prefekt

KONGREGACE PRO klérus

1. Jáhenství má svůj pramen ve svěcení a v Kristově poslání, k účasti na nichž je jáhen povolán.¹ Vkládáním rukou a zásvětnou modlitbou je jáhen ustanoven posvátným služebníkem a členem hierarchie. To vše určuje jeho teologické a právní postavení v církvi.

2. V okamžiku přijetí musí všichni kandidáti jasně a písemně vyjádřit úmysl sloužit církvi² po celý život v určeném místně či osobně vymezené oblasti nebo ve společnosti zasvěceného či apoštolského života, které mají pravomoc k inkardinaci.³ Písemné přijetí takové žádosti je vyhrazeno tomu, kdo má pravomoc inkardinace, a určuje, kdo je kandidátovým ordinářem.⁴

Inkardinace je právní závazek, který má eklesiologickou a duchovní hodnotu, neboť vyjadřuje služební odevzdání se jáhna církvi.

3. Jáhen, který je již inkardinován do jednoho církevního okrsku, může být inkardinován do jiného na základě právní normy.⁵

Biskupové ať vycházejí vstříc jáhnům svých diecézí, kteří se chtějí dát k dispozici v oblastech, kde církev trpí nedostatkem kněží, ať už definitivně nebo na určitý čas, a zvláště těm, kteří se po předchozí důkladné přípravě chtějí věnovat misiím ad gentes. Nezbytné vztahy budou upraveny vhodnou úmluvou mezi dotyčnými biskupy.⁶

Biskupovou povinností je vyhradit zvláštní pozornost jáhnům své diecéze.⁷ Stará se o ně osobně nebo prostřednictvím kněze, svého delegáta. Zvláštní pozornost pak věnuje těm, kdo se nacházejí v náročných životních situacích.

4. Jáhen, který je včleněn do institutu zasvěceného života nebo do společnosti apoštolského života, vykonává svou službu pod vedením biskupa ve všem, co se týká pastorační péče a vykonávání veřejných bohoslužeb a apoštolátu. Zůstává taktéž odpovědný svým představeným podle jejich kompetencí. Je věrný zásadám společenství, do kterého patří.⁸ Pokud by došlo k přemístění do jiného společenství jiné diecéze, musí zodpovědný představit jáhna biskupovi, aby od něho obdržel povolení k vykonávání služby na základě oboustranné dohody.

5. Specifické povolání stálého jáhna předpokládá setrvání v tomto stavu. Případný přestup stálých jáhnů ke kněžství, a to neženatých nebo vdovců, bude proto vždy velmi řídkou výjimkou. Bude to možné pouze v případě zvláštních a závažných důvodů. Rozhodnutí přistoupit ke kněžskému svěcení přísluší diecéznímu biskupovi, pokud tu nejsou jiné překážky vyhrazené Svatému stolci.⁹ Vzhledem k výjimečnosti takového případu je vhodné, aby se biskup předem poradil s Kongregací pro katolickou výchovu v otázce programu intelektuální a teologické přípravy kandidáta a s Kongregací pro klérus ohledně programu pastorační přípravy a postojů jáhna ke kněžské službě.

6. Jáhni jsou v síle přijatého svěcení navzájem spojeni svátostným bratrstvím. Všichni pracují pro stejnou věc: budování těla Kristova pod autoritou biskupa ve společenství s papežem.¹⁰ Každý jáhen má být spojen se spolubratry svazkem lásky, modliteb, poslušnosti ke svému biskupovi, horlivostí ve službě a spoluprací.

7. Statut jáhna obnáší také množství zvláštních povinností a práv podle kánonů 273 – 283 Kodexu kanonického práva. Týkají se povinností a práv kleriků a definují zvláštnosti týkající se jáhenské služby.

8. Obřad jáhenského svěcení obsahuje slib poslušnosti biskupovi: “Slibuješ mně i mým nástupcům synovskou úctu a poslušnost?”¹¹

Zavazuje se především Bohu, že bude jednat v plném souladu s vůlí Otce; současně se zavazuje i církvi, která potřebuje lidi plně ochotné.¹² V modlitbě a v jejím duchu, kterým má být jáhen proniknut, bude denně prohlubovat úplné odevzdání se, jak to činil Pán, “až k smrti, a to k smrti na kříži” (Flp 2,8).

Tento pohled na poslušnost připravuje jáhna k přijetí přesně vymezených povinností, které přijal slibem při svěcení podle toho, jak to určuje církevní zákon. “Pokud duchovní neomlouvá zákonná překážka, jsou povinni přijmout a věrně plnit úkol, který jim uložil jejich ordinář.”¹³

Biskup předá jáhnovi úřední dekret, v němž mu přidělí úkoly odpovídající jeho osobním schopnostem, životu v celibátu nebo v rodině, vzdělání, věku a snahám uznaným jako duchovně platným. Dále budou také určeny území nebo osoby, na něž bude zaměřena apoštolská služba; bude také upřesněno, je-li práce na plný nebo částečný úvazek a jaký kněz bude zodpovídat za péči o duše příslušející do okruhu úřadu.

9. Povinností kleriků je žít ve svazku bratrství a modlitby, nasazovat se ve spolupráci mezi sebou a s biskupem, uznávat a podporovat také poslání věřících laiků v církvi a ve světě¹⁴ a vést spořádaný a prostý život, který by byl otevřený “kultuře dávání” a usnadňoval velkorysé bratrské sdílení.¹⁵

10. Stálí jáhni nejsou povinni nosit církevní oděv, na rozdíl od jáhnů, kteří jsou kandidáty ke kněžství¹⁶ a pro které platí stejné předpisy jako pro kněze.¹⁷

Členové institutu zasvěceného života a společnosti apoštolského života se řídí Kodexem kanonického práva.¹⁸

11. Církev ve svém právním uspořádání uznává právo jáhnů navzájem se sdružovat, aby prohlubovali svůj duchovní život, konali skutky křesťanské lásky a milosti a aby pracovali pro dosažení dalších cílů v plném souladu s jejich svátostným svěcením a jejich posláním.¹⁹

Jáhnům se stejně jako jiným klerikům nedovoluje zakládat a účastnit se sdružení nebo seskupení jakéhokoliv druhu, i občanských, která se neslučují s jejich klerikálním stavem nebo která by byla na překážku svědomitému vykonávání jejich služby. Vystříhají se také všech sdružení, která svou povahou, účelem nebo metodami činnosti škodí plnému hierarchickému společenství církve, a to i těch, která jáhnové konají ke službě Božího lidu, a konečně těch, která podrývají církev.²⁰

Byla by zcela neslučitelná s jáhenským stavem ta sdružení, která by chtěla sdružovat jáhny pod záminkou reprezentace na způsob korporací nebo odborů nebo jakékoli nátlakové skupiny a tím by fakticky redukovala jejich posvátnou službu v zaměstnání nebo řemeslo srovnatelné s funkcemi světského charakteru. Kromě toho by byla neslučitelná ta sdružení, která by nějakým způsobem přehodnocovala přímý a bezprostřední vztah, který má každý jáhen se svým vlastním biskupem.

Takováto sdružení jsou zakázána, protože jsou zhoubná pro vykonávání jáhnovy posvátné služby, která se potom ocitá v nebezpečí, že bude považována za podřízenou činnost, a navádějí k postoji odporu vůči vysvěceným pastýřům, kteří jsou pak považováni jen za zaměstnavatele.²¹

Je třeba si uvědomit, že žádné soukromé sdružení nemůže být uznáno jako církevní bez předchozího uznání stanov ze strany kompetentní církevní autority.²² Tato autorita má právní povinnost bdít nad životem sdružení a nad tím, aby naplňovaly stanovami vytyčený cíl.²³

12. Případná jáhnova profesionální či pracovní aktivita má jiný význam než aktivita věřícího laika.²⁴ U stálých jáhnů zůstává práce vázána na službu. Ať si tedy uvědomují, že věřící laici jsou pro své zvláštní poslání povoláni “zvláště k tomu, aby učinili církev přítomnou a činnou na těch místech a za těch okolností, kde se může stát solí země jenom jejich prostřednictvím.”²⁵

Současná církevní disciplína nezakazuje stálým jáhnům přijímat a vykonávat povolání s vykonáváním veřejné moci ani se angažovat ve správě časných statků a vykonávat světské úřady s povinností odpovědnosti, bez ohledu na to, co platí pro ostatní kleriky.²⁶ Protože se tato výjimka může stát nevhodnou, může zvláštní právo určit jinak.

