KYTICE MÝTŮ

Padesátá léta minulého století nazval Jan Neruda „časem za živa pohřbených". Bachův absolutismus bránil pronikání jakýchkoliv projevů národního uvědomování. A přece právě v těchto letech vyšly dvě knihy, které národní vědomí posílily a staly se jedněmi z nejdražších pro generaci soudobou i generace příští: Kytice Karla Jaromíra Erbena (1853) a Babička Boženy Němcově (1855). Němcová se zabývala myšlenkou literárně zobrazit své dětství delší dobu, ale Babičku napsala až po smrti syna Hynka roku 1854. Erbenova Kytice vznikala dlouho, plných dvacet let; literární historikové zjišťují, jaké stopy v ní zanechal romantismus, klasicismus, biedermeier, jaký vliv na ni měla baladika evropská (Bürger, Goethe, Mickiewicz) a literární předchůdci a současníci domácí (Čelakovský, Mácha), i jaký je vztah mezi Erbenovou vědeckou, hlavně folkloristickou prací a dílem básnickým. A především, jaký je Erbenův přínos vlastní, který z Kytice vytvořil klasické dílo české poezie.

Pro většinu čtenářů je Erben především básníkem, autorem Kytice, nebo ještě pohádkářem. Ale Erben byl zároveň vědcem, jako jím byl třeba básník Jan Kollár, nebo opačně jako vědci František Palacký a Pavel Josef Šafařík byli básníky. Ostatně ani jako básník nezapřel v sobě Erben vědce a ke Kytici, jediné své básnické sbírce, připojil odborné poznámky. Abychom Kytici lépe porozuměli, musíme aspoň trochu znát celou autorovu činnost i něco z jeho životních osudů.

K. J. Erben se narodil 7. listopadu 1811 v městečku Miletíně v Podkrkonoší, kde ještě dožíval patriarchální řád, kde se náboženská víra mísila s vírou v nadpřirozené bytosti dobré i zlé, kde se zachovávaly dávné zvyky a věřilo se na staré pranostiky, kde těžká práce a s ní spojená bída byly činěny snesitelnějšími zpíváním písní a vyprávěním pohádek a pověstí a kde byla ještě živá písmácká tradice. Z rodu písmáků byl i Erbenův otec, švec, který při požáru města přišel téměř o všechen majetek, matka byla z kantorské muzikantské rodiny. Hudební nadání po ní zdědil jediný přeživší, ale stále churavějící syn Karel, který si později k tomuto jménu připojil ještě jméno Jaromír, jak to bylo za obrození u vlasteneckých spisovatelů zvykem. (Z osmi sourozenců zůstala naživu jen sestra Josefa, která přežila bratra o šestnáct let.) Na tělesnou práci příliš slabý a nemocný hoch odešel na radu vlasteneckého kněze Jana Arnolda na gymnázium do Hradce Králové, do města se starou kulturní tradicí, v té době značně poněmčeného (i první básnické pokusy Erbenovy byly německé). Neměl štěstí být žákem Klicperovým jako starší J. K. Tyl, a tak jedině profesor latiny a řečtiny Josef Chmela, český spisovatel, jej v nepovinných hodinách češtiny seznamoval s českou literaturou.

Rozhodující vliv na Erbena měla Praha, kam přišel roku 1831 studovat filozofii a práva a které zůstal věren celý život. Jako většina chudých studentů přivydělával si kondicemi; kromě toho vyučoval také hudbě. V Praze se spřátelil s mladými literáty, většinou nadšenými revolučními náladami, které otřásaly kromě Rakouska téměř celou Evropou (s K. H. Máchou, A. Rybičkou, J. K. Tylem, V. Zapem aj.), celoživotním přátelstvím přilnul k Františku Palackému, o třináct let staršímu, který mu byl nápomocný při obtížném hledání zaměstnání a měl na něho vliv i svými názory politickými. Pět let bezplatně praktikoval u hrdelního (trestního) soudu a finančního úřadu, až se - na přímluvu Palackého - stal nižším úředníkem (aktuárem) u Královské české společnosti nauk. Jezdil po venkovských archívech sepisovat a opisovat archívní listiny pro Palackým zamýšlené vydání sbírky staročeských úředních listin. Tuto suchou a úmornou práci spojoval se sbíráním lidové slovesnosti; hudební nadání mu umožňovalo při sbírání písní zaznamenávat i melodii. V této práci pokračoval a její výsledky zpracovával, i když se stal (1846) asistentem Muzea a konečně (1851) archivářem města Prahy. Pro historika, literárního historika a národopisce známého a váženého doma i za hranicemi to bylo první zaměstnání, které ho i jeho rodinu hmotně zajišťovalo. (Z prvního manželství trvajícího patnáct let měl syna, který zemřel velmi záhy, a tři dcery; z druhého syna a dceru, oba zemřeli v dětství.) Ačkoliv byl spíše plachý, účastnil se kulturního života a veřejných povinností, kterých léty a zásluhami přibývalo. Byl členem a spolupracovníkem a často i spoluzakladatelem mnoha institucí a spolků (Měšťanské besedy, Matice české, Svornosti, Hlaholu, Umělecké besedy aj.), roku 1848 se účastnil příprav na Slovanský sjezd a redigoval vládní Pražské noviny; byl členem deputace na charvátský sněm v Záhřebu (1861), jel s výpravou na národopisnou výstavu do Moskvy (1867) a tato „moskevská pout“ mu vynesla policejní dohled. Přibývalo mu i uměleckých a vědeckých přátel doma (B. Němcová, J. E. Purkyně, F. L. Rieger, A. V. Šembera aj.) i v cizině (A. P. Lavrovskij, I. Srezněvskij, St. Vraz aj.). Jeho život byl zcela vyplněn prací: prováděl jazykovou revizi odborných, především právnických spisů i literatury krásné (překladů Shakespearových dramat), vydával staré české památky (spisy Štítného, Husovy, Legendu o sv. Kateřině, Komenského Labyrint aj.), překládal z ruštiny (Nestorův Letopis, Dvé zpěvů staroruských, totiž O výpravě Igorově a Zádonština), němčiny (právnické spisy, Goethovu baladu Erlkönig), srbštiny (ze srbských písní Vuka Stefanoviče Karadžiče), pro Naučný slovník zvaný Riegrův napsal přes sto národopisných hesel a vedl rozsáhlou korespondenci nejen s přáteli, ale i s předními evropskými, především jihoslovanskými a ruskými učenci. Přitom trpěl recidivami plicní choroby, nemocemi a úmrtími v rodině, šikanováním nadřízených a vládních úřadů i rozpory mezi loajalitou a národním cítěním. Pro poznání myšlenkového i citového světa Erbenova je důležitá jeho korespondence, stejně jako soukromé zápisy (i několika snů), z nichž některé mohou být klíčem k jeho činnosti básnické. Zemřel 21. listopadu 1870 v Praze na zánět jater po žloutence.

