V pěti počínáních, jimiž oslavujeme Boha, je ten, kdo jen přistoupil k mlčení, povinen přebývat po všechny dny a noci. Tj. především v modlitbě, což znamená v neustálém pamatování na Ježíše Krista, které se uvádí, jak jsme již dříve řekli, skrze cestu dýchání do srdce a opět z něho vychází při zavřených ústech. To má být bez jakékoliv jiné myšlenky a představy a modlitba se má konat za všestranné zdrženlivosti, tj. za zdrženlivosti žaludku, spánku a jiných smyslů. Modlitba se má konat v cele a s velkou pokorou. Kromě této modlitby je mlčící povinen prožívat čas ve zpěvu žalmů a čtení svatého apoštoláře a evangelia, spisů svatých a ctihodných otců, zvláště pak kapitol o modlitbě a rozvážnosti a dalších božských slov Ducha. Ve vzpomínkách s bolestí v srdci na své hříchy, v přemýšlení nad Božím soudem, o smrti a věčných mukách nebo o zakoušení věčných blah a podobném. V ruční práci, ne příliš velké, ale kvůli vyhnání malomyslnosti. Ale po těchto činnostech, zvláště pak po ruční práci, je nutné se opět vrátit k modlitbě, i když její konání je těžší a vyžaduje sebepřinucení, dokud si mysl sama nenavykne lehce překonávat tuto nesoustředěnost skrze plnou úctu k našemu Pánu Ježíši Kristu, skrze neustálé pamatování na něj, častým vcházením do vnitřní skryté komnaty srdce a zakořeněním tam pozornosti. O tom píše i svatý Izák: „Snaž se vejít do klícky, která je uvnitř tebe, a spatříš nebeskou klícku. Vždyť ona je jednou a toutéž a jedním pohledem spatříš obě.“ A svatý Maxim: „Srdce ovládá všechny orgány. Když pak milost ovládne celé srdce, tehdy srdce vládne nad všemi myšlenkami a údy. Vždyť tam je mysl a všechny duševní myšlenky. Je tam nutné hledět proto, zda tam milost svatého Ducha napsala všechny své zákony.“ Tam. Kam? Do orgánu, který patří Pánovi, na trůn milosti, kde je mysl a všechny duševní myšlenky, tj. do srdce.
Předcházející kapitola Obsah Další kapitola