Ve vykonávání obchodní činnosti a podnikání²⁷ – dovolené jáhnům, jestliže tu nejsou odlišná a účelná ustanovení partikulárního práva – bude povinností jáhnů vydávat dobré svědectví o počestnosti a bezúhonnosti cti stavu, a to i v zachovávání povinností vzhledem k spravedlnosti a k civilním zákonům, které nejsou v rozporu s přirozeným zákonem, s učitelským úřadem církve, s jejími zákony a svobodou.²⁸

Tato výjimka ať se nevztahuje na jáhny, kteří patří k institutům zasvěceného života a ke společnostem apoštolského života.²⁹

Trvalí jáhnové se budou nicméně vždy starat o to, aby hodnotili každou záležitost moudře a radili se s vlastním biskupem zvláště ve složitějších případech a situacích. Některá povolání, i když počestná a pro společnost užitečná, by se mohla stát – vykonává-li je stálý jáhen – v určitých situacích nesnadno slučitelnými s pastorační odpovědností jejich vlastní služby. Kompetentní autorita proto, majíc na mysli potřeby církevního společenství a plodnost pastorální činnosti k jeho službě, ať moudře zhodnotí situaci v jednotlivých případech, i tehdy, když dochází ke změně povolání po jáhenském svěcení.

13. Jáhnové mají jako vysvěcení služebníci dávat přednost pastorační a charitativní službě a “co nejvíce podporovat zachování míru a svornosti mezi lidmi.”³⁰

S úkolem aktivního působení v politických stranách a odborech se může souhlasit jen v situacích zvláštního významu “k ochraně práv církve nebo podpoře veřejného prospěchu”,³¹ podle dispozic, které vychází z biskupských konferencí.³² Zůstává však v každém případě přísně zakázána spolupráce se stranami a s odborovými silami, které se zakládají na ideologiích, praxích a koalicích, jež jsou neslučitelné s katolickým učením.

14. Chce-li se jáhen za normálních okolností vzdálit ze své diecéze “na značnou dobu”, musí mít podle směrnice a podle přesného označení partikulárního práva dovolení vlastního ordináře nebo vyššího představeného.³³

15. Jáhnové zaměstnaní v profesních oborech mají žít z příjmů, které z nich plynou.³⁴

Je zcela legitimní, aby ti, kteří se zbožně věnují službě Boží a věnují se církevním činnostem,³⁵ byli spravedlivě odměňováni, vždyť “dělník má právo na svou mzdu” (Lk 10,7) a “Pán nařídil, aby ti, kteří hlásají evangelium, z evangelia měli svou obživu” (1 Kor 9,14). To nevylučuje, jak to dělal už apoštol Pavel (srov. 1 Kor 9,12), že by nebylo možné zřeknout se tohoto práva a postarat se jinak o své vlastní zabezpečení.

16. Klerici, kteří se aktivně a konkrétně věnují církevní službě, mají právo na zabezpečení, které obsahuje “přiměřenou odměnu”³⁶ a sociální podporu.³⁷

Ve vztahu k ženatým jáhnům určuje Kodex kanonického práva toto: “Ženatí jáhnové, kteří se zcela věnují církevní službě, zasluhují odměnu, z níž mohou uspokojit potřeby své i své rodiny. Ti, kteří pobírají odměnu ze světského zaměstnání, které vykonávají nebo vykonávali, hradí své životní náklady z těchto příjmů.”³⁸ Pro stanovení “přiměřené odměny” se také udávají parametry k určování a hodnocení výše odměny: osobní podmínky, povaha vykonávané služby (práce), okolnosti místa a času, životní potřeba služebníka (u ženatého i jeho rodiny), spravedlivá odměna pro osoby, které by mu byly případně podřízeny. Jedná se o obecná kritéria, která se aplikují na všechny kleriky.

K postarání se o zabezpečení kleriků, kteří konají službu ve vlastní diecézi, “má každá diecéze zvláštní zařízení, které shromažďuje majetek nebo dary k tomu účelu”.³⁹

Sociální pomoc ve prospěch kleriků, není-li postaráno jinak, je svěřena jiné vhodné instituci.⁴⁰

17. Svobodní jáhni, věnující se církevní službě ve prospěch diecéze na plný úvazek, nepobírají-li plat z jiných pramenů, mají právě tak právo na odměnu podle všeobecného pravidla.⁴¹

18. Ženatí jáhni, kteří se plně věnují církevní službě, aniž by pobírali nějakou finanční odměnu z jiného zdroje, mají také právo na tuto odměnu, která by určitým způsobem zajistila jejich vlastní životní náklady či jejich rodiny⁴² v souladu se shora zmíněným všeobecným pravidlem.

19. Ženatí jáhnové, kteří se plně nebo jen částečně věnují církevní službě, zasluhují odměnu, z níž mohou uspokojit potřeby své i své rodiny; ti, kteří pobírají odměnu ze světského zaměstnání, které vykonávají nebo vykonávali, hradí své životní náklady z těchto příjmů.⁴³

20. Je úkolem partikulárního práva upravit vhodnými předpisy jiné aspekty rozsáhlé látky tím, že například stanoví, že společnosti a farnosti, které využívají služeb jáhna, mají povinnost uhradit výdaje, které jáhni mají s vykonáváním své služby.

Partikulární právo může dále stanovit, jaké břemeno má na sebe vzít diecéze vůči jáhnovi, který by se bez viny ocitl bez civilní práce. Stejně bude vhodné určit případné ekonomické závazky diecéze ve vztahu k ženě a dětem zemřelého jáhna. Kde je to možné, je vhodné, aby se jáhen ještě před svěcením přihlásil k nemocenskému pojištění zajišťujícímu tyto případy.

21. Jáhen je povolán žít s velkorysou oddaností a stále obnovovanou vytrvalostí v přijatém stavu, který, jednou platně přijatý, nikdy nepomine. Ke ztrátě klerikálního stavu však dochází podle kanonických předpisů.⁴⁴

22. Jáhenská služba je II. Vatikánským koncilem shrnuta do trojice: “služba liturgická, kazatelská a charitativní”.⁴⁵ Tímto způsobem se vyjadřuje jáhenská účast na jednom a trojitém Kristově úkolu ve svátostné službě. Jáhen “je učitelem, když hlásá a osvětluje Boží Slovo, je posvětitelem, když uděluje svátost křtu, svátost eucharistie a svátostiny, účastní se v roli “služebníka Krve” slavení mše svaté, uchovává a rozděluje eucharistii; jáhen je vůdcem, když animuje společenství nebo sféry církevního života.”⁴⁶ Tak jáhen pomáhá a slouží biskupům a kněžím, kteří předsedají každé bohoslužbě, bdí nad učením a vede Boží lid.

Úřad jáhnů ve službě společenství věřících má “spolupracovat na budování jednoty křesťanů bez předsudků a nevhodných aktivit”,⁴⁷ pěstovat ony “lidské kvality, které činí osobu pro druhé přijatelnou a věrohodnou, bdít nad svou řečí a nad svými schopnostmi vést dialog, aby tak získal opravdový ekumenický postoj”.⁴⁸

23. Biskup odevzdává jáhnovi při svěcení knihu evangelia s těmito slovy: ”Přijmi Kristovo evangelium, jehož ses stal zvěstovatelem.”⁴⁹ Jak kněží tak i jáhnové se věnují všem lidem, jak svým dobrým chováním, tak i otevřeným kázáním Kristova tajemství, nebo i předáváním křesťanské výuky a zkoumáním problémů doby. Hlavní jáhnovou činností je tedy spolupracovat s biskupem a kněžími ve výkonu služby⁵⁰ ne vlastní moudrosti, nýbrž služby Božího slova, a zvát všechny k obrácení a svatosti.⁵¹ Aby mohli jáhnové splnit toto poslání, jsou povinni připravit se především důkladným studiem Písma svatého, studiem posvátné tradice, liturgie a života církve.⁵² Jáhnové jsou kromě toho povinni se nechat ve výkladu a uplatnění pokladu víry obsaženého v Písmu a nejstarší tradici učenlivě vést učitelským úřadem a těmi, kteří jsou “svědky božské a katolické pravdy”⁵³, římským papežem a biskupy ve společenství s ním⁵⁴ tak, aby “úplně a věrně předkládali Krista a jeho učení”.⁵⁵

Je konečně nutné, aby se učili umění, jak předávat víru modernímu člověku účinným a souhrnným způsobem ve změněných kulturních situacích a v různých životních úsecích⁵⁶.

24. Jáhnovi náleží veřejné hlásání evangelia a kázaní Božího slova.⁵⁷ Jáhnové jsou oprávněni všude kázat za podmínek určených zákonem.⁵⁸ Tato pravomoc vzniká ze svátosti a musí být vykonávána se souhlasem, aspoň tichým, rektora kostela a s pokorou služebníka, nikoliv vlastníka Božího slova. Z tohoto důvodu je stále platné apoštolovo varování: “Když jsme pověřeni tou službou, nenecháváme se ovládnout malomyslností, protože nám Bůh milosrdně pomáhá. V jednání nepoužíváme nečestných úskoků, nepočínáme si chytrácky ani nefalšujeme Boží slovo. My hlásáme pravdu zcela otevřeně, a tak si získáváme přízeň všech těch lidí, kteří nás posuzují podle zásad svědomí před Bohem” (2 Kor 4,1-2).⁵⁹

25. V případech, kdy jáhnové řídí liturgickou slavnost nebo jsou tím podle platných směrnic⁶⁰ pověřeni, ať přikládají velkou důležitost homilii, neboť je to “zvěstování podivuhodných Božích činů v Kristově tajemství zejména při slavení liturgie”.⁶¹ Proto ať vědí, že se mají na homilii připravovat s obzvláštní péčí, modlitbou, studiem posvátných textů, v plném souladu s učitelským úřadem a zamýšlet se nad tím, co posluchači očekávají.