Vojtěch Jirát charakterizoval K. J. Erbem takto: „Vzorný otec a choť; pracovitý badatel a svědomitý úředník; řádný občan a ušlechtilý dělník na národa roli dědičné; koná svou povinnost, jež také jemu připadá zatraceně těžkou, a projevy nechuti či nevole opatrně skrývá v zásuvce, navenek si ulevuje toliko ironickými narážkami a alegorickými náznaky; je loajální a loajalitě podřizuje své politické smýšlení, takže v letmém diváku vzbudí dojem málo sebevědomého bázlivce; naprosto ne buřič proti konvencím, naprosto ne poutník po neschůdných stezkách a opuštěných srázích; rozený zdokonalovatel a dovršitel, ne průkopník, ne dárce podnětů." (Majestát zákona, 1944.)

Zdokonalovatel, ale přece i dárce podnětů byl v národopise, v oboru, kterému věnoval nejvíc zájmu, píle a systematičnosti i studia teoretického (J. G. Herder, bratří Grimmové, J. Bodňanskij). Předchůdce měl jak ve sbírání písní (F. L. Celakovský, J. Kollár), tak pohádek U. Malý, B. Němcová) i v psaní balad (Š. Hněvkovský, K. S. Šnajder, F. L. Čelakovský, J. J. Kalina). Nad dřívější sběratele pokročil v tom, že slova písní zachycoval s melodií, jsa přesvědčen, že u lidu nápěv předcházel před textem nebo s ním vznikal současně; také upozorňoval na varianty písní. (První vydání Národních písní, 1842-1845, přineslo přes 500 čísel, druhé, Prostonárodní písně a říkadla, 1864, přes dva tisíce; víc než k osmi stům vydal zvlášt' Nápěvy, 1862.) Zamýšlel vydat i soubor národních pohádek, ale smrt práci přerušila. Z bohatých jeho materiálů vydávali pohádky pozdější editoři (především V. Tille). Za jeho života vyšel jen výbor z pohádek slovanských, a to v původních jazycích (Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských, 1865) i v překladu ( Vybrané báje a pověsti jiných větví slovanských, 1869). Ale z časopisů a almanachů byly známy jeho mistrně umělecky dotvořené pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Tři zlaté vlasy děda Vševěda, Pták Ohnivák a liška Ryška, Zlatovláska aj., v nichž byly lidové motivy pohádek monumentalizovány a typizovány. „Erben tíhl vždy a všude k základním typům; dovedl je vystopovati pozornou komparací; dovedl je zkombinovati ze zlomků a trosek [. . . ] Věřil, že na dně veškeré slovesné tradice lidu slovanského šeří se zbytky pradávného, předkřesťanského bájesloví; že báchorky a pověsti jsou matným, ale nesporným odleskem starých mýtů. [. . . ] Právě jako B. Němcová, jeho ctitelka a přítelkyně, byl i Erben přesvědčen, že veškeré lidové podání prostonárodní je řízeno velkými a čistě humanitními zákony, že toto ethos vítězí v lidové epice všude, a že tedy jen ten básník přiblíží se lidovému duchu, který osnuje své dílo právě na ideích mravního řádu, jaké lid vyznává a stále mění v čin." (Arne Novák, Myšlenky a spisovatelé, 1919.)

