Mohli bychom uvádět mnohem více příkladů ducha Východu, ale nejlepší způsob, jak vystihnout živého ducha církve, je skrze její liturgii. To zvláště platí pro Východ, kde důvěrná jednota obřadu, náboženské kultury a lidské zbožnosti chránila prvopočáteční soustředěnost na liturgii v náboženském životě křesťanského společenství. Současné houževnaté úsilí na Západě, znovu a znovu směřující k vytvoření spojnice mezi zbožností a modlitbou v církvi osvětluje lehkost, s níž křesťan Východu orientuje svůj duchovní život v rámci své liturgické modlitby. Pro něj neznamená liturgie jen jednu z rozličných duchovních povinností. Je to ústřední jev křesťanského života, svrchovaný výraz jeho života v Bohu. Cílem zjevení Boží spásy je představit člověka schopného žít v Bohu a liturgie představuje privilegované zázemí k této činnosti. Je to místo pro zbožnost, na kterém je člověk uveden do Božího života účastí na tajemství spásy.
Toto patristické poznání křesťanského života jako především svátostného, blahodárného setkání s oslaveným Kristem v účasti na Kristově tajemství, jímž je liturgie, je společné pro Východ i pro Západ. Ale východní církve ho uchovávaly jako živou sílu, a to způsobem, který je pro ně příznačný. Východ svobodný od výstřelků západní intelektuální a náboženské historie – renesance, reformace a osvícenství – si udržel jedinečnou loajalitu vůči duchovním otcům, jejichž živý duch ještě dnes oživuje ducha zbožnosti Východu. A to se dosáhlo právě navzdory duchovní výchově této liturgie, navzdory hmatatelnému katechismu duchovní ekonomie, která Východ silně udržovala v křesťanství během dlouhých století mongolské a turecké nadvlády.
Nikdo z těch, kdo mají úctu ke katolicismu Východu, nemůže zapochybovat o smyslu pro mimořádný vliv, který měl opakující se cyklus jeho liturgie na lidskou zbožnost. A nikdo, kdo prostál dlouhé hodiny v přeplněném chrámě ruské církve večer na Velkou sobotu, neočekával vzkříšení Pána nadarmo. Pokud tělo Vykupitele spočívá ve středu chrámové lodě, liturgické spodobení pomocí žalmů a proroctví našeho přechodu ze smrti do života přechází v crescendo do okamžiku vzkříšení, zatímco v chrámě, znovu ozářeném stovkami blikajících svící, zaznívá zvolání kněze: „Christos voskresse!“ a svět, který ožívá radostí z vysvobození z područí hříchu a smrti, plesá: „Voistinu voskresse!“ Každý, kdo to prožil, si musí nevyhnutně uvědomit, že pro křesťana Východu je evangelium neoddělitelně spjato s liturgickým cyklem svátků a půstů, které se týden co týden střídají v jeho farním chrámu.
na předcházející kapitolu na obsah na následující kapitolu