Ať také věnují bedlivou pozornost katechezi věřících v různých etapách křesťanské existence, aby jim tak pomáhali poznat víru v Krista, posilovat ji příjímáním svátostí a vyjadřovat ji životem osobním, rodinným, profesionálním i společenským.⁶² Tato katecheze je dnes o tolik naléhavější a o tolik musí být kompletnější, věrnější, jasnější a prosta nejasností, o kolik více je společnost sekularizována a o kolik větší jsou výzvy, které člověku a evangeliu klade moderní život.

26. Této společnosti je určena nová evangelizace. Vyžaduje co nejvelkorysejší úsilí ze strany vysvěcených služebníků. K šíření nové evangelizace se mají jáhnové “živit modlitbou a především láskou k eucharistii”⁶³ a kromě své účasti na diecézních a farních katechetických evangelizačních programech a programech přípravy ke svátostem ať jáhnové předávají Slovo v prostředí svého případného zaměstnání: buď otevřeným slovem nebo svou samotnou přítomností v místech, kde se vytváří veřejné mínění a kde se aplikují etické normy (jako sociální služby, služby k ochraně rodinného práva i práva života). Ať mají také na mysli velké možnosti, které službě Slova nabízí vyučování náboženství a morálky na školách,⁶⁴ vyučování na katolických i civilních universitách⁶⁵ a vhodné využití moderních komunikačních prostředků.⁶⁶

Tyto nové areopágy vyžadují kromě nepostradatelné zdravé nauky jistě i důkladnou a zvláštní přípravu, nicméně jsou rovněž účinnými prostředky, jak přinést evangelium současným lidem a samotné společnosti.⁶⁷

Konečně ať mají jáhnové na mysli, že je potřeba předkládat ordinářově úsudku spisy dotýkající se víry a mravů,⁶⁸ dříve než je uveřejní. Je také nutné dovolení místního ordináře, aby mohli psát do publikací, které mají ve zvyku napadat katolické náboženství a dobré mravy. Co se týká radiotelevizních přenosů, ať se řídí předpisy stanovenými biskupskou konferencí.⁶⁹

27. Jáhnové ať pamatují, že církev je svou povahou misionářská,⁷⁰ ať už proto, že měla svůj počátek v poslání Syna a v seslání Ducha svatého podle Otcova plánu, nebo protože navíc přijala od vzkříšeného Pána výslovný příkaz kázat evangelium všemu stvoření a křtít ty, kteří uvěří (srov. Mk 16,15-16, Mt 28,19). Jáhnové jsou duchovními této církve, a i když jsou inkardinováni do místní církve, nemohou se vyhnout misijnímu úkolu universální církve a musí tedy zůstat otevření také pro poslání k národům, a jsou-li to ženatí jáhnové, podle způsobu a míry odpovídajících jejich rodinným a profesionálním povinnostem.⁷¹

28. Obřad svěcení zdůrazňuje další pohled na jáhenský úřad: na službu oltáře.⁷²

Je zřejmé, že jeho služba u oltáře, protože má původ ve svátosti svěcení, se podstatně odlišuje od jakékoliv liturgické služby, kterou mohou pastýři svěřit nevysvěceným věřícím. Liturgická služba jáhnova se také odlišuje od samotné služby svátostného kněžství.⁷³

Jelikož “liturgie je vrcholem, k němuž směřuje činnost Církve, a zároveň je pramenem, z něhož vyvěrá veškerá její síla”,⁷⁴ tato výsada jáhenského svěcení je také zdrojem svátostné milosti určené zúrodnit celou tuto službu. Této milosti musí také odpovídat důkladná a hluboká teologická a liturgická příprava, aby se jáhnové mohli důstojně účastnit slavení svátostí a svátostin.

29. Ve své službě si jáhen bude vždy vědom, že “každé slavení liturgie je dílo Krista kněze a jeho těla, církve. Z hlediska účinnosti se jí žádná jiná činnost církve titulem ani stupněm nevyrovná.”⁷⁵ Liturgie je pramenem milosti a posvěcení. Její účinnost se odvozuje od Krista Spasitele a nespočívá na svatosti služebníka. Tato jistota učiní jáhna pokorným. Ten nikdy nebude moci znevážit Kristovo dílo a to ho současně bude podněcovat ke svatému životu, aby se stal jeho hodným služebníkem. Liturgické úkony tedy nejsou redukovatelné na soukromé nebo společenské činy, které si může každý dělat, jak chce, ale patří k universálnímu Tělu církve.⁷⁶ Jáhnové musí zachovávat obřadní předpisy, vlastní svatým obřadům, s takovou zbožností, aby získali věřící k vědomé účasti, která by posílila jejich víru, vzdala úctu Bohu a posvětila církev.⁷⁷

30. Podle církevní tradice a jak stanoví právo,⁷⁸ přísluší jáhnům “přisluhovat biskupovi a kněžím při slavení Božích tajemství.”⁷⁹ Budou se tedy snažit, aby podporovali obřady, které aktivně zahrnují celé shromáždění, aby se starali o vnitřní účast všech a o vykovávání různých služeb.⁸⁰

Ať jsou vždy věrní tomu, co se v liturgických knihách žádá, bez přidávání, vynechávání nebo měnění něčeho z vlastní iniciativy.⁸¹ Pozměňovat liturgii se rovná zbavovat ji bohatství Kristova tajemství, které je v ní, a mohlo by to být znamením jisté opovážlivosti vůči tomu, co je stanoveno moudrostí církve. Ať se proto omezí na to, aby plnili všechno a pouze to, co je v jejich kompetenci.⁸² Ať si důstojně oblékají předepsané liturgické oděvy.⁸³ Dalmatika, v různých a patřičných liturgických barvách, oblečená na albu, cingulum a štolu, “tvoří oděv vlastní jáhnům.”⁸⁴

31. Jáhen je s biskupem a knězem řádným vysluhovatelem křtu.⁸⁵ Vykonávání takové pravomoci vyžaduje buď dovolení od faráře, kterému přísluší zvláštním způsobem právo křtít své farníky,⁸⁶ nebo poté, co se případ ukáže jako naléhavý.⁸⁷ Zvláštní důležitost má služba jáhnů při přípravě na tuto svátost.

32. Při slavení eucharistie asistuje jáhen a pomáhá těm, kteří předsedají shromáždění a proměňují Tělo a Krev Páně, to jsou biskup a kněží,⁸⁸ jak je stanoveno v Institutio generalis římského misálu,⁸⁹ a zjevuje tak Krista Služebníka: jáhen stojí vedle kněze a pomáhá mu, zvláště je nápomocen při slavení mše svaté slepému knězi nebo postiženému jinou nemocí.⁹⁰ U oltáře vykonává službu při kalichu a knize; předkládá věřícím úmysly modlitby a vyzývá je k výměně znamení pokoje. V nepřítomnosti jiných služebníků on sám podle potřeby plní jejich úkoly.

Není jeho úkolem pronášet slova eucharistické modlitby a jiné modlitby, ani není jeho úkolem konat úkony a gesta, které výlučně patří tomu, kdo předsedá a proměňuje.⁹¹

Je jáhnovým úkolem předčítat knihy Písma svatého.⁹²

Jakožto řádný vysluhovatel svatého přijímání⁹³ rozděluje eucharistii během slavení mše nebo mimo ni a přináší ji také nemocným ve formě viatika.⁹⁴ Jáhen je také řádným služebníkem vystavení Nejsvětější Svátosti a eucharistického požehnání.⁹⁵ Náleží mu také předsedat případnému slavení nedělních bohoslužeb za nepřítomnosti kněze.⁹⁶

33. Jáhnům může být svěřena péče o pastoraci rodin, za péči o niž je jako první odpovědný biskup. Tato odpovědnost se vztahuje na morální a liturgické problémy, ale také na problémy osobního a sociálního charakteru, aby se podporovaly rodiny v jejich těžkostech a utrpení.⁹⁷ Tato odpovědnost může být vykonávána na diecézní úrovni nebo pod autoritou faráře na místní úrovni v katechezi o křesťanském manželství, při osobní přípravě budoucích snoubenců, při plodném slavení svátosti a v pomoci nabídnuté manželům po svatbě.⁹⁸

Je také úkolem jáhnů, jestliže k tomu dostanou pověření od faráře nebo místního ordináře, předsedat slavení svátosti manželství extra Missam a udělovat jménem církve svatební požehnání.⁹⁹ Pověření může být jáhnovi uděleno také v obecné formě za předpokládaných podmínek¹⁰⁰ a může být také výjimečně uděleno způsobem předepsaným Kodexem kanonického práva.¹⁰¹

34. Je definovaným učením,¹⁰² že udělování svátosti nemocných je vzhledem k tomu, že je tato svátost spojena s odpuštěním hříchů a hodným přijetím eucharistie, vyhrazeno biskupovi a kněžím.