Jako z několikerého vyprávění vytvořil pohádku vysokých uměleckých kvalit, tak z lidových pověstí a písní dokázal vytvořit básně silného estetického i ideového účinu. Nejvhodnějším druhem pro takové básnické zpracování byla mu balada, zajisté proto, že je lidového původu a že nejlépe udržela mytický odkaz dávných předků (několik lidových balad otiskl v Prostonárodních písních a říkadlech). Navíc byla koncem 18. a na začátku 19. století oblíbena v literaturách cizích (v anglické, německé, polské) i u nás. Jako lyrickoepická forma vyhovovala mu i tím, že v ní mohl uplatnit jak bohaté znalosti mytologické, tak vlastní názor na život i subjektivní pocity, skrývané mnohdy za četnými symboly. Hned vstupní báseň ke Kytici prozrazuje, že smyslem sbírky je znovu oživit v prostých pověstech uložený mytologický odkaz předků, kteří byli ještě v těsném psychologickém spojení s přírodou, s jejím střídajícím se cyklem ročních dob doprovázeným ustálenými zvyky. S tím odkazem se ztotožňuje v chápání života jako daru daného osudem, jako „napřed ustálené nevyhnutelnosti". „Žádná stránka starého bájesloví národů pohanských tolik působnosti do sebe nemá [. . . ] jako ona pověst o třech tajemných bytostech, kteréžto svou mocí všecko pronikají, všecky změny na světě řídí, samy žádné nejsouce podrobeny, od nichž nebe a země jsou stvořeny i pominouti mají, o těchto neuprositelných připravovatelích osudu, jemuž nikdo ujíti nemůže a kterémuž i sami bohové pokořiti se musí." (Vídy čili sudice, Dílo 2, 1939.) To jsou slova Erbena vědce; řečeno slovy Erbena básníka: Co souzeno při zrození, tomu nikdež léku není. Co sudice komu káže, lidské slovo nerozváže. Nebo: Jisté a pevné jsou osudu kroky, co má se státi, stane se. Osud rozhodne o tom, která dívka do roka zemře, osudová je touha dívky jít k jezeru a stát se ženou vodníkovou, osudem je určeno ženě být napůl člověkem a napůl vrbou nebo lilií. (Zvláště osudovou moc má u Erbena voda: v ní chtějí dívky poznat na Štědrý večer svou budoucnost, živá, to je čistá, pramenitá voda oživí mrtvé tělo, z vody hádá babka, proč je žena v noci bez ducha, do vody se vrhá žena vražednice, v potoční vodě zpívají žáby pohřební píseň.) Z neúprosnosti osudu však vyplývá, že je marné se mu bránit, že není radno odhalit závoj, za nímž se skrývá, chtít pochopit a poznat tajemné a rozumem nepochopitelné síly, kterými vládne. Je lépe neznat budoucnost a podrobit se tomu, co od nás život žádá: Však lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu!

Balada umožňovala umělecky využít i toho, co v mytologii primitivních přírodních národů tvoří součást jejich představ o světě: látky vampyrické a numinózní. I slovanské bájesloví je plno nadpřirozených bytostí, které mají na člověka vliv, většinou mu škodí, uvádějí ho do neštěstí a svádějí ke hříchu. V germánské mytologii je jich víc a jsou krutější než v bájesloví slovanském, což Erben s uspokojením konstatuje. Ale nejen tyto nadpřirozené bytosti, i příroda sama, živočichové a rostlinstvo, má v mytologii a v Erbenových baladách svou funkci a umožňuje využívat jich jako symbolů. Celá příroda je účastna při nočním běhu umrlce: vítr burácí, psi a divoké feny štěkají, kulich houká (kulich sám je už zvěstovatelem neštěstí a smrti), bludičky tančí nad bažinou, žáby zpívají pohřební píseň. Holoubek vrká tak žalostně, že žena musí myslet na svůj zločin a zabije se; raci jsou starosvaty, ryby družičkami. Dokonalé splývání člověka s přírodou ukazuje osud ženy, která je ve dne člověkem a v noci vrbou, nebo je člověkem a lilií. To všechno jsou motivy, které bývají časté v baladách vůbec, ale tam zpravidla tvoří jen pasívní kulisu děje; u Erbena se popisy přírody „ději podřizují, vstupují do něho jako součást motivace [. . .], vynořují se v těch místech děje, kde jich prostě dějová dynamika potřebuje". (J. Mukařovský, Slovo a slovesnost, 1936.)

Ze starých mýtů pramení zdá se i úloha, kterou Erben přisuzuje ženě-matce, udržovatelce rodu, jemuž v mytických dobách stála v čele. Roman Jakobson při rozboru básně Vrba (Slovo a slovesnost, 1935) upozorňuje citátem A. Baeumlera (z knihy Der Mythus von Orient und Occident, Mnichov 1926), že „v slově matka je shrnuto všecko, co hledala, chtěla a po čem toužila romantika". Romantismus, kterým prošel každý vzdělanec žijící v první polovině 19. století, v Erbenovi jen zesílil to, co znal ze studia mýtů a co si přinesl sám z domova. Hned úvodní báseň Kytice prozrazuje, že matka a její vztah k dětem bude ve sbírce dominantní. Kromě Záhořova lože (ale i tam se mihne) je v každé básni středem děje žena. Ať je to matka, která na chvíli na dítě zapomene z touhy po majetku (ta touha je však motivována snahou pomoci i dítěti); nebo matka, která v náhlé zlobě zavolá na dítě polednici a tím je připraví o život; nebo matka varující na základě výkladu snu dceru před cestou k jezeru; nebo matka hadice zabíjející synovu ženu; či macecha zabíjející nevlastní dceru, aby získala štěstí pro dceru vlastní. Anebo prosté dívky podléhající kouzlu starých zvyků, nemluvě ani o ženě věštkyni, prorokující budoucnost celého národa.

Přestože nad člověkem vykonávají moc temné síly vedoucí k záhubě, je život nezničitelný, neboť co země stvoří, sama zase zboří: avšak nic nejde k zmaření. V přírodě, a tedy i v lidském životě panuje pevný řád, v němž jsou dobro a spravedlnost odměňovány a zlo a provinění trestáno (macecha a dcera v Zlatém kolovratu, žena v Holoubku), třeba někdy jen přechodně (matka v Pokladu, dívka ve Svatebních košilích). To Erben nevyčetl jen z mýtů, o tom byl přesvědčen sám, a byl to také požadavek doby, v níž žil. I když byl Erben cele zaujat pohanskými mýty a s mnohými se ztotožňoval, přece nezapřel a nemohl zapřít mravní výchovu křesťana, třebaže ji dává najevo jen mimochodem a ne deklarativně. Ale i za křesťanství vznikaly mýty, které Erben znal a které nemohl pominout (o křesťanských svátcích se dějí zázraky: otvírá se skála s poklady). Z provinění a hříchu, který člověk spáchá, se lze vykoupit také pokáním, obrácením se ke křesťanskému bohu (Dobře ses, panno, radila, na boha že jsi myslila). Nejvýrazněji je křesťanská morálka vyjádřena v baladě-legendě Záhořovo lože, kde 'víra v boha činí zázraky (z hole vyroste jabloň dávající ovoce na jaře) a zachraňuje i loupežníka majícího na svědomí řadu vražd. Ale někdy ani tato víra není dost účinná, je slabá proti ničivé moci zlých mytických sil: ačkoliv v Polednici matka volá na pomoc Krista, dítě nezachrání. Dokonce ve Svatebních košilích má vyslyšení prosby Pannou Marií krutý následek: milý, o něhož dívka prosí, se jí sice vrací, ale ne živý, nýbrž jako umrlec usilující o její život. Až teprve prosba za odpuštění a důvěra v Pannu Marii dívku zachrání.

