Člověk nemusí věřit v Boha, aby druhého miloval a mohl vstoupit do manželství Láska, pohlavnost, manželský svazek, narození dětí - to vše patří k normálnímu lidskému životu. Z pohledu víry je manželství přece jen víc než jen "něco zcela přirozeného". Podle učení katolické církve je manželství svátostí, to znamená tajemné, účinné znamení pro Boží lásku k nám lidem.

Jako se totiž v manželství nerozlučně spojují žena a muž, tak se i Ježíš Kristus nerozlučně spojil s církví, to znamená s lidmi. Chce-li tedy někdo výstižně hovořit o lásce neviditelného Boha - tak aby jeho řeč tuto skutečnost opravdu "vystihla", udělá nejlépe, když si najde nějaký šťastný manželský pár s dětmi a řekne: lásku Ježíše Krista k nám lidem si musíte představit podobně jako lásku těchto dvou. Neboť jako v manželství tak i ve vztahu Ježíše Krista k lidem jde o lásku, o rozhodnutí pro druhého, o věrnost a oddanost - o nový život. Rodičům se rodí děti a Církev je dále štěpována v lidech, kteří uvěří a křtem jsou do ní přijímáni.
    Církev jde o krok dále: Bůh stvořil manželství, abychom si mohli lépe představit tajemství vztahu mezi Kristem a církví. Manželství tedy nevlastní tento dobrý názorný materiál náhodou. Za tím stojí vědomý Boží úmysl!
    Víme, že Terezie z Lisieux konala toto rozjímání tak jak je zde popsáno při příležitosti návštěvy příbuzných krátce po sňatku, aby se naučila lépe chápat svůj řeholní život. Z něžného vztahu těchto dvou lidí vytušila, jak ona musí milovat svého ženicha - Krista.
    Vždyť i Církví chválený celibát může být správně chápán a prožíván jen jako forma lásky. Jakýkoliv jiný přístup k němu by bylo jen ochuzením lidského života a zakrněním osoby, která by ani v nejmenším neměla co dočinění s "obětí Bohu příjemnou"!

"Znamení manželství" není však prázdné znamení. Naopak - přináší člověku to, co představuje: lásku Boží. Vývěsní štít, který označuje pekařství není k jídlu, ale ukazuje jen na místo, kde je možné chléb koupit. Naproti tomu balíček s potravinami, který dáme hladovějícímu, není oznámením pomoci, ale je to skutečná pomoc. Tak je to také s manželstvím. Neříká jen něco o lásce Boží k nám lidem, ale je její částí, darem Boha pro nás. Tomáš Akvinský říká: Svátost manželství zprostředkovává manželům něco z té lásky, kterou Kristus trpěl za svou Církev.
    Ovšem tato pomoc nepůsobí magicky, ale je vždy pomocí k sebepomoci, to znamená, že musíme nasadit také naše vlastní síly, naši moudrost, citlivost, i naši lásku, a On nám pak svým tajemným způsobem pomůže, abychom neztroskotali. Bůh nezbavuje člověka svéprávnosti nikdy - ani ve zlém ani v dobrém! Ale svátost manželství, správně žitá, má tak jako všechny ostatní svátosti také uzdravující sílu vůči ranám, které člověk utrpěl, nebo si sám způsobil. Milost působí, že to lidské, které nalezne, se stane ještě krásnějším a pozvedá jej nad věci přirozeně možné.