Pastorační péče o nemocné může být svěřena jáhnům. Pilná snaha pomáhat jim v bolesti, katecheze, která připravuje na přijetí svátosti nemocných, zastupování kněze při přípravě věřících na smrt a udělování viatika dle vlastního ritu jsou prostředky, jimiž jáhnové zpřítomňují věřícím lásku církve.¹⁰³

35. Jáhnové mají církví stanovenou povinnost slavit Liturgii hodin (Denní modlitbu církve), se kterou se celé mystické Tělo spojuje s modlitbou, kterou Kristus-hlava pozvedá k Otci. Vědomi si této odpovědnosti slaví takovou liturgii každodenně a to podle schválených liturgických knih a způsobem určeným biskupskou konferencí.¹⁰⁴ Kromě toho se budou snažit podporovat účast křesťanského společenství na této liturgii, která není nikdy soukromou činností, ale vždy vlastním úkonem celé církve,¹⁰⁵ a to i tehdy, když se slaví soukromě.

36. Jáhen je vysluhovatelem svátostin, tj. “oněch posvátných znamení, kterými se na způsob svátostí naznačují účinky, zvláště duchovní, jichž se dosahuje na prosby církve.”¹⁰⁶

Jáhen tedy může udělovat žehnání úžeji vázané na církevní a svátostný život, které mu výslovně dovoluje zákon,¹⁰⁷ a mimo to náleží do jeho pravomoci vést pohřební obřady beze mše a ritus uložení do hrobu.¹⁰⁸

Je-li však přítomen volný kněz, musí být úkol předsedat shromáždění svěřen jemu.¹⁰⁹

37. Svátostí jáhenského svěcení se jáhen ve společenství s biskupem a kněžími diecéze podílí na týchž pastoračních funkcích.¹¹⁰ Vykonává je však jiným způsobem, a to tím, že slouží a pomáhá biskupovi a kněžím. Jelikož tato účast má původ ve svátosti, působí, že jáhnové slouží Božímu lidu v Kristově jménu. Ale právě z těchto důvodů je musí vykonávat s pokorou a láskou. Podle slov sv. Polykarpa se musí vždy projevovat jako “milosrdní, aktivní, rostoucí v pravdě Pána, který se stal služebníkem všech.”¹¹¹ Jejich autorita tedy, vykonávaná ve společenství s biskupem a kněžími, jak to vyžaduje sama jednota ve svěcení a poslání,¹¹² je službou lásky a má za úkol pomáhat a podporovat všechny členy místní církve, aby všichni mohli mít účast na životě a poslání církve v duchu společenství a podle svých charismat.

38. Ve službě lásky se jáhnové mají připodobňovat Kristu - Služebníku, kterého představují, a především “se věnovat úkolům charitativním a administrativním.”¹¹³ Proto biskup v modlitbě při obřadu svěcení za ně prosí Boha Otce: ”Kéž jsou plni všech ctností, upřímní v lásce, starostliví o chudé a slabé, pokorní ve své službě… ať jsou obrazem Tvého Syna, který nepřišel proto, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil.”¹¹⁴ Příkladem a slovem se mají snažit, aby všichni věřící, následujíce Kristův příklad, trvale sloužili svým bratřím.

Charitativní činnost v diecézi nebo ve farnosti, která patří mezi první povinnosti biskupa a kněží, je podle svědectví církevní tradice přenesena na služebníky církevního stavu, totiž na jáhny.¹¹⁵ Stejně tak je tomu s charitativní službou v oblasti křesťanské výchovy, v animování oratoří, v animaci církevních skupin mládeže a laických profesí; podporování života v každé jeho fázi a proměna světa podle křesťanského pořádku.¹¹⁶ Na těchto polích je jejich služba zvlášť cenná, protože za současných okolností jsou duchovní i hmotné potřeby lidí, na které má církev dát svou odpověď, velmi rozmanité. Proto ať se snaží sloužit všem bez rozdílu a věnovat zvláštní pozornost těm, kteří nejvíce trpí, a hříšníkům. Jako služebníci Krista a církve ať vědí a dokáží překonávat jakékoliv ideologie a stranický zájem, aby tak církev nezbavili síly v jejím poslání. Jáhenství musí dát opravdu zakusit člověku Boží lásku, přivést ho k obrácení a k otevření svého srdce milosti.

Charitativní činnost jáhnů “vyžaduje také vhodnou službu ve správě majetku a v církevních charitativních činnostech. Jáhnové mají v této oblasti “vykonávat jménem hierarchie charitativní a správní povinnosti, jakož i díla sociální služby.””¹¹⁷ Proto mohou být vhodně přijati do úřadu diecézního ekonoma¹¹⁸ nebo se mohou účastnit diecézní rady pro ekonomické záležitosti.¹¹⁹

39. Tři okruhy jáhenského úřadu mohou jistě podle okolností jeden nebo druhý naplnit větší či menší část jáhnovy aktivity, ale všechny dohromady tvoří jednotu služby v Božím plánu vykoupení: služba Slova vede ke službě oltáře, ta pak zase pobádá k přenesení liturgie do života, který ústí v lásce: “Uvažujeme-li o hluboké duchovní podstatě tohoto jáhenství, můžeme pak více ocenit vztah mezi třemi oblastmi služby tradičně spojenými s jáhenstvím: to jest službu Slova, službu oltáře a službu charitativní. Podle okolností může jedna z nich nabýt zvláštní důležitosti v jáhnově individuální práci, a to v jedné nebo jiné oblasti, nicméně všechny tři tyto oblasti jsou neoddělitelně spojeny ve službě vykupitelského Božího plánu.”¹²⁰

40. Během dějin vzala na sebe služba jáhnů mnoho tvářností, aby mohla rozřešit různé potřeby křesťanského společenství a umožnit jí vykonávat toto poslání lásky. Pouze biskupům,¹²¹ kteří řídí místní církve a starají se o ně “jako zástupci a vyslanci Kristovi,”¹²² náleží svěřovat každému jáhnovi církevní úřad ve smyslu zákona. Při udělování úřadu je nutné pozorně zvážit jak pastorační potřeby, tak také případnou osobní nebo rodinnou – jedná-li se o ženaté – a profesní situaci stálých jáhnů. V každém případě je však důležité, aby jáhnové mohli podle svých možností v plnosti rozvíjet vlastní službu kázáním, liturgií a charitativní službou. Ať nejsou zatěžováni okrajovými závazky a funkcemi očividně zástupnými nebo závazky, které mohou řádně vykonávat věřící laici. Pouze takto stálí jáhnové se budou moci projevit ve své pravé identitě Kristových služebníků a ne jako laici obzvlášť nasazení v životě církve.

Pro dobro samotného jáhna a aby se předešlo improvizacím, je nutné, aby se svěcení spojilo s jasným pověřením k pastorační odpovědnosti.

Biskup může jáhnům svěřit poslání spolupůsobit v pastorační péči ve farnosti vedené jen jedním farářem¹²³ anebo v pastorační péči ve farnostech svěřených in solidum jednomu nebo více kněžím.¹²⁴

Když se jedná o vykonávání pastorační péče ve farnosti – v případech, v nichž by se sama z důvodu nedostatku kněží nemohla těšit bezprostřední péči faráře¹²⁵ – mají stálí jáhnové vždy přednost před nevysvěcenými věřícími. V takových případech se musí upřesnit, že moderátorem je kněz, poněvadž pouze on je “skutečným pastýřem” a může přijmout pověření “péče o duše”, při níž je jáhen jen spolupracovníkem.

Taktéž mohou být jáhnové jménem faráře nebo biskupa posláni k řízení rozptýlených křesťanských komunit.¹²⁶ “Je to rozvoj misijní činnosti v územích, oblastech, v sociálních vrstvách a ve skupinách, kde chybí nebo není snadno k dispozici kněz. Zvláště v místech, kde není po ruce žádný kněz, který by sloužil eucharistii, shromažďuje jáhen a řídí komunity při slavení Slova a rozděluje řádně uchovaný posvátný pokrm.¹²⁷ Je to zástupná funkce, kterou jáhen vykonává zmocněním církve, když jde o to, jak odpomoci nedostatku kněží.”¹²⁸ Při takových obřadech nikdy nebudou chybět modlitby za zvýšení počtu kněžských povolání s náležitým objasněním jejich nepostradatelnosti. V jáhnově přítomnosti nemůže být účast na vykonávání pastorační péče svěřena věřícímu laikovi ani komunitě osob, stejně tak vedení nedělních obřadů.