Forma balady, tohoto zhuštěného dramatu nebo tragédie ve verších, odpovídala také Erbenovu způsobu tvoření, jeho „poetice". V lidových písních poznal účinnost stručného vyjadřování, funkci dialogu, hru rytmu, rýmů a asonancí, paralelismu a refrénu, působivost symbolů, umění úsporné krajinomalby. Toho všeho dovedl mistrně využít i v Kytici. Na dialogu je postavena většina básní, především Svatební košile, Polednice, Vodník, Zlatý kolovrat; v Dceřině kletbě je vždy jedna sloka otázkou a druhá odpovědí. Při líčení krajiny stačí Erbenovi několik vhodně vybraných a seřazených slov a máme před sebou plastický obraz scenérie a často i atmosféry, do níž je zasazen děj: Na pahorku mezi buky kostelíček s věží nízkou; byla noc, byla hluboká, měsíček svítil zvysoka a ticho, pusto v dědině, vítr burácel jedině; šedivé mlhy nad lesem plynou, jako duchové vlekouce se řadem, jeřáb ulétá v krajinu jinou - pusto a nevlídno ladem i sadem; okolo hřbitova cesta úvozová; stojí tu, stojí komora, nizoučké dvéře - závora; apod. S jedinečným uměním využívá opakování veršů, které v ústním a písňovém podání mělo zdůraznit nebo v paměti udržet vyvolanou představu. V Pokladu, ve Zlatém kolovratu, Svatebních košilích, Štědrém večeru, ve Vodníku, ve Vrbě jsou verše, které se vracejí několikrát ve stejném znění nebo s malými obměnami. Nejčastěji se opakují třikrát. Trojnásobného opakování využívá Erben i při řazení motivů. Třikrát napomíná matka chlapce v Polednici; třikrát vezme umrlec děvčeti z rukou věc, kterou si vzala s sebou; třikrát jde pachole prodávat části kolovrátku a třikrát zahraje kolovrátek stejnou píseň; za tři roky si umrlec přichází pro svou milou a za tři roky po otrávení manžela se žena utopí. Ve Vodníkovi je těch trojic hned několik: třikrát zazní první verš ukolébavky, třikrát říká mladá matka vodníkovi, že ho už stokrát prosila, třikrát buší vodník na dvéře. Ale trojice se objevují i ve stavbě rýmů ve čtvrtém oddílu básně: strofy jsou osmiveršové, z nichž tři verše jsou spojeny rýmem a tři jsou bez rýmu. To osudné magické číslo tři, které ze starých mýtů přešlo i do symboliky křesťanské (svatá Trojice, svatí tři králové), znal Erben ovšem z pohádek (tři zlaté vlasy, tři přání mívají lidé, tři jsou sudičky) a z lidových písní, nebot' se objevuje v písních českých, moravských i slovenských (třikrát objíždí mládenec šafářův dvoreček, v zahrádce rostou zpravidla tři růže, Jano pásl tři voly, třikrát prosí Jánošík radní pány, aby mu splnili přání). Vojtěch Jirát nalézá číslo tři i v kompozici balad: ,Jako vědec zjistil význam dvojice a trojice v slovanském bájesloví, a tedy, touže dodati slovanské barvy svým skladbám, použil zdvojení a ztrojení jak při stavbě děje a sdružení osob (tři osoby ve Vodníku, taktéž ve Vrbě a Lilii), tak v technice podání a ve skladbě veršů." (Majestát zákona.) Na opakování celých veršů a verše jako refrénu je vybudována Dceřina kletba. Ale opakování slouží Erbenovi i k tomu, aby jím nahradil delší výklad, aby naznačil trvání děje nebo jím zesílil citový vztah: běží žena, dolů běží; jeví se tu, jeví ženě; a on tu napřed.- skok a skok; hoj jede, jede z lesa pán; zasej, má milá, zasej len; paní moje, paní zlatá; a ty vrbo, vrbo bílá aj.

Podobně jako v lidových písních využívá Erben opakování slov na začátku veršů (amfory): ve Svatebních košilích, v Holoubku, v Záhořově loži, v Lilii, Věštkyni. Především je však Erben mistrem rýmu. Dvojici podle skal - zatleskal se podivoval již Vrchlický, ale podobných plných rýmů je v Kytici víc: z roboty - zlobo ty; zlato - za to; z hlubokostí znějí - miserere mei; dítě - probudí tě; atd. Důležitý je důmyslný výběr slov, jejichž hlásky vytvářejí onu nápadnou, rytmem nesenou eufonickou linii verše. Tak jsou vystavěny třeba verše: okolo lesa pole lán, hoj jede, jede z lesa pán; nebo: Hoj vyjí čtyři vlci v lese, každý po jedné noze nese; nebo: sedí babka při ohnisku, měří vodu z misky v misku. V lidové písni poznal i kouzlo asonance místo plného rýmu (dívko má budu já; okna jsou - nad střechou; záštitou - chotí mou; pěn - ven) a působivě jí narušuje pravidelné rytmové schéma. Dovede využít jak trojice rýmu, tak momentu zklamaného očekávání: ve verši, kde čekáme rým, rým není. Z lidové poezie poznal a odposlouchal i změny a nepravidelnosti rytmu a i to mělo svůj ohlas v básních Kytice. Dodnes se literární teoretikové nemohou shodnout na tom, v jakém rytmu je Kytice psána. Ale to je právě část jejího kouzla: metrum jejích básní není stereotypní, nechává čtenáři na vůli, jak který verš chce vnímat, zda daktylotrochejsky, trochejsky nebo některé verše jambicky. I to dodává Kytici stálou svěžest, stejně jako, a to především, její jazyk, který je bližší jazyku lidovému než přísně spisovnému.

