Před těmito novými a nevyslovitelnými věcmi bývá vzpomínáno mlčení za dokonalé bezstarostnosti o světské spolu s pozorností a modlitbou a na základě pevného a jistého plnění Božích přikázání. Z těchto čtyř věcí (bezstarostnosti, mlčení, pozornosti a modlitby) vzniká pohnutí srdce a teplo, které spaluje vášně a démony. Srdce se tak očišťuje jako ve výhni a vzniká v něm touha a neuhasitelná láska k Pánu Ježíši Kristu. Z toho pak vzniká proud srdečných slzí, jimiž se duše jako yzopem očišťuje a zvelebuje v pokání, lásce, díkůvzdání a vyznání. A tak povstává tichost a pokoj myšlenek, které nemají hranic, vždyť převyšují každý rozum a září jako nejbělejší sníh. Konec všeho je dosažení apatie, které je vzkříšením duše ještě před vzkříšením těla, a navrácení podoby Boží v tomto životě cestou konání, nazírání, víry, naděje a lásky, rozprostřením se vzhůru k Bohu, bezprostředním sjednocením s ním, vystoupením a spočinutím v něm. To v tomto věku je jako v zrcadle, hádance a záloze, ale v budoucím budeme Boha vidět tváří v tvář, dokonale ho přijmeme a neustále se v něm budeme těšit.
Předcházející kapitola Obsah Další kapitola