Jáhnovy kompetence musí být v každém případě přesně a písemně určeny v okamžiku svěření úřadu.

Mezi jáhny a různými členy pastorace bude třeba velkoryse a s přesvědčením dosáhnout forem konstruktivní a trpělivé spolupráce. Je-li povinností jáhnů vždy respektovat úřad faráře a spolupracovat společně s těmi, s nimiž se dělí o pastorační péči, je také jejich právem, aby byli všemi přijati a plně uznáváni. V případě, že biskup rozhodne o ustavení farní pastorační rady, jáhnové, kteří přijali účast na pastorační péči farnosti, mají ze zákona právo být jejími členy.¹²⁹ Vždy však ať převažuje upřímná láska, která v každé službě shledává dar Ducha k povznesení Kristova Těla.

Za splněných podmínek mohou být jáhnové členy účastenských diecézních organismů, zvláště v pastorační radě¹³⁰ a také v diecézní radě pro ekonomické záležitosti, jak již bylo řečeno. Mohou se také účastnit diecézního synodu.¹³¹

Nemohou však být členy kněžské rady, protože ta je zastupována výhradně kněžstvem.¹³²

Pokud splňují výslovně řečené požadavky, mohou být povoláni, aby zastávali úřad kancléře,¹³³ soudce,¹³⁴ přísedícího,¹³⁵ vyšetřujícího,¹³⁶ ochránce spravedlnosti a obhájce svazku¹³⁷ a notáře.¹³⁸

Nemohou být však ustanoveni za soudní vikáře, za adjunkty soudního vikáře ani za děkany, neboť tyto úřady jsou vyhrazeny kněžím.¹³⁹

Další pole otevřená službě jáhnům jsou diecézní organismy a komise, pastorace ve specifických sociálních prostředích, zvláště pastorace rodin, nebo v sektorech společnosti, které vyžadují zvláštní pastorační péči, např. etnické skupiny.

43. Církev, shromážděná Kristem a vedená Duchem svatým podle plánu Boha Otce, “přítomná ve světě a která jím přece jen procház픹⁴⁰ směrem k plnosti Království,¹⁴¹ žije a hlásá evangelium v konkrétních dějinných okolnostech. “Má na zřeteli svět lidí, totiž celou lidskou rodinu s hmotným vesmírem, v němž žije, svět jako jeviště dějin lidstva, poznamenaný jeho úsilím, porážkami a vítězstvími, svět, o němž křesťané věří, že byl stvořen a je udržován Stvořitelovou láskou, který sice upadl do otroctví hříchu, ale ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Kristus, jenž zničil moc Zlého, jej osvobodil, aby byl podle Božího plánu přetvořen a dospěl ke svému naplnění.”¹⁴²

Jáhen, člen a služebník církve, musí mít na paměti tuto skutečnost ve svém životě i ve své službě, musí poznávat kultury, touhy i problémy své doby. V této souvislosti je povolán, aby se stal živým znamením Krista Služebníka. V současné době je povolán, aby přijal úkol církve “zkoumat znamení doby a vykládat je ve světle evangelia, aby mohla způsobem každé generaci přiměřeným odpovídat na věčné otázky, které si lidé kladou: jaký je smysl přítomného a budoucího života a jaký je jejich vzájemný vztah.”¹⁴³

44. Všeobecné povolání má svůj pramen ve “křtu víry”, v němž jsme se všichni “stali opravdu Božími dětmi a účastníky Boží přirozenosti, a proto skutečně svatými”.¹⁴⁴

Svátost svěcení uděluje jáhnům “nové zasvěcení se Bohu”, jehož prostřednictvím “jsou posvěceni pomazáním Ducha a vysláni Kristem”¹⁴⁵ ke službě božímu lidu, “aby Kristovo Tělo dělalo pokroky” (Ef 4,12).

“Odtud prýští jáhenská spiritualita, která má svůj zdroj v oné jáhenské spiritualitě, kterou nazývá II. Vatikánský koncil “svátostnou milostí jáhenství.”¹⁴⁶ Krom toho, že je vzácnou pomocí k plnění různých funkcí, proniká hluboce do ducha jáhna a nasazuje ho k oběti a k darování celé své osoby službě božímu království v církvi. Jak naznačuje sám termín “jáhenství – diakonie”, to, co charakterizuje onen niterný pocit a chuť toho, kdo přijímá svátost, je duch služby. Jáhenství usiluje uskutečnit to, co prohlásil Ježíš vzhledem ke svému poslání: “Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.””¹⁴⁷ Tak jáhen prožívá, prostřednictvím a uvnitř své služby, ctnost poslušnosti: když věrně vykonává funkce, které jsou mu svěřovány, slouží episkopátu a presbyterátu v “munera” Kristova poslání. A to, co vykonává, je sama pastorační služba pro dobro lidí.

Posvěcování se, závazné pro každého věřícího,¹⁴⁸ má u jáhna další podklad v zvláštním přijatém svěcení.¹⁴⁹ Nese s sebou praktikování křesťanských ctností, různých přikázání a evangelijních rad podle vlastního životního stavu. Jáhen je povolán ke svatému životu, protože ho Duch Svatý svátostí křtu a kněžství učinil svatým a ustanovil ho služebníkem v díle, jímž Kristova církev slouží člověku a posvěcuje ho.¹⁵⁰

Pro jáhny obzvlášť znamená povolání ke svatosti “následování Krista v tomto postoji pokorné služby, která se nevyjadřuje pouze skrze skutky lásky, ale zahrnuje a ztvárňuje celý způsob myšlení a jednání.”¹⁵¹ A proto, “jestliže jejich služba odpovídá tomuto duchu, více ozařují onen rys Kristovy tváře: službu,”¹⁵² aby nebyli jen “Božími služebníky”, ale také služebníky Boha ve svých bratřích.¹⁵³

46. Svátost svěcení poskytuje jáhnovi prostřednictvím specifických svátostných darů zvláštní účast na posvěcení a poslání Toho, který se stal služebníkem Otce při vykoupení člověka, a zařazuje ho novým způsobem do tajemství Krista, církve a spásy všech lidí. Proto musí duchovní život jáhna rozvíjet onen trojí vztah v linii spirituality společenství, v níž svědčí o církvi jako o společenství.

47. Prvním a nejzákladnějším vztahem je vztah ke Kristu, který přijal přirozenost služebníka pro lásku k Otci a lidem, svým bratřím.¹⁵⁴

48. K tomuto vztahu ke Kristu však těsně přistupuje církev,¹⁵⁵ kterou Kristus miluje, očišťuje, živí a o kterou pečuje (srov. Ef 5,25-29). Jáhen by nemohl věrně žít své připodobnění se Kristu, aniž by se podílel na jeho lásce k církvi, “pro kterou nemůže nechovat hlubokou náklonnost z důvodu svého poslání a Božího ustanovení.”¹⁵⁶

Obřad svěcení osvětluje pouto, které se ustavuje mezi biskupem a jáhnem: pouze biskup vkládá ruce na vyvoleného a prosí nad ním o vylití Ducha svatého. Každý jáhen z tohoto důvodu nachází vztah vlastní služby v hierarchickém společenství s biskupem.¹⁵⁷

49. Je třeba připomenout, že Kristova služba slouží člověku, a to každému člověku,¹⁵⁸ který ve svém duchu a ve svém těle nese stopy hříchu, je však povolán ke společenství s Bohem. “Neboť aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný” (Jan 3,16). Kristus se stal služebníkem tohoto plánu lásky, vzal na sebe naše tělo a na základě této jeho služby je církev znamením a nástrojem v dějinách.

Od těch, kteří touží být připuštěni k jáhenské praxi, se vyžaduje “přirozená náklonnost ducha ke službě posvátné hierarchii a křesťanskému společenství”,¹⁵⁹ a není to chápáno “ve smyslu prostoduché bezděčnosti přirozených dispozic... Jedná se o přirozenou náklonnost, oživenou milostí, spolu s duchem služby, která připodobňuje lidské chování jednání Kristovu. Svátost jáhenství tuto náklonnost rozvíjí: dává člověku vnitřnější účast na duchu Kristovy služby, proniká zvláštní milostí jeho vůli a činí tak, že je v celém svém chování oživován novou náklonností ke službě bratřím.”¹⁶⁰

50. Shora uvedené souvislosti ozřejmují prvenství duchovního života. Jáhen si musí z tohoto důvodu pamatovat, že žít Kristovo jáhenství převyšuje každou přirozenou schopnost a tudíž vyžaduje vyhovět Ježíšově pozvání s plným vědomím a svobodou: “Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně” ( Jan 15,4).

Následování Krista v jáhenské službě je fascinující, ale tvrdý úkol, plný uspokojení a plodů, ale také někdy vystavený obtížím a námahám pravých vyznavačů Pána Ježíše Krista. Aby jáhen toto následování uskutečnil, musí žít s Kristem, aby to byl On, který má odpovědnost za službu, musí vyhradit prvenství duchovnímu životu, musí žít své jáhenství se štědrostí a musí sladit službu se svými povinnostmi rodinnými – je-li ženat – nebo se svými povinnostmi profesionálními, aby se stále více přikláněl k osobě a poslání Krista Služebníka.