„Erbenova monumentalita pramení z nesmírného klidu, jejž přivodilo tušení věčného bytí a zákonitosti všeho, a především je výsledkem pokory před pospolitostí a jejími výtvory, poezií a jazykem. Chceme-li uvést některého zpodobence Erbenova, musíme obrátit svůj zrak do sousedních umění: Mánes a Smetana týmž způsobem slučují ve svém díle něhu a velikost, prostotu a vznešenost, pozemské lidství a klid věcí vyrvaných z časového toku a přiblížených jasu nadzemských symbolů." (V. Jirát, Majestát zákona.) „Pracoval s krajní svědomitostí a s nejvýše klidnou jistotou na organickém rozvití všech ryze básnických prvků dramatických svých balad . . ., tvořil těžce, pomalu, leč svrchovaně poctivě. Proto právě ti básníci, kterým šlo nade vše o literární poctivost, přilnuli k němu jako k svému mistru; Neruda byl v čele jich. A proto také Erbenova Kytice nepodléhá rzi času; jest z příliš dobrého kovu a příliš dobře pracována." (Arne Novák, Myšlenky a spisovatelé.)

Rudolf Havel

Kytice

Pověst o prvopočátku mateřídoušky, tak jak tuto jest uvedena, vypravuje se v bývalém kraji Klatovském v Čechách; i pošla bezpochyby z pouhého výkladu slova samého: mateří douška, totiž matčina duše, jakož pak ta bylina i také v polském macierza-duszka neb macierzanka a v jihoslovanském vůbec materina dušica slove. V jazyku staroslovanském jmenuje se prostě dušica, čehož i Rusové tak užívají.

Poklad

Pověst i jinde v Evropě známa, jen v okolnostech rozličně se proměňujíc. V staré literatuře české nalézáme ji vetkanou v legendu o sv. Klimentu papeži. Trajan, císař římský, dal totiž sv. Klimenta utopiti v moři, kázav jemu mořskou kotvu k hrdlu přivázati. Legenda vypravuje, že každého roku v den jeho skončení až do sedmého dne na tři míle moře se rozstupovalo, a poutníci tam po suchu vcházejíce, nalézali chrám mramorový zázračně způsobený a v něm tělo sv. Klimenta v krásné skříni. Tu také jedna žena se svým dítětem den sedmý rozestoupení mořského k hrobu přišla; a když jí zatím děťátko usnulo, počalo nenadále moře řváti, zase se zavírajíc. Tu ta žena u velikém strachu s jinými lidmi, i dítěte zapomenouc, na břeh utekla; ale tu pomyslíc na dítě žalostně volala a plačíc dlouho hledala, zdali by moře asi mrtvé dítě její na břeh vyvrhlo. A když se již do dítěte rozpáčila, vrátila se domů a to celé léto strávila v žalosti. Potom po roce, když se moře zase rozstoupilo, před jinými lidmi první k hrobu sv. Klimenta se utekla, a tu pohleděvši, spatřila, ano dítko její na témž místě, kdež je byla ostavila, spí. I vzbudila je a s velikou radostí je k sobě tulíc tázala se, kde ten celý rok bylo. Dítě pak odpovědělo: „Nevím, byl-li jest rok, ale jen jednu noc přespalo jsem."

„V kůru zpívají pašije."

Vypravuje se, že v týden pašijový v ten čas, když se v kostele pašije zpívají, otevřeny jsou poklady zemské; na čemž tato pověst osnována.

Svatební košile

Tato pověst vypravuje se v Čechách dvojím, podstatně rozdílným způsobem; ano jsou i pozůstatky národních písní, jimiž se u nás opěvovala. V jedné z nich pobízí umrlec dívku, aby šla s ním, těmito slovy:

Vstaň se, má milá, vstaň se šněrovat,

čas můj uchází, nemám kdy čekat;

můj kůň je rychlý jak střelná rána,

ujede s námi sto mil do rána.

Pověsti a písně národní, ježto vypravují, že umrlý z hrobu vstav, přišel pro dívku, kterou zaživa miloval, aneb i také pro svou milou sestru, nalézající se téměř u všech Slovanův, a též u jiných národův. Srbové mají píseň, že zemřelý Jovan přijel na koni hrobovém pro sestru svou Jelitu. Slováci vypravují, že dívka přivolala mrtvého miláčka svého, v kaši vaříc umrlčí hlavu, kterážto varem vydávala hlas: „Pojď, pojď, pojď!" Též Malorusové mají podobnou píseň, jako je srbská. Pověst ruskou v báseň oděl Zukovskij a tolikéž Mickiewicz pověst polskou aneb litevskou. Bürgerova německá Lenora známa jest vůbec. V národní písni skotské vypravuje se, kterak mrtvý Vilém přišel pro svou milou Margretku; a stará píseň bretaňská opět líčí bratra, kterýž v bitvě padl a potom v noci odvezl svou milou nešťastnou sestru, jménem Gvennolaik, na onen svět. Tato podivuhodná rozšířenost jednostejné pověsti mezi národy od sebe místem i jazykem vzdálenými ukazuje zjevně na starý její původ. Příbuzné k tomu jsou také pověsti o upířích a vlkodlacích, ježto se tolikéž jak u všech Slovanů, tak i u mnohých jiných národů evropských nalézají.

