náhodu s jejím slepým výběrem?
Na žádnou ze čtyř cest, kterými jsme prošli, nemá věda konečnou odpověď. Na konci každé je otazník. Neznámá.
Budeme-li nazírat neznámou jako fyzikální veličinu, jako „něco“, budou otazníky narůstat s každým novým problémem a ke každému bude třeba vlastního klíče.
Budeme-li neznámou nazírat na Někoho, jako osobu, docházíme k jedinému ústřednímu tajemství, které je klíčem ke každému jinému:
Pro druhý případ svědčí duchovní prvek ve stvoření. Co tedy může dát člověku pro život více? Pouhá věda, nebo věda umocněná vírou?
V souvislosti s touto otázkou si vzpomínám na bratrův výrok: „Došel jsem až tam, kde končí věda a začíná víra“.
Věda skončila u čtyř velkých otazníků:
Atom ........?
Vesmír .......?
Oživená hmota ... ?
Smysl života .... ?
Je velká neznámá:
Bůh?
Osoba?
Někdo?
něco?
veličina?
náhoda?
Einstein na tyto čtyři otazníky odpovídá:
„Každý hluboký přírodovědec musí mít blízko k náboženskému cítění, protože si nemůže představit, že on sám poprvé myslel ony podivuhodné a jemné vztahy, které zkoumal. V podivuhodném vesmíru se projevuje bezmezně vševládnoucí Rozum.“
Co k tomu dodat?
Kde je rozum, tam je osoba, někdo.
Kde je bezmezný rozum, tam je bezmezný Někdo - Bůh.
A o Bohu víme, že
„...tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16).
RNDr. Jiří Mrázek, CSc. (1923-1978), matematik, fyzik, vynikající popularizátor ve svém oboru a komentátor rozvíjející se kosmonautiky (komentoval i historický start Sputniku v r. 1957). Po studiu na gymnáziu a dosažení doktorátu přírodních věd na Karlově univerzitě v Praze (1949) působil několik let jako pedagog, od r. 1953 až do své smrti pracoval v Geofyzikálním ústavu ČSAV na samostatných vědeckých úkolech. Založil ionosférickou observatoř při magnetosférické observatoři v Průhonicích, stál u zrodu telemetrické stanice programu Interkosmos v Panské vsi.
Pod odbornou patronací Jiřího Mrázka vzniklo deset krátkých filmů o geofyzice. Jeho dětský seriál o planetách nás reprezentoval v Japonsku.
Patří k paradoxům života, že v týž den, kdy na oběžnou dráhu kolem Země byla vypuštěna družice Magion pro ionosférický a magnetosférický výzkum - 14. 11. 1978 - Jiří Mrázek zemřel.