51. Prvotním pramenem duchovního života je bezpochyby věrné a neúnavné plnění služby ve stálém a motivovaném úsilí o jednotou života.¹⁶¹ Příkladné naplnění tohoto úkolu nejen že nepřekáží duchovnímu životu, ale podporuje teologické ctnosti, posiluje vlastní vůli k darování se a službě bratřím a podporuje hierarchické společenství. Prohlášení pro kněze platí po náležité úpravě také pro jáhny: “Denními posvátnými úkony a vůbec celou svou službou, …, směřují k dokonalému životu. Svatost … však sama velmi přispívá k plodnosti jejich služby.”¹⁶²

52. Jáhnové ať mají vždy v dobré paměti povzbuzení z liturgie svěcení: “Přijmi Kristovo evangelium, jehož ses stal hlasatelem: vždy věř tomu, co hlásáš, vyučuj to, v co věříš, a žij to, co učíš.”¹⁶³

Aby jáhen mohl hodně a úspěšně hlásat Boží slovo, musí být “prostřednictvím vytrvalé posvátné četby a pečlivého studia v neustálém kontaktu s Písmem, aby se nestal “jenom navenek povrchním kazatelem Božího slova někdo, kdo mu uvnitř nenaslouchá,”¹⁶⁴ zatímco má zvláště v posvátné liturgii sdělovat věřícím, kteří jsou mu svěřeni, nezměrné bohatství Božího slova.”¹⁶⁵

Kromě toho bude muset prohlubovat toto Slovo pod vedením těch, kteří jsou v církvi autentickými učiteli Božské a katolické pravdy,¹⁶⁶ aby zaslechl jeho volání a spásnou moc (srov. Řím 1,16). Jeho svatost se zakládá na jeho vysvěcení a poslání i v případě Slova: uvědomí si, že je jeho služebníkem. Protože je členem hierarchie, zavazují jeho činy a prohlášení církev; a proto je pro jeho pastorační činnost podstatné ověřit autentičnost vlastního učení a jeho vlastní skutečné a jasné společenství se Svatým Otcem, se sborem biskupů i s vlastním biskupem, ne pouze stran vyznání víry, ale také stran řádného učení Učitelského úřadu a stran discipliny, v duchu vyznání víry, které složil před svěcením, a přísahy věrnosti.¹⁶⁷ Vskutku, “Slovo Boží má takovou sílu a moc, že je pro církev oporou a životem a pro její děti posilou víry, pokrmem duše, čistým a trvalým pramenem duchovního života.”¹⁶⁸ Proto čím více bude přistupovat k Božímu Slovu, tím silněji pocítí touhu sdělovat je bratřím. V Písmu je to Bůh, který mluví k člověku,¹⁶⁹ v kázání vysvěcený služebník podporuje toto spásné setkání. Bude tedy věnovat svou pozornou snahu jeho neúnavnému hlásání, aby ho věřící nebyli zbaveni pro neznalost nebo lenost služebníka, a bude hluboce přesvědčen o skutečnosti, že služba slova se nevyčerpává jen v kázání.

53. Stejně tak když křtí, když rozděluje Tělo a Krev Páně nebo slouží při rozdělování jiných svátostí a svátostin, uskutečňuje jáhen svou identitu v životě církve: je služebníkem Těla Kristova, Těla mystického a Těla církve a ať si připomíná, že tyto církevní úkony, jsou-li prožívány s vírou a úctou, přispívají k růstu jeho duchovního života a k budování křesťanského společenství.¹⁷⁰

54. Ve svém duchovním životě ať jáhnové přikládají náležitou důležitost svátostem milosti, “které jsou určeny k posvěcování člověka, k budování Kristova Těla a k Boží oslavě.”¹⁷¹

Především ať se účastní s obzvláštní vírou každodenního slavení eucharistické oběti¹⁷² a podle možnosti ať přitom vykovávají vlastní liturgickou funkci a uctívají ustavičně Pána přítomného ve Svátosti,¹⁷³ neboť v eucharistii, prameni a vrcholu celé evangelizace, “je obsaženo celé duchovní dobro církve.”¹⁷⁴ V eucharistii se vpravdě setkávají s Kristem, který se z lásky k člověku stává výkupnou obětí, pokrmem věčného života a blízkým přítelem v každém utrpení.

Ve vědomí vlastní slabosti a v důvěře v Boží milosrdenství ať pravidelně přistupují ke svátosti smíření,¹⁷⁵ ve které se hříšný člověk setkává s Kristem Vykupitelem, získává odpuštění svých vin a je podněcován k plnosti lásky.

55. Konečně při konání charitativních děl, která mu biskup svěří, ať se vždy nechá vést Kristovou láskou ke všem lidem a ne osobními zájmy nebo ideologiemi, které poškozují universalitu spásy nebo popírají transcendentní povolání člověka. Ať si jáhen také připomíná, že jáhenská služba lásky nutně vede k rozvoji společenství uvnitř místní církve. Láska je opravdu duší církevního společenství. Ať tedy s nasazením podporuje bratrství, spolupráci s kněžími a upřímné společenství s biskupem.

56. Jáhnové ať za každé situace a okolnosti vždy vědí zůstat věrnými příkazu Pána: “Bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka” (Lk 21,36; srov. Flp 4,6-7).

Modlitba, osobní rozhovor s Bohem, jim přinese nezbytné světlo a sílu, aby následovali Krista a sloužili bratřím v různých situacích. Založeni na této jistotě ať se snaží nechat utvářet různými způsoby modlitby: slavení liturgie hodin způsobem, jaký stanovila biskupská konference,¹⁷⁶ charakterizuje celý jejich život modlitby; jako služebníci ať se přimlouvají za celou církev. Taková modlitba pokračuje v lectio divina, ve vytrvalé modlitbě mysli, v účasti na duchovních cvičeních, podle určení místního práva.¹⁷⁷

Ať se také snaží o ctnost kajícnosti a o jiné prostředky posvěcení, které tolik prospívají osobnímu setkání s Bohem.¹⁷⁸

57. Účast na tajemství Krista Služebníka nutně obrací srdce jáhna k církvi a k té, která je její nejsvětější Matkou. Vždyť není možno oddělit Krista od církve, jejího Těla. A skutečnost jednoty s Hlavou vzbudí pravou lásku k Tělu. A tato láska způsobí, že jáhen bude účinně spolupracovat při budování církve a nasadí se v služebních povinnostech, bratrství a v hierarchickém společenství s vlastním biskupem a kněžstvem. V srdci jáhna má být celá církev: všeobecná církev, jejímž kořenem a trvalým a viditelným základem je římský papež jakožto nástupce Petra,¹⁷⁹ i místní církev “v sepětí se svým pastýřem, který ji skrze evangelium a eucharistii sdružuje v Duchu svatém [a činí z ní] opravdu přítomnou, jednu, svatou, katolickou a apoštolskou církev Kristovu.”¹⁸⁰

Láska ke Kristu a k církvi je hluboce vázána na Blahoslavenou Pannu, pokornou služebnici Pána, která s neopakovatelným a podivuhodným titulem matky byla ušlechtilou společnicí služby svého Božského Syna (srov. Jan 19,25-27). Láska k Matce Páně, založená na víře a vyjadřovaná každodenní modlitbou posvátného růžence, v napodobování jejich ctností a důvěrném svěření se jí, dá smysl projevům pravé a synovské zbožnosti.¹⁸¹

Každý jáhen bude k Marii vzhlížet s hlubokou zbožností a láskou, vždyť “Panna Maria více než ostatní tvorové zakusila povolání v nejplnější opravdovosti. Nikdo totiž nedal svrchované lásce Boží odpověď s tak velikou láskou jako ona.”¹⁸² Tato zvláštní láska k Panně, Služebnici Pána, která se zrodila ze Slova a je zcela zakořeněná ve slově, se stane napodobováním jejího života. To bude způsob, jak zavést do církve mariánský rozměr, který se velice hodí pro jáhenské povolání.¹⁸³

Jáhnova spiritualita a životní stavy

59. Na rozdíl od toho, co se žádá od kněžstva, ke stálému jáhenství mohou být připuštění především svobodní muži, ale i muži žijící ve svátosti manželství a vdovci.¹⁸⁴

60. Církev s vděčností uznává velkolepý dar celibátu, který Bůh dává některým svým členům a různými způsoby ho spojuje, jak na Východě, tak i na Západě, s kněžskou službou, se kterou je vždy v podivuhodné shodě.¹⁸⁵ Církev také ví, že toto charisma, přijaté a žité s láskou k Božímu království (srov. Mt 19,12) zaměřuje celou osobu jáhna ke Kristu, který se v panictví daroval službě Otci, aby přivedl lidi k plnosti království. Milovat Boha a sloužit bratřím v této volbě úplnosti, daleko od toho, aby to překáželo osobnímu rozvoji jáhnů, ho spíš podporuje, protože pravá dokonalost každého člověka záleží v lásce. Vskutku, v celibátu se láska kvalifikuje jako znamení úplného zasvěcení se Kristu s nerozděleným srdcem a svobodnějším oddáním se službě Bohu a lidem,¹⁸⁶ právě proto, že volba celibátu není pohrdáním manželství ani útěkem ze světa, ale spíše privilegovaným způsobem služby lidem a světu.