„Tvé tělo bílé, spanilé,

bylo by co ty košile",

totiž v kusy roztrháno. V pověsti slavonské zůstavuje dívka upírovi, jehož se podobným úskokem zbaviti chce, svůj kožíšek. Když pak přijde hodina půlnoční, sežere upír nejprve kožíšek a potom si jde pro dívku, ježto se doma byla zavřela. Upír tluče na dvéře; dívka pak výmluvami zdržuje ho venku dotud, až kohout zakokrhá.

Polednice

Jako půlnoc, tak i pravé poledne má, dle podání lidu, své zlé bytosti, ježto zvláště od jedenácté hodiny do dvanácté svou záhubnou moc provozují. Tyto druhé slovou polednice neb poludnice, aneb jen vůbec divé ženy. Proto se také neradí v pravé poledne choditi po lesích, neb že by divá žena na člověka poslala blud.

Zlatý kolovrat

Táž pověst nalézá se také ve sbírce paní Boženy Němcově v prvním sešitku. Mimo to nacházím podobnou mezi zkazkami jihoruskými.

„Podej mi, chlapče, živé vody."

Živá voda znamená vlastně vodu letní, tekoucí; mrtvá pak vodu zimní, led. Živé připisuje se v pověstech slovanských moc taková, že všeliké tělo, byť již i bylo zpráchnivělo, obživne zase, jakmile v ni bude pohříženo. Kdyby ji kdo vylil do moře, hořelo by moře plamenem. V pověstech ruských udává se rozdíl mezi živou a mrtvou vodou takto: že voda mrtvá učiní rozsekané tělo srůsti, živá pak že tomu srostlému tělu dá zase život. Patrné jest, že se tím vlastně mínila obecná vody posilující a oživující moc.

„Vrrr - zlou to předeš nit!"

Jako tuto vyzrazuje se spáchaná vražda vrčením kolovratu, tak v jiné, dechům, Polákům i Malorusům obecné pověsti toto činí z vrby píšťalka.

Štědrý den

Nižádného dne do roka neprovozují se u Slovanů tak obecné věštby jako právě na Štědrý večer. Hospodář, hospodyně, mládenec i panna, každý jich hledí se věštbami dozvěděti, co mu příštího roku nastává. Způsobové takového věštění jsou velmi rozliční, ano téměř ani všickni vyčísti se nedají. Jeden z nich, u nás velmi obyčejný, kterým děvčata zvěděti chtějí, kdo jim za muže souzen jest, tuto se popisuje.

„Hospodáři štědrovku,

kravám po výslužce" atd.

Hospodáři daruje se na Štědrý večer štědrovka neb houska, kterážto znamená přání, aby hospodář příštího roku měl všeho hojnost a zvláště aby se jemu na poli zdařilo obilí. Co od večeře zbude, dává se kravám, aby hojně dojily. Kohoutovi dá hospodyně proužek česneku, aby byl bujný, a slepicím hodí hrst hrachu, aby snesly mnoho vajec. Rybí kosti, ježto zůstanou od večeře, zakopají se pod ovocné stromy, aby příštího roku byly úrodné. A poněvadž toho dne až do večeře zachovává se tuhý půst, slibuje se dětem, které se postí, že v noci uhlédají zlatoušky neb zlatá prasátka.

„Liché vědy."

Staročeské slovo věda srovnává se s ruským vědma i věduňa a s polským vidma a znamená věštiti neb čarodějnici, pocházejíc od slova viděti, a tudíž věděti. U Srbů zachovala se památka slova toho ve slovu vědogonja, totiž kdo vědy honí; jinak říkají nyní Srbové vůbec věštica. Ve staroslovanském přichází slovo vědec, totiž kdo něco ví nebo zná, v naší nové češtině znalec; což v rodu ženském opět ke slovu věda přivádí.

Holoubek

„Komus namíchala, neobživne více."

Namíchati někomu, totiž jedu, říká se vůbec místo otráviti někoho.

„Na doubku sedává běloučký holoubek."

V národních písních a pověstech slovanských zjevuje se duše člověka, kterýž umra žádné viny na sobě neměl aneb i z viny své se byl očistil, nejraději v podobě bílé holubice; a v té míře, jakož kdo vinen, holubičí postava duše přijímá barvu tmavší, neb i jinou postavu ptačí na se béře, až konečně pak duše zločincova v krkavce se proměňuje.

Záhořovo lože

Pověst v Čechách, v Polště i v Lužnici známá. České jméno Záhoř zastupuje v polské pověst Madej a v lužické Lipskulijan. Obsah i směr té pověsti vykazuje původ její v počátek časů křesťanských.

„Nuže ať obejme pekelnou děvu!"

Letopiscové čeští dávají zpráv o jistém usmrcujícím stroji, železná panna nazvaném, jímžto šlechticové, kterých soud katu v ruce vydati nechtěl, pro zločiny své byli odpravováni. Taková železná panna stála také někdy v síni Bílé věže v Praze.

  „Vznášejí se dvě holubice bílé."

Viz poznamenání ku předešlé pověsti Holoubek.

Vodník

Pamětihodné jest, že všecky báječné bytosti vodní, podle pověstí slovanských i jiných národů, jistý ráz ukrutnosti na sobě mívají, takže když na člověku pomstíti se nemohou, i na svém vlastním rodu pomstu svou vylévají. Ostatně sluší věděti, že táž pověst vypravuje se také o lesním muži, kterýž chytiv dívku, sedm let za ženu ji u sebe choval; a když potom od něho utekla, z pomsty dítky své s ní zplozené roztrhal. Podobnou pověst o vodníkovi, v národní píseň uvedenou, mají Lužičané.

  „Sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť."

Takto zpívá sobě, dle našich pověstí, vodník, když sedě v noci na topolu při vodě, botky sobě šije.

  „Starosvati - černí raci."

