Člověk je podivuhodná jednota duše a těla, které se navzájem potřebují, aby byly tím, čím jsou: duší a tělem jednoho člověka. Mnohdy bývá přehlíženo, že i tělo patří podstatně k bytí člověka: Neboť "jakkoli velká je duše člověka, přece jen člověk zůstává větší než jeho duše, vysvětluje filosof Josef Seifert, který jako žádný jiný filosof naší doby nepřemýšlel o plném setkání tajemství ducha a materie člověka.
    Jednota těla a duše má zvláštní význam pro lásku mezi mužem a ženou, obsáhne celého člověka - člověka tělem a duší: skrze objetí, něžnost a tělesné spojení v jedno.
    Jistěže existuje také mateřská a otcovská něžnost, přátelé a sourozenci se objímají, lidé si navzájem podávají ruku, má vají si, nebo nějak jinak si vyjadřují sympatii. To je také lidské a smyslové znamení lásky, řeč těla. Ale - láska mezi mužem a ženou je přece něco jiného a každý člověk zná tento rozdíl: Jinak se objímají a líbají milenci, jinak přátelé a jinak sourozenci!
    Protože láska zahání nebezpečí sexuálního zneužití, není potřeba studu stejným způsobem jako dříve. Především ale láska budí touhu po intimním sjednocení, kterého jsou lidé schopni.
    Nemůžeme to sice dokázat myšlenkovými závěry, ale v hloubi srdcí mají lidé vždy jistotu a také dnes vědí, co znamená v řeči lásky sexuální sjednocení: zcela se vydat.

Kdyby existoval lexikon pro řeč těla, tak jako pro němčinu nebo angličtinu a kdybychom chtěli nalistovat oblast sexuálního sjednocení, pak by tam muselo jako korektní překlad stát: "Miluji tě se vším co jsi, rozhoduji se pro tebe bez výhrady, beru tě s tvou minulostí a s naší budoucností. Se vším, co může přijít, a tvé schopnosti být otcem - matkou vidím jako vděčný dar a úkol pro nás oba."
    Proto říká papež Jan Pavel II.: "V důsledku toho je sexualita, v níž se muž a žena způsobem vlastním a vyhrazeným manželům sobě navzájem darují, nikoli cosi čistě biologického, nýbrž se týká samotného jádra lidské osobnosti. Opravdu lidským způsobem se tedy sexualita uskutečňuje jen tehdy, je-li nerozdílnou součástí té lásky, s níž se navzájem bezvýhradně zaslibují muž a žena až do smrti. Tělesné odevzdávání by představovalo lež, kdyby nebylo znamením a plodem úplného osobního odevzdání, tedy odevzdání celé osoby." (16)
    Zákon lásky, plně platný, i když jde proti duchu doby přikazuje, aby se lidé, kteří se navzájem milují, oddali svým žádostem až tehdy, když za znamením celostné vydanosti stojí bez podmínečné "ano lásce" a svobodné rozhodnutí pro druhého. Touha by nikdy neměla "předbíhat" srdce. To znamená, že tělo by ve své "řeči" nemělo říkat víc, než co je pravda.
    Konkrétně to znamená: lidé by se měli pohlavně sjednotit až tehdy, když se pro to rozhodli. Přitom zkušenost všech národů ukázala, že toto rozhodnutí bez svědomité zodpovědnosti v mnohých a mnohých případech zůstává nanejvýš nejisté a posléze může být zdrojem mnohého utrpení: Co se "předtím" zdálo být jasné a bez nějakého "když" a "ale" jeví se potom velmi často v úplně jiném světle. Vytoužené štěstí se přemění ve smutek! Z tohoto a z jiných důvodů se vyvinuly jak náboženské, tak i profánní svatební rity: aby bylo jasné, kdo je ženatý a kdo ne. Ve světle víry viděno, - ano, víra je skutečně světlo, které dává poznat to, co by bez ní zůstalo temné, - je pro křesťana jasné, že jeho manželství začíná teprve tímto slovem "ano" před tváří Boží. Protože existuje jedna - stejná morálka pro muže a ženy, vyplývá z toho, že muž a žena by měli své první pohlavní sjednocení dokonat až po svatbě. Z toho také přirozeně vyplývá: Čím menší láska a čím slabší je vůle ke spojení tím větší je hřích; čím hlubší však je láska a čím blíže si oba jsou (snad již zasnoubeni), tím blíže jsou oba onomu slovu "ano", které má založit a začít jejich manželství, tím menší je morální vina nemanželského sjednocení.