Lidé naší doby, často ponoření do pomíjejícnosti, jsou zvláště citliví na svědectví těch, kteří hlásají věčnost svým vlastním životem. Jáhnové nebudou tedy meškat nabízet bratřím toto svědectví věrnosti svému celibátu, aby tak podněcovali hledání těchto hodnot, které odhalují povolání člověka k transcendentnu. “Celibát “pro Boží království” není pouze eschatologickým znamením, ale má také veliký sociální význam v nynějším životě ve službě Božímu lidu.”¹⁸⁷

Ať se moudře chovají ve vztazích s osobami, kdy by jejich důvěrnost mohla ohrozit zdrženlivost nebo vzbudit pohoršení.¹⁸⁸

61. Také svátost manželství, která posvěcuje lásku manželů a činí ji účinným znamením lásky, ve které se Kristus dává církvi (srov. Ef 5,25), je darem Božím a má živit duchovní život ženatého jáhna. Protože manželský a rodinný život a práce v povolání nevyhnutelně omezují čas pro službu, vyžaduje to zvláštní úsilí, aby dosáhli potřebné jednoty, a to i skrze společnou modlitbu. V manželství se láska stává mezilidským darováním, vzájemnou věrností, pramenem nového života, podporou ve chvílích radosti i bolesti; jedním slovem se láska stává službou. Tato rodinná služba, žitá s vírou, je pro ostatní věřící příkladem lásky v Kristu. Ženatý jáhen ji má užívat také jako podnět pro svou službu v církvi.

“Obohacení a prohloubení obětující se vzájemné lásky mezi manželem a manželkou tvoří snad nejvýznamnější zapojení manželky jáhna do veřejné služby vlastního manžela v církvi.”¹⁸⁹ Tato láska roste díky ctnosti čistoty, která vždy rozkvétá, a to i vykováváním odpovědného otcovství, učením se úctě k partnerovi a praktikováním určité zdrženlivosti. Tato ctnost podporuje toto zralé darování se, které se brzy projeví ve službě vzdalováním se od vlastnických postojů, od zbožňování úspěchu v povolání, od neschopnosti organizovat čas, dáváním přednosti autentickým mezilidským vztahům a jemností a schopností dávat všem věcem jejich pravé místo.

Ať se konají vhodné iniciativy k probouzení porozumění jáhenské službě směřující k celé rodině. Manželka jáhna, která dala souhlas k manželové volbě,¹⁹⁰ ať je podporována a povzbuzována, aby prožívala vlastní úlohu radostně a skromně a oceňovala vše, co se týká církve, a zvláště úkoly svěřené manželovi. Proto je vhodné, aby byla informována o činnosti manžela, aby se však vystříhala každého nepatřičného zásahu a uvedla tak v soulad a realizovala vyvážený a harmonický vztah mezi životem rodinným, profesionálním a církevním. Také děti jáhna, budou-li přiměřeně připravené, budou moci oceňovat volbu otce a zapojit se se zvláštní pozorností v apoštolátu a v důsledném svědectví života.

Nakonec je rodina ženatého jáhna, tak jako každá křesťanská rodina, povolána se živě a odpovědně účastnit poslání církve v okolnostech současného světa. “Jáhen a jeho žena mají být příkladem věrnosti a nerozlučitelnosti křesťanského manželství před světem, který vnímá hlubokou potřebu těchto znamení. Přijímáním výzvy manželského života a povinností každodenního života v duchu víry posilují rodinný život ne pouze církevního společenství, ale i celé společnosti. Ukáže také, jak se mohou povinnosti v rodině, v práci a ve službě sladit ve službě poslání církve. Jáhnové, jejich manželky a děti mohou být velkým povzbuzením pro všechny ty, kteří se angažují v práci o rozvoj rodinného života.”¹⁹¹

62. Je třeba uvažovat o situaci při úmrtí jáhnovy ženy. Je to chvíle života, kterou je třeba prožívat s vírou a křesťanskou nadějí. Vdovství nesmí zničit oddanost případným dětem, ani by to nemělo vést ke smutku bez naděje. Tato etapa života, i když je bolestná, je voláním k vnitřnímu očištění a podnětem k růstu v lásce a ve službě vlastním drahým a všem členům církve. Je to také volání k růstu v naději, neboť věrné plnění služby je cestou k dosažení Krista a drahých osob ve slávě Otce.

Zvláště musí být ovdovělému jáhnu napomáháno v plnění povinnosti zachovávat dokonalou a stálou zdrženlivost¹⁹² a musí být povzbuzován v chápání hlubokých motivací církve, které činí nemožným přechod k novému manželství (srov. 1 Tim 3,12) ve shodě se stálou církevní kázní jak na Východě, tak na Západě.¹⁹³ To bude moci být realizováno zintenzivněním vlastního oddání se jiným ve službě z lásky k Bohu. V těchto případech bude pro jáhny velikou útěchou bratrská pomoc ostatních služebníků, věřících a blízkost biskupa.

63. Trvalá formace jáhnů je lidským požadavkem, který navazuje na nadpřirozené povolání k ministeriální službě církvi a na počáteční formaci ke službě, takže je možné považovat tyto dvě skutečnosti za jeden organický průběh života křesťanského i jáhenského.¹⁹⁴ Vždyť “ten, kdo přijímá jáhenství, má povinnost trvalé doktrinální formace, aby se stále více zdokonaloval a obnovoval tento původní požadavek přijatý před svěcením”¹⁹⁵ tak, aby povolání “k” jáhenství pokračovalo a znovu se vyjadřovalo jeho povolání “v” jáhenství skrze pravidelnou obnovu onoho “ano, chci”, které pronesl v den svěcení.

Stálé poskytování a přijímání přiměřené celkové formace je pro biskupy a jáhny neopomenutelnou povinností.

Povaha závaznosti, celkovosti, vzájemné závislosti, hloubky, vědeckosti a přípravy na apoštolský život této trvalé formace je stále církevními předpisy vyžadována¹⁹⁶ a je ještě potřebnější tam, kde počáteční formace nebylo docíleno podle obvyklého vzoru.

Tato formace bere na sebe povahu “věrnosti” ke Kristu a k církvi a “stálého obrácení,” plodu svátostné milosti prožívané v dynamice pastorační charitativní práce vlastní každému druhu svátosti kněžství. Jeví se jako základní volba, která žádá nové upevnění a vyjádření se během let stálého jáhenství skrze dlouhou řadu důsledných odpovědí, zakořeněných a oživovaných počátečním “ano”.¹⁹⁷

64. Podle modlitby při svěcení se trvalá formace zakládá na potřebě jáhna milovat Krista láskou, která ho podněcuje k následování (“ať jsou obrazem Tvého Syna”); která ho upevňuje v neochvějné věrnosti v osobním povolání k službě (“ať věrně plní dílo služby”); která radikálně a přímo předkládá následování Krista Služebníka (“příklad jejich života ať je stálou připomínkou evangelia... ať jsou upřímní... starostliví... bdělí...”).

Trvalá formace nachází tedy “vlastní základ a původní motivaci v dynamismu svátosti kněžstv픹⁹⁸ a získává prvotní potravu z eucharistie, souhrnu křesťanského tajemství a nevyčerpatelného pramene každé duchovní energie. Také na jáhna se může nějakým způsobem vztahovat výzva apoštola Pavla Timoteovi: “vybízím tě: zase oživ plamen Božího daru” (2 Tim 1,6; srov. 1 Tim 4,14-16). Teologické požadavky jeho povolání k jedinečnému poslání církevní služby důrazně od jáhna vyžadují stále větší lásku k církvi a k jeho bratřím, která se projevuje ve věrném plnění vlastních úkolů a vlastních funkcí. Jáhen, Bohem vyvolený, aby byl svatý, má službou církvi a všem lidem vytrvale, vyrovnaně, odpovědně, pečlivě a stále radostně růst ve vědomí vlastní služebnosti.