Starosvati znamenají v severních Čechách tolik, co u Jihoslovanů svatové, totiž ti, kdo ženicha, když jde pro nevěstu, doprovázejí.

„Mokře chodí v suše."

Vodníka prý snadno jest mezi lidmi poznati, mimo jiné také po tom, že mu vždy ze šatu z levé strany kape.

  „A ve vodě pod hrnéčky

střádá lidské duše."

Bubliny, ježto někdy ode dna hlubokých rybníků a jezer nahoru vycházejí, tak jako by byl někdo dole poklopený hrnéček převrátil a povětří z něho pustil, daly příčinu k pověsti, že vodník dole chová duše utopených pod poklopenými hrnéčky.

  „S zelenými vlásky."

Vodník i jeho děti mají, dle pověsti, zelené vlasy.

  „Neobjímej matky své,

ani duše jiné."

V pověstech našich, a zvláště takových, kde někdo z jiného jakéhokoli světa na tento se navraceje, opakuje se často napomenutí, aby zde nikoho neobjímal ani nelíbal, sic že na všecko předešlé zapomene, a tudíž ztratí to, co mu tam bylo milo.

Vrba

Tato pověst zdá mi se nad jiné důležitá býti proto, že k ní podobné ani mezi slovanskými, ani jinde nenacházím. Jsou sice pověsti, kde člověk proměněn bývá v strom nebo v kteroukolivěk jinou věc, a zase naopak; jsou také pověsti, že duše z těla lidského v noci vychází v podobě myši, ptáka neb hada a že pak tělo mrtvo leží, dokud se zas ta která podoba zvířete v ně nevrátí: ale aby se člověk o život dělil se stromem anebo s jinou věcí, takže by jedno bez druhého, člověk bez té věci a věc bez toho člověka, déle trvati nemohla, toho, pokud mi povědomo, tuto se jediný příklad nalézá. Pochází pak tato pověst z bývalého kraje Bydžovského.

  „Mocné slovo neomýlí."

Mocným slovem rozumí se zaříkávání čili zažehnávání (incantatio, Zauberspruch), ježto v bájesloví velikou má důležitost.

  „Co sudice komu káže."

Když se dítě narodí, přicházívají prý v noci k němu tři sudice, ježto budoucí osud jeho ustanovují. Jedna praví: „To z něho bude." Druhá praví: „Ne tak, ale to z něho bude." Třetí pak pokaždé rozhoduje. Charváti nazývají je rojenice místo roděnice.

  „Měří vodu z misky v misku."

Hádání z vody náleží mezi nejobyčejnější národů slovanských.

  „Kudy smrtná žena chodí."

Smrt béře prý na sebe postavu bílé ženy a ukáže se jdouc kolem oken anebo vcházejíc do domu, kde někdo zemříti má. Známa jest pověst o bílé paní, kteráž se v Hradci Jindřichově v zámku zjevuje, když někomu z rodu pánův jindřichohradeckých nastává smrt. Týmž také způsobem zosobují sobě Jihoslované, Poláci i Litvané džumu čili morovou ženu. Příčina toho záleží vlastně v tom, že slovo smrt u všech Slovanů rodu ženského jest. Starého Saturna s kosou ani křesťanského kostlivce Slované za svého neuznávají.

Věštkyně

Pamětihodné jest, že sobě Čechové odjakživa tolik libovali v proroctvích, ježto se týkají země České. Již matka rodu Přemyslova, Libuše, popisuje se v kronice Kosmasově jakožto věštkyně národu svého a v XVI. století vyšlo tiskem několik knížek prorockých o České zemi, z kterých dvě, totiž proroctví Sibyllino a slepého mládence, po tu dobu v paměti a v jisté vážnosti u lidu našeho se zachovaly. Krom toho nalézá se také nemálo pověstí drobnějších a jistých znamení místních, po celé zemi roztroušených, jimiž se tolikéž budoucí osud vlasti naší takořka napřed vyměřiti míní. Již před mnohými lety sebral jsem takových drobných pověstí prorockých některý počet z rozličných míst a zamýšlel jsem je vzdělati v báseň jednu nadřečeného nápisu; však nemohl jsem k tomu na onen čas dospěti. Jen šestero jich podávám tuto co úlomky básně delší, však tak, že každá ta pověst činí svůj vlastní celek.

  „Viděla jsem muže na Bělině vodě."

Tato pověst, pocházejíc z bývalého kraje Bydžovského, zakládá se na zprávě Kosmasově podle výkladu Hájkova. Hájek totiž vypravuje, že když poslové od Libuše přišli ku Přemyslovi Stadickému, nalezli jej na poli, an voly bode ostnem, pospíchaje, aby dílo své vykonal. Když pak vyřídili své poselství, Přemysl zastavil se a osten, kterýž v ruce měl, do země vstrčil; odvázav pak voly, řekl: ,~Jdětež tam, odkud jste vyšli!" Kteřížto pozdvihli se, jako by vzlétli, a zapadli pode vsí Stadici do skály, kteráž se po nich ihned zavřela. Osten pak lískový, jejž Přemysl do země vstrčil, tři ratolesti vysoké z sebe vydal s listem zeleným a s ořechy obdélnými. Zatímco poslové, posadivše se s Přemyslem, na obráceném pluhu s radlicí jako na železném stole chléb jedli a vodu pili, spatřili, kterak dvě ratolesti uschly a jedna vzhůru rostla. I vida Přemysl jich podivení, řekl: „Nedivte se, ale vězte, že z mého rodu mnozí počnou panovati, ale jediný pán toliko zůstane v zemi vaší panující. A paní vaše v této věci by nebyla tak pospíšila, po všecky dny hojnost chleba byla by: jenom kdybych já toto, kteréž vidíte, úlehlé byl mohl doorati; ale pro tohoto díla nevykonání bude bývati v zemi hlad!" Což divu, že tato poslední slova v srdci prostého lidu musela vzbuzovati toužení: „Kéž by byl Přemysl to své pole dooral!" a z toho snadně mohla časem vzniknouti pověst, že přijde zase kníže, kterýž tu práci dokoná, aby země byla šťastna. S tím také podivně sdružuje se pověst moravská o králi Ječmínkovi, jehož očekávají co vtěleného Svatopluka, nadějíce se, že s ním nastane Moravě zlatý věk. Obě tyto pověsti mají smysl jeden a týž, totiž že tehdáž bude zemi blaze, až se orba a polní hospodářství dokonale zvelebí.

  „Viděla jsem skálu nad řekou se pnoucí."

Tato pověst jest jako dodatek ústní ke známým věštbám Libušiným o založení Prahy a o příští sv. Václava i sv. Vojtěcha. Vypravuje se, že okolo Vyšehradu byly kouzelné zahrady Libušiny, kteréžto se v povětří vznášely, tak jako zahrady báječné královny Semiramis; dole pak pod skalou vyšehradskou, tu kde jest nyní největší prohlubeň řeky Vltavy, že byla oblíbená Libušina lázeň. Tu prý stála jednou Libuše na prahu lázně své, a pozorujíc vody proudění, věštila z něho neštěstí, ježto na zemi Českou mělo přijíti. Však nemohouc toho změniti, pohroužila zlatou kolébku prvorozeného syna svého do vody a ustanovila, aby ta kolébka zase vyplynula navrch, až se totiž narodí ten, kterýž zemi Českou zase šťastnou učiniti má; toto pak souzené dítě že bude na té kolébce spočívati. Takto dí pověst. - Známo jest vůbec, že všickni staří kronikáři čeští, od XV. století počínajíc, císaře Karla IV. považují jako za spasitele, nazývajíce jej otcem vlasti, za něhož prý země Česká byla šťastná a slavná jakož nikdy prve. Z toho musí se souditi, že to slíbené dítě pověsti nadřečené, ta

  „země spása, souzená před věky,"

nikdo jiný nebyl než císař Karel IV., kterýž tím míněn jest, a že tedy počátek té pověsti nejvýše až do XV. věku zasahuje. Ku potvrzení tohoto výkladu i to také mnoho přispí

vá, že se v pověstech národních o císaři Karlovi IV. s onou kolébkou opět potkáváme, kterážto se však v dospělém věku jeho již proměňuje v lože, jako by s ním byla rostla; míním totiž pověst o zázračném loži toho císaře na jeho milém hrádku, Karlovu Týně, ježto prý po smrti jeho nikoho na sobě nesneslo, nébrž každého vyvrhlo na zem. Ostatně svrchupsaná pověst o zlaté kolébce pod Vyšehradem již i Hormayrovi známa byla, jenž asi před 30 lety ji vydal tiskem.

  „Viděla jsem kostel nad Orlicí řekou."

Tato pověst pochází z Kostelce nad Orlicí v bývalém kraji Hradeckém, kdež i ta souzená borovice, aspoň před několika lety, ještě se ukazovala a mnohými do kůry vřezanými křížky znamenána byla. Směr její jest patrný, totiž ten: že tchdáž bude zemi České blaze, až lid bude vesměs bohabojný a navrátí se k božím ctnostem: k víře, lásce a naději. - „Svatá Trojice bože!" jest počátek staré ranní písně církevní.

  „Nenaříkejte, neštěstí a osud."

Tato pověst vypravuje se v Čechách na mnohých místech a podle okolností a důvtipu lidí rozličných také rozličně se vykládá. Slyšel jsem ji vhodně vykládati tak, že ten chrám znamená víru Kristovu v Čechách a ty troje dvéře do něho její někdejší troje vyznání; kteréžto roztržení u víře že bylo příčinou tolikerého neštěstí v zemi České. Avšak sotva která pravda tak obecná jest jako ta, že svár a nejednota vždy a všude v patách za sebou neštěstí a záhubu přivádí. V našich okolnostech mohl by se dobře tím chrámem rozuměti spisovný náš jazyk a těmi trojími dveřmi Čechy, Morava a Slovensko.

  „Vy, kdo neznajíce otců slavné činy."

Půl hrdiny na pilíři mostu Pražského jest onen zbytek sochy na Malé Straně, jdouc ke Starému Městu, ježto z rohu pátého pilíře nahoru vyniká. V celosti své představovala ta socha vousatého rytíře v plném odění s odkrytým hledím. Pravice jeho podpírala se o dlouhý železný holý meč, kterýž mu až pod vousy dosahoval. Levou rukou držel štít se staroměstským znakem, u nohou pak jemu ležel lev, kterýžto lev i štít potud se ještě spatřují. ) Řečený znak na štítu byl udělen Staroměstským léta 1475 od císaře Fridricha IIL, z čehož se poznává, že ta socha z pozdější doby jest. Byloť to vlastně znamení práva mostského, tak řečené mostské jurisdikcí, kteréžto právo císař Karel IV. Starému Městu byl daroval. Lid obecný nazýval tu sochu vůbec Bruncvíkem, pro znamení lva i meče, maje v paměti známou kroniku o Bruncvíkovi, již záhy z jazyka německého v český převedenou, kdež tento báječný hrdina tolikéž s mečem a lvem se zobrazoval. Při obležení Prahy od Švédů 1. 1648 urazila koule nepřátelská polovici té sochy až po pás i s mečem, a jen břich a nohy s ostatními příznaky zůstaly, tak jak se nyní ještě vidí. Této pak spodní polovice ujala se pověst nadřečená ve smysl ten: že představuje před oči sobství a pošetilou samolibost, ježto prý nyní vůbec panují, a že nemůže dobře býti, dokavad upřímné srdce a zdravý rozum neobdrží svého místa.