65. Z hlediska jáhna, který je první odpovědnou osobou a protagonistou, je trvalá formace především neustálý proces obrácení, který se týká jeho samého jako jáhna, to znamená celé jeho osoby posvěcené svátostí svěcení a vyslané ke službě církvi, a čerpá z nich všechny schopnosti, aby žil v plnosti obdržené dary svého stavu, a to v jakékoli době a za jakýchkoli životních okolností a v různých úkolech, které mu biskup svěří.¹⁹⁹

Starost církve o trvalou formaci jáhnů by byla tudíž neúčinná bez přičinění každého z nich. Taková formace se nemůže zredukovat na pouhou účast na kurzech, studijních dnech atd., ale vyžaduje, aby každý jáhen, vědom si této nutnosti, ji pěstoval se zájmem a jistým duchem zdravé iniciativy. Ať se jáhen zajímá o četbu vybraných knih s církevními kritérii, ať nezanedbává sledování některých periodických publikací s prověřenou věrností k učitelskému úřadu a ať nezanedbává denní rozjímání. Formovat se stále víc, aby mohl stále lépe a více sloužit, je důležitou součástí služby, která je od něj vyžadována.

66. Z hlediska biskupa²⁰⁰ a kněží, spolupracovníků biskupského úřadu, kteří nesou odpovědnost a váhu jeho vykonávání, spočívá trvalá formace v pomoci jáhnům, aby překonali jakýkoli dualismus a nesoulad mezi spiritualitou a vykonáváním služby, ale dříve ještě aby překonali každý nesoulad mezi vlastním případným civilním povoláním a jáhenskou spiritualitou, “aby velkoryse odpověděli na závazek, který vyžaduje důstojnost i odpovědnost, které jim Bůh svěřil prostřednictvím svátosti svěcení; tím, že budou uchovávat, hájit a rozvíjet svou specifickou identitu a povolání, aby posvěcovali sebe samé i jiné vykonáváním služby.”²⁰¹

Pomoc, kterou jsou formátoři povoláni poskytovat, bude o to účinnější, oč více bude tato pomoc odpovídat osobním potřebám každého jáhna, protože každý žije svou vlastní službu v církvi jako neopakovatelná osoba a ve vlastní situaci.

Ostatně celé diecézní společenství má nějakým způsobem zájem na formaci jáhnů²⁰² a především je to farář nebo jiný k tomu určený kněz, který s bratrskou starostlivostí poskytne jáhnovi vlastní oporu.

To, co bylo řečeno o kněžích, se může vztáhnout i na jáhny: “Trvalá formace se jeví jako nutný prostředek ... k dosažení cíle jeho povolání, kterým je služba Bohu a jeho lidu.”²⁰³

68. Trvalá formace musí zahrnout a sladit všechny rozměry jáhnova života i služby. Proto stejně jako v případě kněží musí být ve svých rozličných lidských, duchovních, intelektuálních a pastoračních aspektech úplná, systematická a osobní.²⁰⁴

69. Starat se o různé aspekty lidské formace jáhnů, dnes jako i v minulosti, je důležitým úkolem pastýřů. Jáhen, vědom si toho, že byl jako člověk vybrán z lidí, aby se sloužil ke spáse všech lidí, má být připraven si nechat pomáhat v úsilí o zlepšení vlastních lidských kvalit – drahocenných nástrojů pro jeho církevní službu – a zdokonalovat všechny aspekty své osobnosti, které mohou učinit jeho službu účinnější.

Aby tedy užitečně naplnil své povolání ke svatosti a své zvláštní církevní poslání, má se – s očima upřenýma na Toho, který je pravý Bůh a pravý člověk – především věnovat praktikování přirozených a nadpřirozených ctností, které ho učiní podobnějším obrazu Krista a hodnějším úcty svých bratří.²⁰⁵ Zvláště se bude muset ve své službě a ve svém každodenním životě snažit o dobrotu srdce, trpělivost, laskavost, o sílu ducha, lásku ke spravedlnosti, věrnost danému slovu, o obětavého ducha, odpovědné chování vůči svobodně přijatým úkolům, o ducha služby atd.

Je právě tak důležité, aby jáhen, vědom si toho, že jeho společenské chování je příkladem, uvažoval o důležitosti schopnosti dialogu, o správnosti různých forem lidských vztahů, o schopnosti rozlišovat kultury, o ceně přátelství, o ušlechtilosti vystupování.²⁰⁶

70. Trvalá duchovní formace je v těsném spojení s jáhenskou spiritualitou, kterou má živit a pohánět vpřed, a se službou, jež čerpá z “ryze osobního setkání s Ježíšem, z důvěrného dialogu s Otcem a z hluboké zkušenosti Ducha.”²⁰⁷ Je tedy třeba, aby jáhnové byli zvláště povzbuzováni a podporováni pastýři, aby odpovědně pěstovali vlastní duchovní život, ze kterého hojně vyvěrá láska, jež podporuje a činí plodnou jejich službu; ať se přitom vystříhají nebezpečí, že by při vykonávání jáhenské služby upadli do aktivismu nebo do “byrokratické” mentality.

Vytrvalé rozjímání Písma svatého vytvoří důvěrný vztah a uctivý rozhovor s živým Bohem a napomůže asimilaci celého zjeveného Slova.

U příležitosti duchovních cvičení, kterých by se měl účastnit alespoň každé dva roky,²⁰⁸ jáhen neopomene načrtnout konkrétní životní plán, který by periodicky ověřoval se svým duchovním vůdcem. V něm by neměly chybět okamžiky věnované každodenní vřelé eucharistické pobožnosti, synovské mariánské úctě a obvyklým asketickým praktikám, kromě liturgické modlitby a osobní meditace.

Sjednocujícím středem tohoto duchovního itineráře je eucharistie. Ta je orientačním kritériem, stálým rozměrem celého života a činnosti jáhna, nezbytným prostředkem uvědomělé vytrvalosti a každé autentické obnovy, aby tak dosáhl vyvážené syntézy vlastního života. Z tohoto pohledu znovuobjevuje duchovní formace jáhna eucharistii jako Paschu v jejím každoročním opakování (svatý týden), v týdenním (neděle) a v denním (všední mše) cyklu.

71. Začlenění jáhnů do tajemství církve v síle jejich křtu a v síle prvního stupně svátosti kněžství vyjadřuje nutnost, aby v nich trvalá formace upevňovala vědomí a vůli žít v motivovaném, činném a zralém společenství s kněžími a s vlastním biskupem, jako i se svatým Otcem, který je viditelným základem jednoty celé církve.

72. Je třeba organizovat vhodné iniciativy (studijní dny, kurzy aggiornamenta, navštěvování kurzů nebo seminářů při akademických institutech), aby prohloubili učení víry. V tomto smyslu bude zvlášť užitečné podporovat pozorné, prohloubené a systematické studium Katechismu katolické církve.

73. Vedle patřičného prohlubování znalostí teologických věd ať se pečuje o osvojení si pastoračních metod²⁰⁹ k účinné službě.

Stálá pastorační formace spočívá na prvním místě ve snaze ustavičně zvyšovat jáhnovo nasazení ve zdokonalování účinnosti vlastní služby a zpřítomňovat v církvi a ve společnosti lásku a službu Krista všem lidem bez rozdílu, zvláště nejslabším a nejpotřebnějším. Vždyť v Ježíšově pastorační lásce nachází jáhen sílu a vzor pro své jednání. Tatáž láska pobádá a podněcuje jáhna, aby ve spolupráci s biskupem a kněžími posiloval poslání vlastní věřícím laikům ve světě. Proto je podněcován “k neustále dokonalejšímu seznamování se se skutečnou situací lidí, k nimž je poslán, k rozeznání hlasu Ducha v historických okolnostech, v nichž se nachází, a k hledání nejvhodnějších metod a nejužitečnějších forem k dnešnímu uskutečňování jeho služby”,²¹⁰ ve věrném a přesvědčeném společenství se Svatým otcem a s vlastním biskupem.

77. První jmenování jáhna v nějaké komunitě nebo v pastoračním okruhu představuje delikátní okamžik. Jeho představení osobám zodpovědným za komunitu (farář, kněží atd.) a představení této komunity jáhnovi kromě toho, že prospívá vzájemnému poznání, přispívá k tomu, že brzy zanechá stopy na spolupráci, a to na základě úcty a uctivého dialogu v duchu víry a lásky. Může se stát, že vlastní křesťanská komunita bude plodná pro jáhnovu formaci, když se on do ní zapojí v duchu toho, kdo dovede respektovat zdravé tradice, kdo umí naslouchat, rozlišovat, sloužit a milovat tak, jak by to dělal Pán Ježíš.

79. Se schválením biskupa má být vypracován reálný a proveditelný plán trvalé formace shodný s těmito dispozicemi, který by přihlížel k věku a ke specifickým situacím jáhnů, spolu s požadavky jejich pastorační služby.

80. Je žádoucí, aby biskup ustanovil organismus pro koordinaci jáhnů, aby programoval, koordinoval a ověřoval jáhenskou službu: od rozlišování povolání²¹¹ po formaci a výkon služby včetně trvalé formace.

Vlastní normy, stanovené biskupem, budou řídit všechno to, co se týká života a provozu tohoto organismu.

Řím, Palác kongregací, 22. února 1998 na svátek Stolce sv. Petra.

Darío kard. Castrillón Hoyos